Na motardu do Slovinska a dál...už ne

Začíná léto a já vím, že někam chci jet a stejně tak vím, že nikdo jiný jet nechce. Čím víc mi přibývá let, tím více ubývá spontánních přátel, kteří nemají problém s výletem „jen tak“. Je to smutný a kdybych to mohl říct svému patnáctiletému „já“, určitě bych zpětně podnikl výletů víc...no pozdě bycha honit. Alespoň se radím s kámošem - Jawařem, kam vyrazit a na poslední chvíli měním plán „Slovensko-Balaton“ za plán „Rakousko-Slovinsko a pak se uvidí“. Časově si vyhrazuju týden, víc neřeším.
V týdnu před odjezdem poctivě připravuju motorku, kontroluju kola, brzdy, tlumiče, řetěz, kapaliny, vzducháč, šrouby, matky a k tomu všemu marně hledám jakýkoliv způsob uchycení zavazadel, abych se nakonec rozhodl pro krosnu (kámoš - Jawař k tomuto později dodal, že na motorce může cestovat s krosnou jenom idi0t :) ). Ti, co mě znají, už tuší, že pokud všechno zkontroluju, vypeče mě něco z druhý strany (a předem prozradím, že tak se i stalo). 

Je sobota 30. června a já si uvědomuju, že jsem trošku pako, jelikož vyjíždím z Budějovic na jih v době, kdy většina ČR vyjíždí na dovolenou. A kam? No na jih. A kudy? No přes Rakousko. Ale já stejně chci jet mimo hlavní tahy, tak ať si plechovkáři trhnou. Mnou zmíněná krosna má objem pouhých 46 litrů a jelikož svou MZ neznám z pohledu spolehlivosti, tak do ní přednostně rvu základní nářadí (opět předem prozradím, že z nářadí nepomohlo takřka nic), pružné tažné lano (já vim, strašná blbost, ale jsou situace, kdy to je nejlepší řešení a opět prozradím, že jsem od ní neměl daleko :) ), sprej na opravu pneu a pak nějaký to oblečení, pití...a najednou plno. Takže doma nechávám stan i spacák a zpětně vzkazuju svému patnáctiletému já - hele, tak konečně seš bohatej, můžeš si dovolit cestovat jenom s peněženkou! Skutečnost je taková, že na výběr prostě není a že mám již své (převážně kladné) zkušenosti s relativně levným a kvalitním ubytováním jak na hostelech, tak přes AirBnB.
Musím uznat, že krosna je až nepříjemně těžká a rozhoduju se jí raději prozatím připevnit gumicukama na spolujezdcovu část sedadla. To se daří po slabé čtvrthodince celkem úspěšně. Horší je to ale s nasednutím, přehodit nohu přes relativně vysokého motarda už samo o sobě vyžaduje trošku větší protažení a spolu s krosnou na sedadle se to stává takřka nemožným. S vědomím, že mě z oken okolních baráků sleduje několik znuděných důchodců, těšících se, jak to zase všechno budu muset rozmotat, se lehce nasí*ám a na motorku naskočím z boku ala Bruce Lee. Od této chvíle už musím parkovat výhradně poblíž vyvýšeného místa. 

Vyrážím, počasí ideál, provoz na hlavním tahu relativně hustý, ale brzy svůj směr odkláním, abych si na oblíbené klikatici na úseku "Weitra - Grein" trošku zakulatil gumy. Po kvalitním zahřátí pneumatik na navigaci nastavuji něco jako cyklistický mód a hurá na silnice nižších tříd, kde očekávám nulový provoz. Ano, trošku nezážitkově jsem si vzal navigaci a hodlám její příkazy poslouchat, tedy navigaci - starý dotykový telefon, obětovaný vibracím a potencionálním pádu za jízdy.
Po cca 50 km skrze kukuřičné i obilné lány, po silnicích/cestách o max šířce cca 1,5 m, průměrné rychlosti 30 km/h a velmi neočekávaným výpadům traktorů z pole přímo na silnici, se při posledním driftově-úhybném manévru rozhoduji, vrátit se na silnice vyšší kvality...a natankovat.

U stojanu samozřejmě zastavuji tak, abych byl schopen slézt z motorky, což ale není třeba, protože benzínka je automatická. Zde první poučení – mít s sebou i více bankovek v hotovosti, jelikož všechny tři karty mi automat odmítá, stejně tak jako několik bankovek v různých hodnotách. Očekávám max. tankovaný objem kolem 8 litrů a tak nakonec vtlačím desetieurovku. Poučení druhé - některé automaty neumí vracet nazpět a tak tankuju po okraj a na dobročinné účely majitele pumpy nechávám asi 70 centů. 

Provoz i počasí stále super, v Gasthausu "Zum Harmonika Waldi" se zastavuji na výborný Schnitzel s bramborovým salátem, polévkou a nealko pivem, na rakouské poměry za slušnou cenu (15 €), doporučuji.
Po několikátém faux-pais navigace, kdy se dozvídám o odbočce až ve chvíli, kdy se ocitám na placeném úseku, se rozhoduji starý telefon na řidítkách vyměnit za nový (a opět prozradím, že s pozdějšími následky). Tedy nic proti placeným úsekům, ale ony jsou obvykle spojeny s více pruhy, vyšším provozem i rychlostí okolních vozidel, kterým na jednoválcové MZ nerad konkuruji. No nic, ve vyšším tempu projíždím pár úseků dálnic a několik tunelů a po čase se ocitám ve Slovinsku.

Krásná krajina se stává ještě krásnější, příroda, modré potoky i řeky, hory, pole. To je ten důvod, proč tu jsem a taky proč už netoužím po nadupaném supersportu. Jedu si v klídku, předjedu, kdy je třeba, když vidím přístupnou polňačku, vjedu tam, když vidím zatáčky, užiju si je. Zkrátka – pohoda, radost, úsměv, štěstí.

Pomalu začínám uvažovat, že by to chtělo zastavit a kouknout na možnosti ubytování, ale když ono se tak krásně jede. Nakonec se sám se sebou domlouvám, že dojedu do Mariboru, něco pozřu a pohledám i ubytko.
Chvilku se peru s neodpovídajícími uživateli AirBnB, ale nakonec nacházím super bydlení i s parkováním ve vnitrobloku a za zavřeným vjezdem, to vše za nějakých 26 €, pohoda.

Ještě před ulehnutím mi to nedá a bez bagáže sedám na stroj, abych si udělal romantickou noční projížďku po městě a okolí. Tohle asi všichni znáte - prázdné noční ulice, jen vy a kolem se rozhléhající symfonie, produkovaná železným srdcem vaší věrné krásky. Motorgasmus. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE