Gran Canaria 2016

Zima v našich končinách je trochu dlouhá, proto jsme se rozhodli se v lednu podívat do teplejších končin, navštívit Kanárské ostrovy, půjčit si motorku a zmírnit tak trochu abstinenční příznaky. Po prozkoumání map jsme vybrali ostrov Gran Canaria, který vypadal, že poskytne dost zábavy na skoro týden ježdění. I když má celý kulatý ostrov asi 50 km v průměru, tak horami, které jdou až do 1900 m n.m. vede velmi slibně vypadající hustá spleť silnic a silniček. Vedlejší Tenerife (největší ostrov) má sice hory (horu) vysokou skoro 4 000 m, což je samo o sobě lákavé, ale zdaleka ne tolik silnic vnitrozemím (celkem logicky zde silnice vedou „okolo“ a ne „skrz“).

Gran Canaria 2016

Kapitoly článku

Den 1

Brzo ráno vyrážíme na letiště, cesta potrvá celý den, let samotný je 5,5 h (s mezipřistáním a čekáním na Lanzarote). Ubytování jsme si zařídili přes booking.com v jednom z hlavních letovisek Playa del Inglés tak abychom byli v rozumné vzdálenosti od motopůjčovny. To se nakonec ukazuje jako zbytečné, neb mezi její služby patří i odvoz z a do hotelu. Balení motověcí do kufru s 15 kg omezením je trochu věda, ale nakonec bereme bundy a helmy do letadla (nejsme si úplně jistí, jak se na helmu budou na letišti tvářit, ale rentgenem prochází zcela bez povšimnutí). Cesta letadlem je nakonec velmi zábavná (až na řvoucí nejmladší generaci Klausových), nad Alpami je krásné počasí, je vidět i Mont Blank („hele, není támhleta hora nějak vyšší než ostatní?“ „to bude jen perspektivou“). Kapitán letadla je pěkně ukecaný, ale komentář toho co je na které straně letadla vidět za zajímavosti se hodí, dozvídáme s e i jakou rychlost má jet stream, který nám fouká do zad (skoro 100 km/h), kolik má letadlo (Boeing 737-700) spotřebu (při vzletu 2 l/s) kolik spotřebujeme za cestu (3 500 km) paliva (10 t) a jaká je průměrná spotřeba na naši cestu (2 l/100 km na osobu na palubě při plném počtu) a spoustu dalších užitečných info :-).

Pyreneje vidíme jen z dálky, ale zato letíme přímo nad okruhem Circuit de Barcelona-Catalunya, kde se jezdí MotoGP (a Formule 1). Pak ještě Gibraltar, Casablanka a pak už jen moře.

Na Gran Canarii mi ihned po vystoupení z celního prostoru aktivní slečna cpe do ruky nějaké papíry, škaredě se na ni koukám, ale nakonec je to docela slušná mapa ostrova a kupon na slevu do zoo, kam se stejně chystáme – asi poprvé co jsem od rozdávačů dostala něco užitečného. Před letištěm chytáme místní autobus (odjíždí z jasně označených stanovišť před odletovou halou, to znamená z příletové haly vylézt o jedno patro výše, do hlavních letovisek jezdí co 30 min). Španělé to mají docela dobře zorganizované, dokonce zde běhá i madam a maník ve vestách s nápisem bus info a nahání turisty do správných busů, trochu chybka je že mluví hlavně španělsky, ale naštěstí na to moje základy stačí. Bus je klasický systém – platí se u řidiče do města (libovolná zastávka v daném městě je za stejnou cenu) a výstup je potřeba si pohlídat sám a zazvonit si dopředu. Prima je, že na zastávkách jsou velmi přehledně uvedené čísla busů, kam jedou a kdy odjíždějí, bohužel se zde jízdním řádem nikdo moc neřídí (ale časové rozestupy víceméně dodržují). Na hotel dorážíme k večeru, jdeme koupit vodu (místní odsolená voda z kohoutku je sice asi nezávadná, ale totálně nepitelná, ani čaj z ní nelze uvařit) a okouknout okolí, ale brzo zalézáme do postele, ráno konečně začínáme :-).

Den 2

Ráno nás u hotelu vyzvedává Patricio z Moto Tivoli, kde máme rezervovanou Hondu CB500X (výkonnostně větší moto jsme si půjčit nemohli, mají zde pravidlo, že je nutné mít řidičák na velkou motorku alespoň 3 roky, než je možné si ji vypůjčit - platí to pro celé Španělsko myslím). Půjčovna je o kategorii výš než co známe z Řecka, motorky jsou – ne úplně opečovávané, ale provozované tak aby sloužily co nejdéle, ne stylem „bude to jezdit, než se to rozpadne samo“. Naše bílo-červená Honda má najeto (podle tachometru) 20 000 km, sice v ní trochu škube na hranici akcelerace a decelerace a zasloužila by vyčistit a namazat řetěz, ale celkově je ok. Ceny motorek se liší v závislosti na počtu dní (a samozřejmě typu moto), nás 5 dní stojí 280 EUR, helmy a rukavice by byly v ceně (máme vlastní). Je možné si půjčit i rukavice nebo bundy za extra poplatek a vše vypadá celkem čistě a udržovaně. Patricio navrhuje i kam máme zajet, ale to máme naplánované (z domova máme 5 výletů rovnou i v navigaci, vymysleli jsme je hned v listopadu po zakoupení letenek v rámci prvotního nadšení :-) ).

Po krátké zastávce v hotelu pro motověci a jídlo na celý den vyrážíme. Ten pocit - konečně zas na motorce, pod náma suchá silnice, nad náma modrá obloha, okolo větřík příjemné teploty - je jedním slovem úžasný. Terén je tu na motovýlety fantastický, zrovna tak počasí (na pobřeží ráno 18 °C, přes den 25 °C, sice hodně fouká, ale postupně zjišťujeme, že to je jen na pobřeží, v horách pak vítr utichá). Okolí turistických letovisek na jihu je víceméně ploché, hodně suché a místy i dost rozkopané, ale po pár kilometrech směrem do vnitrozemí se krajina zvedá a začínají hluboká rozvětvená údolí. Naše cesta GC-505 vede kaňonem se stěnami, které vypadají jako stupňovité pyramidy z hnědočerveného kamene (sopečného původu, tak jako celý ostrov). Svahy jsou porostlé kaktusy a pryšci (všechny rostou v kulovitých keřovitých formách, které se na dálku od sebe liší akorát různě zelenou barvou, stráně tak vypadají jako porostlé dokonale zahradnicky upravovanými bonsajemi).

 

Na konci údolí se cesta zvedá 14% stoupáním na dvou kilometrech o několik set metrů do náhorní plošiny, kde se napojujeme na vyhlídkovou silnici GC-605 která je na jedné straně lemovaná borovicovými lesy a na druhé srázy a vyhlídkami do údolí a na přehrady a vede nás do centrálních hor. Asfalt je místy perfektní, na některých úsecích si připadáme „jako doma“. Borovicové lesy pokrývají celou centrální část ostrova. Je zde ale zásadní rozdíl mezi jihem a severem (ostře rozdělený hřebenem nejvyšší hory ostrova). Na jihu je les suchý, téměř bez podrostu, jen popadané jehličí a veliké šišky, ale po přejetí na severní stranu hor je najednou všude zeleno, okolo silnice roste tráva, kvetoucí kytky, prostě jaro jak u nás.

Ve vyšších polohách se objevují mandloně, máme štěstí, protože zrovna kvetou a je to zážitek, jsou obsypané růžovo-bílými květy, které i krásně voní. Přestože doba květu není příliš dlouhá, v různé nadmořské výšce jsou mandloně ve všech fázích květu k nalezení. Jsou tu úplně odkvetlé a olistěné i ještě nerozkvetlé stromy (o pár set metrů výše, což tu není problém, silnice tu skáčou jak kamzíci nahoru dolů). Mandloně se nacházejí všude - u silnice ve vesnicích, v sadech, ale i v úžlabinách či tam kde se ve stráni vyskytuje aspoň trochu vody. Projíždíme centrální část ostrova a tedy i hor, planiny zde protínají strmé a hluboké rokliny i široká údolí s výhledem až na moře a nad nimi se objevují čedičové kamenné štíty s množstvím puklin, jeskyň a pitoreskními skalními útvary  - od malých věžiček až po obří monolity.

 

 Ten největší (a nejprofláklejší) Roque Nublo dnes jen míjíme a výlet k němu necháváme „na příště“, dneska chceme jezdit. Jeskyně ve skalách u vesnic jsou často rozšířené a využité jako součást domů. Silnice GC-130 vede okolo jednoho z menších kráterů, Caldera de los Marteles, na který je vyhlídka přímo od silnice, zastavujeme a jedeme se podívat, co vznikne, když se potká láva a voda (a pak uplyne pár desítek tisíc let). Kráter je asi 500 m široký  a 100 m hluboký se strmými stěnami, sopečný dojem je ale trochu narušen dnem, které je rozděleno do malých úhledných zemědělsky obdělávaných políček. Ono se místním není co divit, dna kráterů jsou ve středu ostrova jedny z mála rovných míst a sopečná půda je úrodná.

Asi 3 km za kráterem odbočujeme ve vesnici Cazadores na naprosto nepravděpodobné křižovatce, která vypadá jako sjezd do dvorku, na silnici GC-120, která se stává vrcholem dnešního dne. Fantastický nový asfalt, nulový provoz a pohled seshora do rokliny Barranco se Guayadeque, z ní dělá úžasný motozážitek. Městečko Agüimes projíždíme systémem jednosměrek včetně udržovaného historického centra, které je tvořeno úzkými uličkami lemovanými nízkými pastelovými domečky se zdobenými okenicemi, mezi které v minulém století nacpali obří bílo-černou katedrálu. Ted už nám zbývá domů jen kousek po dálnici.

Večer si procházíme písečné duny Dunas de Maspalomas (rezervace, která se nachází přímo u letoviska, hotel máme asi 200 m od ní). Jedná se o 400 ha jemného písku navátého z Afriky na jižní cíp ostrova. Je to sice celé rezervace, ale volně přístupná. Na nejjižnějším cípu ostrova hned u rezervace se nachází maják Faro de Maspalomas. Některé duny v centru jsou vysoké až 40 m a jen na okraji rezervace, v nižších částech se občas objevují keře, jinak stačí zajít jen za první tři, čtyři vlny, kde se letovisko i moře ztratí z dohledu a zbyde jen písek všude okolo - člověk má dojem absolutní izolace, tak nějak si představujeme, že to vypadá uprostřed Sahary. Aby byl zážitek ještě silnější, vítr, který tu fouká neustále (aspoň ten týden co jsme byli se neutišil ani na chvíli) s sebou nese kvanta písku, lze si tak trochu přiblížit jaké peklo asi je písečná bouře. Z procházky se vracíme o vrstvu kůže chudší a doslova opískovaní (plus dostat ho z vlasů, zvláště mých je v místní minisprše s vlažnou vodou taky zábava). Ochutnáváme sidru (cider španělské provenience) a doma jen zapisuji dojmy a jdu spát, po dvou měsících bez motorky sedací i další svaly hlásí že „na tohle nejsme zvyklí“.

 

Najeto: 140 km (za cca 8 h, výlety se tu nedají počítat na celkové ujeté km, hlavně protože je třeba stále zastavovat na focení či jen čisté obdivování).

Den 3

Ráno vyrážíme prokoumat sever a západní pobřeží ostrova. Z Playa del Inglés vyrážíme hlavní silnicí GC-60 přímo na sever a opět kousek za městem se terén rychle zvedá a silnice je samá zatáčka. První zastávka je výhled na údolí (spíše kaňon) Barranco de Fataga, zpestřená buskerem představujícím Napoleona, od hlavy k patě postříbřeného, kterému, aby se nenudil, hraje k výkonu (=postávání) český folk. Cesta pokračuje sjezdem do kaňonu sérií strmých serpentin a poté údolím s palmovými oázami a velbloudími farmami.  

Silnice je bohužel dost frekventovaná, všichni turisté s půjčenými auty z hlavních turistických center tudy míří do hor a je potřeba počítat se závodníky, kteří při pohledu na první skálu zařadí třicítku a nic s nimi nehne. Táhlými zatáčkami pod lávovými stěnami uspořádanými do varhanových čedičových útvarů se dostáváme opět do centra ostrova, kde využíváme krásného počasí a dobré viditelnosti a zastavujeme u Roque Nublo. Vlastní skála není od parkoviště vidět, ale procházka k ní je krátká, i když do kopce – asi 1,5 km. Roque Nublo je výběžek skály, který tvoří druhé nejvyšší místo na ostrově a je jedním ze symbolů ostrova. Z přístupové strany je tato 80 m vysoká čedičová skála (jeden z největších monolitických útvarů Evropy) zakončením relativně plochého hřebene, ten touto skálou končí a strmě padá do hlubokého údolí. Od paty Roque Nublo (název má od mraků, které ji často zahalují) je vidět většina západní části ostrova až k moři a k 100 km vzdálenému sousednímu ostrovu Tenerife kde z mraků vystupuje Pico del Teide (3 700 m n.m., nevyšší hora Španělska). Místo bylo pro původní obyvatele Kanárských ostrovů (v 15. st. zmasakrovaných Španěly) posvátné, stejně jako Roque Bentayga, nacházející se v údolí pod ním, které připomíná skály z Monument Valley z amerických westernů. Výlet je sice krátký, ale je třeba si na něj vyhradit trochu víc času. Tohle nejsou pohledy, které by stačilo jen prolítnout a zas pádit jinam. Ideálně si to naplánovat např. s obědem, který stojí za to donést až ke skále a užít si chvíli klidu a úžasný široký rozhled.

 

 Pohled na sever napovídá, že budou i slibované mraky. A taky že ano. Hned za nejbližším hřebenem se noříme do mlhy (mraku), ve které následujících 30 km mrholí. Zprávy o rozmanitosti počasí na ostrově nelhaly, teplota ihned klesá z 20 na 5 až 10 °C, takže zima a hlavně vlhko se do nás pěkně zakusují, což tolik nevadí, pneumatiky se na mokrou silnici taky moc netváří, ale nejvíc nás mrzí výhledy, které určitě míjíme. Hrana silnice střídavě strmě spadá na sever i na jih. Dostáváme se ještě více na sever ostrova než včera a krajina je čím dál zelenější a to i když vyjedeme z hor do nižších oblastí. Tady nejsou suché stráně, kde kaktus vypadá jako vrchol zeleně, tady nás obklopují louky, na dnech údolí je místo palem rákosí a všude kolem všechno roste a kvete, dokonce se zde objevují i listnaté stromy.

 Krajina je tu ještě členitější a hory jsou blíže moři než na jihu a protože je sever více obydlený, je zde i mnohem složitější systém silnic a silniček, mezi nimiž naše navigace není moc schopná rozlišit, takže si zajíždíme prohlédnout i zahrádky místních vesničanů. Ani podle značení silnic se nedá moc orientovat, třímístné číslo může být standardní asfaltka (GC-702) ale i úzká rozbitá cesta bez značení a svodidel (za všechny GC-220) či polňačka pro traktory. Po projetí většiny cest SZ ostrova se konečně dostáváme do pobřežního Agaete. Městečko je tvořeno téměř výhradně z bílých domků a z 2 m širokých jednosměrek i dvouproudých silnic (taky širokých 2 m), ve kterých si s námi na honěnou hraje patrový autobus. Poté co mu úspěšně unikáme, dobíráme benzín. Spotřeba je 4,4 l/100 km, velmi slušné a cena benzínu je neuvěřitelně nízká – 0,86 EUR/l (24 Kč), což asi souvisí se speciálním daňovým statusem Kanárských ostrovů. Na následující část se hodně těšíme, 30 km pobřežní silnice GC-200 mezi Agaete a Aldea de San Nicolás je podle turistických průvodců vrcholem toho co ježdění po Gran Canarii nabízí.

 

 Trochu nás v rozletu zastavuje zákaz vjezdu motorkám (také cyklistům a autobusům, což nás ale netrápí), ale jako správní Češi si říkáme, že to bude nějaký omyl a pouštíme se dál (když tam můžou auta, co by nemohly motorky). Tento úsek nelze objet jinak než zpět na sever a skrz centrální hory, což se nám taky už moc nechce. Cesta je skutečně úžasná, je vykutaná přímo v útesech spadajících kolmo do moře, které jsou přerušené pouze roklinami se stejně strmými stěnami. Výhledy na útesy střídá pohled na moře, které se přímo pod námi tříští o spadané balvany. Cesta se vine útes za útesem, sjiždí nahorů a dolů podle terénu a střídá zatáčku za zatáčkou, téměř bez rovných úseků, nejsou na ní mosty ani tunely, přesně kopíruje terén. Strach z výšek by tu byl problém – mně nevadí, pohled na moře přes nízkou zídku, která zde supluje svodidla, si užívám. Zato mi náladu kazí stále se opakující značky upozorňující, že by sem motorky fakt neměly. Vyhodnocujeme, že je to asi kvůli padajícímu kamení. V nejstrmějších částech je nad silnicí sestava sítí na zachytávání šutrů, ale podle toho co je na silnici „občas něco spadne“. Silnicí ale nakonec projíždíme bez problémů a bez debat s Policía Global, které potkáváme chvíli poté, co vyjedeme ze zakázaného úseku. (Pozn. z domova: zákaz vjezdu na tuto silnici je od doby co tu několik lidí, včetně motorkářů, spadané kamení zabilo, posuzován vždy podle aktuálního průzkumu pravděpodobnosti sesuvu, který hlavně závisí na množství srážek – loni a zdá se, že i tuto sezonu, je tedy cesta zavřená několik měsíců přes zimu, v létě ji pak opět zpřístupní. Po zhlédnutí fotek z netu jak pak takový sesuv vypadá, usuzuji, že občas by se asi mělo dávat zákazům za pravdu.) Silnice dále uhýbá do vnitrozemí a až do Mogánu se vine jedním údolím za druhým. Opět jsme v suché oblasti, o to ale lépe vynikají skalnaté vršky se spoustou větších a menších děr (jeskyň). Ve světle zapadajícího slunce se skály a sopečné horniny zabarvují do úžasných barev.

Od Puerta del Mogán, přístavního městečka představujícího poslední bod turistických letovisek jižního pobřeží je to domů už jen 25 km, které jedeme po dálnici, vedoucí kousek od pobřeží. Moře ale skoro není vidět, většina cesty vede tunely (délka 500 m až 2,5 km). Dojíždíme zas trochu rozlámání, 200 km není sice žádná vzdálenost, ale celodenní pobyt v zatáčkách, serpentinách a vlásenkách a neustálé ježdění nahoru a dolů tomu dodává úplně jiný náboj, nejen než u nás, ale ani s Alpami to není moc srovnatelné. Terén je tu daleko členitější, stoupání a klesání častější, rovinky mezi zatáčkami tu skoro nemají. V horách je vidět že silnice byly přizpůsobené terénu, ne naopak – mosty nebo tunely tu skoro nejsou.

Dalším aspektem, se kterým je třeba se smířit je velké množství cyklistů, které se vyskytuje v jižní a centrální části (sever je naopak téměř bez cyklistů, zato s dodávkami a kamiony – souvisí s větším domorodým osídlením). Většina cyklistů se chová velmi slušně, drží se svého kraje silnice, extra pozor je třeba dávat, když sjíždějí větší kopce, občas to dost rozparádí (není se jim co divit). Občas se vyskytují i skupinky, peletony nepochybně profesionálních sportovců, kteří jsou téměř schopní držet krok i s námi, ti zas nemají tendenci kamkoli uhnout a jedou si to svoje.

Najeto: 200 km (9 h včetně pěších výletů)

Den 4

Ráno se opět probouzíme do větru ohýbajícího palmy a vymetené oblohy, ale z minulých dnů už víme, že v horách bude klidno.

Dnes vyrážíme na SV ostrova, což znamená jako první přesun 50 km po dálnici. Pro příště je lepší vzít dálnici opačným směrem (od severu k jihu), tedy při návratu – takto se jede šikmo proti větru, který je navíc značně proměnlivý a s motorkou to nepříjemně cloumá. Na severu ostrova se počasí úplně mění, což je specifikum typické pro Gran Canarii, podle turistických kanceláří „pokud se vám počasí na místě nelíbí, popojeďte 20 km, bude tam úplně jiné“.  Zní to jako nadsázka ale platí to. Dnes jsou hory ze severu zahalené v mracích, které se, jak přijíždíme, posouvají nad celou severní část. Sluníčko vykukuje jen výjimečně a silnice jsou mokré – v noci nebo ráno muselo pršet. První dnešní zastávkou je Caldera de Bandama, největší kráter ostrova – 1 km v průměru a 200 m hluboký. Na rozdíl od většiny ostatních je ponechán v přirozeném stavu, nic se v něm nestaví ani nepěstuje. Výhled na něj je nejlepší z Pico del Bandama, což je 500 m vysoký dokonale pravidelný kužel z lávového popela (ve zdejším podnebí sice dost zarostlý, ale pořád je původ vidět) na který se vyjíždí po spirálovité silnici, která asi třikrát obkrouží celý kužel, než vyjede nahoru.

 Dešťové mraky se drží hor, teplota se sice drží okolo 15 °C i na pobřeží, ale pořád je to příjemné. Hodí se to zvláště při zastávkách v městečku Teror, kde kromě trhů s místní produkcí je hlavním tahákem stará zástavba – úzké uličky barevných domků se zdobnými vyřezávanými balkony. Podobně zajímavé je i městečko Arucas s pekelnou neogotickou katedrálou z minulého století. Zrovna tu probíhá jazzový festival, fajn hudba, i když repráky co tu mají na náměstí 200 m2, by ozvučily celé Masters of Rock. Nejlépe se to poslouchá z přilehlého parku, kde mají pár výstavních exemplářů dračince dračího (stojí za to vidět už jen kvůli jménu). Kromě jména je dost zajímavý i na pohled – na sloní noze je deštníkovitá koruna složená z menších větví s růžicemi listů. Jméno pochází buď z faktu že při poranění „krvácí dračí krev“ – pouští červenou pryskyřici anebo z faktu že při odlomení jedné větve na místě vyrostou dvě nové (jako hlavy draka) anebo proto že vznikl z krve draka zabitého Herkulem – všechno super možnosti.

 

Nastává čas rozhodnutí jak pokračovat dále – přestože mraky jsou snad ještě níže a hustší než na začátku dne pokračujeme zpět dle plánu skrz centrum ostrova. Poprvé navlékáme termoprádlo. Od nadmořské výšky 800 m se prodíráme mlhou „hustou tak, že by se dala krájet“ a teplota klesá pod 10 °C. Už chápu, co znamená termín „ježdění po hmatu“. GC-21 a 230 budou určitě krásné scénické silnice, což odhaduji jen podle toho, jak jedna krajnice padá kolmo dolů, ale pro nás svět zmizel v bílé barvě. Místy jedeme od patníku k patníku, dohlednost tak 5 m max – moc nepomáhá, že místní nesvítí. Aspoň ty autobusy troubí do zatáčky. Naštěstí se zdá, že pohled na mraky na horách odradil většinu turistů a všechny cyklisty. Bezvadná je cesta lemovaná eukalyptovými stromy, v téhle mlze je to jak projíždět mentolovým inhalátorem. Pozitivní fakt je, že tu (zatím) neprší, i když kondenzující voda po nás stejně teče v potůčcích. Celé to ale absolutně stojí za to, když v asi 1 700 m n.m. vyjíždíme nad mraky. Sluníčko se na nás zase usmívá – a my koukáme na mraky seshora – vyjeli jsme nad mraky na motorce…neuvěřitelné, fantastické. Vyjíždíme na nejvyšší horu ostrova Pico de Pozo de las Nieves (1949 m n.m.). Ze severu je vidět jak se mraky valí přes hřeben a rozpouštějí se. Směrem na jih je už jen krásně a vidíme až k moři. Na Pico de Pozo de las Nieves se dá vyjet skoro až nahoru (okolo armádního radaru), kde je parkoviště ze kterého je to jen pár kroků na vrchol.

 

 Jsme zvědaví na počasí na zítra, je vidět že na severu už mraky tvoří souvislou vrstvu sahající daleko na moře, kam jen dohlédneme. Vyjet si sem stojí za to, ale je dobré si pohlídat počasí v centrální části, aby byl výhled alespoň na jih a západ – jsou odtud vidět všechny hlavní skalní atrakce GC (Roque Nublo, Roque Bentayga a na pozadí Pico del Teide na Tenerife). Vracíme se po nám již známé GC-60. Silnice samotná je perfektní – zatáčky, rovinky, táhlá údolí, prudké serpentiny – teoretický motorkářský ráj, ovšem jen brzo ráno a k večeru. Po zbytek dne kvanta autobusů a aut jen kazí náladu. Městečko Bartolomé de Tirajana je zajímavé historickým centrem a náměstíčkem okolo starého kostela. Zastavujeme ještě na výhled na Barranco de Fataga, tentokrát v zapadajícím slunci a v pohodě dojíždíme domů.

Dnes 190 km (až na ten kus v mracích super), začínáme si zvykat na místní terén :-).

Den 5

Předposlední den vyrážíme na JZ ostrova. Příbřežní silnice GC-500 nejdříve vede zátokami, které jsou zastavěné letovisky, kde se hotely plazí po skalách kam oko dohlédne, pak ale následuje hezký úsek skalnatého pobřeží zakončený Puerto de Mogán – původně rybářským městečkem s malebným centrem na které navazuje přístav. Městem vede několik vodních kanálů s ozdobnými můstky, je to pěkné, ale že by to stačilo na přízvisko „kanárské Benátky“ se mi tak úplně nezdá. Ale uličky s domky s barevnými okenicemi porostlé celoročně kvetoucími bouganvilleami všech barev jsou skutečně krásné.

 Těsně před Puerto Mogánem nás dohání první větší parta motorek (celkem asi deset) co na ostrově potkáváme, podle toho jak se vrhají do zatáček, tipujeme místní, mají to tu v malíku. Postupně zjišťujeme, že dnes probíhá celoostrovní motorkářský sraz, který se soustředí právě na JZ ostrova. Motorky jsou prostě všude, benzínky i odpočívadla jsou komplet obsypané desítkami motorek všech druhů (převažují cestovní a sportovní) a na všech silnicích potkáváme spousty dalších, zdá se nám to jako stovky, i když tipuji, že asi jezdí tam a zpět (pozn. z domova: tak se nám to nezdálo, podle oficiálních informací se zúčastnilo přes 1000 motorek a přes 1800 motorkářů). Místní motorkáři se zdraví zatroubením, podle mávání se poznají turisti.

Silnice GC-210 kterou vybíráme pro dnešní výjezd do hor je jednou z těch, které nelze popsat jinak než superlativy. Vede kaňonem Barranco de los Juncos, je sice úzká a vyhýbat se na ní současně autům a cyklistům není úplně jednoduché, ale údolí je tvořeno strmými srázy a stěnami z červenohnědého tmavého kamene se spoustou bočních strží a roklin. Silnice přesně kopíruje terén, každý stupeň, sráz a údolíčko je třeba obkroužit, či vyjet pevně utaženými serpentinami. V údolí je několik nádrží na vodu a u jedné z nich odbočujeme na silničku GC-606, ještě užší, s ještě horším povrchem, ale s ještě lepším výhledem.

 

 Šplháme jako kamzíci přímo po strmém úbočí až na hřeben odkud je vidět na obě strany do kolmo spadajících údolí a v dáli opět Pico del Teide. Silnice pokračuje pořád po jedné nebo druhé straně hřebene, místy je úplně bez svodidel, místy je nahrazují dřevěné tyče, skutečně to chce nemít strach z výšek. Na všechny strany se rozprostírají suchá členitá údolí se skalními věžemi. Jak šplháme výš a výš, vzduch se začíná ochlazovat a opět se začínají objevovat kvetoucí mandloně. Okolo vesničky El Toscon, kde dávají kozy dobrou noc, jsou stráně mandloněmi úplně porostlé a plně v květu a úžasně voní na kilometr daleko. Domů se vracíme silnicí GC-605, kterou jsme jeli první den v opačném směru (už nám začínají docházet návratové cesty). V serpentinách spojovacího úseku s GC-505 si všímám starého akvaduktu, který vedl vodu z nádrže v horách do vesnic v údolí. Nyní je už vyschlý a funkci přebrala určitě daleko praktičtější, ale o dost méně estetičtější plastová trubka. Silnice GC-505 vede nejprve parádními serpentinami se super asfaltem strmě dolů, na to aby se to na ní dalo víc rozjet, nám ale připadá úzká a nepřehledná (každá pravotočivá zatáčka je okolo skály). Jiný názor má ovšem cyklista, který nás cestou dolů předjíždí, naštěstí ho dole nemusíme seškrabávat.

Najeto: 155 km (opět od rána do večera se zastávkami a výlety)

Den 6

Poslední den s motorkou, chceme si ho užít, ale od rána se vše protahuje. Nejprve se po kontrole moto rozhodujeme stavit v Moto Tivoli, řetěz potřebuje nutně alespoň základní údržbu. Samotný proces je velmi rychlý, ale vypadá to, že v pondělí ráno vyráží do ulic úplně všichni turisté i místní, takže se dostáváme do zácpy a vzhledem k šířce ulic se ani nedaří se „procezovat“. Pak hledáme pumpu a nejbližší je na dálnici, na kterou se nedá najet a pak se z ní zas nedá sjet, a když už se daří, tak stojíme v další zácpě. Ještě nákup aspoň trochy jídla, abychom nebyli o hladu, takže jedno s druhým a vyrážíme až v 11. Pořád si říkáme, že je dost času, světlo je to docela dlouho do večera. Včera jsem při plánování našla na místní mapě silnici vedoucí do hor, po které jsme ještě nejeli (GC-604), navigace sice tvrdí že trasa zahrnuje nezpevněné silnice, ale to hlásila každý den, takže nevěříme a jedeme. Cesta je úžasná, na rozdíl od všech ostatních výjezdových silnic z jihu vede po hřbetu kopce, nikoli údolím a navíc je zrovna tenhle kopec dost široký a cesta se vine tam a zpět z jedné strany na druhou příjemnými zatáčkami, k tomu úplně nový asfalt a skoro bez provozu – jak dělané pro motorky.

Radost nám kazí o 20 km dále fakt, že tentokrát měla navigace pravdu a cesta z ničeho nic přechází v rozbombardovanou prašnou cestu vhodnou tak pro traktor. Zkoušíme kousek, jestli to náhodou není jeden z oblíbených místních triků, kde se asfalt po pár desítkách metrů prašné cesty zas znovu objeví, ale tentokrát musíme přiznat porážku, otočit se a vrátit zpět. 

Do hor vyrážíme nakonec až po poledni pomocí už projeté GC-60, kterou tentokrát pokračujeme dále do centra ostrova k nejvýše položené vesnici Tejeda a Cruz de Tejeda. Okolo Tejedy je opět skvělá moto-cesta, vše nejlepší co Gran Canaria nabízí – výhledy na moře, útesy, hluboká údolí a věžovité skály. Mandloňové keře tu už odkvétají, takže motorka jede cestou sypanou růžovými a bílými okvětními plátky mandloní – větší romantiku (a kýč) si ani nedovedu představit. Je krásné počasí, tak se rozhodujeme v centrální části hor udělat ještě pěší výlet, který jsme dosud vynechávali kvůli mrakům. Mělo by tu být několik metrů široké skalní okno (brána) Ventana del Nublo, skrz které je výhled na skalní monolit Roque Nublo. Výchozí bod nacházíme, trasa nalezená ještě v ČR odpovídá, dokonce i nacházíme skalní okno s vyhlídkou, ale ať okolo něj tancuji s foťákem jak chci, tak ta zatracená skála skrz něj vidět prostě nejde, je otočené o 90 °. Tak jich tu je buď víc anebo jsem něco někde špatně pochopila (pozn. z domova: skutečně jsme byli u jiného okna, příště to bude chtít turistickou mapu).

 

 Výlet se nám hledáním trochu protáhl a dloužící se stíny (a hlad) nám připomínají, že je třeba myslet na návrat, takže se vracíme po zhruba stejné trase, což tady ale nevadí, každá silnice je jiná směrem nahorů a dolů a údolí v různých denních dobách s různými hrami stínů taky stojí za to shlédnout. Výhodou pozdního návratu je že si konečně užíváme GC-60 bez provozu – 40 km zatáček i rovinek na bezva povrchu. Vracíme se velmi spokojeni s dneškem i celou zimní motodovolenou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.10
Známkováno: 10x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist