Slovinskem, po silnicích, nemocnicích...za sucha za mokra

Den první

Je tady den odjezdu, jelikož členové zájezdu jsou z více koutů Čech (Praha a Plzeň) dáváme si sraz na benzínové pumpě ve Studánkách. Setkáváme se ve smluvený čas, ještě než překročíme hranice poobědváme za české kačky.
Po obědě vyrážíme přes Bad Leonfelden do Linze, kde se pro mě stává nepochopitelná věc.... Ještě před Linzem, který ostatně po dálnici neprojíždíme poprvé, udílím jasné navigační rady. Držte se všude po A1 na Vídeň. Ano je nás 10motorek, je jasné, že se dřív nebo později neudržíme v chumlu a něco nás rozdělí, to se stává hned na okruhu v Linzi, dodávka nás půlí na dvě skupinky po pěti motorkách. No když řeknu na Vídeň, myslím na Vídeň, ani ve snu by mě nenapadlo, že druhá pětka to vezme na sjezdech kde jsou jen dvě možnosti (Vídeň a Salzburg) na Salzburg.
Samozřejmě první petice jede podle naplánované trasy do Steyru, kde se scházíme a probíhá ostřejší výměna názorů. No nic.... čeká nás ještě pěkná porce kilometrů tak si to nebudeme kazit na začátku.Ve Steyru nabíráme směr na Liezen, tam víme, že je velká sámoška kde dokupujeme nějaké to jídlo pití atd. Původní plán projet si Solkapass bere za své, protože ještě není na začátku května otevřen.
Máme v záloze náhradní trasu, užíváme si i tak krásné rakouské silnice bez děr.
Večer před 20.hodinou dojíždíme ke Klagenfurtu kde dotankováváme.
Začíná debata kam ještě dojet, já za sebe říkám, že do cíle prvního dne to ještě dáme. Cíl je kemp v Dovje, kde jsem domluvil ubytování ne v chatce, ale v podkoroví správcovské budovy(ostatní to v tuto chvíli ještě netuší).
Odjíždíme do benzinky a blížíme se k Wurzenpassu. Během zimního motospánku jsem jej viděl na yotube snad milionkrát. Je to tady vjíždíme do něj. Cesta na horu je na rakouskou silnici samá záplata nevalné kvality čemuž se docela divím. Netrvá dlouho a míjíme tank, který je lákadlem na zdejší muzeum. Po pár set metrech jsme u modré cedule s hvězdami v kruhu a nápisem Slovenija.
Říkám si, zmákli jsme to v pohodě, sjíždíme první slovinské metry, když v tu chvíli Honza předvede trik za který by se nestyděl Podmol a spol. V šeru a na rozbité slovinské části Wurzenpassu najíždí na šutr velikosti dlažební kostky, situace velmi nepříjemná, naštěstí to Honza zvládá s bravůrností jeho vlastní a rozhození své i mota zvládá odstrčením od svodidel nohou.
Říkám si, že to mám nahrané na mé GOPRO a jak to bude super v našem videu.
Líným tempem projíždíme údolím ke kempu v Dovje, domluva s paní recepční a už bydlíme v domluveném podkroví, jenže..... Zjišťuji, že jsem někde ztratil kameru z přilby, nejdřív myslím, že někde kolem motorky v kempu, bohužel bylo to někde na posledních kilometrech před kempem.
Jsem patřičně rozzloben.
Máme vybaleno a jdeme se zpacifikovat a hlavně uvařit večeři. Probíráme cestu, kterou máme za sebou a plán jak se bude hledat mé ztracené GOPRO.

Den druhý

Ráno se probouzíme do krásného slunného dne. Vaříme si čaj a snídáme. Přemítám, jestli by nebylo lepší zajet do místního obchodu s elektronikou a koupit nové GOPRO. No je rozhodnuto, než se zbytek probudí, vyrážím s Frantou a Petrem do nedalekého města Jesenice, kde opravdu v elektru kupuju nové GOPRO, no co peníze budou my ne.
Vracíme se do kempu, tady je už celá banda na nohou a dokonce i po snídani.
Nezbývá než nalepit držák nové kamery na helmu a vyrazit.

Dnes si chceme projet silnici kolem Vršiče a Mangartu. Vyrážíme z kempu a chvilku se vracíme po cestě kudy jsme předešlý den přijeli a kde by se mohla válet ztracená kamera. Fakt to nejde ji z motorky za jízdy hledat u krajnice.

Musím přiznat, že mě Slovinské silnice příjemně překvapují. Výjezd k Vršiči je sice asfalto kostkovaný, ale dá se to.
Bohužel tento den tady mají cyklisti nějaké závody, tak je na vrcholu pramálo místa na zastavení  a pořízení fotek. Sjezd tedy na sebe nedá dlouho čekat a jedeme vstříc dalšímu cili a to Mangartu.
Ještě než se k němu přiblížíme, přijíždíme k pevnosti z období Rakouska-Uherska. Na trávníku před pevností jsou z kamenů vyskládána písmena FJI..... No chvilku nám trvá než nám dojde, že jsou to iniciály Franty Pepy Jedničky :-)
Pevnost je monstrózní a jen dává tušit jaké úsilí stálo jí vybudovat. Obcházíme a fotíme, motorky máme na malém parkovišti. Nedaleko něj je stůl s lavičkama, která naše 12ti členná skupina hravě obsadí. Slunce na květen celkem pálí tak se vyhříváme, obědváme z vlastních zásob a někteří jedinci se vydávají kousek dál k nějaké jeskyni.  
Je po obědě a my musíme vyrazit dále. Odjezd směr Mangart a je to jedná zatáčka za druhou, fakt krása. Dojíždíme ke křižovatce kde nás čeká nepříjemné zjištění, zákaz vjezdu silnice pro sníh ještě uzavřena, zklamání.
Je čas na plán B, jsme v těsné blízkosti hranici s Itálií, tedy jedeme do Itálie byť jen na skok. Přijíždíme k malebnému jezeru Lago del Predil. Nejsme tady jediní motorkáři, asi je to tady oblíbené a vyhlášené. Taky je tady restauračka s krásným výhledem na jezero a ty panorámata.
Ještě, že jsem se nenacpal z vlastních zásob, dáváme si tedy další nášup v restauraci. Co jiného v Itálii než špagety se sýrem a kečupem. Nějakou tu limču a nealko pivo. Nějakou chvilku ještě fotíme skupinové foto atd. A je tady návrat na parkoviště ke strojům, kde je zlověstně měkká pneu na Vláďově Transalpu.... No ještě, že máme hustilku, zatím řeší problém a jednalo se o povolený ventilek.
Odjíždíme zpátky na hraniční přechod a zpět po silnice až k pevnosti, tady se naše trasa odvíjí k dalšímu cíli a to k muzeu 1.světové války v Kobaridu. Až sem je cesta v pohodě, jenže.....trochu bloudíme v uličkách nevelkého městečka. Při otáčení v jedné z uliček těsně před muzeem padá Vláďovi jeho motorka a tak nešťastně, že na nohu. Moto se sebere a řidič se posazuje na lavičku, během chvíle je jasné, že výlet má hned jiný směr a to špitál. Místních se ptáme kudy a kam, jedna paní nás posílá do 20km vzdálené polikliniky. Hledám ji v GPS a zadává jako cíl cesty. Jenže někdo musí jet na Vláďově motorce a někdo ho vézt.... Ještě, že na jedné Suzuki jede Petr a Nikola. Naštěstí Niki má papíry na moto a tak se z batůžku stává v okamžiku řidička a z Petra náhradní řidič Vláďovi motorky. Vláďu poveze David na svém stroji.
Vyrážíme do 20km vzdálené polikliniky v Tolminu. Cesta je v pohodě, ani marod sinestěžuje na bolest. Netrvá dlouho a jsme na klinice. Probíhá vyšetření kde se zjišťuje, že noha(kotník) bude pochroumaná víc než jsme si mysleli, bohužel nemají rentgen a je další problém na světě. No teď už musíme řešit s pojišťovnou převoz do nemocnice v Nové Gorici. Sanitka odváží maroda a dvě motorky Dan a Franta s Hankou jedou jako doprovod s ní.
Na mě zbývá dovézt zbylé účastníky bezpečně do kempu, je již díky tomu všemu pozdní odpoledne a nás čeká večerní přejezd několika průsmyků. Už teď je jasné, že to za světla nestíháme, přeci jen se ještě stmívá brzy. Vyrážíme hned směr Dovje, je to v této oblasti samá malá úzká horská silnička kde se nedá jet rychleji, na druhou stranu se nám otvírají krásné pohledy do krajiny, vyjíždíme jedny serpentiny za druhými, fakt paráda. Jak se nachyluje čas a slunce začíná klesat k obzoru, začíná tady v horách klesat i teplota. Je to znát... Projíždíme Bledem naším dalším cílem, ale teď jej jen projedeme a frčíme vstříc našemu kempu. Od Bledu už je to po krásné široké a svižné silnici přímo až do kempu, kolem deváté večer jsme v Dovje.
Celá skupina dává sprchu a jdeme si udělat večeři, už je dávno tma a probíráme co se stalo a jak se asi věci mají.
Klábosíme večer ubíhá, najednou zvoní telefon a zprávy nejsou moc dobré. Rentgen potvrdil zlomenou kůstku v kotníku, maroda si prý nechávají přes noc v nemocnici. V tu chvíli už pro něj pojišťovna posílá sanitku z Čech.
Doprovodná skupina se vrací z nemocnice, kde už nejsou nic platní. Sedíme a kecáme do půlnoci když v tu chvíli přijíždějí prokřehlí tři stateční. No jsme rádi, že je vidíme a že si jim nic v horách po tmě nestalo. O maroda je postaráno tak jdeme spát.

Den třetí

Vstáváme, balíme, snídáme a vyrážíme do Bledu. Netrvá dlouho  a jsme kolem desáté hodiny na břehu jezera s ostrovem a malebným kostelíkem na něm. Procházíme okolí po břehu a láká nás další dominanta a to hrad. Popojíždíme tedy ku hradu. Parkoviště obehnané páskou nedává tušit nic dobrého. Ano hrad je uzavřen pro uzavřenou společnost, svatba. No tak nám nezbývá prošmejdit to kolem hradu. Já prostě chci fotku jezera s ostrovem a kostelem. Prodíráme se trním a křovím na pěknou vyhlídku, nejsme jediní. Dušička má klid. Jak už to tak bývá chce to další cíl a tím jsou Savické vodopády.

Vracíme se tedy k motorkám a odjíždíme vstříc vodopádům. Přesun je ve velmi svižném tempu a netrvá dlouho a jsme na parkovišti další Slovinské turistické atrakce, Savických vodopádů.

Motorky necháváme svému osudu na parkovišti a ve svitu slunce vyrážíme na lehko po stezce.
No to byl nápad, lezu po snad už miliontém kamenitém schodu a převýšení je taky smrtící.
Lapu po dechu a ne jen já, ale vodopády za to stojí, jak je vyřčeno v jedné Cimrmanově hře, stálo to za to!
Také se nám ozývá marod, máme od něj info, že již dorazila sanitka a odváží ho rovnou do Prahy Motola. Přejeme šťastnou cestu a loučíme se s ním.
Vracíme se k motorkám, ale před odjezdem usedáme do místní restaurace a objednáváme si oběd, každý podle své chutě. Za sebe říkám, že to bylo žrádlo....čevabčiči brambory, příloha vše v nezdolatelném počtu, míře a váze za pouhých 8€.

 Nic na plat nemůžeme tady sedět věčně a je potřeba myslet na zpáteční cestu do Čech.

Odjíždíme směr Rakousko, kde chceme večer někde zakempovat. Ve chvíli našeho odjezdu je vše zalito sluncem, obloha i naše mysl.
Cesta do Rakous vede krásnými klikatými silnicemi a nádhernou skalnatou přírodou. Ještě při přechodu hranic SLO/A je vše v pohodě, najíždíme tedy na dálnici a mastíme daným směrem.
Jenže, netrvá dlouho a zatahuje se obloha a to fakt hnusně.
Stavíme na odpočívadle a připravujeme se na smršť, ta na sebe nenechává bohužel dlouho čekat.
Ze slunného dne je rázem apokalypsa, máme za cíl Kalte Kuchl.
Jedeme v dešti s respektem a začíná padat tma. Pořád ještě věříme, že dojedeme do K.Kuchlu.
No netrvá dlouho a kromě deště máme další problém,  vzpomínáte jak jsem mluvil povoleném ventilku na Vláďově motorce.....
Ano opět se hlásí o slovo v ten nejblbější okamžik, déšť a tma. Musíme se zastavit a v autobusové zastávce na nějaké samotě u lesa se pokoušíme dotáhnout ventilek a dohustit pneu. Ještě se to daří, ale ventilek je dost načnutý jak se odíral o kolo. Vypadá to v tuto chvíli, že můžeme jet a odjíždíme dál. Po 20 kilometrech je naše situace opět vážná nikoliv však kritická, pneu je opět měkčí a měkčí. Musíme říct, že Petr je odvážlivec a jen tak se na cizí moto nevzdává. Tentokráte už přichází ke slovu antipich a opět dohuštění pomocí hustilky. Pro dnešek už dává pneu pokoj a drží.
Dojíždíme do, už ani nevím do jaké prdele, ale v prvním kempu stavíme. Celí promočení a utahaní před půlnocí stavíme stany. Bůh se slitoval a aspoň na hodinku vypíná ten hnusnej déšť.
Stany postaveny, véča ohřátá na vařičích den zhodnocen, dobrou noc.

Den čtvrtý a poslední

Co myslíte? Jak jsme večer zalezli do stanu ten nahoře zase zapnul déšť a lilo celou noc, až nad ránem přestalo.
Vstáváme, probíhá ranní hygiena a snažím se nechat aspoň trochu oschnout stan. Obloha není bůh ví jaká, ale nějaká naděje na jízdu bez deště je.
Kolem desáté hodiny odjíždíme a míříme do Kalte Kuchlu ke známe motorkářské restauraci. Naděje na jízdu je ta tam a u první benzinky nejen tankujeme, ale jdeme do nepromoků. Silnice se mění v řeky, cesta je už otravná na celkové náladě to moc nepřispívá, ale co i o tom je ježdění na moto.

 Někdy kolem poledne přijíždíme do Kalte Kuchlu, světe div se jediné motorky jsou ty naše. Objednáváme si čaj a kafe. Po chvíli přijíždí dvojice na KTM a jsou to Češi. Prohodíme nějaká ta slova, oni odjíždějí a my po chvíli také.

Samozřejmě, že se během dne o slovo hlásí zlobivá pneu, několikrát pomáhá dohuštění na pumpách, až.....
Asi 40km před hranicemi s A/CZ už to prostě dál nejde, poslední pumpa a dohuštění, ale guma-duše je asi na sračky. Voláme Vláďovi, který si v té chvíli leží už doma s nohou v sádře a informujeme jej o stavu jeho stroje. Rozbíhá se kolotoč volání na pojišťovny, protože jsme i na takové situace pojištění.
Netrvá dlouho a za pomoci a vstřícnosti Johanna z pumpy OMV, necháváme moto na pumpě s tím, že si pro něj už jede odtahovka z Č.Budějovic.

 Odjíždíme vstříc poslednímu cíli a to domovu. Někdy odpoledne překračujeme v Halámkách a jsme na domácí půdě.

Hned na první pumpě tankujeme a dáváme čaj pro zahřátí. Vzhledem k tomu, že mám trochu méně času, loučím se s ostatními a za již mírnějšího deště jedu vstříc Praze.
Opravdu po pár minutách přestává pršet a co víc začíná svítit slunce, už na dálnici D3 je to v nepromoku nesnesitelné, zastavuji u SOS hlásky a rychle ze sebe sundávám nepromok.
Je neděle odpoledne a tomu nasvědčuje i provoz na Prahu, kdo zná ví. Od konce D3 za Táborem jedu na blikačkách vlastně až do Mirošovic kde najíždím na D1 a po ní a Pražském okruhu se řítím do garáže.

Závěrem, trip s touto bandou i přeze všechny nesnáze na jedničku.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE