Slovenija

Týden šedých mračen a hustého deště, vichry a povodně. Až jednoho dne se slunce zatvářilo, že hodlá tam nahoře chvíli vydržet a svět kolem vypadal jako ideální pro odjezd kamkoli daleko...

Slovenija

Kapitoly článku

Den 1. - Cesta za majákem

Těch pár drobností, co se zapoměly naložit do doprovodného vozidla, dokonale vyplnilo oba nově nainstalované kurfy. Schránky Hepco Becker se po všech stránkách v budoucnu ukázaly jako skvělé a navíc i na extrémním XB dělají parádu. S palivovými zastávkami jsem v rámci zrychleného přesunu projel cípem Slovenska do rakouských rovin, zastavěných mohutnými ocelovými větrníky, jelikož na ekologicou energii tady slyší.

Nenápadné lázeňské městečko Podersdorf na břehu jezera Neusiedler žije čilým turistickým ruchem. Ale ne všichni posedávají na vratkých kavárenských židličkách. Jezero i teď večer brázdí desítky kite-surfistů s pestrobarevnými draky. Zdejším divem pro objektivy hloučků výletníků je malý zděný maják, dřevěné molo lemované rytmicky seřazenými kůly, voda vlnící se v rázech větru a to všechno dohromady s nízko visícím sluncem kolem osmé večer. U mě nad trpělivým čekáním na fotografovo ideální světlo už vyhrává vidina odpočinku a než všichni sportovci vytáhnou z vody své surfy, vyrážím rovinatou krajinou do zapadajícího slunce, směrem na maďarské městečko Sopron.
Km: 420
Trasa: Brno, Bratislava, Podersdorf am See, Sopron

Den 2. - Cesta za vínem

Město Sopron tu stálo už za Římanů, jen se jmenovalo trochu jinak a po ulicích se chodilo o čtyři metry níž. Lze se o tom přesvědčit v malém podzemním muzeu antiky, kde se projdete po skutečné historické dlažbě a opřete o sloup z původního sloupořadí. Od té doby bylo město opuštěno, osídleno Maďary, obsazeno cizími vojsky, pleněno a nakonec i spáleno, díky čemuž získalo svou dnešní barokní tvář. Po tahanicích o území se sousedním Rakouskem nakonec zůstalo Maďarům a přežilo bombardování i obsazení Rudou armádou. Po všech těch drsných časech je dnes staré město se spoustou vyvěšených maďarských vlajek příjemným místem k poznávacímu potloukání a obdivování opravených i chátrajících domků v úzkých uličkách.
Požární věžNěkdo se díváStárnoucí odlesky
Hlavní architektonické památky na mých cestách bývají občas z části smolně zakryté lešením či reklamou. Prvenství si v mých pamětech ovšem zapisuje ve všech průvodcích doporučované náměstí Fö Tér, které toho dne vykazovalo jisté známky ztráty existence. Lépe řečeno na jeho místě byla jáma, bagr, spousta dělníků a tu a tam do prostoru trčící potrubí. Důsledkem toho byl zapovězen vstup i do vyhlídkové, původně požádní věže, symbolu města.
Na cestě o kousek jižněji jsem nabýval dojmu filmové scenérie z Colorada. Silnice přede mnou se táhne za horizont v rovině delší, než oko dohlédne. Kolem občas přilepené vesnice s šedivými domy, neuklizenými dvorky, dosluhujícími Daciemi a překvapením strnulými domorodci. Raději rychle na slovinské hranice.

Odtud se rovnina mění na kopečky, sympatické zatáčky a malebné, pečlivě upravené vesničky s vůní právě posečené trávy. Absolutní kontrast na několika kilometrech. V takové krajině je na řece Mura k vidění jediný fungující mlýn vůbec, jehož vodní kolo plave na řece, ukotveno dlouhými lany. Síla přírody je pak za pravidelného vrzání a mocného skřípotu přenášena soustavou vyřezávaných ozubených kol a dlouhých řemenic do dřevěné budovy mlýna, kde si od starých mlynářů stále ještě můžete koupit čerstvě umletou mouku několika druhů.
Ubytován nedaleko, projížděl jsem se večer mezi místními vinicemi, které tu pokrývají každý alespoň trochu přístupný svah. Toskánsku podobná krajina protkaná tenkými silničkami či prašnými cestami okamžitě působí jako balzám na duši. Z úžasného lenošení kdesi na mezi mě probudil zvuk zastavujícího mopedu a vesničan, který se mi marně snažil nesrozumitelnou řečí a sérií gest cosi vyprávět. Bez úspěchu raději otočil prskolet zpátky z kopce. Angličtina tu příliš rozšířená nebude. Vesnice a městečka tu nejsou starobylá, ani přehnaně zajímavá pro turisty. Všechno se tu točí kolem vína, není tu nic navíc. A přesně tady, mezi řadami vinné révy, kopečky a silničkami se usíná nejlépe...
Km: 704
Trasa: Sopron, Jeruzalem, Mala Nedelja

Den 3. - Cesta za jámou

Do starého města Ptuj je to pár zatáček. Okolní rovinatá krajina je poseta stále elegantními obcemi, až to všude vypadá jak v tuněném alpském prospektu víkendových výletů. Ptuj má hrad, který vypadá tak nějak příliš mírumilovně a nepřináší žádné zvláštní zážitky, nabízí alespoň výhled přes střechy starého města, řeku a kamsi do prvních kopců za údolí řeky Drávy. Starým městem pod ním se nepotlouká téměř nikdo. Historie osídlení sahá až do doby kamenné, takže historici si tu určitě přijdou na své. Na krajinkářské focení tu však není nic lepšího, než pohlednicový snímek hradu z druhého břehu řeky.
Na Celje je třeba se protáhnout horami a nebo přejet přes jednu z nich, silničkami na dva bicyklisty . Město samotné míjím a mířím na zbytky starého hradu. Z rozsáhlé to stavby zůstalo pár stojících fragmentů a zamčených budov, ale hlavně téměř letecký pohled na soutok řek Voglajna a Savinja a město mezi nimi. O kousek dál postává hlouček lehce oděných rytířů ze staré doby se stylově oděnými děvčaty, bavící malé návštěvníky. I když teď se zdá, že žádná velká show pro jediné tři přítomné návštěvníky hned tak nebude. Na vstupném se tu asi moc neutrží, zato k němu dostanete Euro slevu na dort a kafe ve stylové hradní kavárně.
Silnice na Bogenspeck je poměrně frekventovaná a nestkutečně protivná. Tedy spíš to šílené vedro při pomalé jízdě. Odsud dál je to konečně opět tak akorát zamotaný venkovský asfalt na svižnou jízdu bez ostatních účastníků provozu. Oddych na trase v městečku Zuzemberk lze spojit s prohlídkou místního hradu, z něhož na ulici hrozivě míří kanony. Od mladíka, co zde zdarma provádí, se dozvíte, že hrad byl dvaadvacetkrát bombardován kde kým, čemuž také odpovídá jeho rozbořený stav. Ještě že kvalitní a svižná silnice vydržela až do Postojné, takže jsem spokojeně ulehnul s pocitem dobře otrhané pneumatiky.
Km: 1017
Trasa: Ptuj, Celje, Bogenspeck, Zuzemberk, Postojna

Den 4. - Cesta přes hory

Slavnou Postojnou Jamu, jeskyni tak podivnou, že nemá obdoby, jsme toho rána kvůli pozdní otevírací době vynechali. Zato druhý nejznámnější tahák Slovinska, hrad Predjama, měl po ránu kouzlo liduprázdna. Bytelná stavba, vetknutá do obřího ústí jeskynního komplexu, byla za dávných časů celý rok bezvýsledně obléhána nepřítelem, zatímco hradní pán si druhým koncem tajné jeskyně chodil ven na třešně. Zabít se jej podařilo až zradou uplaceného služebnictva. To všechno se dozvíte z česky psané brožurky při procházce všemi komnatami, vyzdobenými figurínami v dobových oblecích.
Za chorvatské hranice vede trasa opět příjemnou kroucenou silnicí přes hory a doly. S pětikilometrovým předstihem mě tu problikává jediné protijedoucí auto, díky čemuž mě v obci Pezid ušetřilo vysvětlování té radosti ze života na cestách, se spoustou koníků pod sebou, policejní hlídce. Jelikož čtete motocestopis, kde nejde jen o památky, ale hlavně o cestu samotnou, musím doporučit serpentiny na Mali Lug (silnice D32), které mě dovedou znovu na slovinské hranice.

Hned za Mali Lug se však vydejte dál na jih. Rozbitá cesta na východ, vedoucí lesem z prudkého kopce na hraniční přechod Brod na Kupi, je totiž zážitek i pro enduristy. Na přechodu, v podobě stavební buňky těsně u mostu s jedním celníkem, psacím strojem a černobílou televizí, na mě navíc koukali notně překvapeně. Přechod je tu pouze pro místní, ale celník nakonec zdlouhavě vystavuje lejstro ouřední v ceně 0,5E, se kterým projedu sborem celníků slovinských, dvacet kilometrů podél hranice, až k dalšímu přechodu, kde mi jej zase seberou. Dost se mi ulevilo, že mě neposlali lesem zase nahoru. Cítil jsem se jako o pár let zpátky v čase, nebo někde o pár set kilometrů na východě.
V horkém dni přicházela postupná krize z přehřátí v motorkářských hadrech. Úlevu nacházím ve stinném areálu Zeleni Vir. Za 15Kn tu lze absolvovat krátkou vycházku k parádnímu vodopádu a schladit se v padající vodní tříšti, či prozkoumat skalní soutězku k jeskyni, kde už byla zase až moc zima.
Dál na jih se cesta klikatí přes horský masiv nad Rijekou. Kolem silnice jsou v horách sem tam k vidění rozpadlé domky, zarostlé vysokou trávou, možná jako památky na nedávné válečné události. Na skvělé cestě byl otravný jen průjezd kouskem Opatje, sylem připomínající francouzskou riviéru kolem Nice, avšak poněkud ušmudlanější a šedivější. Ze zatáček nad městem je mezi stromy poprvé vidět moře. Evropa je vlastně docela malá. Zdá se mi, že každá cesta končí mořem příliš brzy...
Pohoří Učka můžete podjet placeným dálničním tunelem, nebo přešplhat po klikaté silnici. Přesně tady bylo XB jako doma a měkké hrany Dunlopky ubývaly s každou zatáčkou. Jen je třeba zbystřit v momentě, kdy černý asfalt přejde v šedivý a motorka si na hlaďonkém povrchu párkrát nepříjemně prohrábne. Dalším problémem byla vytrvale svítící kontrolka benzínu a neexistující čerpací stanice, o které zarputile mluví přítel Garmin. Co bylo horší, k dalším místům s palivem na aktuální trase neříkal vůbec nic a bylo tedy na čase propadnout zdravé panice. Stroj jsem nakonec dovedl na extrémně úsporný režim přes další serpentiny až do Pazinu. V nádrži zbývalo tak na objetí náměstí.

Na cílový Motovun už to byla hračka. Na první pohled město v italském stylu působí už svou polohou na špičce kopce nad míru romanticky. Místo prohlídky historických budov a obchůdků s cetkami však usedám hladově k večeři před hotelem Kaštel. Na kulturu bude čas zase ráno...
Km: 1325
Trasa: Postojna, Predjama, Prezid, Brod na Kupi, Zeleni Vir, Lokavsko jezero, Učka, Pazin, Motovun.

Den 5. - Cesta tam, kde to žije

Ráno patří bezcílnému bloumání většinou ještě spícím městem. Obchůdky ještě většinou zavřené, jen jeden z umělců se již připravoval na každodenní nával návštěvníků. Zajímavá jsou místní auta. Do úzkých uliček starobylé zástavby se hodí něco malého. Kupodivu tu bylo povícero Brouků, Fiátků i exotičtějších miniaturních vozítek.
Po ranním bloumání liduprázdným městem se vydávám nezáživnou cestou na Pulu. Stroj zanechávám před amfiteátrem, což je také široko daleko jediná viditelná zajímavost. Obří stavba, zanechána zde římany, ztratila většinu svého lesku pod rukama benátčanů, kteři si z něj udělali levný obchod se stavebninami. Ti ve městě postavili mimo jiné solidní pevnost nad přístavem, jež je dnes atrakcí, kde si každý turista udělá fotku s řadou narafičených kanonů. Za pár drobných vstupného lze obdivovat výstavu dokumentů, fotografií a modýlků námořnické tématiky, vztahující se patrně ke zdejšímu přístavu. Na dvoře jsou též vystaveny historické zbraně, evidentně z dob úplně jiných. Ze střechy pevnosti je rozhled jednak na město s dominantním amfiteátrem a do přístavu, na les ramen jeřábů. Na kraji města zkouším ještě prozkomat Fort Bourguignon, ale pouhé zabedněné obvodové zdi nejsou nic moc.
Na další pobřežní zastávce, ve městě Rovinj se setkávám s jediným majitelem Buellu za celou výpravu, přičemž předmětem obdivu jsou hlavně mé kufry. Zdejší přístav je plný rybářských lodí. Skoro všechny zde kotvené lodě jsou notně oprýskané a ošoupané používáním, až se zdá, že patří skutečným rybářům, starým a vrásčitým s ušmudlaným trikem a čepicí, tak jak si je představuji. A vypadá to daleko kouzelněji, než nablýskané parkoviště obřích jachet v Monaku. Lidí se tu potuluje pomálu, kavárničky zejí prázdnotou a ospalé kočky polehávají ve stínu, nevšímaje si kolem hopkajících holubů. Tady to bude „žít“ v létě. Všichni vyrazí k moři do Chorvatska, válet se u vody a nakupovat kraviny v městech na pobřeží. A přitom je to tu všechno jen nablýskaná promenáda pro turisty, kulisa jako v centru Severní Koreje, samé čínské suvenýry a špatné pizzerie.
Utíkám odsud zpátky do vnitrozemí, spravit si náladu do „městečka umělců“ jménem Grožnjan. Městečko je postavené na kraji jednoho z kopců, obklopené olivovníky a vinnou révou. Sedím na liduprázdném náměstíčku s výhledem na klesající slunce a je mi jasné, že tady v tom klidu o kreativní nápady není nouze. Tedy jen teď večer, když už zmizely všechny autobusy plné turistů. Ale někomu je potřeba to umění prodat. Když se projdete úzkými středověkými uličkami, narazíte na spoustu galerií, jimiž jsou téměř všechny zdejší domy. Už všechny ty ukazatele k nim mají své umělecké kouzlo. Na prodej je bezpočet sošek, obrázků nebo vyřezaných věcí. Teď večer už je většina zavřená, jen v jedné nacházím slečnu, kterak právě vyrábí další exponát. Bude to další hliněná věc, jejíž tvar pro mě zůstane záhadou. Holt umění. A Japonci to koupí.
Motovun je odsud na dohled, ale ještě mnoho serpentin těmi nejmenšími silničkami, o kterých se navigaci ani nezdálo. Ale ztratit se tu nedá, stačí se rozhlédnout a podle siluet městeček na špicích kopců určit ten správný směr.
Km: 1555
Trasa: Motovun, Pazin, Pula, Rovinj, Grožnjan, Oprtalj, Motovun.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.17
Známkováno: 18x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist