Slovinsko 2010 aneb „Když se snáší déšť“ a „Koně moje hyjééé“

Ujeli jsme ….km, stálo nás to......Kč, ale néééééé od konce se nezačíná přece, tak jedem od začátku! Tak jsme si takhle (klasickej začátek cestopisu, co?) s Martíkem jednoho dne říkali, co s prodlouženým víkendem v červenci, a napadlo nás se podívat do nějakejch slovinskejch kopečků.

Slovinsko 2010 aneb „Když se snáší déšť“ a „Koně moje hyjééé“
Je čtvrtek brzy ráno, my se scházíme na čerpačce v Českých Budějovicích a u ranní kávy dolaďujeme plán cesty. S velkým nadšením vyrážíme z Českých Budějovic směr Kaplice, Enns, Steyr. Jedeme podle mé mapy a zároveň si mě Martík hlídá GPSkou, což se později občas i vyplatí.
Kdesi u lesíka za Steyrem dáváme první sváču v podobě salámů a klobásky. Klasická strava motorkáře, protože jak v těchto rádoby masných produktech nejní skoro žádné maso, tak se ve sluncem rozpálených kufrech nekazí. Počasí je na jedničku, tak pokračujeme kolem řeky Enns přes Altenmarkt b.St.Gallen do Admontu, kde odbočujeme zkratkou na Trieben a pádíme si na Judenburg. Tuhle trasu jsem už kdysi popisoval v cestopisu „Jak hezky promoknout“. Jedu po ní po několikáté, ale vůbec mi to nevadí. Cesta kolem řeky Enns je pěkná (samá zatáčka) a je i co vidět. A to nemluvím o úseku Admont – Trieben (samá vracečka, převýšení, výhledy, prostě rakouská motoklasika).
Co bych dál popsal. Nechci tu vypisovat patník po patníku, protože mnozí z vás to tu již na svých mazlech mají projetý. Takže se suneme dál na Scheifling, Friesach a do Klagenfurtu, kde máme už dle představ cíl dne u jezera Faaker See.
Cestou z Klagenfurtu na Faaker See dojíždíme partu motorek. Jako poslední jede (bez urážky) obtloustlej pán na BMW GS Adventure, prostě typickej germán, co mu vole teče přes přezku od Schubertky. Pána nechci nijak urážet, ale jízda za ním byla otřesná. Každou zatáčkou jsem myslel, že zastaví a motorku přes stojan do ní pootočí. Jel na ní buďto poprvé nebo byl zlitej.
Mezitím, co jsme tuhle partu motorek kopírovali, kynu Martíkovi, aby mě předjel před blížícíma se křižovatkama a najel na trasu k jezeru podle jeho GPS. To se mu ale málem stalo osudným. Jak si tak jedem za tím pánem s plandajícím voletem, oba před komplikovanou křižovatkou sledujeme směr odbočení a semafory. Máme rovně zelenou, přes tu ještě chceme jet do další křižovatky. Pán cholesterol tam ale chce jet taky, soudě dle ostatních členů jeho výpravy. Jenže nikdo, hlavně Martíka nečekal, že ten německej sosák brutálníma brzdama zastaví na zelenou.
Martík, jakož to vostřílenej adventurař, se sice v první chvíli asi pos...l, ale pak zahájil takovýho vyhýbacího drifta, že jsem jen viděl, jak mu jde nakloněnej zadním kolem do jeho zadního kola. V poslední chvíli ale brzdu pustil a advíka srovnal. Prolít kolem sosáka a zastavil až za křižovatkou. Kuriozita byla ta, že pán si svý chyby vůbec nevšiml, načež mu byl naprosto divnej Martík, co to vlastně tady dělá za stunt. A směle si koukal dál asi do dvou GPSek a 398 dalších doplňků od Wunderlichu. Lidi ten měl snad i benzín a kontaktní čočky od wunderlicháčů. Samozřejmě že to byla chyba „tak trochu“ na obou stranách, ale do Germána se můžu trochu opřít, né?
Po příjezdu k jezeru hledáme vhodnej kempík. Po chvíli nás naláká kempová cedule, a tak sjíždíme z hlavní na šotolinku dlouhou asi 300 m vedoucí přímo k vjezdu do kempu. Tady jsem se zase projevil já jakožto klasickej čecháček a dal jsem Varanovi ve stupkách totální kozy, že mi ještě za 4 hrabal, a přilítl jsem takhle k recepci. Za prvé jsem si neuvědomil, že v tom prachu za mnou Martík bude asi muset vyndat mapu, protože nic neviděl, a za druhé jsem tím teda kupodivu asi naštval paní recepční, protože vylítla ven jak střela a něco kvákala. Samozřejmě že jsem od ní čekal chléb a sůl, ale asi neměla pochopení pro můj prachovýtvor, tak mi nic na přivítanou nedala.
Po mé omluvě hezké recepční a „radši“ Martíkově domluvě, kam složit ty naše hlavinky, se hnízdíme mezi německý karavany. Je to tu super, voda čistá, málo lidí, záchody na vyznamenání. Po rozložení našeho táboříčku šupeme do vody, ze které čučíme na oblohu u protilehlých kopců, a pozorujeme bouřku modlíc se (biku náš jenž jsi na silnicích), aby nepršelo.
Zatím neprší, a tak v podvečerních hodinách jdeme na průzkum kempu, hlavně ale prozkoumat místní kiosek. Než ale dojdeme ke kiosku, jsem ohromen cedulí u přítoku do jezera s názvem „Hunde Badezone“, kde mají koupaliště pejsci. „To je přepych“ povídám a jdeme do kiosku.
Kupodivu v kiosku v deset večer zavírají, a tak nám natočí už jen dvě docela lahodná pivka. Jelikož si ale vezu dvě lahvinky bílého vína jakožto nouzovku, dávám je do placu. To jsem ale netušil, co jsem to udělal, dát Martíkovi víno.
Po zkonzumování lahvinek (kdy já jsem byl v klidu) začal Martík naopak zpívat na celý jezero „když se snáší déšť“, což je sice píseň od našeho českýho zpěváka, ale Martíka k tomuto zpěvnýmu výtvoru inspirovalo asi těch pár kapek, co padlo z nebe. V jeho podání to bylo něco fakt zajímavýho, když to dokázal zopakovat asi 256krát během deseti minut. Jinak tohle motto v Martinovo podání se stalo po celý zbytek výpravy neodolatelným. Na Martina to víno působilo ale celou noc v podobě několika výstupů ze stanu a procházek kolem buněk s toaletami. Mě se spalo krásně a ráno jsem byl fit do tý doby, než mi vynadal, jestli náhodou nevím, že víno nepije :-)
Po zabalení se jedeme nasnídat s v obličeji bílým Martíkem k místnímu konzumu, kde do sebe souká jen sušenku, bo má prej pajšl na vodě. Nicméně vyrážíme za křiku Martíka z helmy „koně moje hyjééé“ přes Finkenstein Am Faaker See na průsmyk Wurzenpass (1 073 m) a dál na sedlo Vršič (1 611 m). Obojí, jak Wurzenpass, tak Vršič (a ten především), doporučuju přejet. Je to tu zatáčková slast jak pro vás tak pro vašeho bika a hlavně je tu čím se kochat.
Nicméně po přejetí tzv. Julských Alp se po dohodě vydáváme směr móóóře. Ten den chceme přespat v nějakém kempu u louže v Chorvatsku. Jedeme si dolů přes Bovec, Žaga, Trnovo, do Kobaridu, kde se snažím najít plácek u řeky ke zchlazení našich dusnem spařených těl. Přejíždíme most na druhou stranu řeky a plácek nalézáme. Zaparkujeme a musíme dolů k řece pěšky. Je tu pár lidí, převážně vodáků. Voda vypadá naprosto křišťálově, ale rozhodně se nejeví tak ledová, jak ve skutečnosti je. Tuhle skutečnost zjišťuji už při strčení jedný nohy do řeky a doprovázím jí slovy, které zde jakožto slušňáček nemohu napsat :-)
Po koupeli a svezení se kousek proudem jsme opravdu dost osvěžení. Řekl bych, že i trochu podchlazení. Při vylézání z vody jsme červení jak raci a při kontrole mého spodku následkem tý ledový vody zjišťuju, že nejsem Pavel ale Pavla. Je dusno, vedro a občas se snese pár kapek zhora, což hnedle komentuje Martin již známým zpěvem „když se snáší déšť “.
Je dost hodin, tak musíme pokračovat dál. Vracíme se na hlavní a jedeme na Kamno, Kanal, Nova Gorica, Sežana. Po cestě nás občas zlynčuje déšť, ale je vedro, tak je to úplně jedno. I přesto si svižnou jízdu dost vychutnáváme. Někde ještě před Sežanou si dáváme na zahrádce pěknýho penzionu kávu za účelem nabrání ztráty času za bouřkou před námi.
Po kávičce si to štrádujeme na Koper, Izolu, Pyraň a za Sečovlje přecházíme hranice s Chorvatskem za otázky celníka, co je důvod návštěvy Chorvatska. Chtěl jsem mu říct, ale nebylo by to asi na místě, že jedeme v létě jezdit motoskijoring na Makarskou Rivieru.
Přes přechod je tu opravdu nával. V takových situacích jsem vděčnej, že jedu na motce a ne nějakým plechovým vozejkem. Šmejdsky předjíždíme kolony, cpeme se kupředu a pokračujeme v krasojízdě za stálýho honění mračen a tu a tam párminutovýho lijáku na Markovac, Valicu a Savudriu. Před Markovacem si dávám hodně dlouhou, suchou, dvoproudovou zatáčku do kopce tak, že dle pana Martíka jsem měl kufr cenťák od silnice. Taková zatáčka se jen tak nepovede. Do ní vjíždíte šedesátkou, pod plným řadíte u omezovače a na výjezdu máte kolem stosedumdesáti. Prostě ta nej motoslast. Asfalt tu byl nějakej novej, gumy se chovaly, jak kdyby měly přísavky, tak to prostě šlo. Sice jsem pak od toho mýho spolunocležníka dostal vynadáno, že jsem magor, a já mu na to jen jeho slovy odpověděl „koně moje hyjé a dálnice sú krvavé“.
Nicméně jsme na pobřeží a bereme někde za Umagem první kemp, který hnedle zase pod plným plynem opouštíme po zjištění, musím říct, opravdu zlodějský ceny. Takhle vyzkoušíme ještě dva kempy a ta samá lichva. Už tedy přemýšlíme, že za ty peníze si vezmeme radši apartmán, až najednou odbočím k zapadlýmu, byť stejně modernímu kempu za lidskou normální cenu na noc.
Po ubytování a shlédnutí hádky polské rodinky vedle nás se jdeme vykoupat do tý slaný louže, chvilku tu klábosíme a očumujeme dvě Češky s velkýma prsama (ale žádný velký vizuelní hitparády), jak se cachtaj.
Po chvíli bych byl schopnej je tam jít utopit! Chovaly se jak dvě největší buranky, řvaly snad na celej záliv, jakej ta voda je orgasmus - zkráceně „Milu to je óčko viď“. A ta jejich stálá ukázka rozteklých lajdáků házíc po sobě kalhotky velikosti naší celty pod stan s velkým povykem, aby je každej viděl. Zvedl jsem se stydíc se za celej náš národ a v obchodě, kde jsme kupovali pívo, jsem měl chuť radši mluvit grónsky než česky.
Po nákupu páru pivek si jdem sednout na motky ke stanu, poská rodina se už nehádá, takže je tu i suprovej klid. Popíjíme pivko, plánujeme trasu dalšího dne a se začínajícím deštěm se ukládáme ke spánku, říkajíc si na dobrou noc Martíkovo motto s deštěm.
Ráno neprší, ale počas nic moc. Tak akorát na motorkaření – zataženo a teplo. Posnídáme v místním kempokrámku a vyrážíme dle plánu. Projíždíme Novigrad a Atenal, za kterým jedeme po hrázi. Nikde nic, jen jedno auto před námi, tak si tu dlouhou rovinu neodpustím dát ve stupačkách po zadním.
Po pár kilometrech ve městě Tar odbočujeme vlevo a bereme vesnický cestičky přes Labinci, Vyšnjan, Karojba a Katun Tvrški, za kterým odbočíme vlevo za účelem podívat se na přehradu Butoniga.
Po příjezdu k přehradě po úzkých asfaltkách se kocháme krajinou. Je to tu samej nádhernej kopeček, prostě krásná pahorkatina s přehradou na pitnou vodu uprostřed. V jedný vesničce čítajíc pět baráčků stojíme na rozcestí a nevíme kudy kam. Jak se se skloněnýma hlavama do mapy a GPSky věnujeme navigaci, chytí mě najednou zezadu za rameno obrovská ruka. Leknu se, až se málem po...
Byla to nějaká starší paní domorodkyně špinavějšího vzhledu (asi tak se čtyřkou v krvi) s dlaněma jako lopaty uhelky. Nejdřív jsem si myslel, že jí tu vadíme, ale po chvíli paní rozumíme, že nás zve k sobě domů se slovy „daj čašu vina“. Rádi bychom, ale víte, jak je to s Martíkem a vínem, takže radši s malou výmluvou jedeme dál.
Krásnejma pahorkama pokračujem přes Senj na město Buzet, kde tankujeme, doplňujeme tekutiny a Martin mi zde sděluje, že při delší jízdě po zadním mi Varan začíná hulit modře, což byla už zřejmě předzvěst nějakého problému motoru. Ten jsem zjistil až nyní v zimě a to, že je trochu připečenej zadní válec a podpálenej jeden výfukovej ventil, byť měl ukázkovou ventilovou vůli. Holt má bába nárok už po těch 140 000 km.
V Buzetu se domlouváme, že to vezmeme serpentýnama přes Dane a Vodice na hraniční přechod se Slovinskem. Tady to opět stálo za to. Super serpentýny, nikde živáček natož nějaké auto. Sice nám chvíli lilo, ale nakonec se počasí umoudřilo a my mohli jet docela pilu. Nevím, jestli v Martíkovi nebo jeho KTM chytly saze, ale takhle v životě stoupající serpentiny nejel. Klopení na doraz co to šlo, dva, tři, k omezovači, myslel jsem, že mi z tý báby vylítnou ojnice.
Po kontrole na čáře si dáváme pauzičku a hledáme cíl dnešní cesty, kterým je Bledské jezero u města Bled. Tahle cesta přes Kozinu a Vipavi kus za Idrii je místy po vedlejškách zajímavá, ale spíše taková standardní přejezdová, až zase na jeden kuriózní kousek. S Martinem se začne honit nějaký Slovinec s Oktávkou. Po chvíli to nevydržím a pouštím se do něho, do šmejda. Tlačím ho zatáčkama asi pět kilometrů, až najednou přijde zatáčka, kterou už z mýho pohledu vidím, že ji autem nedá.
Pán vystřelil do protisměru až na krajnici, ustál to, vrátil se zpět do svého směru a bylo po závodě. Dal nám pravej blinkr, ať ho předjedeme, a jel za námi. Holt to přepálil. Hlavně si teď neříkejte, jací jsme gauneři. Děláte to taky všichni, jen si vzpomeňte:-)
Za Idrií odbočujeme vpravo na Cerkno, Novaki a přejíždíme Črny vrh (1 288 m). Opět se budu opakovat, když řeknu, že je to tu nádhera - zatáčky, nikde nikdo a super výhledy. Pak pokračujeme dál na Davču, projíždíme jakýmsi malým lyžařským střediskem a za Davčou přijíždíme do pěkný soutěsky. Soutěska je naprosto věrná kopie rumunské Bikazské soutěsky, ale v daleko menším měřítku.
Z Davči opět stoupáme do Petrovo Brda (807 m) a výš a výš a výš serpentýnami po úzké lesní silničce přes Bohinjske sedlo (1 277 m), opět za slov „koně moje hyjé“.
Pak ze sedla zase zatáčky dolů a dolů a dolů převážně lesními pasážemi do Bohinjske Bystrice, kde najíždíme na hlavní silnici vedoucí do města Bled. Po příjezdu do Bledu si projedeme město a „mapujeme“ kemp, ve kterým se přímo u Bledského jezera taky ubytujeme - opět za lidovou cenu. Postavíme stan, dáme horkou sprchu, něco pojíme a jdeme nakoupit. Znovu musím zmínit super udržovanou čistotu hajzlíků a spch. Udivují mě i malé pisoárky pro děti, záchodky pro děti a venkovní umývárka nádobí včetně krbu.
Po nákupu něco málo jídla se jdeme osvěžit do jezera. Je to nádhera plavat a zároveň se kochat skalami, kterými je Bled obklopenej. V podvečer si dáme s Marťuchem nějaký to pivko, konzervičku a jde se chrnět. Ráno se mi ani nechce vylejzat z pelechu, protože vím, že už nás čeká jen přejezd domů. Pomaličku balíme, já sedím už na motorce a Martík si ještě v motopyžamu dělá skoro manikůru. Jde vklidu umýt nádobí, pak se obleče, nasadí helmu (na to ostatně má svůj jedinečnej postup), nu a když už má zabalíno, zjistí, že ještě neumyl ešus. Ešus tedy opět vyndá a jde ho s jarem a houbičkou umýt. Poklidným krokem vracející se Martík už skoro vypadá, že by mohl vyjet, no ale to máme ještě srovnat si šle, pootřít zrcátko, pomačkat GPSku a vůbec mu nevadí, že se jak debil pařím v hadrech už půl hoďky připravenej. Ale tím ho nepomlouvám, zvykl jsem si na to, že je brzda a s úsměvem na něho čekám. Konečně vzal za startér a „koně moje hyjéééééé“.
Z Bledu jedeme na Ferlach přes Loibelpass (1 369 m), kde to mimochodem je další motopecka, odtud pokračujeme přes Klagenfurt na St. Veit a okolo Friesachu do Scheiflingu. V Scheiflingu se domlouváme, že to ještě vezmeme přes Solkpass (1 790 m). Odbočujeme z trasy vlevo přes Murau a Schoder. Opět nádhernýma serpentýnama vystoupáme na Solkpass. Tady na vrcholu zjišťuju, že jsem tu už byl. Tenkrát jsem jel z druhé strany s Davidem cestou do Itálie.
Na Solkpasu se moc nezdržujeme, bo je tu řádná kosa a mažeme dolů do údolí. Při sjezdu do údolí už z dálky sleduju hodně mračící se oblohu a zase očekávám nějakou tu mokrou zradu. Taky že jo. Po chvíli začne tak lejt, že než navlečeme nemoky, jsme „durch“. Nic naplat, leje, tak leje, jede se dál a ostatně v nemoku je i tepleji.
Po projetí Trautenfelsu se stavíme v Liezenu, kupujeme dálničky, tankneme a sice nechtíc najíždíme na dálnici vedoucí domů. Dálnici jsme bohužel zvolit museli, protože nás začal docela tlačit čas. A já dálnici tak tuze nerad.
V pozdějších odpoledních hodinách jsme opět v Českých Budějovicích, kde se rozdělujeme. Já jedu domů do Zlivi a Martík valí do Jihlavy.

Závěr, verdikt, blbý kecy:

Byl to fantastickej prodlouženej víkend plnej samejch zatáček a peckovejch výhledů. Nikam se nechvátalo a jelo se opravdu požitkově, byť v nás chvílema chytly saze, že by jsme rozervali motory.
Přímořský Chorvatsko je zlodějina, což vám asi nesděluju nic novýho. Někteří čeští příslušníci se tam chovají jak burani, kterým patří celej Jadran. To se ale nedá říct o kopečkatých vnitrozemních šoustkách, kde nejní živáčka (krom té opilé paní, jak nás lákala na čašu vína).
Sice jsme, dá se říct, Slovinsko profrčeli, ale stálo to za to. Je tu co k vidění, normální ceny a krásná panenská příroda. Opět se mi potvrdilo, že vybírat si vedlejší cestičky stojí za to. A kolikrát člověk narazí na krásy, který nejsou nikde popsaný.
Psal bych sice furt dál, ale bohužel už nejní co. Přeji vám, ať vám šlapou stroje, kilometry bez nehod a KONĚ MOJE HYJÉÉ.

Loučím se pic varaderic. Chary a Martík

PS: Martíkovi nikdy, ale nikdy nedávejte bílý víno!!!!!!!!! :-)

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.53
Známkováno: 53x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist