Na mopedu jižní Evropou

Po raním výjezdu Mororide-áků vyrážím i já, nedbaje na dobré upozornění o probíhajícím Rajeckém maratonu, kde se v koloně vozidel zhruba hodinu ploužíme po 10 kilometrovém úseku, než běh uhne z hlavní a cesta je volná. Navigace mě vede přímo na jih po poměrně slušných silnicích přes Prievidzu na Komárno. Ve Zlatých Moravcích se mraky provázející mou cestu už od rána rozestupují a sluníčko se opírá do slovenských polí a lánů mezi kterými křižuji. Na jedné křižovatce s větší silnicí potkávám ošklivou autonehodu s nedáním přednosti. Z aut zbyly jen neforemné koule plechů. Ani ne kilometr po tomhle zážitku vidím za sebou majáky a tak zastavuji. Slovenská Polícija mě nechce buzerovat, jenom mi slušně říkají, že nemůžu mít na sobě zelenou reflexní vestu, kterážto je vyhrazená pro příslušníky policie, ale ať si jí dám za gumacuky na zadním nosiči, to prý nevadí. Pak ještě po vyzvědění, kam že to jedu, mi dávají několik tipů na cestu a já pokračuju.V Komárně překonávám Dunaj a jsem v Maďarsku. Začínám hledat kemp, ale ani na navigaci ani v mapě nemůžu nic najít. Dohovořit se s domorodci není možno, ani samotné slovo kemping nepomáhá. Nakonec opět pomáhají příslušníci, kteří mě ochotně navigují po dialogu vedeném v maďarštině, angličtině, němčině a češtině současně ku městu Zirc, kde je malý, ale naprosto vyhovující kemp na zahradě restaurace a za pouhých 5 eur se v něm po již plynulejším dialogu s německy mluvícím domácím ubytovávám. Potkávám tu dvojici německých důchodců, kteří se podle svých slov na stará kolena začali učit jazyk a tím je čeština. Nicméně moje němčina po šest let za 3 - 4 je přecijen lepší a tak chvíli rozmlouváme a po šláftruňku se loučím a jdu spát. Trasa: Rajecké Teplice – Prievidza – Zlaté Moravce – Vráble – Dvory nad Žitavou – Komárno/Komárom – Nagyigmánd – Kisbér – Zirc = 250km
Pozn.: Za celé Maďarsko jsem nepotřeboval místní měnu, všude se dá platit kartou a i kdyby ne, euro vezmou bez problému.

6. den - neděle 14.8.

Dopoledne vyrážím směrem k Balatonu, bohužel silnice která tam z města Zirc přes Veszprém vede je zřejmě jediná a nepochopitelně v neděli po ní jede celé Maďarsko. Jede po ní i spousta blbců a zdržovačů, takže cesta příliš neubíhá. Slunce pálí ze všech sil a já si říkám, jestli takové horko motorka vydrží a jedu pro jistotu s dvěma prsty na spojce – naštěstí zbytečně. Mám chuť se vykoupat.Tahle chuť mě po příjezdu k Balatonu velice rychle opouští. Všude milióny lidí, většina pláží placená a parkoviště placená úplně všechna. Balaton tedy míjím a směřuji do Slovinska. Užívám si krásně narovnané silnice v Maďarském pohraničí, zřejmě z vojenských důvodů let minulých. Slovinsko mě vítá přechodem Lendava a úžasně letním počasím, kterého si ve střední Evropě letos mnoho neužíváme.
Ve Slovinsku se dlouho nezdržím a přejíždím do Chorvatska. Slovinský celník nevěří, že jsem na DAXu dojel z České republiky a směje se, že do Benátek nedojedu (inu, pravdu měl, asi to byl démon místních silnic). Překvapuje mě, že slovinština je velmi jednoduchá na porozumění a očividně i Slovinci češtině bezproblémově rozumí. Chorvatský celník jako jediný nezklamal a zachoval se podle mého předpokladu. Když uviděl v pase vízum do Vietnamu a na další stránce do Ruska, musel jsem sundat helmu, aby bylo vidět, jestli jsem to skutečně já a pak mě ještě projížděl v počítači, jestli nejsem Interpolem hledaný komunista. Ptám se, jestli si můžu celnici vyfotit, na což dostávám jednoznačně zápornou odpověď. V Chorvatsku se zdržím jen asi 15 kilometrů, ale na nich ve vesničce Sveti Martin na Muri potkávám dožínkové alegorické traktory, které není možné předjet a ani navigace nenabízí kratší objížďku, než 50 kilometrů. Tak vypínám motor a z mírného kopečka se pomalu spolu s několika auty sunu za průvodem. Bohužel jsem si nevšiml, že chlapci z traktoru sypou na silnici zrníčka kukuřice a po silnějším použití přední brzdy zahraju příhlížejícím asi 500 chorvatů divadlo s balancováním pádem a zvedáním. Naštěstí traktory odbočují do postranní uličky a cesta je volná. Lidé mi mávají a tak já jim taky.
Dál cesta neprobíhá zrovna vesele. Vracím se do Slovinska a začínám se rozhlížet po kempu, jedu po poměrně hlavní silnici, ale kde nic tu nic. Projíždím jakýsi horský pas až k řece Sávě, ale pořád nic. Na benzínce, když jsem ujel už asi o 300 kilometrů víc, než jsem chtě, slečna nejdřív dlouho přemýšlí a pak mi vysvětluje, že v okolí 100 kilometrů určitě kemp není, čerpadlář přitakává – a to se nacházím jenom asi 10 kilometrů od hlavního města Lublaně. O dalších asi 130 kilometrů dál mám na internetu vyhledaný ATC Luče, tak to bouchám do navigace a jedu, už je pozdě a tak spěchám. V zatáčce kdesi v lese na poloprašné cestě moc překlopím zatáčku a už se válím na zemi. Cítím ostrou bolest v levém kotníku a je mi jasné, že z procházky po Benátkách nebude nic. Sedím na mezi a projíždějící Slovinci se starostlivě ptají, jestli je všechno ok a pro jistotu mi dávají alespoň napít. Do kempu to je už jenom nějákých 15 kilometrů, tak se přemáhám a jedu. Po příjezdu do vesnice shledávám, že tady určitě kemp není. Silnice tu končí a snaží se mě kousnout pes. Unaven a nasrán zajíždím polní cestou někam. Už je tma, tak stavím stan a i přes příšernou bolest se snažím spát. Každou čtvrthodinu slyším velmi hlasitě kostelní zvon a říkám si, jak tu ti lidé můžou vůbec spát.
Trasa: Zirc – Veszprém – Balatonfüred – Keszthely – Lendava – Ljutomer – Sveti Tomaž – Dornava – Ptuj – Slovenska Bystrica – Slovenske Konjice – Celje – Laško – Litija – Grosuplje – Luče = 450km

7. den - pondělí 15.8.

Ti lidé, co spí na tomhle místě, určitě zvon tak jako já nevnímají, protože ráno se probouzím na místním hřbitově a obrovský kostel vysvětluje ono zvonění. Noha bolí, že se na ní nemůžu ani postavit. Hopkám kolem stanu a bourám ho. Zjišťuji, že nemám ani vodu, abych si uvařil snídani. Aby na mě někdo nevletěl, balím už v osm hodin, ale vzhledem k neprostupné mlze, přes kterou sem z vesnice, není vidět nehrozí žádný střet. Rozhoduji se, že je na čase jet domů.
Noha mě bolí, mám hlad, je mlha a musel jsem brzo vstávat – prostě kombinace, kdy člověk nemůže být jinak, než nasranej. V Benátkách budu s kotníkem jako meloun k ničemu a dlouhá cesta mu jistě taky neprospěje. Myšlenku, že bych zajel alespoň do Terstu zavrhuju taky. Na navigaci ťukám Villach a vyrážím >Nejkratší trasou<. Projíždím ranní ospalou Lublaň, kterou shledávám jen jako větší vesnici a za deset minut jedu podél dálnice A2 směrem na Julské Alpy. Aniž bych to tušil, ocitám se na krásném a zřejmě vyhlášeném pasu Carinthian Seeberg (Jezersko – Seebergattel), který se na slovinské straně stoupá s říčkou Kokrou a pak přechází do serpentin a na rakouské straně se točí v serpentinách až do údolí. Jezdí tu spousta cyklistů a motorkářů, aut pomálu.Po vystoupání do nejvyššího místa mám díky sluníčku, krásným horám, výborné kondici stroje a tomu, že jsem se dole na benzínce báječně nasnídal a pohovořil s pěknou černovlasou čerpadlářkou, chuť do Itálie přecijen jet, ale bolest z kotníku mě z toho nápadu vytrhuje. Pokračuji směr Villach a měním plány, neboť pohled do mapy mi značí cestu do Villachu jako zbytečnou zajížďku pokud nejedu po dálnici. Jedu tedy jen na Klagenfurt a na křižovatce se silnicí B70 se rozhoduji pro šílenou věc. Je asi půl jedné a já mačkám na navigaci tlačítko „Domů“ tj. 458km a příjezd ve 20:16 – celkem by to tedy bylo za dnešní den 650 kilometrů a 12 hodin v sedle. Neváhám a jedu, s myšlenkou, že když už to nepůjde, zajedu do nejbližšího kempu. Podle mapy je jich v Rakousku asi 500x víc než ve Slovinsku.Vysoké Taury, které mi stojí v cestě, mě vítají nemile – deštěm. Paní na benzínce říká, že kdybych letos čekal na dobré počasí, budu tam ještě v prosinci. Prohlížím si na ÖMV stojan s Zweitaktgemisch a divím se, že u nás se to nevidí. Trápím motorku do kopců v nízkých otáčkách, protože se začal projevovat špatně seřízený karburátor. V tahu a při vysokých otáčkách motor kucká a vynechává. Jedu na zbytečně velký převodový stupeň, ale při tom motor jede rovnoměrně. Drží se i do největších kopců na 40 – 50 kilometrech za hodinu. Nikomu nepřekážím, alpské silnice jsou široké. Většinou mi auta i děkují, že se šinu u krajnice. Pohlížím dolů z kopce na dálnici A2 a závidím plechovkám, že na ně neprší a můžou jet tunelem. Kdyby bylo hezky, nestěžuju si, ale tohle počasí nutí k přemýšlení v které zatáčce se asi vysekám. Mám záměrně nedotažené brzdy aby mi nemohly úplně zablokovat kolo. Motor brzdí perfektně a z kopce se chová úplně jinak, než do kopce – nechá se vytočit až k sedmdesátce a nekuckne. Konečně se dostávám i přes Nízké Taury a jsem na Dunajské skoro rovince. Dunaj přejíždím u Mauthausenu a již se objevují směrové značky s kulatou nálepkou CZ. Zvedá mi to náladu a navigace ukazující nyní asi 250 kilometrů a příjezd kolem deváté mě ujišťuje, že se to zvládnout dá.
Hranice přejíždím v Dolním Dvořišti a zemička naše krásná mě vítá po dlouhé době kilometry bez deště. Prohlížím si lehké děvy na E55 a divím se Rakušákům, že vůbec zastavují... Projíždím České Budějovice a mířím na Strakonice po E49, a i motorka jakoby cítila, že se blížíme domů, podává neuvěřitelné výkony. Ve Strakonicích naposledy tankuju a uvědomuju si, že mám jenom jedny brýle. Mám jenom ty polosluneční retrobrýle z Aukra za 130Kč, ve kterých je v noci vidět skutečně mizerně. Na benzínce mají taky jenom sluneční, žluté nebo průhledné žádné. Kupuji tedy alespoň Redbull, protože cítím, že to potřebuju, a jedu. V Horažďovicích, kde mě vítá cedule mého kraje, už musím brýle sundat a jet bez nich, ale žádné zle, je po dešti a nelítá ani prach ani moc hmyzáků. Červený býk mě rozohnil tak, že si cestou zpívám a podobně jako pan doktor z Vesničko má středisková si recituju Máchu a další klasiky. Navigace mě táhne zajímavou, ale skutečně kratší cestou a brzy jsem v Nepomuku. Konečně to mám už jenom kousek. Za pár kopci už vidím světla, která mě vítají doma. Projíždím kolem pivovaru, cítím slad a dostávám chuť na nepasterizovanou dvanáctku. Jsem doma,...

Na závěr bych chtěl poděkovat následujícím: panu Hondovi, že vyrobil tak skvělý motocykl;  chlapcům z Navigonu za navigaci a software Mobile Navigator 7, který mě naprosto bezchybně dovedl po slušných silnicích až domů a zná každou značku i zatáčku v Evropě; panu Colemannovi za bezkonkurenční benzínový vařič; firmě Hamé, za to, že to jídlo i chutná jako jídlo; společnosti Mastercard, díky které je Evropa skutečně malá a slovenským a maďarským policistům, kteří mi poradili a pomohli.