sumoto_leden



Letošní ježdění

Asi přicházím do let. Nahrazuji kvantitu kvalitou. Nevadí mi, že nejezdím tisíce kilometrů ročně. Ale ty, které najedu, si opravdu užívám.

Kapitoly článku

Naší hlavní letošní akcí byl již tradiční (pátý) výjezd v prvním červencovém týdnu.
  1. Bavorsko, Rakousko a Jižní Tyrolsko
  2. Trentino, Oblast Val di Fiemme
  3. Bavorsko, Schwarzwald a Vogézy
  4. Rakousko, Švýcarsko, Lombardie a Jižní Tyrolsko
  5. Rakousko, Slovinsko a Friuli-Venezia Giulia
Tentokrát jedeme ve čtyřech, což je ideální počet. Zvláště, je-li partička dobře sježděná. A to ta naše je.

První den (neděle)

Vyjíždíme v neděli, 30. června a čeká nás trasa dlouhá přes 500 km. Ráno se sjíždíme u pumpy OMV v Chrudimi a příjemně svižným tempem jedeme na Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Jindřichův Hradec a Novou Bystřici. Bez zbytečných přestávek pokračujeme na Gmünd a Weitru, kde najíždíme na naši oblíbenou stodevatenáctku. Po ní si to užíváme až do Greinu, kde si na terase hotelu, hned za mostem, dáváme oběd. Máme skvělý čas.
Odpoledne pokračujeme dál na jih. Ve Waidhofenu odbočujeme do krásného údolí řeky Ybbs, kterým jedeme až do Göstlingu. Odtud pokračujeme po pětadvacítce a na kávu zastavujeme v Palfau. Díky zcela volným silnicím je to fakt příjemný přesun. Po kávě pokračujeme na Hieflau, Eisenerz a s pohledem chvílema upřeným na obrovský kamenolom přejíždíme sedlo Präbichl. Míjíme Trofaiach, projíždíme Leoben a podél dálnice pokračujeme přes St. Michael a Knittelfeld na jižní okraj Zeltwegu. Tady už to začíná být navigačně trochu náročnější a bez GPS bych měl asi problém nepřehlédnout odbočky doslova mezi ploty. Daří se nám nezabloudit a po krásné horské silnici vyjíždíme do našeho „prvního“ průsmyku, Hirschegger Sattel (1543). Tady si děláme první horskou zastávku na fotografování. Je tu nádherný výhled na okolní kopce. Do místa našeho prvního noclehu, v Hirscheggu, už to máme jenom asi šest km sjezdu. Ubytováváme se a jdeme na večeři do místního hostince. První příjemný den se stává minulostí.

Druhý den (pondělí)

V pondělí nás čeká o cca 200 km méně kilometrů, ale za to o dost náročnějších. Prvních, cca 30 km vede po dokonalých, fantasticky zakroucených vyhlídkových silnicích do údolí řeky Lavant. Podél řeky jedeme devět km a odbočujeme doleva, na další nádhernou silnici, jejímž vrcholem je horské sedlo Weinebene (1668). Děláme si první krátkou pauzičku.
Pokračujeme na Deutschlandsberg a přes Aibl dojíždíme na krásnou silnici vedoucí ze Štýrska do Korutan a sice 42 km dlouhý přejezd přes sedlo Soboth. Z východní strany je stoupání mírnější a zatáčky rychlejší, na korutanské, západní straně, je svah prudší, zatáčky mají podstatně menší poloměry a sjezd nabízí krásné výhledy na protější horské masivy. V Lavamündu odbočujeme doleva a podél řeky Drau/Drava, míříme do Slovinska. Hned za Dravogradem se dostáváme do horských údolí. Silnice tu nejsou už tak komfortní jako v Rakousku, ale stále se jede moc příjemně. Před výjezdem z Ravne nad Koroškem se posilňujeme skvělým obědem.
Tady už to začíná být jako ve Slovinsku. Údolím jedeme po asfaltu a jakmile se začne silnice zvedat do horských strání, míjíme značku „konec asfalta“ a na pěkných pár kilometrů jsme na šutrech. Na silničních gumách fakt nic moc, ale je to dobrá zkušenost. První šotolinový úsek absolvujeme mezi obcemi Poljana a Črna.
Díky tomu, že moje GPS ukazuje nadmořskou výšku jenom do tisíce metrů, nevím do jaké výšky vlastně jedeme. Ale je to dost vysoko. Do kopce celkem dobrý, z kopce docela drsný. Opakuje se to ještě jednou, mezi Črnou a Solčavou. Doufám, že to máme za sebou. Marně. V obci Logarska Dolina odbočujeme ještě na skok do Rakouska. Po takové zastrčené, ale parádně zakroucené silničce vyjíždíme na Pavličevo sedlo (1339). Je to nádherné svezení jak do kopce, tak následně i z kopce. Pod kopcem odbočujeme doleva a vyjíždíme do sedla Seebergsattel (1215). A jsme zase ve Slovinsku. Míjíme Kranj a ve Škofja Loce odbočujeme na Železniky. Pořád je to ještě dobrý. Po pár kilometrech jsme ale zase na šutrech. Terén je ale méně srázný a také díky nabytým zkušenostem jedu celkem bez problémů. Mí spolujezdci, jedoucí na užších, větších a univerzálnějších gumách jsou na tom přece jenom lépe. Před Bohinjskou Bistricí najíždíme opět na pěknou silnici, po které dojíždíme k Bohinjskému jezeru. Na výběr je tady několik hotýlků. Neznáme ani jeden a tak je výběr náhodný. Nakonec, jde jen o jedno přespání.

Třetí den (úterý)

V úterý ráno je opět nádherné počasí. Hned po snídani vyrážíme na trasu dlouhou přes 350 km. Zdánlivě to není mnoho, ale až na pár kilometrů stále z kopce do kopce.
Zhruba první třetina vede Slovinskem. Přes Podbrdo přejíždíme do Mostu na Soči a Tolminu. Odtud míříme přes Kobarid a Bovec do divokého údolí řeky Soča a k našemu prvnímu průsmyku, kterým je nádherný Vršič (1611). Z jižní strany vede silnice převážně lesem, zatáčky jsou hodně utažené, přímé úseky krátké, spíše téměř žádné a tak, pokud se nechceme táhnout za osobáky, v horším případě autobusy, musíme jet hodně pozorně a využívat sebemenší možnosti k předjíždění. Daří se to a tak svižným tempem vyjíždíme do horského sedla, k první „občerstvovací stanici“ na terase restaurace s krásným výhledem.
Severní strana je zcela jiná. Terén je otevřenější a většinou je krásný výhled na masiv Triglavu. Zdejší specialitou je to, že přímé úseky jsou asfaltové a zatáčky jsou dlážděné. Hlavně na mokru to chce cit. Nám ale přeje počasí a tak jedeme v klidu. V Kranjske Goře odbočujeme do Itálie, ale jenom na něco málo kilometrů. Už v Tarvisiu odbočujeme znova do hor a to do Passo Predil a ke stejnojmennému jezeru, kde si dáváme oběd. Toto je velmi kouzelné místo. Nejenom díky krásnému jezeru a blízkému vyhlídkovému místu zvanému Mangart, ale také díky blízkosti jednoho z nejmenších ledovců, Sella Nevea.
Po skvělé pastě a kávě startujeme motory. Doslova po pár stech metrech se potkáváme s první prudkou dešťovou přeháňkou. Už za Sella Neveou déšť ustává a krásný sjezd údolím Raccolana je díky tomu příjemným zážitkem. To nemá cenu popisovat. Tam se musí jet. U Chiusaforte odbočujeme k jihu a po silnici SS 13 upalujeme směrem na Tolmezzo. Odtud jedeme kousek na sever a u Sutria odbočujeme k prvnímu, doposud pro nás neznámému místu, kterým je Monte Zoncolan. Z údolí vede, jak jinak, jsme v Itálii, parádní silnice jedna nádherná zatáčka za druhou. Přijíždíme do sedla, kde jsou údolní stanice lanovek a na každém výjezdu z parkoviště jsou zákazy vjezdu. Teprve po „poradě“ s italským cyklistou pokračujeme po jedné asfaltce, vedoucí dál do kopce. Je to paráda. Až na hřeben jedeme po silnici sloužící spíš k obsluze lyžařského střediska. Blíží se těžké dešťové mraky a tak raději nezastavujeme a pouštíme se do 13,5 kilometrů dlouhého sjezdu, s převýšením 1 203 m. Je to neskutečný kopec a vůbec nechápu, jak to někdo může vyjet na kole a to ještě dobrovolně.
Za Ovarem odbočujeme na silnici SS465 a tou jedeme nádherným údolím Pesarina. Opět začíná drobně pršet. I když prší, jede se nám moc fajn. Sella di Razzo (1760) je nádherné a naštěstí poměrně neznámé místo. Proto tam málo kdy někoho potkáte. Odtud až k Lago di Sáuris vede nádherná, vyhlídková silnice. Škoda spěchat. Cestou k jezeru projíždíme několik tunelů. Ten nejlepší je ale až za přehradní hrází. Úzký, dlouhý, vlhký, vytesaný ve skále. A jsme opět na kroutící se lesní silnici, vedoucí do našeho cíle, kterým je Rifugio Alpino Tita Piaz, stojící v Passo Pura (1425). Tato horská chata bude po tři noci naší základnou.

Čtvrtý den (středa)

První ze dvou okruhů, které jsme chtěli z Passo Pura projet, se mi zrovna moc nepovedl. Začátek byl sice fajn, lesem jsme sjeli na hráz jezera Sáuris
a odtud tunely do Ampezza, ale dál už okruh vedl takovýma celkem divnýma kopcema, po divných, rozbitých silnicích, směrem ke slovinské hranici a zase nazpátek. Nebylo ani kde zastavit na focení nebo občerstvovací zastávku. Nebylo to ale celé zase až tak špatné. Krásný byl úsek, vedoucí nádherným lesem, od obce Anduins k Lago di Redona a odtud jízda po krásné Viale Dante (SR552) do průsmyku Forcella di Monte Rest, odtud do Ampezza a nazpět do Passo Pura. Prostě, někdy se člověk trochu utne.

Pátý den (čtvrtek)

Naopak pátý den se povedl. Rovných 300 km dlouhý okruh měl jako hlavní cíl Passo San Boldo (706). Již podle uvedeného čísla je každému jasné, že to není kopec „do nebes“. Je to spíš rarita, kterou je fajn vidět a zažít. Tuto „vojenskou“ silnici, vedoucí snad z poloviny v tunelech, postavilo v roce 1918 čtrnáctset dělníků za pouhých 100 dnů. Neskutečné.
Je to trochu z ruky, ale jedeme tam, protože chceme poznat zase něco nového. Přes Sella Corso (848) a Passo della Mauria (1105), sjíždíme k Lago di Pieve di Cadore. Najíždíme na frekventovanou údolní silnici a v mezích možností upalujeme k jihu, na Belluno a Vittorio Veneto. Pro zrychlení využíváme i pár kilometrů dálnice, ze které sjíždíme na Revine-Lago. Zpočátku je to jenom taková normální horská silnice. Údolí se ale postupně zužuje, silnice se čím dál tím víc kroutí a najednou STOP. Tunel a před ním semafor. Tunely jsou úzké, vždycky v zatáčce a tak se jezdí na střídačku. Celá ta legrace zabere necelé dvě minuty. Kousek za tunelem, vlevo, je moc příjemná restaurace.
Po přímo neskutečném obědě, skládajícím se z povinného předkrmu, kterým je specialita pána domu a pak toho kdo si co objedná, pokračujeme v „krasojízdě“. Projíždíme Sedico a po silnici č. 203 míříme na Ágordo, kde odbočujeme do Passo Duran (1605). Žádná extra výška, ale silnice i prostředí jsou nádherné, hodně fotogenické. O totální pohodě toho místa svědčilo také to, že jeden italský jezdec přijel do průsmyku se zpěvem na rtech, bohatě přehlušujícím zvuk jeho motoru. To jsem ještě nezažil.
Stejně krásný jako je výjezd je i sjezd do obce Forno. Tady opět odbočíme do horského údolí a čeká nás další průsmyk, tentokrát Passo Cibiana (1530). Tady ani nezastavujeme a jedeme do Cadore na kafe. Sedíme v křesílkách před kavárnou na náměstí, pijeme skvělou kávu a kocháme se výhledem.
Na „základnu“ to máme sice ještě pár desítek kilometrů, ale už tady si můžeme říct, že to byl fajn den. Nazpět jedeme opět po silnici 52 až do Ampezza a odtud skrz tunely k jezeru Sáuris. Krátká pauza na focení a lesem dojíždíme nazpět k horské chatě v Passo Pura.

Šestý den (pátek)

Začátek návratu. Původně jsem chtěl jet někudy úplně jinudy. Monte Zoncolan mne ale tak dostal, že jsem si řekl, že to dáme ještě jednou, tentokrát z „cyklistické“ strany. Stejným směrem, kudy vede dojezd prý nejtěžší etapy Giro d` Italia.
Naposled sjíždíme do Ampezza, po rychlé silnici jedeme na Tolmezzo a odtud na Ovaro. Tady nakupujeme něco málo drobností a pouštíme se do toho šíleného kopce. Je to fakt mazec. Samá zatáčka, nerad bych se potkal s autem, v zatáčkách plakáty snad všech cyklistických šampionů, jedno jméno za druhým napsané na asfaltu, místy dost drsné stoupání a v horní části úzké, vlhké a tmavé tunely.
Takový je Monte Zoncolan. Tentokrát zastavujeme na hřebeni, odkud je naprosto úžasný výhled na hory všude kolem. Musíme tady pobýt alespoň pár minut. Víc si nemůžeme dovolit, máme před sebou ještě dlouhou cestu.
Po focení sjíždíme „po sjezdovkách“ a dál až do Sutria, kde odbočujeme na Karnische Dolomiten Strasse a po ní vyjíždíme na Plöckenpass (1380). I tam je pár krásných zatáček v tunelech. V restauraci za kopcem si dáváme skvělou polévku. Zrychleně se přesouváme směrem Hermagor, Paternion, Millstättersee, Bad Kleinkirchheim a Ebene Reichenau. Tady je odbočka na jednu z nejkrásnějších (placených) rakouských horských silnic, Nockalmstrasse. Je to 33 km skvělého svezení. Pozdní oběd si dáváme v Glockenhütte (2024).
Hned za mýtnicí, v Innerkrems, zahýbáme doprava na hezky schovanou, málo frekventovanou, vyhlídkovou silnici, po které jedeme do Grubenu a tady, na údolní silnici 95 zase zrychlujeme. Rozhodli jsme se dojet až k Dunaji, do Greinu. Před sebou máme Hohetauern (1278). Začíná drobně pršet. Od Admontu jedeme po důvěrně známých silnicích 117, 115 a 121 na Amstetten, přejíždíme poslední kopeček, sjíždíme k Dunaji a za pár minut zastavujeme u hotelu. Tak akorát, aby nám kuchař ještě připravil Wienerschnitzel s bramborovým salátem. Byl to další fakt skvělý den.

Sedmý den (sobota)

Návrat. To je vždycky takový zvláštní den. Na jednu stranu už se těším domů a někdy toho mám celkem dost, a na druhou si říkám, že by to nemělo tak brzo končit.
Za Greinem odbočujeme na naši oblíbenou stodevatenáctku. Jede se nám tak skvěle, že za mnou jedoucí Petr (KTM Adventure) brousí v zatáčkách kuframa o asfalt. Svižným tempem si užíváme posledních 75 km krásného svezení v nádherných zatáčkách až do Zwettlu. Odtud už je to zase jenom zrychlený přesun na Slavonice, no a odtud už to všichni znáte, a tak to nestojí za psaní. Důležité je dojet domu bez karambolu.

Celkově to byl opět parádní výlet. No a kam to bude příští rok? Buď s odstupem několika let opět Schwarzwald a Vogézy, a nebo horské silnice, jezera, průsmyky a horská městečka severoitalských provincií Lombardie, Jižní Tyrolsko a Trentino, se základnou na Lago di Garda.

Informace o redaktorovi

Petr Fryč - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (42x):
Motokatalog.cz


TOPlist