Na jawě do Predele a ještě o kousek dál...

pondělí 12. 8. 2013

Soča – Sella Carnizza – Resiutta – Chiusaforte – Lago del Predil – Strmec na Predelu - Soča
ujeto 131 km

Jako tradičně se budím brzo, když ještě většina kempu spokojeně sní, anebo lenoší ve spacácích. Přijde mi škoda dovolenou prospat, tak se seberu a omrknu okolí. Včera při příjezdu a hledání kempu jsme zabloudili přímo na břeh řeky Soča, tu nádheru musím vidět zblízka. Skutečně hned pod kempem je řeka, přes kterou vede houpající se lanová lávka pro pěší. Říčka je sevřená v hluboké soutěsce široké sotva metr, rázem se koryto rozšiřuje odhadem na dvacet metrů. Slovy tuhle krásu nelze popsat, fotografie tolik nevypovídají, to chce zkrátka vidět na vlastní oči.

 Na dnešní den máme v plánu celodenní výlet po triglavském parku a do Itálie k jezeru Predil. Většinu zátěže, jako stany, zásoby, oblečení necháváme v kempu a vyrážíme jen nalehko. K průsmyku Sella Carnizza vede několikakilometrová silnička, není do kopce, přesto jedu většinou na dvojku. Ne že bych to nezvládnul rychleji, ale silnice je úzká tak na jedno auto a dost často se stává, že v zatáčkách před sebe vidím třeba jen na čtyři metry a nerad bych se blíž seznamoval s kapotou protijedoucího auta. Před městečkem Chiusaforte míjíme několikrát značky, upozorňující na nějakou uzavřenou silnici. Navigace nás neomylně vede vpřed, až skončíme před zákazem vjezdu s italsky psanou dodatkovou tabulkou. Kolegové jedou dál směrem na lyžařské středisko Sella Nevea, já váhám, ale nakonec si říkám, že čemu člověk nerozumí, to ho vlastně nemusí znepokojovat. Podle chování místních řidičů vydedukuji, že neznámý text znamená asi následující: je tu sice zákaz vjezdu, ale klidně jeďte dál, jinudy to stejně nejde.

Nádhernými horami se dostáváme k Lago del Predil, tedy k jezeru Predil pod stejnojmenným průsmykem, jehož název jsem tak zkomolil v názvu článku. Všude v okolních horách se čile válčilo za první i druhé světové války, důkazem toho jsou malé pevnosti, na jejichž výzbroji se podílela mimo jiné i plzeňská škodovka. U jezera děláme krátkou zastávku na koupání. Průzračná modrozelená voda je poněkud „osvěžující“, ale nechá se v ní plavat. Navíc sluníčko tak krásně hřeje, že bych tu klidně zůstal o trošku déle.

Zpět do kempu zbývá maximálně 30 kilometrů, takže není kam spěchat. Jirka, Petr a Míla s Maruškou se balí a míří napřed na jakousi placenou vyhlídkovou cestu, odbočující z hlavní silnice. Já s Ondrou zůstáváme a ještě chvíli se válíme na sluníčku. Následně při příjezdu k informační tabuli „Mangrtska cesta“ uvažuji, jestli přece nezaplatím poplatek a nepojedu se také podívat nahoru. Je to jen 12 kilometrů a poplatek se nevybírá jen tak pro nic za nic, takže tam musí být něco k vidění. A je to nejvyšší slovinská silnice, to je další důvod tam jet. Vzhledem k uváděnému stoupání 24 procent zůstává Ondra raději dole a čeká na mě. Je už později odpoledne a pokladna se právě zavírá, jedu tedy dál, aspoň ušetřím 5 euro. K tomuhle rozhodnutí si musím jen gratulovat, jestliže jsem dosud považoval za nejhezčí horskou silnici tu přes Vršič, tak tahle je zcela jasně ještě o třídu víš. Asfalt vinoucí se po úbočí bílých skal, místy mizející v několika tmavých tunelech, jen tak vytesaných do skály, nepopsatelné výhledy do údolí a okolních hor.

 

Vozovka je úzká tak na jedno auto a motorku, prudké zatáčky bez svodidel a zábradlí. Často stavím a fotím, přesto fotky neodkážou zobrazit tu skutečnost. Na internetu jsem našel video, dovolím si jej tady zveřejnit pro lepší představu:
//www.youtube.com/watch?v=yEYfx9mMk4c
Bohužel poslední asi 2 km jsou z důvodu sesuvu kamení uzavřeny i pro pěší. Provoz je minimální, za celou dobu jsem potkal snad jediné auto, proto si pohrávám s myšlenkou, dojet až kam se dá. Nakonec to radši vzdávám, ne kvůli té značce, ale kvůli vozíku za mojí motorkou. Nerad bych se s ním musel otáčet na tak úzké vozovce. Později se od kolegů dovídám, že projeli celou trasu bez problémů. Škoda. Ale i tak to stojí za to. Z asfaltky odbočuje betonová stezka k horské chatě. Takové stoupání jsem ještě nezkoušel vyjet, strašně mě to láká, stojím dole a pozoruji pěší turisty. Přemýšlím, co bych dělal, pokud potkám protijedoucí auto. Vyminout se nepůjde bez zastavení, neboť šířka nemá ani 2 metry. Couvání s pavem nepřipadá v úvahu, přední brzda to neudrží a se zadní to bude veselý, když musím mít nohy na zemi. Během mého rozjímání ten kopec vyjede nějaká menší motorka a rozhrkaný rezavý fiat uno bez espezetky s podivným zarostlým horalem v klobouku za volantem. Risk je zisk. Vytáčím jedničku, před zatáčkou mačkám tlačítko klaksonu, odháním horolezce z cesty a přistávám přímo před chatou. Při zpáteční cestě dělám časté zastávky na focení. Najednou v tom tichu okolních hor slyším známý zvuk, to zní jako jawa. Kde by se tu ale druhá vzala? Že by Ondra nevydržel a jel se taky podívat? Nebo snad má obavy, kde jsem tak dlouho? Zakrátko ho potkávám, jak jde proti mě. Vždycky pěšky vyběhne pár zatáček, aby se podíval, jestli je silnice sjízdná i pro velorex. Stoupání není tak veliké, takže pohoda. Horší by to bylo, kdyby potkal protijedoucí auto. Svezu ho tedy zpět dolů a pokračujeme do kempu. Cestou stavíme u jedné bývalé pevnosti, nebo snad hradu a nacházíme zde kotvu z lodi. Podle velikosti to musel být docela veliký historický koráb. O kus dál je k vidění lanovka z dvacátých let ke svážení dřeva z kopců. To už je pochopitelnější, protože lanovka se v horách určitě užije daleko víc než loď.

úterý 13. 8. 2013

Soča – Predjamski Grad – Postojnska Jama – Pivka Jama
ujeto 151 km

Po včerejším výletu bez zátěže zase balíme stany a vyrážíme dál na jih. Navigace s hlasem neznámé paní nás vede neomylně cestou necestou, několik kilometrů to platí doslova. Ta paní nás totiž směruje i na šotolinovou cestu a vůbec netuší, jak blbě se po tom jede s naloženou panelkou a plným pavem. Kolegům je hej, všichni mají tři kola a já nemám s endurem zkušenosti. Na parkovišti u predjamskeho gradu zastavujeme náležitě upraveni prachem ze šotoliny, pod jehož nánosem se místy ztrácí původní barva našich strojů. Většina hradů je postavena na kopci, tenhle byl vystavěn ve 12. století u vchodu do jeskyně pod 123 metrů vysokým skalním převisem.

 
Ondrovi zůstane tato část Slovinska jistě dlouho v paměti, hlavně kvůli technickým potížím, které tu řešil. Při odjezdu do prudkého kopce mu spadnul řetěz. Po nasazení neujel ani 3 metry, když se to samé zopakovalo. A hned několikrát za sebou. Pravděpodobně je vytahaný natolik, že napínáky už jsou nadoraz a při tahu zkrátka přeskočí přes zuby kolečka a spadne. Devět kilometrů odtud je městečko Postojna s obrovskou jeskyní, kterou máme v plánu navštívit. Ondra tam již byl před krátkým časem na dovolené s rodiči, proto se domlouváme, že my ostatní pojedeme napřed, on mezitím vymění řetěz možná i s kolečkem a po skončení prohlídky jeskyně se sejdeme na parkovišti.
Postojnska Jama je největší jeskyní ve Slovinsku. Systém má délku přes dvacet kilometrů, z toho jen asi pět kilometrů je přístupných veřejnosti. Podle nápisů na stěnách byla jeskyně navštěvovaná už ve 13 století, pro „moderní“ turisty byla zpřístupněna v roce 1818. V roce 1872 sem bylo zavedené elektrické osvětlení, to je dřív než v hlavním městě Lublaň. Během sezony sem zavítá denně až 14 tisíc návštěvníků. Větší část prohlídkové trasy se vezeme vláčkem v otevřených vagonech labyrintem chodeb do nitra hor, podvědomě se skláním, abych neurazil kusy šutrů, ubíhající několik centimetrů nad mojí hlavou. Kilometr se jde pěšky po chodnících. Z několika průvodců si vybíráme slečnu hovořící slovinsky, bohužel češtinou zde nevládnou, i tak dokážeme z výkladu něco málo pochytit. Jeskyně jsou osvětleny tak, aby vynikaly ty nejkrásnější detaily kamenné krásy. Kromě všeobecně známých krápníků jsou k vidění i tvary připomínající pršut (sušená šunka nakrájená na tenké plátky), nebo brčka. Je zde zakázáno fotit a filmovat, ovšem občasné zvuky fotoaparátů prozrazují porušení tohoto pravidla. Zpočátku také odolávám pokušení, ale s blížícím se koncem prohlídky mi otrne a s foťákem přitisknutým na břiše, aby nebyl vidět svítící displej, zkouším dělat noční momentky bez blesku. Po hodině a půl nás vláček vyveze zpět na světlo. Vstupné 23 euro na osobu za tu parádu určitě stojí, všem mohu doporučit.
Okamžitě volám Ondrovi, kde ho najdeme, protože parkoviště je opravdu obrovské. Zpráva od něj není potěšující a tak se vracíme za ním. Řetěz nebyl tak vytahaný, aby to způsobovalo jeho padání. Díky slabé konstrukci zadní vidlice a velké váze na zadní kolo, prasknulo jeho uchycení. Naštěstí doslova několik metrů od místa zjištění závady je parádně vybavený autoservis s ochotným majitelem, který to zavařil ceočkem a dokonce i nastříkal barvou. Ještě pár takových výletů a velorex bude po kompletní generálce. Tyhle závady se snad ani nesmí ondrovi rodiče dovědět, aby mu příští cesty nezatrhli. Jako by to ondrova matka tušila, volá mu, zrovna když je velorex v dílně. Popravdě jí sděluje, že jsme ve Slovinsku a právě vaříme, což je koneckonců naprostá pravda, protože opravář má zrovna v ruce svářečku. Máti je spokojená s odpovědí a my se válíme smíchy.
Pro dnešek stavíme stany v nedalekém kempu Pivka Jama. Jak už název napovídá, přímo v areálu kempu je jeskyně, kterou vidíme jen přes plot, neboť je otevřena jen přes den a my hned zítra vyrážíme dál. Jinak prostředí nic moc, místa pro stanování jsou v lese mezi stromy, takže v každém čaji i v polévce mi plave jehličí. Navíc v noci začíná poprchávat, což na náladě nepřidá.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE