Na Bělák – aneb máchání bambulí 2017

Zase ty Alpy! Tak rovnou na úvod uvedu, že tento cestopis je hlavně pro účastníky zájezdu, protože schopnost „myšlenku udržet“, se jaksi s věkem nějak vytrácí, a tak abychom se za pár let měli kam podívat. Nicméně přidám postřehy z cest, které snad poslouží i někomu, kdo by se do této oblasti chtěl vydat.

Po třech ročnících můžeme konstatovat, že se naše alpské výjezdy již staly tradicí. Proto vždy už nedočkavě vyhlížíme zimní setkání, kde naplánujeme termín a místo kroužení Alpami. Po pár pivech je jasno a cíl je stanoven. Zamíříme někam k Villachu, kde bychom projeli část Rakouska, Slovinska a Itálie. Teď už jen poležet v průvodcích, mapách, prohledat články na motorkářích, naplánovat konkrétní trasy a zabookovat ubytování. Vše je potřeba dobře probrat a tak proběhnou ještě dvě setkání, kde to doladíme (no spíš pokecáme u piva) a podpoříme naší nedočkavost.

Jádro sestavy zůstává stejné, někteří odpadají z osobních či pracovních důvodů, nově se přidává Milan. Finální složení tedy čítá 9 kusů: Kuba - Honda HORNET 600; Honza - Kawasaki GPZ 1100; Petr - Ducati Multistrada; Míra - Motto Guzzi Breva 750; Radek - Suzuki SV 1000; Richard - Yamaha FAZER FZS 600, Míra - Harley Fat Bob, Milan – Yamaha Fazer 8; Pavel - Suzuki DL 650 V-Strom. Věkové složení je také zajímavé: 26 – 67 let.

Den 1 – Strážné – Pasov – Salzburg – Bělák

Jinudy než přes Pasov se zastávkou u Louise už snad do Alp ani jezdit neumíme. Trochu nám trvalo, než jsme se nakonec našli. Milan na již tradiční místo srazu, na pumpu za R4, nedorazil. Pavel panikaří, kde do háje je. Na pumpě ve Strážným už jsme ale byli všichni. Sice s hodinovým zpožděním proti plánu, ale o to více natěšení.

Letos jsme se poprvé rozhodli použít kousek Rakouských dálnic a tak nás za Pasovem čeká nákup dálničních 10-ti denních známek. Radek panikaří, kam s dálniční známkou. Obchází s ní stále svůj stroj a ne a ne přijít na to, kam by to nalepil. U jeho stroje mu evidentně chybí čelní sklo. Koupil si známku na auto. No spíše mu jí paní prodala. Skoro bych řekl záměrně. Když vidí člověka v motorkářským s helmou, je přeci jasné, že když chce dálniční známku, je to snad na auto ne? Kuba dopadl stejně. My, kteří jsme ji měli již z Prahy (taky na auto :-)), jsme ale měli týden na to vymyslet, kam ji dáme.

V takovém vedru jsme snad ještě nejeli. Na kouřové pauze u Matsee někteří porušují všechna svá předsevzetí a bezpečnostní pravidla, že na motorce se jezdí v obleku s chrániči, a jdou do triček. Dnes mají vyhřívané hefty i ti, kteří o nich stále jen u piva básní a ještě neměli čas si je pořídit.

A protože jsme na tom časově dobře, zastavujeme se ještě v Salzburku v Hangáru 7 – přehlídce RedBull šíleností. Honza panikaří, že ztratil klíčky. Po prohledání hangáru a přilehlého parkoviště se našly v zámku pod sedlem. Pokračujeme po dálnici směrem na Villach, ale protože je krásně, sjíždíme u Radstatu a poslední část cesty protáhneme mašiny nejprve přes Obertauern a potom Turrach. Tady to začíná být konečně zajímavé. I když výškově to není žádná hitparáda, zatáček je tady dost, okolní hory jsou také krásné a míst, kde se za to dá hezky tahat také. Na Turrachu Míra panikaří, že mu dochází benzín a že jede napřed hledat pumpu. Kolem Ossiacher See dojíždíme k našemu ubytování ve Villachu. Někteří měli problém Villach vůbec najít, protože navigace místo Villachu nabízí Bělák! Bělák? Že Regensburg je Řezno, Graz je Štýrský Hradec, to by v povědomí bylo. Ale Bělák? Musím na tetu wiki zjistit jak to je: "Villach či Bělák (slovinsky Beljak)". Jsme poučeni a jinak už Villach nenazveme.

Ubytovat, navečeřet, odpočívat a probrat, co zítra. Míra začíná prosazovat myšlenku, že hlavně bychom měli vymáchat bambule. A nejlépe prý zajet někam k moři. A taky mě Míra upozorňuje, ať už nepíšu do cestopisu, že chrápe a ostatní nespí. Tak to psát nebudu. Prozřetelně jsme mu objednali jednolůžák, tak to snad ani nebudeme vědět.

Ujeto: 585 km

 

Den 2 – Malta, Goldeckstrasse

Po včerejším dálkovém přesunu dáme trochu oddychu. Rozhodli jsme se pro Maltu a Goldeckstrasse. Samolepky z těchto míst totiž mladí sběrači ještě na zadním topcasu nemají. Jedeme přes Spittal. Za Spittalem je super silnice B99 s názvem Katchberg strasse podél říčky Lieser. Sice jen 10 km, ale o to hezčí zatáčky. Cca v půli cesty na Maltu je nádherný vodopád Fallbach, jehož povinné focení dáme až na zpáteční cestě. U mýtné brány zacvakáme 10,5€ a můžeme vyrazit jak smyslu zbavení do krásných zatáček. Nadšení nás po pár kilometrech přejde. Semafor s odpočítáváním, kde svítí 22 minut je nechutný. Mají tady ještě sraz přátele kabrioletů Mazda MX5, takže už je tam pěkná kolonka. Někteří si tedy první úsek dávají ještě jednou. Jenže někde u 16. minuty tam skočí 3 a za chvíli se jede. Brusiči asfaltu to tedy nestihnou a musí čekat znovu. Až k přehradě Malta je semaforů nespočet, plno oprav, kvalita silnice nic moc. Takže výjezd nahoru zabral skoro 40 minut. Navštívíme vystrčenou vyhlídku uprostřed hráze, poučíme se, kolik betonu, vody, atd. tato přehrada má. Když se dostatečně vzděláme a pokoukáme, vyrazíme zdolat semafory a uzavírky cestou dolů.

Na Goldeckstrasse se v podstatě vracíme stejnou cestou. Mýtnice nás skásne o 7€ a stojí to za …. Silnice nekvalitní, zatáček málo, hodně se jede lesem, výhledy jsou až na konci a to jen jedním směrem. V podstatě jsme tam sami. Asi motorkáři již vědí proč. Toto je pro mě dost zklamání na to, jak to prezentují na webu. Ale samolepku máme :-).

Cestou do penzionu nás chytne bouřka s kroupami. Takovou čínu jsem už dlouho nezažil, ale stihli jsme se schovat na pumpě. Původně jsme si ještě chtěli dát Villacher Alpen strasse, kterou máme za barákem, ale mokré silnice, nízké mraky a téměř nulový výhled nás nakonec odradily.

Ujeto: 244 km

 

Den 3 – odtahovka, nemocnice, Vršič, Mangart

Tři nerozluční kamarádi Richard, Radek a Kuba vzali vážně Mírovu radu a jedou si k moři vymáchat bambule. Někam k Terstu. O jejich jízdě šotolinovými zkratkami přes Slovinsko musí napsat sami. Zbytek posádky se vydává na Vršič a do Itálie.

Nejprve překonáváme Wurzenpass. Jedinou zajímavostí je tady tank stojící na vrcholu. Jinak z rakouské strany je to zcela rozbitá, záplatovaná silnice vedoucí přímo do kopce s minimem zatáček. Odbočujeme do Krajinskej Gory. Na konci musíme u jezera Jasno zastavit na povinné foto. Absolutně nádherný pohled na majestátní hory kolem Vršiče. Počasí je také super. Co víc si přát.

Hned na prvním stoupání po pár mírných zatáčkách koukám, že za mnou nikdo nejede. Čekám a nic. Po pár minutách to otáčím a žel kluci z první zatáčky tahají odrbaného Fazera. Milan, asi uchvácen tou nádherou, zameditoval a zapomněl zatočit. Odrbal to o kamennou zídku, prorazil chladič a mašina je nepojízdná. Až na rameno se cítí dobře, ale moc dobře nevypadá. Odtlačíme to na nejbližší parkoviště a organizujeme pomoc. Bohužel, asistence od Allianzu naprosto selhává. Na telefonní číslo se nedá dovolat!! Zkoušíme z různých mobilů, různé předvolby, prostě nic. Začne to fungovat až ve 4 odpoledne. Nechápeme. Místní odtahovka do místa ubytování je za 260€ (asi 25 km). Řidič se s tím neumí ani otočit, motorku snad nevezl a nekurtoval ani jednou. Ještě, že nás tam je tolik na pomoc. Vracíme se radši všichni k ubytku, abychom pomohli sundat mašinu. Milanovi se nikam do nemocnice nechce, ale nakonec ho ukecáme. Diagnóza jasná: zlomená klíční kost. Petr zatím s naším kamarádem Pepou domlouvá odvoz. Ještě před půlnocí dorazí se svojí dodávkou a odveze mašinu i Milana do Prahy. Díky Pepo.

S Mírou a Honzou se ještě rozhodujeme, že zkrátíme původní trasu a vydáváme se na Vršič znovu. V zatáčkách s kostkami je to trochu boj, ale výhledy jsou naprosto fantastické.

Pokračujeme kolem divoké říčky Soči a před Bovcem odbočujeme směr na Mangart. Silnice je naprosto perfektní. Zastavujeme ještě u vojenské pevnosti Trdnjava Kluže hned vedle silnice. Další část pevnosti je nahoře na kopci, kam vedou chodby skálami. Neuvěřitelné, kdo to tehdy postavil.

Pod Mangartem u mýtnice (to je pro olezlou neoznačenou pidibudku dost honosný název) nás vítají 2 lehce podroušení výběrčí. Skoro se mi ani nechtělo věřit, že to je oficiální místo pro zaplacení ekologického poplatku. Ale za 5€ dostáváme brožurku a doklad. Tak to je asi OK. Výjezd je docela náročný, vracečky kolem nohy, kam není vidět, silnice sotva na jedno auto, žádná svodidla. Ale stojí to za to. Čím výš, tím líp. Dojíždíme až k parkovišti u zákazu vjezdu. Z motorkářů mám načteno, že je potřeba zákaz porušit a jet dál. Kdybych to nevěděl, tak tam nejedu. Jsem celkem dodržovač předpisů a tento zákaz se opravdu nedá přehlédnout. Potkáváme zde ještě ostravaky, kteří se vrací z vysokohorské túry a byli dost naštvaní, že nejeli dál. Potvrdili, že jet se tam dá a nikdo tam nestojí s kasírkou. Na začátku za zákazem je potřeba projet nepříjemný úsek, kde se drolí kus skály a zasahuje to do silnice, ale potom už je to ok a to, co čeká nahoře, nemá chybu. Pro ty, co milují hory, je to totální orgasmus. Nespoutaná divokost hor, nádherné výhledy, nebezpečné srázy a za odměnu na mě vykouknul kamzík. Je tam dost větrno, Velký Mangart je v mracích, ale i tak paráda. Míra panikaří, že mu došla baterka v kameře.

S krásným zážitkem sjíždíme dolů, mýtnice už je zavřená, takže nahoru se dá frčet zadarmo. Asi už měli pánové velkou žízeň, tak to zabalili. Přes Passo Predil, což jsou asi 4 vracečky, ale moc hezké, se přehoupneme do Itále. Zastavíme se ještě u jezera Lago del Predil. Zasazené mezi hory, s malým ostrůvkem je nádherné. Mít s sebou plavky a ručník, tak neváhám ani minutu. Sjíždíme krásnou silnicí do městečka Tarvisio a odtud podél dálnice zpět do ubytování.

Ujeto: 207 km

 

Den 4 – Bled, Bohinjské jezero, Bovec

Předpověď je dnes špatná, obloha tomu nasvědčuje. Ale doteď bylo nádherně a zítra má být zase. Části výpravy se s ohledem na předpověď nikam nechce. V sestavě Kuba, Radek, Richard, Pavel se chystáme objet slovinská jezera, neboť správný motorkář jezdí za každého počasí :-). Ostatní zevlují v penzionu a jdou na prohlídku Villachu.

Kolem Fakersee a dalších jezer jedeme rakouskou stranou až k Ferlachu. Silnice vede údolím a je to trochu nuda. Před Ferlachem odbočujeme na Loiblpass, a to je daleko lepší. Tunelem se přehoupneme do Slovinska, kde začíná drobně pršet, a tak jdeme do nepromoků. Když zastavujeme v Bledu u jezera, obloha je totálně černá. Můj nápad, abychom chvilku počkali, není akceptován. Asi tak po dvou minutách jízdy přichází taková sprcha, že není pořádně nic vidět. Bohužel u mého nepromoku soudruzi někde udělali chybu. Zrovna pod zadnicí, kam stéká většina vody. Cítím, jak rychle od spodu vlhnu, no spíše sedím ve vodě. Takže já mám splněno a bambule jsou vymáchané. Na zbytek bouřky se schováváme v jednom z vchodů nádražní budovy. Po vydatném deštíku jedem k Bohinjskému jezeru. Dojedeme až na jeho horní konec a trochu se projdeme. Absolutní paráda. Už přítok řeky Savici hrající všemi barvami modře je nádherný. Jezero je obklopené horami, křišťálově čistá voda plná ryb. Bez komentáře. Už vím, kde strávím dovolenou příští rok.

S Richardem se domlouváme, že to pěkně objedeme i když hrozí další vydatná sprška. Radek s Kubou se vrací nejkratší cestou do penzionu. Přehoupneme se přes kopce do údolí říčky Bača a pokračujeme do Tolminu. Pokračujeme je silné slovo. To co tady provedla bouřka je síla. Přes cestu jsou spadané větvě, hlína z okolních svahů, v jednom místě je silnice zcela uzavřená a ženou nás lesní cestou. Všude hasiči , traktory a likvidují spoušť po bouřce. Pořádně se jet nedá. Ale jinak by silnice mohla být krásná.

Před Bovcem nás chytá další šplouchanec, ale nemá cenu zastavovat a někde se schovávat. Solidně pokropení, ale v pořádku, se vracíme do penziónu.

Ujeto: 317 km

 

Den 5 – Monte Zoncolan – Plockenpass – Nassfeldpass – Mangart

Počasí máme zase luxusní. Nerozlučné trio KRR jede už domů. Delší propustky jim byly zamítnuty buď doma nebo v práci. Podle jejich informací to berou pře Solkpass a Hallstatt.

Zbytek vyráží na Tarvisio a kolem jezera Lago del Predil po velmi příjemné silničce SP76 přes hory do Chiasuforte. Tady už je ta pravá Itálie. Vedro, přiměřený nepořádek, domy s typickými střechami a okenicemi, vše hezky po italsku omšelé. Údolím řeky Fiume Fella s širokým vyschlým korytem to valíme na Tolmezzo a dál do Ovara. Zde odbočujeme na slavný cyklistický Monte Zoncolan. Klobouk dolů před těmi, co jedou nahoru na kolech. V každé zatáčce je fotka a povídání o jednom z vítězů Gira. Pro motorkáře to takový zážitek není. Silnice je dosti zaneřáděná asi po včerejším dešti, místy dost úzká a některé zatáčky kolem nohy jsou opravdu na položení mašiny. Chvíli jsem si myslel, že snad jedeme špatně. Ale nahoře je nádherný výhled a památník cyklistů, takže jsme jednoznačně správně. Petr panikaří, že na takovou silnici se může …

Pokračujeme druhou stranou dolů, ta je o hodně pohodlnější. Směřujeme na Plockenpass a do Rakouska. Plockenpass nadchnul. Je to sice hlavnější silnice, ale provoz byl minimální. Silnice je dosti široká, serpentýny jsou naskládány pěkně nad sebe s rozumným poloměrem. Některé jsou zasazeny do tunelů ve skále. Z italské strany to rozhodně stojí za to. Petr nepanikaří, s tímto byl náramně spokojen. Sjíždíme do Mauthenu a rychlou údolní silnicí pokračujeme směr Hermagor. Před ním odbočujeme na Nassfeldpass, přes který přejedeme zase do Itálie.

Na vrcholu se pokocháme krásami hor a dohodneme se, že si ještě zopakujeme Mangart. Krásnými zatáčkami padáme do údolí do města Ponteba a po hlavní silnici údolím frčíme do Tarvisia a na Mangart. Míra šetřil baterku, tak má tentokrát nabito. Honza ještě odbočuje do horské chaty loudit nálepky a podařilo se mu. Na parkovišti před zákazem se Petr kousnul, že tam nejede. Honza mu nabízí spolujízdu, ale ani to ne. Výjezd se mu nelíbil. My si to nahoře opět užíváme a opět se setkáváme s kamzíkem. Začínám ho podezírat, že je vycvičenej na turisty.

Myšlenku na Vršič zamítáme, chceme se ve Villachu ještě stavit na nákup na zítřejší cestu domů a hlavně v obchodě s motorkami – směs nových i ojetých všech značek. Žel nestihli jsme to o 10 minut. Tak navštívíme alespoň obchod Paul. Honza odhání prodavačku se slovy: “My jen kuken“. To zabralo a můžeme se koukat bez obtěžování. Večer ještě přichází sms, že kluci dobře dojeli.

Ujeto: 335 km

 

Den 6 – Villach, Praha

Dnes oficiálně končí naše akce. Honza s Mírou mají ještě volno, tak pojedou máchat bambule k moři. Vracíme se ve třech a v podstatě kopírujeme trasu, kterou jsme jeli sem. Jen začátek se trochu liší a silnice B88 za Radeintheimem je opravdu hezká. Cesta zpátky je vždycky únavnější a nějak pomalejší. Míra ještě u Louise v Passově kupuje zvedák na svého Haryka. Nevěřil bych, že se taková krabice dá vézt na motorce. Bez komplikací a za dobrého počasí dorážíme v pořádku domů.

Ve čtvrtek dopoledne Honza hlásí, že jsou s Mírou v pořádku doma. Jeli z Terstu na jeden zátah. Klobouk dolů kluci.

Jediní, kdo tedy nevymáchali bambule, jsou Petr a nositel této myšlenky Míra. Tak snad někdy příště.

Ujeto: 578 km

 

Pár tipů na závěr:

Salzburg, Hangár 7 - expozice Redbullu. Je to zadarmo, je tam chládek a je to příjemné zpestření cesty. Odkaz: http://www.hangar-7.com/en/service-shop/opening-hours/ .

Goldeckpass - ztráta času a škoda peněz.

Vršič – ze strany od Kranjskej Gory je sice výhledově hezčí, ale silnici si neužijete. Dlažba v zatáčkách nedovoluje správný náklon a rychlost, takže jednoznačně doporučuji jet od jihu od Bovce. Silnice kolem Soči je naprosto super.

Stejně tak úsek mezi Bovcem a italským Tarvisiem přes Predilpass je naprosto luxusní – výborný asfalt, super zatáčky, málo omezení. Platí pro oba směry.

Mangart – jak už jsem psal, to je esence divokosti a živočišnosti hor. Motorkářsky je to občas boj – vracečky za 1, nepřehledné úseky, kde se ani s autem nevyhnete, ale ty hory a výhledy. Je potřeba jet až nahoru za zákaz vjezdu. V našem termínu v neděli končili výběr poplatků v 18:00 a ve všední den už v 17:00. Takže kdo by chtěl ušetřit 5€, ať jede večer. Ale za těch 5€ to rozhodně stojí.

Monte Zoncolan – motorkářský zážitek ze strany od Ovara nula. Hlavně pár posledních zatáček byl boj opravdu to ustát a nepoložit, protože jedete skoro nulovou rychlostí. Z druhé strany se mně to zdálo o dost lepší, ale jeli jsme dolů. Je to více pro zajímavost projet si to a vidět, co jezdí cyklisté. Ale nahoře je výhled luxusní.

Bled a Bohinjské jezero – vřele doporučuji navštívit. Nádhera. Slovinsko mě nadchlo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE