Slovinsko: Přes Alpy až k moři a pak do Jeruzaléma

Přípravy na cestu

Tento rok jsme neměli tušení kam vyrazit. Byly nějaké plány po ČR, pak Petr přišel se Slovinskem. Nakonec jsme to vyřešili tak, že pojedeme Slovinsko a když najdeme společný termín, projedeme i naší republiku. Chtěli jsme jet podél Vltavy – od pramene až k soutoku. Plány zůstaly plány a nakonec bylo všechno úplně jinak. Pepa odpad jako první. Žádný víkend nemá čas. Abychom udělali alespoň jeden společný výlet, domlouváme, že až se vrátíme s Petrem ze Slovinska, projedeme Ostravsko na 3-4 dny, aby mohl jet i Pepa. K tomu nakonec nedošlo. Na cestu do Slovinska se připravujeme ve čtyřčlenné sestavě. Já na svém CBR 125, Petr na MZ 250. Novými členy expedice se stali můj mladší brácha Michal na Yamaze YZF-R 125 a můj kamarád a spolužák z lavice základní školy Fanda na BMW F 650 GS.

Původní odjezd je naplánován na pátek 13. července. Abychom to ani letos neměli jednoduché, tři dny před odjezdem dostávám 40-cítky horečky a angínu.  Jako bonus to ode mě chytnul brácha, takže polovina výpravy je paralyzována. Problém je v tom, že Petr poslední týden v červenci odjíždí na kole na Ukrajinu. Zatím necháváme datum odjezdu otevřený a jakmile to půjde vyrázíme. Když nezaberou 1 antibiotika dostávám od obvoďáka ještě další jiný. Nakonec mě vyléčí až návštěva krčního a tak stanovujeme odjezd na pátek 20. července 2012.

1. den – pátek 20.7.2012: Zruč nad Sázavou – Podljubelj (Tržič)

Odjezd ze Zruče je domluvený na osmou hodinu ranní. S Petrem se máme sejít v Čechticích v 8:15. Jako každý rok věci nalodíme den předem, aby ráno nezdržovali a v chvíli před osmou hodinou jsme připraveni vyrazit. Ještě proběhne tradiční výměna náhradních klíčů a úderem 8. hodiny se loučíme se všemi, kteří se přišli podívat a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím.
Počasí vypadá slibně na déšť ani hic to nevypadá. Prvních pár kilometrů do Čechtic jedeme po nám dobře známých cestách a tak můžeme vyladit tempo a sehranost úplně nové formace. Na místě setkání jsme pár minut před Petrem. Při čekání si dáváme malou snídani. Když přijede, žádné velké vítání nás nečeká, ale aby nemusel roztlačovat vydáváme se za ním.  Jedeme směr Pelhřimov a první problémy na sebe nenechají dlouho čekat. Kousek před městem ztrácíme Petra a tak zastavujeme. Čekáme a když se nic neděje, tak se otáčím a jedu se podívat co se děje. Motor pravidelně vynechává, což přisuzujeme sjezdu a výjezdu prudkého kopce a málo benzínu v nádrži. Ve městě začíná tradiční zábava. Semafor, přechod, křižovatka = chcípnutí motorky. Zastavujeme  a když Petr vymění svíčku a udělá dalších pár úprav zkoušíme roztlačovat. Jediné štěstí, že jsme v uličce, kde nás nikdo nepozoruje. Proběhne minimálně 5 pokusů a je to pořád dokola. Roztlačíme, chcípne. Když se konečně po asi hodině dostaneme o 300 m dál, naše snažení utnou semafory. To už je silné kafe pro nás všechny a tak navrhujeme Petrovi, že je lepší zůstat doma, než někde v cizině. Jeho odpověď? „Po cestě určitě nebudou semafory, tam nejsou žádný velký města.“ Celkem optimistická odpověď na to, že jsme ujeli teprve 30 km z přibližně plánovaných 2000 km a čekají nás města jako Lublaň nebo Vídeň. Ještě mu dojedu do Olešný do obchodu s motorkama pro fajfku na svíčku a když ani ta nic nezmění, loučíme se a po dvouhodinovém průjezdu Pelhřimovem pokračujeme ve tříčlenné sestavě – Já, Fanda, Michal. Petr ještě vysloví obavu, že se nestihne do večera vrátit domů (cca 60 km, je asi 11 hodin), ale nejraději by pokračoval s náma. Můžu říct, že předtím jsem Pelhřimov znal poměrně dobře, ale po tomhle snad není ulička, kterou bych neznal. :-)

Při cestě domů Petr zjistil, že měl volné kontakty na baterce. Motorka asi měla tušení, že její nefungující brzdy by nestačili na sjíždění alpských silnic. :-) Po příjezdu to rozhodně můžeme potvrdit.

Nabíráme směr Jindřichův Hradec, kde máme v plánu ještě vyměnit eura. Silnice rovná, provoz přiměřený a tak se snažíme dohnat ztrátu, ale i přesto si to užíváme. V Hradci najdeme vytipovanou směnárnu, vyměníme si patřičný obnos a bez dalších komplikací pokračujeme. Už při proplétání městem, kde je provoz dost hustý je jasné, že Petr udělal dobře, že nepokračoval. Po místní silnici přijíždíme na hraniční přejezd Nová Bystřice chvíli po 12. hodině a tak obědváme z domu nabalené zásoby. Užíváme si atmosféru opuštěné celnice a místo kontroly pasů děláme společnou fotku. Dáváme domů informace, že opouštíme naši rodnou vlast a vyrážíme. Musíme se dostat do Slovinska, stanovat těsně před hranicemi v kopcích by snad ani nešlo. Za hranicemi nás čeká krásná rovinka a tak uvítáme maximální povolenou rychlost 100 km/h.

Nechtěli jsme jet po dálnicích a tak volíme silnice 1. a 2. třídy. Oblíbili jsme si hlavně ty 2. třídy – většinou mají číslo větší než 100. Jsou rychlé a přitom zábavné. Vedou kopcovitou krajinu a mají spoustu rychlých zatáček. Asi po 2 hodinách dáváme přestávku. Zastavujeme v malé vesničce, přímo u nějakého skladu limonád a piva. Zaujalo nás, že se tady asi nekrade. V okolí nikdo a vrata do skladu otevřená. Zatím nám počasí přeje, ale přece jen jsme už výš, tak zapínáme zipy u větrání na oblecích a pokračujeme dál. Dál si užíváme skvělých silnic a malého provozu, když v tom na nás spadne pár kapek. Zatím z toho vědu neděláme a doufáme, že to byla jen přeháňka, které ujedem. Povedlo se, zatavujeme v městečku St. Nikola an der Donau, kde si prohlédneme široký Dunaj. Nebe je polojasné, ale tady se nám ukázalo nevypočitatelné rakouské počasí. Než se vymotáme z města začíná poměrně hodně pršet. Co nejdříve zastavujeme, abychom udělali premiéru nepromokům z pracovních potřeb za 200 Kč. Při oblékání stojíme u nějaké trafo stanice, nepromoky svítivě žluté, žluté rukavice na úklid. No nevím, co si pomysleli okolo jedoucí řidiči, vypadáme jak když jdeme likvidovat chemickou katastrofu.

Déšť zesiluje a tak jsme za nepromoky rádi. Můžeme říci, že po celou dobu fungují na výbornou! Projíždíme kolem městečka Amstetten, které nechvalně proslulo případem s Josefem Fritzlem. Po asi 20 km hustého deště přestává. Ještě chvíli jedeme, aby naše žluté kombinézy uschly. Nakonec zastavujeme u malé vodní elektrárny, kde odpočíváme a svlékáme se. Benzínu v nádrži začíná být pomálu a tak zastavujeme u menší benzinky. Bohužel neberou klasické karty, ale pouze speciální pro tuto benzinku a tak platíme v hotovosti. Snažíme se tankovat na celá eura, abychom neměli drobné. I když se nám to nepovede pani, která musela přijít, protože neplatíme kartou nám vrací na celá eura. Bráchovi nechala dokonce 20 centů, já to přetáh jen o 2 centy, tak je hledám v peněžence, aby nedostal drobáky a když jí je dávám, tak se jen usměje.

Je půl šesté a do cíle nám chybí ještě 250 km a tak vyrážíme. Jedeme téměř pořád lesem, poměrně vysoko. Chvílema se pohybujeme i nad 1000 m. n. m. kde je po deštích mlha, že není skoro vidět.  Najednou je před náma cedule Silnice pro motorová vozidla. Není to ta, co je u nás, ale jen širší silnice se 4 pruhy a jediné co dělí směry jízdy je dvojitá plná čára. Víme, že dále se mění v klasickou rychlostní silnici a že ta je placená, tam máme v plánu se krátkému úseku vyhnout, ale absolutně netušíme co tady a tak zastavujeme u první benzínky. Jde kolem místní chlápek a tak se ho totálně lámanou němčinou ptáme, jestli je tam potřeba známka. Už z toho jak německy mluvím mu musí být jasné, že rozumíme prd. On však vede minimálně dvouminutový monolog, při kterém nám cukají koutky. Asi nám vyprávěl o manželce a politické situaci :-) Když konečně odejde, jdem se zeptat obsluhy benzinky, kde je mladá slečna a tak to zkoušíme anglicky. Nevypadá to, že by nám rozuměla a tak to vzdáváme a kupujeme 10-ti denní známky za necelých 5 €. I když zjišťujeme, že je placená opravdu, až ta druhá část, kde je značka mýto, známky se nám nakonec vyplatili, protože jsme je použili k urychlení při cestě domů.
Projíždíme větší město Klagenfurt am Wörthsee. Je nádherné pozdní odpoledne, trochu dusno. Prodíráme se hustým městským provozem. Z Rakouska už nás čeká jen přejezd hor na hranicích. Naštěstí neprší, ale před námi tu asi byl opravdu slejvák. Po silnici se valí voda, někde je i vyplavené bahno, horský potok podél silnice se valí ohromnou silou. Některé zatáčky projíždíme na jedničku. Na vrcholu nás čeká tunel, ve kterém uprostřed vede hranice. Přijíždíme do Slovinska. Na druhé straně nás čeká sjet dolů, to co jsme teď vyjeli. Už je hodně šero a tak se domlouváme, že bereme první kemp, který uvidíme, jelikož jsou všude hory a není šance najít místo k stanování na divoko. Po pár km cedule upozorňující na kemp a jako bonus 10% slevy pro motorkáře. Neváháme a bereme. Už teď můžeme tenhle kemp vyhlásit jako nejlepší. Kolem dokola hory, jsme tu sami a ještě je nejlevnější. Majitel nám po postavení stanu nabízí panáka, buď Becherovku nebo místní pálenici. Chlubíme se, že Becherovka pochází z Česka a ochutnáváme pálenici. V ceně jsou sprchy a tak po celodenním cestování v kombinéze se vysprchujeme a dopřejeme si zasloužený spánek.

Najeto: 517 km

2. den – sobota 21.7.: Podljubelj (Tržič) – Bled

V noci fouká velký vítr a tak jdu posbírat prádlo, které jsme nechali sušit. Ráno se probouzíme do deštivého dne. Zůstáváme ve stanu a pro zkrácení chvíle hrajeme hry. Do okolních hor vrážejí blesky jeden za druhým. Že by se tomu chtělo přestat nevypadá. I informace od meteorologického centra v podobě Fandy bratra nemají jiný názor. Pod stanem už máme pěkné moře a domlouváme, že jakmile trochu ubere sbalíme stan a zkusíme popojet a někde se ubytovat. To se povedlo až kolem 3. hodiny odpoledne. Majitel nám poskytl velký přístřešek na věci, které postupně nabalujeme na motorky, oblékáme nepromoky a vyrážíme k našemu včerejšímu cíly – městu Bled. Na silnici je pěkná vrstva vody. Když přijedeme za město Tržič, alespoň přestává pršet.
Jedeme po úpatí hory Dobrča. Chybí nám 4 km do cíle, když se ocitnu na křižovatce sám. Otáčím a vracím se. Fandovi v mokrých rukavicích vyklouzla spojka a motorka mu chcípla a už ji nenastartoval. Nepotěší nás ani počasí, jelikož zase začíná pršet. Jaké máme štěstí, že hned vedle je parkoviště, s krytými parkovacími místy pro blízké bytovky. Schováváme se zde a začínáme řešit závadu. Nejdříve chvíli čekáme, jestli se někam nedostala voda, pak pomalu motorku odstrojujeme a rozebíráme. Když sundáme sedlo napadá mě jednoduchá, ale účinná myšlenka. Není to pojistka? Fanda mě ujišťuje, že rozhodně ne. Telefonuje domů, zkoušíme odpojit baterku, aby se restartovala řídící jednotka. Mezi tím přijede spoustu místních, kteří zde parkují, občas se poptají co se stalo. Všichni parkují na volných místech a nevypadá, že je mají nějak rozdělené. Ale co...přijíždí mladík, kterému blokujeme místo. Motorky máme odstrojené, abychom našli nářadí, takže je všechny věci musíme přenosit na jiné místo. Alespoň jsme už našli pravděpodobnou příčinu. Startér motorem točí, ale není slyšet palivové čerpadlo. Konečně Fandu přemluvím, aby se podíval na pojistky a dávám doporučení, že to bude ta nejsilnější. A taky jo! :-) To, že zrovna tuhle pojistku nemáme, už je to nejmenší, v navigaci hledám nejbližší benzínku a vyrážím pro pojistky. Než se vrátím, tak motorka běží, Fanda nakonec pojistku našel.

Dojíždíme do města Bled, kde je snad každý 3. dům ubytování. Ani nás nenapadá, že bychom nic nesehnali. Zajíždíme do nějaké ulice a zastavujeme u prvního domu. Tam nám neotvírají, nic si z toho neděláme a procházíme dál. Někde mají plno, někde nás zas na jednu noc nechtěj, někde nám nabízejí apartmán snad pro 8 lidí za odpovídající cenu. Prošli jsme alespoň 6 domů a nikde nic. Teď už začínáme mít obavy, že budeme spát v promočeném stanu, který jsme chtěli společně s ostatními věci vysušit.  Pak však zastavujeme u domu, do kterého vkládáme poslední naději. Vychází postarší pán, ale bezvadně umí anglicky a říká, že je všude plno, ale že zavolá kamarádovi, který bydlí hned ve vedlejší vesnici. (Možná reklamní trik, že je všude plno, ale jsme rádi, že jsme konečně něco sehnali a tak bereme). Za chvíli si pro nás přijede pán v Mercedesu a ukazujeme ať jedeme za ním. Stále ještě ve žlutých hábitech ho následujeme do vesnice, která je vesměs stavebně spojená s Bledem. Nabízí nám ubytování za 25 €/ osoba se snídaní. Mají rozdělené role – pán přijímá německy mluvící a paní anglicky. Máme krásný výhled na sluncem osvícené kopce. Domlouváme si čas snídaně, vyvěšujeme spacáky a stan. Já ještě dojedu do supermarketu nakoupit večeři a jídlo na další den.

Najeto: 35 km

3. den – neděle 22.7.: Bled – Bovec

Po chutné a vydatné snídani se balíme a jedeme obhlédnout Bledské jezero. Město je plné turistů, školních nebo jiných skupin. To vysvětluje proč je tu tolik ubytování. Jezero i okolí je pěkné, ale asi bych si tu nedokázal najít program na víc jak 2 dny. Donekonečna chodit kolem jezera nebo po městě...proto trochu nechápu, že je tu tak přecpáno. Objíždíme jezero kolem dokola a děláme pár fotek a jedeme se podívat na soutěsku Blejski Vintgar.
V soutěsce vede, mezi skalami těsně nad divokou řekou, dřevěná lávka. Jsou tady i vodopády, takže občas příjemné osvěžení. Trochu to připomíná soutěsky známé z Číny nebo Vietnamu. Jediný co nám kazí prohlídku je autobus rumunských turistů, kteří se chovaj jak idioti. Chodník je úzký, navíc obousměrný. Fotí se na každém rohu, ale tím způsobem, že zablokují všechny ostatní návštěvníky. Aby tomu dali korunu, kvůli pěti kapkám, které padají ze skal nad námi, roztahují deštníky. Ty se jim samozřejmě zasekávají o skálu, takže opět zdržují všechny ostatní. Jako zlatý hřeb přichází vyhýbání s protijdoucími. Asi je v Rumunsku nenaučili ten deštník sklápět. Když dojdeme nakonec, ukazatelé nás navádějí k dalším zajímavostem (alespoň jsme si to mysleli) do ukrutného kopce, ale držíme se hesla – Když už jsme jednou tady... a vyrážíme. Skoro až nahoře potkáváme rodinu z Polska, která byla ubytovaná s náma. Říkají, že to nemá cenu tam chodit, že je to cesta do nějaké vesnice. Ještě scházíme pod největší vodopád na trase a pak nastává návrat po stejné cestě k motorkám.
Přejíždíme do města Ukanc. Jedeme po parádní hlavní silnici se zatáčkami a kvalitním povrchem. Tam vyjíždíme lanovkou na horu Vogel do výšky 1537 m. n. m. V lanovce potkáváme rodinu z Česka. Tentokrát jedeme v motorkářském a hned jak se nahoře otevřou dveře lanovky jsme rádi. Pán to okomentoval správně: „Jo motorkáři, ty teď maji výhodu.“ Je tu asi 10°C a fouká vítr. Jdeme projít okolí. Je vidět nejvyšší hora Slovinska – Triglav a je tu krásný výhled na Bohinjské jezero. Náhodou jsme si všimli, že jezdí lanovka ještě výš, tam ale nikdo z turistů nechodí. To nás vůbec neodradí, naopak proto tam jdeme. Dole nedostáváme lístky, obsluha lanovky po nás chce asi jen polovinu ceny a to se vyplatí. Naivně jsme si mysleli, že to bude zpáteční. :-) Tentokrát to není uzavřená lanovka, ale jen sedačková a jede neskutečně pomalu. Ještě že jsme oblečení, zima nám ani neni, i když jsme výše a ochladilo se, ale vítr nás ošlehává pěkně. Nahoře vyjdeme ještě malý kopeček, kde je kříž se zvonem. Zazvoníme si, uděláme důkaz v podobě fotky a mažeme dolů. U lanovky však vychází obsluha a tady zjišťujeme, že zpáteční nebude. Nakonec to domlouváme tak, že platíme jen 2 lístky. Vracíme se k motorkám a popojíždíme asi 4 km k vodopádu Savica.
Parkujeme a jako po celou dobu mají motorky parkovné zdarma. Nemáme tušení, jak daleko to je k vodopádu a tak zůstáváme v motorkářském.  Těsně před vstupem je cedule 30 minut k vodopádu, platíme vstup a vydáváme se do kopce. Před náma jde dvojce opravdu vycházkovým tempem a tak kluky uklidňuju, že těch 30 minut je kdybychom šli takhle rychle. Když se konečně propocení vyšplháme nahoru, zjistíme, že jsme to šli přesně půl hodiny. Po odpočinku a fotkách začneme sestupovat. Není to o moc lepší, než jít nahoru. Zpátky musíme po stejné silnici, která vede podél jezera.  Je naprosto úžasná, rovinky, zatáčky – pomalé i rychlé. Na ní se krásně vyblbneme. V Bohinjske Bystrici zastavujeme v pizzerii na pozdní oběd.
Potřebujeme se dostat na druhou stranu kopců. Vzdušnou čarou je to asi 20 km, ale nás čeká víc než 100. Můžeme jet asi 105 km po normálních silnicích, nebo 115 přes horský průsmyk Vršič. Samozřejmě, že jedeme přes průsmyk. Vyrážíme, jelikož nechceme zůstat v horách po tmě. Vracíme se do Bledu, pak jedeme na Jesenici až do Kranjska Gora. Tam zastavujeme a zapínáme všechny zipy od větrání a vyrážíme do hor. Postupně začínají zatáčky, které mají 180°, většinu z nich jedeme na jedničku. Pomalu šplháme výš a výš. Teplota klesá a před námi se zjevují krásné panoramata hor osvícených zapadajícím sluncem. Zastavujeme u nějaké horské chaty, abychom si to vyfotili. U ní si hraje chlapec s míčem, který mu však uteče, přejede silnici a spadne dolů. Nejspíš ho už nikdy neviděl, i když tam zrovna bylo křoví, takže se mohl zaseknout, ale to už nevíme, protože pokračujeme ještě výše. Na vrcholku (1611 m.n.m) se jdeme porozhlédnout. Je tu opravdu chladno a fouká vítr. Navíc se blíží večer a tak pokračujeme. Sjezd už není tak zábavný, ale přesto si ho užíváme. Kolem cesty je spousta pevnůstek, nejspíš z první světové války.

Dalším cílem je Pevnost Kluča (Trdnjava Kluže). Díky tomu, že stojí mezi horami, je strategickým místem, které kontroluje strategickou cestu už od středověku. Zavírací doba je v 20:00. Přijíždíme asi za 3 minuty osm. Slečny u pokladny se nám omlouvají, že právě zavírají a tak se musíme spokojit s prohlídkou z venku. Vyrážíme hledat kemp nebo místo na stanování. Nakonec končíme v kempu, dneska je stavění stanu opravdu zábava, jelikož fouká silný vítr.

Najeto: 168 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE