Slovinsko, červenec 2014

Pětidenní motovýlet do Slovinska

Slovinsko, červenec 2014

Kapitoly článku

Plzeň – Tolmin a zpět (23.7.-27.7.)

…a je to tady.
Babičky konečně začaly kooperovat a nám se s manželkou podařilo udat děti na čtyři noci. Úžasnééé…
Čeká nás pět dní na cestě.
V plánu je severozápadní část Slovinska, Tolmin a okolí Triglavského národního parku.
Středa dopoledne je ve znamení plného pracovního nasazení na Plzeňském zimáku, ve 13h zapíchnout šichtu, nasednout na nabalenou motorku a vyrazit na místo srazu… 
Jedeme v sestavě Poubič s Martinou na R1200GS a moje maličkost s chotí Evou na R1100GS…

Původní časový harmonogram vzal za své, ještě než jsme vyjeli… znáte ženský. Takže v 15:30 start z Líní u Plzně, směr Folmava, poslední tankování v Česku na Agipu. Pak kolem Chamu, po silnici B20, která půlí Bavorsko od severu k jihu, dolů až k Rakousku. U Salzburgu naskočit na neoblíbenou, leč časově výhodnou dálnici A10 a valit, kam až to půjde, než začne slunce zapadat. Vzhledem k časové tísni nás západ slunce dostihl poměrně brzy a to u Werfenu, zhruba 30km za Salzburgem. Rychlá porada na čerpací stanici a vyhodnocení situace. Rada starších (Poubič a já) rozhodla… hledáme nejbližší kemp. Sjeli jsme z dálnice a 2km před Bischofshofenem nás navedla cedulka do malého kempu, přímo u řeky Salzach. (cena – 1stan/dvě osoby/motocykl = 15,50Eur)

Neřešíme krásy kempu, jsme tady pouze na přespání a víme, že ráno vyrážíme do Predile… Pouze podotknu, že srovnávat sociálky v jakémkoli kempu v Evropě s těmi u nás v česku je prostě úsměvné. Poměrně rychle vybalujeme, pohled na oblohu napovídá, že zřejmě otestujeme voděodolnost našich stanů. Rychlá večeře, otevření láhve alkoholického nápoje smíchaného s coca-colou a vzhůru do bezvědomí… Díky paneJime Beame.

Ráno je poměrně dobré, tedy hovořím za sebe.
Poubič startuje den růžovou tabletkou od Zentivy a zapíjí něčím, co mu dá křídla.
Ranní hygiena se vcelku vydařila až na Evin malý zádrhel s žetonem do místní sprchy…
To víte, mladá holka po ránu, oči zalepené ospalkami… Nakráčí si to ladně do kabinky, svlékne, zapne sprchu a… teplá voda nikde? WTF? Že by snad chtěla ta proradná sprcha vydat teplou vodu jen za žeton? Zachovala si však tvář a ledovou sprchu zvládla, po způsobu sovětských žen, jež nám šly vždy příkladem… kdysi…
Posloupnost dalších událostí je jasná. Tatranková snídaně, balení stanu, čekání na holky, které se šly jen „rychle“ a „trochu“ nalíčit a hurá do sedla…
V nedaleké vesničce, známe z turnaje „čtyř můstku“, pak tankujeme za přijatelných 1.39Eur/1litr natural95.
Ještě si vykroutit krk, při pohledu na skokanský můstek v Bischofshofenu a pak opět nájezd na dálnici a jedeme…
Jelikož času je dnes, ve čtvrtek 24.7. poměrně dost, rozhodujeme se s Poubičem ušetřit cca 10Eur za placený tunel u St.Michael.
Z dálnice sjíždíme ještě před Flachau na Radstadt (silnice 99) a stoupáme k oblíbenému zimnímu středisku Obertauern. Je docela zajímavé pozorovat, kde všude vedou po těch krpálech špagáty, co tahají nahoru ty blázny na prkýnkách… v zimě, toť se ví. Teď, když jsou ty stráně zelené, se tomu ani nechce věřit. Holky pořád kecaj a cesta poměrně hezky ubíhá. Poubič ještě dává k dobru příhodu o nejmenované bývalce, co se přiznala až na vrcholu sjezdovky, že neumí lyžovat… a tak si Katschberg sešla pěšky. Taky dobrý…
Projíždíme St. Michael im Lungau a vracíme se na A10, směr Spittal an der Drau. Za Spittalem je zhruba po 12km  Paternion, u něj odbočka na „komunikaci místního významu“ s označením L33 – hezké svezení… ale, vládcem této silnice bývá po většinu dne místní skot, který je volně vypuštěn na přilehlé pastviny a plynule přechází cestu, kde se mu zlíbí.
Úspěšně se vyhýbáme kravskému lejnu na vozovce, objíždíme stádo a po L33 se vykulíme poblíž Italského Tarvisio.
Tohle už začíná být setsakra pěkné…
Proti proudu říčky Rio del Lago, vede cesta k jezeru Lago del Predil. Nádhera, ale na koupání to tedy rozhodně není… Po SS54 přejíždíme z Itálie, do Slovinska. Vítejte v Predeli… 

Odbočka na Mangart nejde minout a už si to šineme po „Strmec na Predelu…“, jak píší učenci v mapách.
U budky necháváme každý 5Euro za povolení k vjezdu a hurá vzhůru… Cesta je úzká a není radno vlítnout do zatáčky naslepo. Po pár desítkách zatáček se proti nám vynoří skupina motorek, vracejících se dolů. Vzájemně se zdravíme a na pohodu se vyhýbáme. S Oplem, kterého jsme potkali o několik set výškových metrů výše, už při úhybném manévru taková pohoda nebyla… pán byl zřejmě ve stresu z nedostatku kyslíku a odmítal uhnout, byť jen o centimetry.  Jeho půlka silničky přitom byla bezpečná, při skalní stěně, což se o naší říci nedalo…
Holky poměrně hodně znejistěly a Martina už viděla padat své bezvládné tělo do strmé propasti, na jejímž dně by jí rozhodně nečekalo hladké přistání… krkavci by pak dokončili, co gravitace začala. Nestalo se naštěstí nic tak dramatického a manévr ve výškách se povedl. 600m před vrcholovou „točnou“, je při cestě malé parkoviště a tam zákazová značka. Zastavujeme a jdeme zkoumat ten přenosný zákaz vjezdu, stejně jako čtyři další osádky. O nějakých  100m dál je vidět lehčí kamenný zával přes cestu.
Chvíli váháme, ale jakmile kolem projede Toyota s místní značkou, bez uzardění pokračujeme taky. Já bych samozřejmě nejel, osobně jsem zásadně proti porušování dopravních předpisů a vůbec, jakékoli porušování předpisů je mi ve skrze odporné… a stejně si myslím, že se první rozjel Poubič, takže jsem z obliga… Ehm… no chápeme se, ne? Lítalo mi v tom celých 5Euro a velkých kamenů tam bylo jen pár, těm se vyhýbáme a ostatní vytvořili spíše suť a poprašek. Takže se v pohodě dalo projet… a za námi pak už jeli stejně všichni.
Pohled na vrchol a i výhled do Itálie byl úchvatný. Holky pořád kecaly, já se drkotal zimou, Poubič hulil jednu od druhé, prostě nádhera.
Opravdu, všem Mangart moc doporučuji.
Stěny strmější než prostřední část na Stelviu a o 90% méně lidí… Není to ani na závodění jako Gross G, ale na svižnou jízdu to chce taky drobet srdíčka. Po třetí cigaretě a nezbytném focení nám už fakt byla kosa a tak se jelo dolů. Stejná cesta, stejné zatáčky, stejné výkřiky zoufalství od stále kecajících partnerek (mimochodem tady mají můj neskonalý obdiv, já bych si na takové cestičce nesedl za nikoho na tandem ani za zlaté prase).


Vracíme se na hlavní silnici č.203, která pokračuje na Bovec a pak dál na Tolmin. Je to tu naprosto super!
Furt se to tu klikatí, ujet 67km sice trvá skoro hodinu, ale je to maxizábava… tedy pro ty, kteří mají rádi zatáčky.
Ti ostatní, ať jedou na road 66…
Blížíme se k městečku Tolmin, kde máme možnost si za vcelku slušné ceny dokoupit proviant v supermarketu. Pozorujeme nezvyklý ruch v ulicích. Od pátku 25.7. tady mají velký metalový festival… ach tak…
Vracíme se o 5km nazpět a po uzoučkém mostě směřujeme k obci Volarje.
U řeky Soča je idylický kemp Vili.
Přesně sem vedly naše kroky. Krátký pozdrav s majitelem, kuchařem, opravářem a uklízečem v jedné osobě a už nám ten sympatický týpek ukazuje, kam dát stany. K večeři doporučuje čerstvou rybu, nebo čevabčiči. Poubič s Martinou volí rybu, objednávám ji i Evě. Za dnešek si ji zasloužila. Sedí za mnou tak, že už ani nepoznám, že ji vezu… Když si vzpomenu na ty začátky, jak nás kdysi do zatáček „vyvažovala“, ty vole, to bylo něco…


 Vybalujeme, rozkládáme, dofukujeme… a holky furt kecaj. Pivo Zlatorog z produkce pivovaru Laško, je poměrně kvalitní a tak jsme s Poubičem usoudili, že Vilimu uděláme tržbu. Po vydatné večeři (všichni až na mne rybu – já kostičky salámu a něco jako omáčka a těstoviny v pytlíku od Vitany) volná zábava. Pivo, karty, wc, cesta po svých do stanu a spánek. Holky už nekecaj, teď spí...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.14
Známkováno: 37x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist