Do Slovinska na Jawě 350
Text: boek | Zveřejněno: 29.7.2013 | Zobrazeno: 26 843x
Cestu na jih jsem neplánoval vlastně vůbec, už dva roky mě lákalo vyjet do Polska na poloostrov Hel a vždy při chvilce jsem si hledal po netu místa, která by jsem rád viděl. Vloni už byl i termín ale neklaplo to, do toho uraz na kole a léto bylo vymalované. Na Slovinsko mě přivedl bratranec jednoduchou větou „Na polsko se vykašli tam jsou samé roviny ze kterých se zblázníš a je tam zima, zkus Slovinsko tam je krásně“ Od této věty do startu uběhl asi měsíc a já nelituju.
Den 1
Nastal den D a já nějak nemohl dospat a tak jsem vstanul už o půl paté, do tašek naházel náhradní svršky, vypil kafe a hurá pro kobylku. Kufry se zaplnily překvapivě brzo, stejně jako tankvak, chvíli jsem uvažoval jestli toho není nějak moc na pár dní ale pak jsem to pustil z hlavy, přece to uvezu. Problém nastal když jsem nahodil i spacák se stanem, kdo nastupoval na podobně naloženou motorku tak určitě ví o čem mluvím, trocha nácviku nastupování a po 7mé ráno jsem vyjel směr Lesná u Znojma, podívat se na muzeum veteránů. K poledni jsem po průjezdu Znojmem dojel až k muzeu.
Na podívání tam toho bylo hodně stejně tak sezení příjemné, byl jsem tam sám ale po několika minutách se začali rojit cyklisti. Guláš měli výborný tak jsem po obědě spokojeně natukal do GPS přímo Linz, mimo to jsem tušil, že plánovanou prohlídku v Mauthausenu by jsem do 17ti hodin stejně nestihl a chtěl jsem si cestu neznámou krajinou víc užít. Cestou přes Vranov nad Dýjí jsem dojel až hranici, stále mě to směrovalo do zákazu vjezdu a já starý poctivec se pořád bránil takovému pokynu. Po několika minutách kroužení okolo jsem se zeptal milé paní, která tam byla na kole s dítětem, kam že vede ta cesta. 
Odpověd byla jednoduchá.. značka neznačka, tam jezdí všichni, tam je rakousko.
Přejíždět tedy na oficiální přejezd se mi nechtělo tak jsem jel do zákazu a po průjezdu mezi poli dorazil až k hraničním kamenům a následně do Langau.
Pak už jsem se jen od vesnice k vesnici posouval k Linci, na cestách skoro nikdo, jen občas se vyřítil nějaký ten traktor, samozřejmě nesvítil a tak to bylo třeba v lesích i hodně nepříjemné. Jedna zastávka byla i v městečku Arbesbach, kde mě už z dálky lákala zřícenina, na parkovišti pod ní jsem nechal kobylku a ani jsem se nějak nebál o věci které na ní byly, přece jen jsem byl už dost daleko od česka, bohužel vyhlídka byla zavřená ale i tak byl pěkný výhled do kraje. řed 18tou jsem dorazil do kempu u Lince, měl jsem ho vytipovaný už z domu a nezklamal mě. Všude čisto, upraveno a noc s motorkou za cca 11 eur s teplou sprchou a sociálkami.
To vše jen pár desítek metrů od jezera Pichlinger See, někteří se tam i koupali alé já zůstal jen u procházky kolem. V kempu dva lahváče a byl jsem rád, že jsem po cestě ulehl.
Najeto: 398 km
Den 2
Druhý den mi trochu pokazila náladu prohlídka motorky, cestou jsem ztratil koncovku výfuku, na chod moc velký vliv neměla ale štvalo mě to protože vložky byly na volno a bylo to i slyšet, vůbec jsem se s tím ale nešpinil a vyrazil směr Mauthausen, GPS mě dovedla do centra, kde jsem se opět motal tam a zpět než jsem si uvědomil, že památník leží asi o 2 km dál. Moc jsem nepochopil systém parkování který tam byl, jen závory a semafory a tak jsem odstavil kobylku u jedné z nich při krajnici.
Prošel jsem si volně přístupná místa ale i když jsem to měl v plánu tak do prohlídky interiérů jsem nakonec nešel, působilo to tam depresivně a mimo to by jsem průvodci stejně nerozuměl a taky jsem nechtěl kobylku nechávat moc bez dozoru.
Přišlo tedy na cíl dne číslo dvě, Tolmin ve Slovinsku, o Kampu Vili jsem tu četl v jednom cestopisu a byl jsem zvědavý. Cesta pod horami byla uchvatná, zastavil jsem i na jednom stylovém odpočívadle, kde se za pár minut objevil majitel hospůdky a já se zasytil gulášovou polévkou, byla jiná než jsem byl zvyklý ale výborná.
Určitě se tam stavovalo hodně motorkářů a jak jsem viděl podle trofejí to tam opravdu žilo. Přesto, že jsem měl v navigaci nastaveno vše mimo dálnice nevyhnul jsem se tunelům a ani usekům se značkou dálnice, známku jsem neměl tak jsem to vždy projel s velkými obavami. Když se mi potřetí stalo, že jsem byl na dálnici aniž by jsem chtěl tak jsem zastavil na nejbližší benzince kde jsem si za asi 6 Eur tu známku raději koupil. Pomalu jsem byl v horách, pohled na okolí Obertautern byl nádherný, v půli kopce jsem dal motoru raděj oddechnout, protože některé useky jsem jel i za dvě a to se na Jawce moc uchladit nedá.
Dopravní značky 18% stoupání od nás moc neznám ale budu si je hodně pamatovat hlavně z Katchesbergu, kde jsem v puli kopce dojel nákladák, ten mě pořád zpomaloval a já musel až na jedničku, odstavit a počkat nebylo moc kde, předjet nešlo, cesty jsou uzké a klikaté. Asi 70 metrů před vrcholem už to ale nešlo, na jedničku jsem ztratil otáčky a ten kopec pořád jako by rostl. Nezbylo než zastavit a počkat až to dieselové heblo s neskutečným krouťákem odjede. Možná to byla chyba ale že jsem tak blízko vrcholu a hlavně parkovišti jsem v té chvíli nevěděl. 
U krajnice jsem čekal až motor zchládne ale trvalo to dlouho a já tam stál jak trubka. Zkoušel jsem se rozjet ale nešlo to ani když jsem spojku trochu potrápil. Nakonec jsem zařadil jedničku a zbytek kopce naprudko vyběhl vedle motorky. No koukali na mě nahoře docela se zájmem :-)) moc jsem se raděj nezdžoval a po průjezdu tímto zimním střediskem jsem se pustil zase dolů.Motor si po ochlazení jen brumlal a já se ocitl u Spittal an der Drau kde byla nějaká objíždka. Bohužel mapy v GPS z roku 2011 mě stále vedly do zákazu, naštěstí tam byl fajn policista, který pochopil že jsem synek z vesnice a tak mě nasměroval zpět a na objíždku. Po jejím průjezdu se ale objevil další policista, který řídil dopravu na výjezdu, ten už se na mě tak neusmíval. Já mu totiž ve zmatku na křižovatce ve tvaru písmene co ani neznám projel pod rukama, samozřejmě jsem měl stát že jo :-)) ten jeho výraz si budu dlouho pamatovat.
Najeto: 420 km
Den 3
S odjezdem jsem nespěchal, bylo tam příjemně, na snídani mi udělal míchaná vajíčka, trošku jsme probrali další cestu poradil mi některá místa a já vyrazil po desáté na Predjamský hrad. Neodpustil jsem si cestou zastávku v Mostu u Soči,
kde mě překvapila tyrkysová barva vody a taky skokanský můstek pro šílence skákající přímo do vody. Několik dalších kilometrů jsem si myslel, že se mi bude točit hlava, zatáčka za zatáčkou na jedné straně skalnatá hora na druhé řeka, vesnička za vesničkou. Ta mě dovedla až k nějakému lesu, šipka GPS mě posílala do něj, byla tam sice cedule ve slovenštině ale já ji stejně nerozuměl tak jsem jel. Jel je asi silné slovo, několik kilometrů po tvrdé ostré šotolině, kořenech. Jediný koho jsem potkal byli lesáci co těžili dřevo a při mém průjezdu jen kroutili hlavama. Po výjezdu z lesa jsem byl za pár minut u hradu. Zaparkoval jsem u stánku info centra, kde jsem si s paní nejdřív popovídal a pak jí svěřil bundu a helmu at to netahám. Hrad je zajímavý a krásný a musel být zajímavější když plnil svou funkci, vystaveno tam moc není, ale návštěva stála za to. To provázání skalní jeskyně se stavbou je jedinečné.
Další cíl už bylo moře, myslím, že tam moje kobylka ještě nikdy nebyla a já tam nebyl určitě. Dojel jsem až do Kopru, který byl pro mě až moc velké město, opět mě to tahalo na dálnici které jsem se chtěl vyhnout, nakonec jsem po kroužení městem ani nevím jak z Kopru vyjel a spíš podle polohy slunce se vydal k Izole.
První pohled byl nádherný, po průjezdu vinicemi se přede mnou najednou otevřelo a já měl radost, že jsem k němu dojel. V serpentýnách jsem sjel k moři a začal hledat kemp Jadranka, nebylo to těžké, to pobřeží není tak velké.
Přijel jsem současně s němci na BMW, ti to taky neznali tak jsem se s nimi takticky trochu svezl u správce a měli jsme stan hned vedle sebe, i přes jazykové bariery jsme se trochu domluvili. Opět rozbít stan, okoupat, sice v chladné sprše, teplá tam byla taky ale to jsem ještě nevěděl jak se do ní dostat. Přišel zlatý hřeb programu okusit jaké je moře. Slané bylo a já hlavně pořád koukal pod nohy, protože mě doma kamarád vyhrůzil, že bacha at nešlápneš na mořského ježka a podobné scénáře :-)) Ježci tam naštěstí nebyli.
Pak už jen pivo na terase kempové hospůdky kalamáry a s pocitem vítězství ulehnout.