Na jawě do Predele a ještě o kousek dál...

středa 14. 8. 2013

Pivka Jama – Kraljevica (Chorvatsko)
ujeto 110 km

Ráno je nevlídné počasí a prší. Už doma před odjezdem jsem přemýšlel, že bych se možná někdy od zbytku party trhnul, zajel se podívat k moři a nějaký den se tam prostě sprostě válel na sluníčku. Pro tento krok se rozhoduji definitivně ve středu ráno. Přece jen mám naději, že na pobřeží se mraky spíš rozfoukají a bude tam lepší počasí. Ostatní pojedou k nejbližšímu slovinskému moři, které je vzdálené přibližně 60 kilometrů, jen na jedno odpoledne smočit palec a pak pomalu zpět domů. Já bych rád do Chorvatska na ostrov Krk na tři dny. Balím mokrý stan, pod stříškou na hasicí přístroje se loučím se s ostatními a vyrážím směrem na chorvatskou Rijeku. Kolem poledne konečně vidím moře, přeháňky přetrvávají i na pobřeží, což mě moc netěší, největší slejvák mě čeká na pobřeží kousek před cílem. Ještě k tomu fouká dost silný vítr. V městečku Bakarac stavím na krátkou přestávku. Vítr je tak silný, že mi málem shodil motorku ze stojanu. Takže stojím rozkročený, v jedné ruce držím svačinu, druhou rukou podpírám motorku, aby znovu nesletěla a přemýšlím, co dál. V tomhle přece nemůžu jet dál, vždyť to při nejbližší příležitosti hrknu dolů ze skály. Přece tu nebudu stát jak ypsilon do konce dovolený. Dojíždím k mostu, po kterém vede silnice na ostrov Krk. Je to monumentální, přes 1300 metrů dlouhá stavba se dvěma hlavními oblouky, z nichž ten větší má rozpětí 390 metrů a výška nad mořskou hladinou je 67 metrů. Za přejezd ve směru na ostrov se platí mýtné, cena za motorku je 30 kun. Na křižovatce před mostem mě silničáři směrují z hlavní silnice na odbočku, vedoucí někam mimo kasy. Chvíli se raduji, že třeba pro motorky existuje zvláštní vyhrazený pruh bez placení. Radost však netrvá dlouho, cesta podjíždí hlavní silnici a směruje někam mimo. Co to má znamenat? Vracím se tedy a zařazuji se za ostatní auta do fronty. U okénka pokladny mě výběrčí ukazuje, abych mezi betonovými zátarasy přejel do vedlejšího pruhu. Ale vždyť tady je pokladna i závora zavřená. Obsluha mi vysvětluje, že mě na most nemůže pustit. Až od dalších italských motorkářů se pomocí posuňků dovídám, že most je kvůli větru uzavřený a projet mohou jen osobní automobily bez vleku. To sakra ti Chorvati nemohli dát srozumitelně najevo, co se vlastně děje?? Třeba nakreslit značku s motocyklem letícím z mostu k vodní hladině. Je možné se nechat převést na ostrov trajektem asi za 20 euro, pokud jsem dobře chápal Italy. Takže to vzdávám a ubytovávám se v nedalekém kempu na pevnině. Nehodlám platit takovou částku jen proto, abych mohl říci, že jawa byla na ostrově. Déšť přestává ještě dřív, než postavím stan, vítr však nikoliv. Nejspíš díky tomu mi dokonce praská tyčka od stanu, ale nechá se to jednoduše opravit. Dneska mě čeká bezesná noc, několikrát lezu překontrolovat upevnění stanu. Evidentně nejsem jediný, celým okolím se téměř nepřetržitě ozývá ťukání, jak ostatní zatloukají stanové kolíky.

čtvrtek 15. 8. 2013

Kraljevica – Umag
ujeto 175 km

Ráno se situace téměř nezměnila a podle informací z recepce kempu byl most chvílemi otevřený, momentálně je opět zavřený. Takže měním plány, ostrov pro tentokrát vypouštím a vyrážím směrem na západní pobřeží Istrie, někam do oblasti kolem města Umag.
Po cestě se od zadního kola se ozývají čím dál tím víc podivné zvuky. Asi řetěz dře o kryt. Řetěz napínám, ale stejně se závada neodstranila, mám podezření na vysypané ložisko v převodovce u ozubeného kolečka sekundáru – jediné kuličkové ložisko, které tam je a k jehož výměně je třeba půlit motor. To opravdu na silnici dělat nehodlám. Ještě zkouším doštelovat řetěz, v tomhle případě je lepší volnější, aby ložisko při propérování zadního kola nedostávalo takové zatížení.
Cesta vede napříč přes celou Istrii od východu na západ. Krajina je nevábná, samé křoví, mírné kopečky a zase křoví, více či méně suché. Klikatá úzká silnice, po které turisté málokdy jezdí, mě zavede do kopců. Pochybuji o správnosti mého kurzu. Po několikakilometrové jízdě na dvojku prudkými serpentinami se ptám místních na správný směr, posílají mě zpět z kopce dolů. Ale kam proboha? Vždyť jediná odbočka byla na dálnici, kam nechci, přestože na mapě silnice existuje. Jediný člověk široko daleko, sedící na svodidlech, mi vysvětluje, že musím najet na placenou dálnici, vyzvednout si tiket a na dalším sjezdu vyjet, tento úsek je bezplatný.  Nebýt jeho, kroužím Chorvatskem ještě týden. Holt nejsem Sibyla, ale obyčejný vesničan, co spoléhá na mapu a na ukazatele, které tady zrovna nejsou. Odpoledne stavím stan v obřím, solidně zařízeném a taky suverénně nejdražším kempu, který jsem prozatím poznal. Jawa a hlavně pav opět budí pozornost. Jeden Ital pořád obchází okolo, prohlíží si nálepky na vozíku z mých předchozích cest, mimo jiné i z italského Passo Stelvio, palcem ukazuje nahoru a je z toho stroje unesen. Když mu předvedu, že řadící pákou se to zároveň i startuje, diví se i ušima. Pak mu ukážu, jak se stejnou pákou ještě i vymačkává spojka a to už si zastrkává vypadlé oči zpět do hlavy. To inženýři na jeho ducatti k tomu našroubovali dokonce tři páčky! A ukazuje mi na prstech uno, due, tre, jako kdybych neznal páčky na motorkách.

pátek 16. 8. 2013

Umag – Koper (Slovinsko) - Trieste (Itálie)– Tolmezzo – Plöckenpass (Rakousko) – Dölsach – Oberverlach – Bad Gastein
ujeto 350 km

Kvůli ložisku a také kvůli ceně ubytování, se rozhoduji odjet klidným tempem k domovu o den dřív, kdybych náhodou vyhnil úplně, abych stihnul zavolat odtah. Mám zaplacené pojištění asistenčních služeb, takže by to bylo bez starostí. Válení u moře, na které jsem se tak těšil, se smrsklo ze tří dnů vlastně jen na jedno odpoledne.
Městem Koper projíždím, jak bych tak řekl, úplně blbě. Ve snaze vyhnout se dálnici kroužím bez mapy centrem, obytnými čtvrtěmi, otáčím se dokonce asi i v jednosměrce někde v přístavu. Zato Trieste (Terst) projíždím bravurně jako domorodec. Chvíli jedu za volkswagenem odhadem ze 60. let se slovenskou značkou, snad taky míří mým směrem a městem mě provedou. Na křižovatce prohodíme pár slov, jedou do Slovinska k jezeru Bled na sraz VW. Takže nic, no. Dál pokračuju podle sluníčka a podle odhadu, není to složité, prostě moře si držím pořád po levé ruce na dohled. Italský způsob dopravy není zas tak divoký, jak se všeobecně povídá. Rychle si zvykám na situace, kdy na padesátce jedu jako ostatní sedmdesát, přičemž mě zprava předjíždí náklaďák a zleva přes dvojitou čáru tři mopedy. I tak se cítím na silnici bezpečněji než u nás. Míjím nádherný přístav lesknoucí se v dopoledním slunci a později i známý zámek Miramare.
Hluk od ložiska se zvětšuje. Závada se později vysvětlí nakonec jinak. Rozsypalo se „jen“ ložisko v rozetě, ta drží samostatně na ose a do kola je zasazena přes gumové silentbloky. Takže sebou sice hází, ale je to provozuschopné. Hledat prodejnu s ložisky, servis, kde by mi půjčili kleště na segrovky, by znamenalo dost dlouhé zdržení, navíc je pátek okolo poledne. Rozhoduji tedy, že to zkusím dojet domů. To jsem ale čuně, takhle se chovat k vlastní motorce. Na vhodném místě zastavuji a alespoň odmontovávám kryt řetězu. Ložisko v motoru, kterého jsem se obával, je naštěstí v pořádku, to jsem opravdu moc rád.
V poledne už vidím první kopce a hodinku na to již stoupám do prvních serpentin na Plöckenpass. Dokonce poznávám i zatáčku, v které nám v roce 2006 upadlo kolo z kamarádovy Aerovky z roku 1936, když jsme tudy jeli z první dálkové jízdy do Chorvatska. Dole v údolí v městečku Kötschach – Mauthen, kam jsem tenkrát jel stopem neúspěšně shánět zámečnickou dílnu s vhodným vybavením na opravu, mají před restaurací jako poutač pověšenou menší sestru mojí panelky, kývačku ČZ 175.
Kochám se krajinou a okolními horami, v úžasu kroutím hlavou dokola, až se najednou ocitám ve vesnici Heiligenblut, což je začátek známé alpské silnice na Grossglockner. Ale tudy přece moje cesta nevede, chci jet vedlejším údolím. Tedy mohl bych tudy jet, ale kvůli ložisku jsem radši zvolil méně kopcovitou silnici a přejezd přes Alpy autovlakem tunelem do Bad Gastein. Zcela vyjímečně vynadám do blbců sám sobě a začínám si připouštět, že mírně bloudím. Mírně v tomhle případě znamená zajížďku asi 20 km sem a 20 nazpátek. Na jízdním řádu v místní autobusové zastávce se radši ještě ujišťuji, že jsem opravdu tam, kde jsem a kde být vůbec nemám.  Tak hurá zpět do městečka Winklern, kde jsem přehlídnul odbočku.
Další cesta ubíhá rychle a bez problémů
Později odpoledne přijíždím na nádraží Mallnitz, odkud jezdí autovlak 9 kilometrů dlouhým tunelem do Böckstein. Jednosměrná jízdenka stojí 17 euro. Nakládka probíhá rychle, auta i motorky najedou přes rampu na vagony a personál motocykly přikurtuje. Všechny ostatní motorky stály na bočním stojanu a kurtem byla zatažena přední brzda. Jawa má jen hlavní stojan a tedy přední kolo ve vzduchu, přesto mi ten poskok brzdu taky zabrzdil. I tady se rodí osoby rozumu mdlého a inteligence nevalné.

 Dneska už nedojedu k Salzburgu, jak jsem si původně myslel. Brzo se začne stmívat, tady v těch hlubokých údolích zajde sluníčko ještě dřív než obvykle. Je čas najít kemp, podle mapy je jich několik hned v okolí prvního města Bad Gastein. Než postavím stan a uvařím večeři, je skoro tma.

sobota 17. 8. 2013

Bad Gastein – Salzburg – Braunau am Inn (Německo) – Železná Ruda - Břasy
ujeto 434 km

Dnes mě čeká největší denní porce kilometrů za celou dovolenou. Proto vyrážím poměrně brzo, když ještě většina kempu spí (asi v 8 hodin). Po nastartování jawy už nespí a dusí se. Opět se mi povede zabloudit. Před Salzburgem omylem najedu na dálnici, z čehož tedy kouká průser, protože nemám známku a ani ji nehodlám kupovat. Prvním sjezdem samozřejmě sjíždím a vracím se po normální silnici zpět. Spíš jsem čekal, že budu bez podrobné mapy bloudit v Salzburgu. Z mojí mapy s malým rozlišením vyčtu akorát to, že někde blízko centra musím přejet řeku na druhý břeh a pokračovat na Freilassing. S pomocí sluníčka se mi to daří úplně hladce.
Jako mávnutím proutku mizí kopce a začíná rovinatá krajina, to už je skoro jako doma. Za Passau najedu pár kilometrů po německé dálnici. Část je z nějakého neznámého důvodu narychlo uzavřena a všechna vozidla jsou odkláněna na vedlejší silnici silničáři, tedy vlastně poctivě krmenými silničářkami, zběsile mávajícími pruhovanou tyčkou. Musím se smát jejich úboru, na hlavách mají srandovní helmy, to asi kdyby je přejel rozvášněný jawista. Nevím proč, ale připomínají mi červené čmeláky. Cesta ubíhá rychle a čím víc se blíží domov, tím víc zrychluju. Vzpomínám si na hlášku, že na mopedu se nedostatečný výkon nahrazuje zběsilou jízdou. Dovoluji si to trošku upravit a aplikovat na jawu s rozsypaným ložiskem. Když dostatečně tahám za plyn, ten rachot se ztratí. A nebo není aspoň slyšet. Rychlost se pohybuje mezi 90 – 100 km/h, když se nekontroluji, tak i víc, což je s plně naloženým pavem docela slušné. Na zdejších rovných silnicích si to mohu dovolit. Najednou to začíná drncat a všude vidím plno trpaslíků. Nebojte se, neblbnu, to je jen hraniční přechod v Železné Rudě. Sluníčko pálí, tak se cestou stavím ještě v Plzni na koupališti, spláchnout ze sebe prach. Potkávám tam kamarády, chroupu slovinský chleba s rakouskou klobásou a přitom jim líčím první zážitky z cesty. Prý jsem cvok. Takhle daleko jet na motorce a navíc na takové staré. Nakonec mi ještě praská lanko spojky, jsem líný ho měnit, tak přes Plzeň a zbytek cesty domů jedu na automat. Ještě že ho mám. U „rejže“ by taková drobnost byla problém.

Na závěr trošku statistiky:

-celkem ujeto 2072 km
-spotřebováno 84 litrů benzínu, necelé 3 litry oleje do benzínu a kapka převoďáku
-průměrná spotřeba něco málo přes 4 litry na 100 km

V článku je jen pár fotografií, ostatní jsou v galerii, nebo také tady: http://venac.rajce.idnes.cz/Jawa_na_jihu_Evropy_2013/

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE