Julské Alpy, aneb vabank s deštěm

Příprava

Někdy v druhé polovině července jsme se s kamarádem Járou shodli, že by to chtělo nějaký výlet na prodloužený víkend, shodli jsme se na 4 dnech a na mě bylo vybrat místo. Samozřejmě mě přitahují Alpy, kvalitní silnice s množstvím zatáček, serpentiny, sedla, hory, příroda, výhledy.... Nějaká vzdálenější oblast by se ale dala stihnout jen s dálničním přesunem přes Rakousko (popř. Německo), na to by od nás padl první i poslední den z těch čtyř a to takto jsme to jet nechtěli. Proto jsme vybral bližší oblast, Julské Alpy, které se rozprostírají z větší části na území Slovinska a z menší na území Itálie. S tím že si užijeme i Rakouské Alpy.
Jen předpověď počasí na Alpy nevypadala moc dobře (byla přímo hrozná), dokonce jsem se před cestou dozvěděl o dalších motorkářích, kteří svůj výlet do Alp ve stejný termín změnili na výlet na Slovensko. Každý den jsem tedy pořádně sledoval všechny možné předpovědi, abych věděl které dny, v jaký čas a kde má pršet... Také jsme to mohli změnit na to Slovensko, nebo jinam, ale nakonec jsme se rozhodli do toho jít, risknout to.
Den D se blížil.
Motorky nepotřebovaly žádnou přípravu, máme je pravidelně servisované a ještě nikdy nás nikde nezklamaly. Vzorku na pneumatikách bylo i pro rakouské policisty dost. Takže stačilo se jen nabalit. Kdo jezdí na pár dní pod stan, tak to zná, pro ostatní: nabalil jsem si stan, spacák, karimatku, světlo čelovku, nějaké oblečení, nepromoky, návleky na boty do deště a poté co se mi protrhly při poslední cestě návleky na rukavice, tak aspoň sáčky. A díky předpovědi další ponožky navíc a sáčky do botů a ještě noviny, které se mi taky už hodily k vysýchání bot a které jsem např. v Rumunsku chvíli sháněl, protože třeba na benzínkách mi staré noviny nechtěli dát, že je odevzdávají.

1.den, ČR - Villach

Domluvili jsme si odjezd hned na 7.hodinu ráno a tak jsme i vyjeli. První kilometry jsme vzali jako přesun po hlavních cestách a dálnicích, takže Nový Jičín, Olomouc, Brno, Pohořelice a Znojmo. Počasí bylo perfektní, slunečno bez jediného mraku. Ve Znojmě jsme nakoupili ještě nějaké jídlo a pití a vjeli do Rakouska. Před Hollabrun jsme dojeli do Krems na der Donau, kde jsme najeli na silnici vedoucí kolem Dunaje. To bylo takové první krásné místo našeho výletu. Po řece jezdily výletní lodě a silnice se klikatila přesně podle Dunaje. V městečku Melk jsme si dali pauzu na pobřeží u přístavu a prohlédli si z venku místní klášter.
Z Melku jsme jeli dál po boční silnici, vedle dálnice, přes Amstetten a Waidhofen an der Ybbs a to jsme už začali vjíždět mezi kopce, do Alp. V jednom místě jsme se zastavili že si dáme svačinu a náhodné sjetí ze silnice nás dovedlo ke starému mlýnu a ke splavu s lávkou (někde u města Weyer Markt). Přišel za námi i místní důchodce, zajímal se o motorky, povídal že také jezdil a jezdí na motorce, na baworáku. To jsme ani nevěděli, že mezi tím o kousek dál pořádně pršelo. Poznali jsme to hned jak jsme se rozjeli, silnice byly dost mokré, takže nám bylo jasné, že jsme se úspěšně vyhnuli dešti. Jeli jsme na jih na Admont a vychutnávali si pohledy na první velké skalnaté masívy Alp.

Za městem Admont jsme se rozhodli že nepojedeme údolím na okolo kolem Liezen, ale že to vezmeme přes hřeben, přímo k městu Trieben. Přejezd hřebenu byl v pohodě, zpestřením byl asi 20% sklon. Přejeli jsme přes údolí a pokračovali dál na jih, kolem Judenburgu na Klagenfurt. Tady nám to počasí ještě vyšlo, ale v dalším údolí, kde se u města Scheifling sbíhají 3 cesty (S36, 317 a 96), jsme poprvé kvůli počasí změnili trasu. Původně jsme chtěli jet po 317 na Klagenfurt, ale bylo tam tak černo, že bylo jasné že tam lije. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme na západ, údolím kde bylo o dost jasněji a přes tento masív přejedeme dál, přímo k městu Vilach. Zezačátku to i vycházelo, nepršelo. Pak jsme ale začali stoupat k sedlu Turacher Hőhe a začalo pršet. Oblékli jsme si nepromoky a vzpomněli si tak na minulý rok, kdy jsme tu jeli opačným směrem a také pršelo :-) Rekreační středisko u jezera v sedle jsme projeli tedy zase v dešti a začali sjíždět do údolí. Déšť ještě zesílil. Zastavili jsme na první benzínce a nabrali benzín. Déšť neustával. Shodli jsme se, že čekat nemá cenu, že to prostě projedem. Na benzínce jsme ještě potkali jednoho motorkáře z Prahy na VFR800, kterému se ztratil kamarád a nemohl se na něj dovolat.


Rozjeli jsme se tedy, že "to projedem" a v tom se nám stalo to, co jsme ještě nezažili...
Déšť se změnil v krupobití, kroupy nám začaly třískat do přileb, vypadalo to jako by na nás padaly železné kuličky z ložisek... bylo to i dost hlučné a během chvíle byla silnice celá bílá. To jsem v červenci ještě neviděl... začal jsem mít strach, že se na tom kola neudrží. Hodně se ale taky snížila viditelnost a jeli jsme dost pomalu. V tom jsem zahlídl že naše cesta vede přes menší most a vpravo se dá pod něj sjet, přibrzdil jsem, ale Jára to přehlídl. Začal se mi ztrácet z dohledu, viditelnost byla zase o něco menší, v tom bílém marasu snad už jen 30 metrů... Nechtěl jsem aby jsme se rozdělili, tak jsem zrychlil za ním. Naštěstí o kousek dál zastavil, bylo mu jasné že to nemá cenu v tom jet. Přijel jsem k němu, zařval že jedem pod most, ani nevím jestli mě v tom hluku třískajicích krup do přileb slyšel, ale rozjel se za mnou. Opatrně jsme se museli 2x otočit na cestě, což bylo nebezpečné nejen že jsme nevěděli jestli nám nepodjedou kola na těch ledových kroupách, ale taky aby nás nějaký řidič nepřehlídl a nesejmul autem... No nakonec jsme zvládli zajeli pod most, ale kromě prvních 2-3 metrů byl zatopený. Tak jsme zastavili hned na kraji. Hlavně že na nás nepršelo. I když v levé botě jsem začínal už trošku cítit vlhko. Uff, to byl tedy zážitek...
Tak jsme tam čekali a najednou z druhé strany do tohoto malého "tunelu" vjela autem nějaká důchodkyně, a i když ne moc rychle, tak se od jejího auta vzedmula asi 20-30cm vlna, takže jsem měl v botách už rovnou potopu... :-/ No nic.... Bylo vidět že se taky se přijela schovat, že nechtěla mít na autě důlky. Tak jsme tam spolu nějakou dobu čekali... a za pár minut se kroupy změnily už "jenom ve vydatný déšť", důchodkyně odjela a mě došlo, že tu bílou cestu nemám ani vyfocenou, takto nám to nikdo neuvěří.... No ale aspoň jsem neutopil foťák :-)

Ještě chvíli jsme počkali, déšť nepřestával a tak jsme si řekli že pojedem, že to snad dál bude lepší. Nastartovali jsme, zapli si vyhřívané rukojeti a vyjeli jsme. Po chvíli jsme odbočili na silnici č.88, kratší cestu k Villachu a hned uviděli následky bouřky, lokální záplavu. Příkopy byly plné vody, auta jely krokem a z břehu se na cestu valila hnědá voda, nešlo poznat, kolik je na cestě vody. Kousek dál se sesunul kousek svahu na cestu, na cestě byla hlína a kamení. Cesta vypadala spíš jako široká hnědá řeka. Auta zastavily a musel jsem do toho hnědého marasu ponořit botu :-/ Bez váhání jsem si na to vybral levou nohu, stejně jsem v ní měl už rybník. Auta přejížděly nánosy hlíny pomalu po jednom, jako by další řidiči čekali, jestli to nějaké auto před nimi nestrhne.... No nakonec jsme to taky nějak projeli a začali stoupat do kopce. Ještě tam na nás nějaký Rakušan v pláštěnce něco volal a mával rukama, tak jsem si pomyslel co horšího nás dál ještě může potkat. Naštěstí ale byla cesta dál průjezdná a my přejeli přes sedlo. Cestou na Vilach přestalo pršet. Konečně. Také se ale začalo stmívat a tak jsme se začali ohlížet po nějakém místě na přespaní. Našli jsme jej za lesní školkou, začali stavět stan a zase začalo pršet. To nám ale už bylo jedno, naházeli jsme si vše potřebné do stanu, zavřeli se v něm a dali si večeři, pivo a připili dobrou domácí slivovicí. Na to, že jsme ten první den přežili :-) Pak jsme si ještě natrhal noviny a vycpal jimi boty. Nevěřícně jsem taky šáhl do Járových bot, který mi tvrdil že i bez návleků v nich má sucho. A opravdu, měl.

2.den, Villach - Železniki

Probudili jsme se a... normálně nepršelo, obloha bez mraku a bylo jasné že dnes uvidíme slunce! Složili jsme stan, odpadky a noviny z bot jsem dal do sáčku a vyjeli jsme. U první zastávky jsem vyhodil odpadky do koše (nikdy po sobě nezanecháváme nepořádek). Město Villach jsme chtěli objet, ale nakonec jsme jej projeli přímo přes město. Naštěstí jsme na semaforech chytli zelenou vlnu, tak to byla rychlovka. Jeli jsme po cestě do Itálie, po hlavní silnici podél dálnice. V prvním italském městě Tarvisio jsme po chvilce našli odbočku na jih, k jezeru Lago del Predil. Užili jsme si prvních serpentin, cesty kolem velkého říčního koryta a vysokých hor. Zavzpomínal jsem jak jsme tu byl před rokem s přítelkyní... Zastavili jsme u jezera, dali si pauzu, vyhřívali se na sluníčku a posnídali jsme. Prohlédli jsme si děla a na pevnost z války. Místo je ale krásné hlavně díky horám. Vyjeli jsme a silnice SP76 nás vedla na západ, směrem k městu Chiusaforte. V dlouhým údolí bylo hodně serpentin, cestou z kopce, takže bych tento úsek chtěl někdy projet naopak, do kopce.

Dojeli jsme do velkého údolí, kde vedla i dálnice. Odbočili jsme vlevo na město Udine. Cesta ubíhala v pohodě, sluníčko svítilo a hřálo a dálnice nám tady připadala zbytečná, když všichni po té široké hlavní cestě jeli tak 120 až 130 :-) Město Udine s předměstími jsme projeli pomalu, semafory nás zdražovaly a poprvé nám začalo být nepříjemné vedro. Za městem to ale zase šlo. Projeli jsme historické město Palmanova, které je městskou pevností. Projížděli jsme nejhrubšími zdmi, jaké jsem kdy v životě viděl. Auta do města musí vjíždět a vyjíždět po jednom pruhu, na střídačku. Po návratu jsme si toto město našel na mapě (satelitní pohled na město Palmanova) a ten pohled na pravidelné tvary hradeb fakt stojí za to.
Po okresních silnicích jsme v klidu dojeli moři a po dlouhém mostě přijeli do Laguna di Grado.

Celá severní strana města byla přístav plachetnic a různých loděk. Z města jsme jeli už po pevnině, zpátky do vnitrozemí, k městu Gorizia.
Tedy k městu, které bylo do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska a po skončení 1.světové války připadla větší část Itálii a menší část Jugoslávii. To se jmenuje Nova Gorica. Vjeli jsme tedy do Slovinska, opět bez celní kontroly (díky Schengenskému prostoru).
Naším hlavním cílem pro tento den byl průjezd údolím řeky Soči a vjet do Triglavského národního parku. Ve městě Kanal je nádherný pohled z mostu na řeku a skalnaté břehy. Neodolali jsme a v tom vedru jsme sjeli po prudké cestě dolů k řece a skočili do ní. Koupalo se tam i pár místních.

Výjezd nazpět do prudkého kopce byl trošku dobrodružnější :-) ale zvládli jsme to. Také jsme v tomto městě zašli do místních potravin a koupili jídlo a pití, aby jsme měli zásobu minimálně na den. Projet se údolím řeky Soči je opravdu krásné, můžete sledovat jak se mění hory, cesta vede jednou širokým údolím, pak zase po úbočí kopce.

Řeka Soča se také změnila, postupně v potok. Na jednom odpočívadle u cesty jsme si tento "potok" prohlédli z lávky. Modro-zelenkavý odstín vody byl úchvatný. Také jsme zde potkali 3 cyklisty z Čech, říkali že jsou na cyklozájezdě s cestovkou, že je vždy autobus vyveze do nějakého sedla a oni každý den sjíždí do jiného údolí, tedy vždy jedou z kopce dolů do nějakého města, kde na ně čeká cyklobus. To by se dalo :-)

Jeli jsme tedy dál, za městem Trenta začala silnice stoupat po serpentinách a každá vracečka (ne zatáčka, ale jen vracečka o 180°) byla označena cedulí s číslem a nadmořskou výškou. Cedulky začínaly s číslem asi 60 (nebo víc?) a postupně klesaly. Stoupání ubíhalo pomalu a člověk měl pocit že do sedla nikdy nevyjede... navíc začalo pršet, tak jsem zastavil, oblékl si nepromok a jel pomaleji. Po dlouhém výjezdu se sedlo přece jen objevilo a zjistil jsem že serpentiny jsou očíslované jednotně z obou dvou stran, takže co zbývalo do jedničky, byl sjezd na druhé straně kopce :-) Déšť nebyl zas tak silný při krupobití minulý den, tak jsem zastavil a udělal aspoň 2 fotky. Foťák jsem znovu schoval do tankvaku a zadělal pečlivě slídou. Z kopce jsem jel opatrně, Jára byl už dávno někde dole, v městě Kranjska Gora, které jsem ale projel a nikde ho neviděl, tak jsem zastavil u první benzínky. Za chvíli přijel, že mě viděl a projel jsem kolem něj jako by nic... no nepamatuji si to :-) Nabrali jsme zase plné, zase zaplatili kartami a vyrazili na východ, směrem k městu Radovlicija, s tím že tam někde najdeme místo na přespání, aby jsme si mohli další den nějak ještě projet Triglavský národní park. Jeli jsme mimo dálnici, po souběžné cestě, ale v jednom místě opravovali cestu, bylo to tam hrozně značené, tak jsme to riskli a bez známek vjeli na dálnici. Tu ale taky opravovali a auta jely pomalu v kolonách a kousek dál to bylo stejně svedeno mimo dálnici. Nakonec jsme to místo projeli a skončili někde u města Železniki. Našli jsme si místo v menším lesíku, poblíž u krmelce. Po večeři jsem si opět vycpal boty novinami, pořád ještě nebyly úplně suché.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE