Slovenija

Časně z rána jsem čistě z lenosti vzdal plánovaný výlet do Bosny a trofej v podobě vlajky na kufru vyměnil za odpočinkový den. V průvodci zmiňované blízké městečko Oprtalj nepůsobí vůbec romanticky opuštěně, leč spíše ledabyle zchátralé. Prastaré kamenné domy postrádají mnohdy celé stěny, tu a tam je chybějícími dveřmi vidět lešenářskou trubkou podepřený zhroucený strop. Nic pro delší průzkum.

Nedaleké nejmenší město na světě – Hum - má celých osmnáct stálých obyvatel a nebýt turistů, jejichž autobusy se sem hrnou už v časném dopoledni, je to malebný kousek zachovalé historie. Můžete si zde dokonce pronajmout apartmán v mrňavém domku s krásným výhledem, nebo zakoupit nějaké dobroty, třeba víno z nedalekých vinic, v jediném zdejším obchůdku.

Čistě pro radost vyrážím znova do serpentin přes Učku, s odbočkou na vrchol Vojak. Z malé kamenné rozhledny ve výšce 1400 metrů je neomezený výhled na všechny strany. Na severu na high-tech vojenský radar jen pár desítek metrů vzdálený, na východ do přístavu Rijeka a přilehlé ostrovy, na jih přes mořský horizont a na západě přes velkou rovinu na hory a do krajiny nikoli citlivě zasazenou dálnici, protínající kopec pode mnou. Projíždím serpentinami dolů do Rijeky párkrát tam a zpátky a nakonec si na večer zajedu odpočinout zase k umělcům, na malebné a klidné náměstíčko Grožnjanu svýhledem do údolí, jež je ve večerním světle ideálním místem na úvahy o nekonečné lehkosti cestovatelského bytí...

Čas opustit Motovun a vydat se pomalu k severu. Příště určitě ne přes lokální hraniční předchod na silnici 626 na obec Brezovica. Pohraničníka sice zajímalo všechno o mém XB, ale pustit mě nehodlal. Do „hvězdičkované Evropy“ to bylo deset metrů mezi dvěma závorami, ale byl jsem odeslán kamsi zpátky na oficiální hraniční přechod. Vydal jsem se zkratkou doporučenou několika posunky, projel vesnici, našel odbočku vlevo, vnořil se do lesů a když se cesta dělila na dvě úplně stejné miniaturní asfaltky, vzpoměl jsem si na pohraničníka, kterak simuloval motocyklistu padajícího na hubu přes řídítka a zvolil cestu z šíleného kopce. Ani navigace se nemohla rozhodnout, kudy jsem se to přes obří bílou plochu vydal, avšak do Slovinska jsem úspěšně přejel u Marsici, pěkně po široké, oficiální mezinárodní silnici.

Než opustíme Chorvatsko, řekněme si něco o dopravních poznatcích: Rysem chorvatské dopravy je přemíra značek. Chorvati jsou asi nejhloupější řidiči, protože úplně na všechno je tu dopravní značka a není tak potřeba vůbec přemýšlet. Jakákoli událost na silnici je obvykle řešena snížením rychlosti třeba na čtyřicítku. Typicky na pětikilometrovém rovném úseku, to je jedno. Což v praxi nedodržuje ovšem vůbec nikdo. Alespoň padesátka je v zatáčce, před křižovatkou, v lese, mezi vesnicemi deset kilometrů daleko od sebe. Důvod se vždycky najde. Každá významnější zatáčka má navíc svou značku o tom, že je tam zatáčka. A každé místo, kde by nenapadlo předjíždět ani úplné střelce, má svůj zákaz předjíždění. Třeba v pravé zatáčce v hlubokých lesích, na úseku deseti metrů, kde je zřejmě namířena výhradně proti motorkám nad sto koní. Na druhou stranu jsem za celý chorvatský výlet potkal jedno policejní auto u hranic, jinak vůbec nic.

Od hranic se všechno změnilo. Ideální, zábavně kroucená silnice, i ta tráva kolem vypadala o něco zelenější a méně vyprahlá. Nedaleko hranic navštěvuji průvodci vychvalovaný kostelík v obci Hrastovlje. Zajímavé je na něm jenom to, že je obehnán zdí tak vysokou, že ji převyšuje jen věžička a nedá se tak kloudně vyfotit. Nedařilo se ani na Gradu Socerb, který sice skutečně nabízel výhled přes širou pláň až na moře, ale v rozporu s otevíracími hodinami byl pro turistu zcela nedobytný.

Úspěch přišel až se Skocjanskými jeskyněmi. UNESCO chráněná památka je vskutku ohromující a z fotky se nedá dost dobře pochopit rozměr, jaký vnitřní prostory představují. Nejprve obdivujete krápníky ve tvaru stromu či krokodýla, ale teprve v největší části jeskyní, kdy řeka teče někde sto metrů pod vámi, zůstanete stát s otevřenou pusou. Na procházku to rozhodně není při záplavách, kdy voda stoupne i o 160 metrů výš. Škoda, že se tu nesmí fotit. A pokoutné fotky ve tmě bez stativu vypadají logicky příšerně.

Cestou na sever můžete také vynechat městečko Stanjel. Proklamovaný středověk tu poněkud ruší tvorba novodobých kutilů, a tak scenérii kamenných budov doplňují rezivějící plechová garážová vrata nebo plastové hračky, poházené kolem domků. A nikde ani noha. Zajímavá je tu jen nádherná úzká silnice, která sem vede skrz vinice, přes četné kopečky a mnoha zatáčkami, tak akorát pro navození pocitu obloučků při sjezdovém lyžování. A ta pokračuje dál na Vipavu, kraj červeného vína, a na sever podél řeky Soča. Radost motorkáře z asfaltové dokonalosti, doplněné o pěknou krajinnou podívanou tu nezná mezí. Poslední hodina cesty před Bohinjským jezerem už šplná přes horský masiv venkovskými silničkami s všudypřítomnými výhledy, jež opět vybízejí k válení se na loukách a nerušenému odpočívání.

Dnes výchozí a cílový Ribcev Laz je příjemné městečko na břehu Bohinjského jezera, živé výhradně z turistů a v rámci ozdravení duše tu nechytnete ani signál wi-fi. O kousek severněji jest známé jezero Bled, s ostrovním kostelíkem, jenž je námětem všech pohlednicových fotografií. Abyste ho uviděli v té správné perspektivě, musíte investovat 7E do vstupného na Bledskij Grad, který kromě výhledu na jezero a výpravy japonských truistů nenabízí nic moc k vidění.

V horkém dni je daleko lepší navštívit soutěsku Vintgar. Čeká vás 1,6 kilometru dlouhá procházka po visutých lávkách mezi skalami, povětšinou trasy nad nádherně čistou řekou s mnoha malými a jedním pořádným vodopádem na konci.

Nejblíže Triglavu se dostanete přejezdem přes Pass Vršič (1611m), kam je příšerná, místy kostkami dlážděná cesta ze severní strany a příjemná asfaltka zase dolů na jih. V nejvyšším bodě si konkurují dvě chaloupky se suvenýry a kupodivu se tu můžete i do libosti koulovat špinavým sněhem.

Po úspěšném okruhu kolem Triglavu, zpátky u Bohinjského jezera doporučuji krátkou relaxační procházku. Vyfoťte siluetu kamzíka při západu slunce, určitě nějakého najdete, nebo stovky pstruhů, čekajících pod mostem na kousek chleba, či kachny, které souboj o něj většinou s přehledem vyhrávají.

Slovinský dopravní poznatek: Slovinci mají často před křižovatkami též sníženou rychlost, i když jen na 60. Zajímavá je častá značka padajícího bikera, která tak nechtěně upozorňuje na úsek, který si na motorce náležitě užijete a patrně tu pojedete pekelně rychle. Polici jsem nezaregistroval za celou cestu vůbec žádnou. Krásná to země.

V cestě na sever překážela objížďka v Kobaridu. Omylem jsem se vydal po silničkách až kamsi do Itálie a objížděl tak horský masiv Montemaggiore po sedmdesáti kilometrech klikatých silnic až přes město Vedronza. Jižní část za mnoho nestála, spíš jsem si dával pozor, abych se na úzkou silničku vešel, protože v hustých lesích by mě nemusel třeba týden nikdo najít. Zato severní část neplánovaného výletu vedla špičkovou silnicí přes Passo Tanamea. Pevnost Kluže stojí dodnes v téměř nezměněné podobě na místě, ze kterého je nejsnazší kontrolovat strategickou cestu ze sočské pánve do Korutan. Uvnitř je k vidění spousta dobových fotek a povídání, vysvětlující historii válkami unaveného místa. Cesta do Itálie je lemována ještě dalšími kamennými pevnostmi, ovšem spíše ve stavu travou zarostlých zřícenin.

Zajímavou zastávkou, pro příznivce vojenské techniky, je určitě Bunkermuseum Wurzenpass. Pevnostní muzeum vzniklo z původního opevnění na hranicích Rakouska, kde ještě do devadesátých let sloužila posádka 250 mužů. Dnes se tu můžete protáhnout vybetonovanými zákopy, osahat sbírku zbraní od malých kanónů až po věže z tanků Centurion s kanónem ráže 10,5 centimetrů. K vidění je i celý tank a další kanóny.

Poslední zajímavostí dne byl Minimundus v Klagenfurtu, což je rozsáhlý areál, kde za pár hodin obejdete celý svět. Respektive ty nejznámnější památky ze spousty zemí. Obdivovat tak můžete čínskou zeď, projít se pod Eifelovkou, sledovat parní vláčky, jimž se kouří z komína nebo zkoumat mechanismy různých pohyblivých modelů. Jak je důležité čísti popisky nepochopili němečtí turisté, kteří jediného zástupce Česka – Staroměstskou radnici - ukazovali svým potomkům jako Pražský hrad.

Ráno protáhnu Bullíka posledními horskými úseky přes zbytek Rakouska jsem zase zpátky v Česku. Stánkaři, tržnice, milion hnusně barevných cedulí, předhánějící se o výši slevy na cokoli, všeobecný bordel. Ten kontrast mě při cestě domů zamrzí vždycky nejvíc. Je čas se těšit na další cestu...