Najednou jsem ti dobrá, co? Tvoje Třinda.

Je jaro 2018 a rodina mojí ženy se domlouvá, že pojedou v devíti lidech se zájezdem do Chorvatska na Istrii. Trvá mi asi půl sekundy a mám vymyšlený plán. Jsem zván také, ale vykecám se z toho, že nemůžu, že je toho v práci hodně a taky, kdo by hlídal štěně, co jsme si pořídili… Nakonec beztak všichni vědí, že dovolená busem na týden do resortu by mě asi zabila a zcela určitě bych byl na zabití já… Takže tajný plán je jasný. Žena odjede, já si vezmu nějaké volno, sednu na Jawu 660 a pojedu si ji zkontrolovat. A taky bych ji mohl ukrást na výlet… Nojo, ale co pes… A navíc jsem 4 dny před odjezdem prodal Jawu 660...

1.8.2018 středa

Je středa, 5 hodin ráno, vytahuji za bránu svoji první lásku, Jawu 350/640 a na drc ji nakopávám. Neříkám, na alternativu, že se 660ka prodá, jsem se připravil. Třinda má nová lanka, spojku, řetězovku, Vape a teď přede jako kotě. Chtěl jsem tedy původně vyjet již cca ve 3 ráno tak, jako jsem jezdil dříve, ale raději jsem se prospal. Po patnácti kilometrech najíždím v Prostějově na dálnici, směr jih. Začalo peklo. Na Stylce jsem po dobu vlastnictví Sportarda jezdil zcela minimálně a takřka výhradně kolem komína… Tudíž jsem byl konfrontován s krutou realitou. Po nájezdu na dálnici, rozvášním motor na stovku, přičemž za sebou vytvořím neprostupnou kouřovou clonu. Jasně, jezdil jsem lokální jízdy, výfuky se vypálí a bude klid, s tím jsem počítal. Na něco jsem ale zapomněl. „No ty vole, to se klepe!!!“ U dalšího sjezdu velmi vážně uvažuji, že to otočím domů. „Vždyť na tom vibrujícím starým keplu, snad nedojedu ani do Brna.“ A to si říkám až tak do Rousínova. Tam mi buď odumřely nohy, nebo jsem si prostě oživil dávno zapomenutou skutečnost a zvykl si. Za Mikulovem na hranicích kupuji dálniční známku do Rakouska a šinu si to devadesátkou na Vídeň. Trochu trpím, dálnice moc nemusím a navíc třinda a autostráda… Ale není času nazbyt. Ve Vídni sjíždím a dávám pauzu u tety v hospůdce na Altmannsdorfer Straße. Po kávě pokračuji v cestě. Chtěl bych dojet alespoň pod Graz a pokud to půjde, tak až do kempu u jezera Gösselsdorfer See, které je nedaleko slovinských hranic. Po cestě sjíždím na okresku u města Hartberg a po cestě do města Gleisdorf mám i jedinou „poruchu“. Nebo-li, jaký je nejčastější problém Jawy? Majitel. Když jsem měnil spojkové lanko, prolil jsem olejem bowden, konec lanka jsem pochopitelně neutřel a teď se mi posunuje v zarážce. Oprava, i se spálenou rukou o výfuk, je hned hotová. U Graze si dám jen pauzu, vyspím se půlhodinu na mezi a padá rozhodnutí jet až k výše zmíněnému jezeru. Nově zastavuji co 60 km a raději dávám Jawce odpočinek. Je strašné vedro a černé gumy v žebrech motoru, docela zbělaly. Z A2 sjíždím u města Völkermarkt a u jezera jsem co nevidět. Parkoviště, vstup 2€, krásná pláž, čistá voda a rozhledy na začínající Alpy.

Nádhera. Zaplavu si, dám si 20 a nějak zjistím, že bych vlastně jel ještě dál. A taky že jo. Plánuji, že přejedu slovinské hranice a v prvním kempu se ubytuji. V Bad Eisenkappel nakoupím jídlo a pití na večer a hurá poprvé do Alp, byť už je to jen jejich okraj. Sice jsem si koupil na projetí Evropy velkou Jawu, se kterou jsem, za celou tu dobu co jsem ji vlastnil, byl jen v Chorvatsku a Bosně… A pak jsem ji 4 dny před odjezdem do Alp prodal :-D . Nyní si s třindou vykrajuji vracečky a až mě překvapilo, jak si to na té prdlavce užívám. Hubu od ucha k uchu a najednou jsem na hranicích, míjím jeden kemp, druhý kemp, no tak až v tom dalším…

Najednou vyjedu z Alp mezi pole a cedule říká, že za chvíli je Ljubljana. Že bych dojel až k moři? Ale ne, ve starém autoatlasu najdu kemp, kupodivu existuje i fyzicky a tak se za 12€ utábořím na břehu Sávy. Vykoupu se v řece, povečeřím a na kutě.

2.8.2018 čtvrtek

Fíha, to byla v noci bouřka. Ale krásně jsem se vyspal. Vstávám ještě za tmy a vařím kafe (jelikož jsem doma zapomněl Nesco 2in1, které piji jen na dovolené, tak mi bratr, toho času pracující u tety v restauraci, namlel čerstvé kafe. Jenže já mám jen jeden ešus. Sypu tedy turka do nevroucí vody na lihovém vařiči a je to vážně prasárna :-) ). Balím mokrý stan a s řinčícím dvoutaktem, dýmajícím na sytič, opouštím kemp a co nevidět jsem v probouzejícím se hlavním městě. Přesně trefím silnici č. 409, po které pojedu až do Koperu. Užívám si výhledů na krajinu v oparu (kupodivu ne moji vinou, Mogul TSF skoro nekouří), památky, pastviny… Prostě balzám na duši. Na silnici jsem téměř sám, přepnul jsem do dávno zapomenutého odpočinkového módu a jen se tak ploužím. Najednou do helmy mumlám „Hluboko pod ním krásný dol, temné jej hory broubí kol, ...“ . Po zastávce a svačině u zavřených jeskyní Planinska jama, přijíždím zanedlouho moři na dohled. Chci se jít vykoupat do Izoly, ale je takový provoz, že to nakonec vzdávám, nerad bych poskakoval někde v koloně, a tak jedu až do cíle, do Poreče. „Však jste u moře, né…?“ zaskočila mě paní u kasy v kempu Zelena Laguna, když jsem se podivil částce cca 1000 Kč za jednu noc pod stanem. No jo, nějak jsem zapomněl na místní realitu. Po postavení obydlí jsem se vydal hledat onu rodinnou výpravu. Zjistil jsem si, že jsou právě u vody. No jo, jenže hledat je mezi těmi davy. Zcela „nenápadně“ – v červeném Jawa tričku, se plížím jako úchyl pobřežím a nemůžu je najít. No nic, plán B. Volám svojí polovičce, že jsem jakože na netu našel webkameru a že ať jde tam a tam a zamává mi do ní. Trefa, to se povedlo, byli takřka kousek ode mě, žena chudák mává do borovicového lesa a ptá se, jak tam může být kamera. No dobře, všechno jsem nedomyslel. Vzápětí spatří to co nečekala a po probrání se z šoku, vyhrkne: „A prosím tě, kde jsi nechal psa???“. Moje odpověď, že je doma na zahradě a ráno mu dá nažrat soused a večer tam zajedou moji rodiče, ji uklidnila jen tak napůl. Prý se takhle hlídají slepice, ale nakonec psík to zvládl na výbornou. Ten den už bylo jen koupání, pokec, pivo, pokec, pivo.. A večer výlet do turisty přeplněného Poreče a to nestojí za řeč.

3.8.2018 pátek

Předchozí den bylo ženě oznámeno, že spí se mnou ve stanu a také, že následující den jedeme na výlet do Puly. Mám s sebou sotva náhradní trenky, ale v tanvaku její helmu a v kufru motohadry. Vyjíždíme dopoledne, jedeme po pobřeží, ale není to nic extra. Jedna velká kolona až do Puly. Zde končíme kus od pláže Verudela, bokem od lidí, ve stínu lesíka… Paráda. Po dostatečném nasolení se, jedeme do centra Puly obdivovat amfiteátr. Žena se sice chtěla vždy podívat do Říma, ale kdoví, kdy se tam dostaneme, takže ji musí tato „kopie“ stačit. Zpět do Poreče jedeme po dálnici, protože se mi nechce zase kuckat padesátkou v koloně až do cíle. No, táhlá stoupání, vedro, dva lidi na hrbu a chuděře Stylce se asi zdá o čertech. Ale no tak jsem holt jel místy sotva 80 na trojku a fakt jsem nikoho nepředjel… :-) . Jelikož jsme ráno sbalili stan, tak jsem se večer, zajisté opět zcela nenápadně, v černé kůži a s helmou v ruce, vmíchal mezi hosty hotelového resortu. Dnešní noc bude na bubáka, u ženy, v rozpáleném hotelovém pokojíčku.

4.8.2018 sobota

Dnes opět pokračuji v zavedeném lážo plážo módu. Zase jsem se snažil plánovat, jak brzy ráno vyjedu, abych… Blbost. Rozloučím se s ženou a vyjíždím v pozdním ránu. Na hranicích se celkem šikovně vyhnu velké koloně, jedu slovinským pobřežím a zastavuji až v Ankaranu, pár metrů před hranicemi s Itálií, na koupání. Bohužel se opět přesvědčuji, že moře je v tomto úseku asi nejhorší, co jsem kde viděl. Slizké, olezlé, velké kameny, kalná voda, mělko a smrad.

Ale i zde se koupou lidé, inu proti gustu… Jawka je poprvé v Itálii. Chci vidět Terst a pak dojet po pobřeží do slovinských hor, ale nějak se mi do města přestalo chtít. Snažím se ve spleti jednosměrek udržet směr na sever, ale raději se ptám místního skůtristy na cestu. Posunkuje něco jako: „Jeď za mnou“. Blikne zelená, dvácový skůtr vystřelí jak raketa, já zatím ještě hledám nějaký kvalt, poté se snažím rozpohybovat traktoroidní motor archaické konstrukce, přičemž na mě již chlápek mává, kde to jako vázne… No, snažím se ho držet, ale poté, co letíme v křivých uličkách na dlažebních kostkách místo 40 více jak šedesátkou, kapituluji. Na to nemám stroj a ani koule :-D. Naštěstí mě ale z města krásně vyvedl, a tak se kochám pohledem na zámek Miramare. Chtěl bych zastavit, ale když vidím ty davy, nic, honem do přírody. Zastavuji na pláži Sistiana na poslední koupačku. Je to ta pláž, kde se Bob Klepl válel jako vyvrženej vorvaň. Překvapila mě, na to, že se jedná prakticky o „konec“ moře, čistá voda. De facto jako kdekoliv v Chorvatsku. Po tom humusu v Ankaranu, není ani památky. Také mě zaskočil místní vozový park. Když jsme byli před rokem na svatební cestě u Baltu v Polsku, ženě jsem líčil, jak budeme potkávat Trabanty a Maluchy a ono jen BMW a Audi. A tady u pláže pozoruji ony Maluchy, Seicenta, spoustu jiných mini krámů, kopu Dacií a nejčastější velké auto je Logan MCV. To jsem nečekal. Po koupání (v trenclích, protože plavky zůstaly na hotelu na šňuře :-) ) jedu ještě za vesnici Duino, podívat se na samý konec zálivu a hurá po SS14 a SS55 do slovinského Miren. A v Nové Gorici na vytouženou silnici podél řeky Soča a až na průsmyk Vršič. Užívám si krásného asfaltu, celkem malého provozu a hýčkám, alespoň pohledem, vodáckou část svého já. A je to tady zase: „… lesů věnec objímá, jasné jezero dřímá, u středu kvetoucího dolu...“. Někde za městem Bovec zastavuji, sejdu k řece, resp. sednu na kámen uprostřed řeky, vytáhnu občerstvení a užívám si šumění nádherné Soči.

Tato delší pauza má i poněkud taktický charakter. Doufám, že se alespoň trochu ochladí a více opadne provoz. Trochu mám před průsmykem respekt. Nerad sahám na hranu možností svých vozidel… No nic, při posledním tankování jsem dal do benzínu o kapku více oleje, tak snad to holka zvládne. Jízda je v rámci výkonových možností bez problému, ale jak se šinu v koloně na jedničku a dvojku nahoru, cítím, že motor zažívá inferno. Najednou dojedeme k semaforu, opravuje se silnice, samozřejmě na mě vyjde červená. Vyřadím a Jawka v mžiku utichne. Naštěstí se nic neděje, zase chytí na drc, ale po výjezdu na hřeben pozoruji, jak gumy v žebrech zbělaly úplně. Chudina.

Po dostatečném pokochání se a koupení nálepky sjíždím přes Kranjskou Goru do kempu Špik. Zde se ubytovávám, opět za směšnou cenu oproti Chorvatsku, německy komunikuji s dalšími návštěvníky, abychom po chvíli zjistili, že jsme všichni Češi, uvařím si klobásu, pokecáme u ohně a piva a jde se spát. Zítra už jedu domů, sakra.

5.8.neděle

Chtěl jsem vyjet brzy ráno, ale když jsem rozepnul stan a uviděl ten výhled, tak jsem si to rychle rozmyslel.

Jelikož mám před sebou poslední průsmyk a pak už jen dálnice, užívám si každé zatáčky průsmyku Wurzenpass. Na hranicích se vyfotím s tankem T-34 a prdlám si to pomalinku na neutrál, na volnoběh, dolů. Se slovy „Někdy příště...“ minu Bunkermuseum. U cesty vidím ceduli, informující o velkém kopci, který je zakončen únikovým pruhem. Zpomalím ještě více, „ až posléz v bledé jasno splyne DOPR*ELÉÉÉ!!!“. Propad páčky přední kotoučové brzdy, mě v mžiku vrátí z kochací letargie pana doktora, zpátky do přítomnosti. Předek je mimo hru, zadupnutý zadní buben s obložením za půlkou životnosti, mě zvládne přibrzdit tak, že skončím jen předním kolem v únikovém pruhu. No jet s baťůžkem... Odklidím se bokem a poněkud to vydýchávám. S tím jsem se ještě nesetkal. No jo, moje blbost. Držet z opravdu prudkého kopce non-stop tak malou brzdu a při tak malé rychlosti, co to mohlo udělat. Naštěstí brzda po vychladnutí zase funguje normálně a tak jen sjedu pár posledních zatáček a jsem na dálnici na Vídeň. Zase jedu úsek Gleisdorf – Hartberg po okresce a zde zastavuji na oběd. Ve Vídni stavím na oblíbený kebab, u stanice metra U6 Alterlaa a jinak na hranice už nic zajímavého. Za Mikulovem odbočím na Věstonice, pokochám se vinohrady, koupím víno pro rodiče a po bratislavské hopsací dálnici dojedu přes Brno domů, do Vícova. Třiapůle byla brána pomalu jako z nouze ctnost, ale nakonec jsem došel k závěru, že mě evidentně baví více, než silnější stroje. Zvládla to holka skvěle.

I přesto, že jsem měl z různých důvodů volno jen 5 dnů, jsem si tento motovýlet užil tak, jako dlouho žádný ne. Možná to bylo vyčerpáním z opravy domu, ale spíše jsem tušil, že je to na delší dobu naposled. S ženou jsme se chtěli posunout na novou metu, a tak jsme od roku 2019 hrdými rodiči krásné dcery. A tudíž se sami nikam na motorce jen tak nevydáme. Ale co, už teď se těším, až tuhle trasu dceři, byť z auta, jednou ukážu...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE