Výleto - dovolená do Slovinska

Výleto - dovolená do Slovinska

Už pár let si pročítám různé cestopisy a hraji si s myšlenkou, že i já bych přispěl svoji troškou do mlýna. Letos byla konečně správná konstelace hvězd a tak jsem se rozhodl, podělit se s vámi o svůj výtvor, avšak po napsání jsem zaznamenal připomínky ze strany mé spolucestující a dohodli jsme se tedy, že i ona přiloží ruku k dílu a předložíme vám dvoustranný pohled na naši výleto-dovolenou do Slovinska. Někoho náš výtvor třeba inspiruje k neplánované dovolené, či návštěvě Slovinska a, pokud ne, tak doufám, že alespoň pobaví. Tak se pohodlně usaďte, takhle nějak to bylo...

A máme tu letošní dovču… No, spíš jen takový výlet, protože když je motodovča jen na 3 - 4 dny, tak je to výlet.

Pro nás, kteří si pod pojmem výlet představí jedno, maximálně dvoudenní vyjížďku, na které neujedou víc než 600 km, je 3-4 denní pobyt v zahraničí s víc než 1700 najetými kilometry opravdu dovolená.

Pro nedostatek času padla volba "jen" na Slovinsko. Už jsem tam byl několikrát a vždy mě nadchlo, tak proč ne znovu, navíc když je to "kousek". Tedy kousek pro mě a mého Varánka. Pro moji spolucestující (jejíž identitu je třeba utajit, kvůli státní a hlavně jiné bezpečnosti), se to už zdálo trochu dál, ale nic hrozného, protože stejně nevěděla, kam jedeme.
 

K téhle dovolené jsem přišla téměř jako slepý k houslím. Rozhovor ve stylu „Mám pár dní volno.“ „Tak pojedeme na výlet.“ „A kam?“ „Na jih, vezmi si plavky a eura a lepší boty, protože loni tam byl sníh. Jo a chce to pojištění.“ vám na klidu moc nepřidá, ale když máte jet s člověkem, o kterém jste přesvědčení, že vás neprodá někde v Iráku do otroctví (nebo v to alespoň pevně doufáte), může vám to být vlastně jedno, takže jsem ani o moc víc informací nežádala. Ale přecejenom jsem čekala maximálně Rakousko, Slovinsko mi přišlo dost daleko, na dobu, kterou jsme měli vymezenou.

Když jsme v pátek "ráno" vyráželi z Prahy, už jsme samozřejmě měli zpoždění… 

Líbí se mi slovo ráno dané do uvozovek, protože když děláte provozní na jedné nejmenované benzínce a všichni kolem si berou dovolené jako na běžícím pásu (takže jste tam prakticky pořád) a přijdete už xtý den z 12ti hodinové šichty domů (kolem půlnoci), pak jdete balit (i když je pravda, že jsem nebrala zbytečně moc věcí, přecejenom to chvíli trvalo) a máte vstávat v šest ráno, abyste se dostali na domluvené místo včas, tak vám to moc jako ráno nepřijde, takže souhlasím s uvozovkami, ale v naprosto opačném smyslu, než myslel vedoucí zájezdu. A to chtěl původně vyrážet ještě dřív, to určitě…

Bylo třeba s tím něco dělat. Takže směr Dolní Dvořiště, Linz, Salzburk a Villach. Před Villachem už bylo jasné, že zpoždění nejen doženeme, ale i předeženeme. Dosáhli jsme toho bezpečnou, plynulou a naprosto příkladnou jízdou (při kličkování mezi Rakušákama). A také nenáročností spolucestující (musel jsem čůrat častěji než ona). Tak nebylo žádné překvapení, když jsme do Slovinska dorazili ve velmi rozumném čase, dokonce jsme ještě o hodinu sundali můj topčas starý 3 roky. A už vůbec nebylo žádné překvapení, že jsem tam vjel úplně jinudy, než jsem chtěl. 
 

Je pravda, že tohle (na rozdíl od cíle cesty) opravdu překvapení nebylo.

Takže kousek zpátky do Kranjské Gory a pak na oblíbený Vršič. Tam pár povinných fotek a už tradá dolů. Jen neusmažit brzdy…
 

Výborné bylo prohlášení: „Nikdo nechce zastavit moc blízko u té cedule, protože se tu samozřejmě všichni fotí. Já na to kašlu.“ To je jen přibližné znění, ale všichni si jistě dovedete udělat obrázek, jak milého a ohleduplného a - jak to bylo - příkladného řidiče jsem měla.

Pak už jen nádherná silnice okolo Soči, plná zatáček a panoramat. A přes Bovec se dostáváme k cíli naší dnešní cesty… v Trnovu je malý kemp, do kterého se už léta vracím. Kemp je stanový, ale jsou v něm i dvě malé chatky, na které mám vždy štěstí, že jsou volné. A není tomu jinak ani dnes (máme prostě to, čím se otvírají dveře a čouhá nám to ze zadní části těla). 
 

O kempu i chatičkách jsem už slyšela, prý tam před pár dny byli příbuzní mého milého průvodce a obě chatičky byly beznadějně obsazené, ale protože tvrdil, že on má na chatičku vždycky štěstí, bylo by neodpustitelné nezkusit to. Nejdřív to vypadalo trošku bledě, paní vrtěla hlavou, že jsou prý obě plné, ale uslyšela to druhá milá osůbka stojící vedle ní a hned prohlásila, že pán, který měl v chatičce pobývat ještě pár dní, se dnes předčasně odhlásil a že pokud chvíli vydržíme, než chatku připraví, bude naše. Paráda…

A paní majitelka nás hned přesvědčuje, že můžeme zůstat 5 dní. Což je k pláči, když máme čas jen 2. Ještě než nám chatku připraví, jdeme se pokochat Sočou. Vždy vypadá jinak a vždy je to neskutečné… Pak už jen zasloužený hlt něčeho studeného, koupačka v řece a lehká véča. 

Pro „normální“ lidi, kteří si pod pojmem koupačka představí minimálně patnáctiminutové plavání a blbnutí ve vodě upřesním: Koupačka v řece = rychle vlézt do naprosto ledové vody (když jsem později hledala, jak moc ledová ta voda byla, dočetla jsem se, že v žádném ročním období nepřesahuje teplota vody v Soči 12°C), ponořit se po krk, vydržet co nejdéle (cca 20 vteřin) a rychle vystřelit zpátky na břeh a přitom dělat, že to vlastně až tak studené není. Jinak zmiňovat, že „lehká véča“ znamená dvě pizzy, je asi zbytečné.

Dnes jsme najeli 694km, což není tak hrozné, ale v tom brutálním vedru, je to výkon.

Další den jsme si řekli, že se pojedeme projet a podívat na pár míst, ale protože se někdo, jehož jmenovat nebudeme, nevykopal z postele před polednem, tak z toho uděláme jen menší projížďku.

Už jsem zmiňovala, kolik jsem toho naspala v předchozích dnech? No moc toho nebylo, a když usínáte už i na motorce (ačkoliv pohodlné) je něco opravdu špatně. Takže když vás někdo budí cca od půl šesté ráno s tím, že už je den, tak za A nevstanete, protože jste opravdu vyčerpaní a za B na just nevstanete. Navíc jsme si řekli, že se pojedeme podívat hlavně na jedno místo (na které jsme i jeli, takže plán naplněn prakticky na sto procent) a zbytek se uvidí.

Vyrážíme směrem na Tolmin a pak uhýbáme z hlavní na Čepovan. Teprve tady ukazuje Slovinsko svoji pravou (alespoň pro mě) tvář. Úzké silničky, které se klikatí přes nádherná místa… Navíc kdykoli může skončit asfalt a pak začíná terénní vložka (někdy snadná, někdy drsnější). Takový úsek mezi Čepovanem a Lokvemi patří už do kategorie drsnějších… 

Musím říct, že se bojím málokde a málokdy, ale když jedete po terénu, který se ani vzdáleně nepodobá ničemu, co můžete označit slovem pevný, cítíte, jak vám podkluzují kola, metr od sebe máte dost slušný sráz a nevidíte na cestu, protože řidič stojí, aby to tak nějak bezpečně uřídil, tak z toho úplně dobrý pocit nemáte.

Ale zase se nám zadařilo a našli jsme cíl naší dnešní cesty, což byla "Hospůdka na mýtince". Takto jsem ji označil, když jsem ji poprvé před několika lety uviděl. Když se po kilometrech ničeho, šotolinové cesty lesem, když už si myslíte, že tam nic nebude a že budete muset potupně zpět, najednou objeví tato hospůdka, rozhoří se ve vás malý plamínek naděje, že možná přeci jen neumřete.
Takže jsme se dnes občerstvili a rozhodli, že to pomalu vezmeme zase do kempu… Avšak nechtělo se nám (pro mne) známou cestou, tak jsme (jsem) se rozhodli, že pojedeme zkratkou. Určitě to bude dál, ale téměř jistě tam bude mnohem horší cesta. Velmi správná dedukce, jen ta cesta byla ještě

daleko horší a mnohem delší než jsem si představoval... Po několika dosti kilometrech na takových cestách, kde není ani živáčka (protože co by tam ten blbec dělal), se v hlavě začínají objevovat různé myšlenky… Dojde benzín? Jsou tu medvědi? Když se něco podělá, tak máme jen asi půl litru horké vody (je asi 45 stupňů ve stínu). A taky ten sráz pod námi má asi 724 metru… To bysme asi nepřežili ani s helmama… A když jo, co ti medvědi?

Je vidět, že ty myšlenky byly trochu jiné… Jé to je parádní výhled. Tady by to chtělo fotku. Jak to může být hluboko? Když by tam někdo skočil, jak dlouho by asi letěl? A co kdyby to bylo s rozjezdem na motorce, doletěli bysme dál? Kdyby tu byly liány, mohli bysme se jich chytit jako Tarzan. To je paráda být mimo civilizaci…

Po další asi hodině jízdy a mnoha krásných výhledech se konečně objevil asfalt. Zase ten plamínek naděje… Než se ale stihl rozhořet, tak asfalt zase skončil. Takže jak je to s těma medvědama? Pak se ale za chvíli objevila už pěkná asfaltka a ta kupodivu nekončila, nýbrž vedla do Idrie. Tam se dá už natankovat… Docela úleva s plnou nadrží. Pak ještě nákup nezbytných surovin (což, jak jsem zjistil, je sladký šáteček, kinder mléčný řez, snickersky (po takovém adrenalinu to chce doplnit cukry, to je přece jasné), nějaký sýr, no a salát už jsem stihnul zakázat) a hurá zpět do Trnova. Cesta z Idrie do Tolminu je perfektní, takže všechno se zdá být ideální... Jen ty naprosto černý mraky a ten strašlivej vítr napovídali, že se něco blíží… A taky že jo. Krásně a úplně jsme zmokli (nepromoky jsem "ráno" vyndal, nebudou přece potřeba). Ale moc nám to zase nevadilo…

Já tipovala, že nezmokneme, cesta tam utíkala tak rychle, že jsem vůbec nedokázala odhadnout vzdálenost ke kempu. Spoluvýletník naopak prohlásil, že zmokneme strašně. Zase tak strašné to nebylo, ale mokří jsme skutečně byli.

Takže v kempu klasická koupačka v ledové Soče a pak už jen hodnocení dne, udílení pochval a cen. Dneska to bylo jen 140km, ale nádherných…

Pojem koupačka už jsme si vyjasnily, ale upozorňuji, že když je po dešti a vzduch se ochladí tak, že je to (aspoň pro mě) na mikinu, tak se vám do té ledové vody chce ještě mnohem míň, zvlášť když už jste si jednou na vlastní kůži vyzkoušeli, jak moc studené to opravdu je, ale co dělat zvyk je zvyk, že?

A je tu další den.
To už se začneme zase přesouvat směrem k domovu. Přes Vršič se nám zpátky nechtělo, tak to vezmeme na Mangart a do Itálie. Panoramata samozřejmě naprosto skvělá… Úžasné koupání v Lago del Predil. Kde se tedy moc lidí nekoupalo, asi se jim to zdálo studené. Nám, co jsme se dva dny koupali v Soče, se to zdálo jako kafíčko.

Byla sranda sledovat téměř jediné dva lidi, kteří se chtěli jít vykoupat a ne se jenom válet na břehu a opalovat se, jak dlouho se osmělovali, než do té vody vlezli. Jako by jim byla vážně zima. Nám to přišlo jako příjemné osvěžení, zvlášť když jsme mohli svléknout tmavé motooblečení, ve kterém bylo na tom sluníčku opravdu horko…

 Ale protože čas neúprosně letěl (i proto, že jsme zase kvůli někomu vyjeli v poledne) museli jsme vyrazit…

No uznejte sami, že když víte, že už vás čekají zase „jen“ Čechy, zůstanete radši o trochu dýl na Slovinsku. Nikam přece nespěcháme, ubytování vždycky nějak najdeme.

 Takže zase dálnice. A než jsme se nadáli, byli jsme už zase za hranicema té naší malé kotliny. V Novohradských horách jsme našli moc pěkné ubytování, ale to už byl zase večer, čas hodnocení a udílení… 
Najeto 520km.

Dobře, uznávám, že zase tak snadné to hledání ubytování nebylo. Když jsme projeli několika neuspokojivými vesnicemi a ve tmě bloudili lesem a hledali penzionek, který tam údajně měl někde stát, nebylo mi dvakrát do smíchu. Přecejenom po tolika hodinách na motorce už se zase dostavovala únava a bolesti různých částí těla. Navíc se v tom prázdném tmavém lese začaly vybavovat rozličné hororové scény, takže, co vám mám povídat, byla docela úleva, když jsme penzionek přecejenom objevili. Byl sice dál, než jsme čekali, ale byl tam a to i s posledním volným dvoulůžákem. Juchů!

A téměř ráno (lepší se - už kolem 11) nabíráme směr domů. Jen malou oklikou… No a v podvečer jsme živí, zdraví a otrávení krátkostí výletu šťastně doma. Najeto 360.

Takže sečteno podtrženo – za tři a půl dne jsme najeli přes 1700 kilometrů, projeli patery hranice, koupali se v kouzelné Soči, zdolali Vršič (1611 m. n. m.) a na vlastní kůži si vyzkoušeli slovinské šotolino-štěrkové supercesty. Vracíme se snad ještě unavenější, než jsme odjížděli, ale zato s velkým spokojeným a šťastným úsměvem na tváři, který nám kazí jen představa, že už je to za námi.
 
Slovinsko je nádherná země, kdo nebyl, ať jede, kdo byl, ať jede znovu. My se tam určitě zase vrátíme…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE