Deštěm a sluncem za Alpskými zatáčkami

Sedím 3000m n.m. a kolem se rozprostírá nádherný Kavkaz. Vstřebávám tu krásu a jsem vskutku dojat. V tom zapípá mobil. „Honzovi zrovna sádrujou nohu, chodil tři dny se zlomeninou, celý tatínek.“  V tu chvíli je mi jasné, že se motočundr Rumunskem opět ruší.

Červen byl letos opravdu hodně nabitý. Čundr s kamarády po Gruzii a týden po návratu odjezd na čtrnáct dní na motorkách do Rumunska a na Kagor do Moldávie. Bohužel, zlomená noha našeho syna vyslovila jasný nesouhlas s tímto plánem.  Já osobně jsem byl smířený s tím, že letos zase motoputování nebude, ale Boženka tento rok ještě nikde nebyla a má tím pádem cestovatelský absťák. Navíc letos s námi chtěl jet Lukáš. A Lukáš chtěl jet, kdyby čert na koze jel, protože přes pracovní vytížení není schopný se urvat a todle měl zabukované dlouho dopředu. Začali jsme přemýšlet a hledat náhradní termín a náhradní trasu. Po dlouhých bezesných nocích jsme dospěli k rozhodnutí. Rumunsko letos nedáme, páč na to není čas a musíme to zkrátit ze 14-ti dnů na 5 dnů a pojedem kratší trasu, a to přes Rakousko do Julských Alp. Tentokrát to nebude spojeno s trekem, budem se pohybovat pouze v jedné stopě.

Pondělí

Je pondělí ráno a já běžím ještě na úřad. Lukáš taky musí na chvíli do práce a Boženka veze dcerku do školy (má prezentaci minimaturity). Všechno naštěstí klaplo a kolem deváté se scházíme doma. Motorky jsou nabalené od neděle, tak volám Lukimu, že se jako oblečem a že jako jsme ready. Lukáš je už celý natěšený a tak vyráží z Vražného za námi do Oder, čímž stanovuje místo startu celé operace. Benzínka Odry. Doplňujeme PHM a konečně je to tu. Jednička si klasicky klapne silou připomínající ránu do kovadliny a dvanáctkový motor s medvědí silou potáhne vstříc nevšedním zážitkům, kterých očekáváme fůru. Z Oder nás doprovází první kapky deště, se kterými jsme počítali. Předpověď říkala, že v pondělí sem tam sprchne. V úterý má v cíli naší cesty trochu víc padat. Okolí Klagenfurtu 28 mm a okolí Bledu 36mm. Úterý budem muset přečkat v Alpách. Lukáš nás ubezpečuje, že se vyprší přes noc a do konce týdne bude svítit slůňo. Chceme mu věřit a dem do toho. Pro cestu ze severu Moravy k Rakouským hranicím volíme co nejpřímější trasu a to, všemi nenáviděnou hopsaštráse. Je fakt, že kvalita asfaltu se podstatně zlepšila, avšak cca 120 kilometrů, furt rovně, rychlostmi kolem stotřicítky, nespadají do kategorie nevšedních zážitků. Díky rychlému přesunu však překračujeme hranice chvíli po obědě, který jsme spáchali ve Znojmě. Dočepovali jsme benál (B12 cca 5,6 l/100km, BMW cca 3,6 l/100km, FZ6 cca nevím, protože Lukáš tydle kraviny neřeší) a krajinou stejnou jako u nás, míříme na Krems am der Donau. Né, že by byla cesta vyloženě nezáživná, ale celkem hustý provoz a placatá krajina nás hnaly stále vpřed, ať už jsme v Alpách. Situace se začíná obracet po průjezdu Kremží. Cesta podél Dunaje je sice pořád s hustým provozem, ale taky začíná kopírovat tok zmíněné řeky. Táhlé zatáčky a rychlost ve vesnicích omezená na 70 až 80 nám zkracuje dlouhou chvíli. A už je tu Melk, kde se necháváme vést navigací na vedlejší silničky, vedoucí do nitra Alp. Cestu jsem plánoval v GPS tak, že jsem dal plánovat trasu do cílového místa, vyhodil jsem placené úseky a přímo v mapě trasu přesunoval na silnice, které mi připadly více zakroucené. Jestli to budou silnice první, druhé, nebo třetí třídy mi bylo jedno. Projíždíme Mank (neplést s Melk) a zjišťujeme správnost volby trasy. Silnice se zužuje, zakřivení zatáček dostává ten správný tvar a kvalita povrchu se taky moc nemění.  Je to asi hlavní tah, nevím kam, ale provoz není nijak strašný, tak nám cesta ubíhá. Kilometry nabíhají, ani si člověk nevšimne. Projíždíme Scheibbs a Mariazell a najednou se krajina diametrálně mění. Vidíme první zasněžené špičky kopců, a jelikož odbočujeme na více vedlejší cestu, provoz skoro mizí. Chceme dojet někde mezi Wildalpen a Palfau. Těsně před Palfau je soutěska Wasserlechklamm, kterou si chceme ráno projít. Je kolem sedmé hodiny večer a nám se nechce končit. Jsme rozhodnuti jet, dokud to pude. Projeli jsme Wildalpen, vyjeli ze zatáčky a zjistili, že dál to nepude. Před námi byla dešťová clona. Rychlá otočka a Lukáš křičí „jeďte za mnou, něco jsem viděl“.  Projíždíme znovu zatáčku a hned sjíždíme k opuštěnému zámku, jehož vchod byl krytý poschodím.
Okamžitě parkujeme a pod střechou stavíme stan. To aby bylo teplo. No, a jelikož spíme na zámku, tak si dáváme husí paštiku z kaufu, odležený sejra a Radegast v PETce. Sice chčije jako prase, ale nám je fajn. Máme za sebou cca 450km, musím podotknout, že fantastických kilometrů, spíme v suchu na zámku a Lukáš stále tvrdí, že se to přes noc vyprší a do pátku bude krásně. Ještě kalíšek na dobrou noc a jdeme chrnět.

Úterý

Ráno po probuzení zjišťujeme, že Lukáš kecal. Pořád je zamračeno a prší. Sice už jen trochu, ale prší. Dáváme snídani, kafíčko a pomalu balíme. Boženka si jde obejít zámek, když tu přijíždí, asi majitel. Já s Lukim balím a jenom slyšíme „kluci někdo sem de, já se s nim bavit nebudu“ Lukáš křičí za roh „obsazeno, dalšího neberem, najdi si svoje“, ale to už přichází majitel. S úsměvem na tváři ho zdravím a on hned „das ist priváte, co vy tady dělat?“, tak používám svou posunkovou angličtinu „ my jenom spát, nic ne destruction, podivat, nic nerozbít, my se spakovat a go dál“. Rakušák s úsměvem říká něco ve stylu, že das ist gut a užít si cesta. Dobalujeme, navlíkáme nepromoky a vyrážíme. Chčije a chčije.

Vynecháváme soutěsku a u městečka Landl (či tak nějak) zastavuju a kvůli počasí měním trasu. Všude okolo jsou těžké mraky a nevypadá to na vyjasnění. Nastavuju nejkratší směr na Villach. Vyjíždíme z vysokých hor mezi nižší. Malá vsuvka, v krátkých přestávkách na oddech Lukášn řeší pracovní problémy. Malá ukázka. Přepis telefonního hovoru Lukáše se zaměstnancem: „Jo, uřež to, ale musí ti potvrdit, že ty ostatní budou mít stejné rozměry, jako ten první…..tak to neřežte……dobře, tak to nařežte…… ne? tak to neřežte…….nepotvrdili? no tak to neřežte……….tak to klidně nařežte……no tak to ne, to neřežte…..jak to nařežete a nebude to sedět tak je to na hovno…….tak to nařežte……“  Přestává pršet a my si to opět začínáme užívat. Jelikož je kosa jak z nosa, necháváme nepromoky na sobě. Úžasná cesta, úžasné zatáčky (sem tam kozy v zatáčce, jako kozy né kozy) a spousta varování motorkářům „achtung gefährlich kurve“. Jedeme do 18% stoupání. No kopec jak kráva, zatáčky jak kráva a navíc jedna na druhé. Super, super, SUPPEEEEER. Těžkotonážní B12 řeže zatáčky jak lehkonohá sportovní šestka a nemá problém držet tempo, kterým ostatní nebrzdím. Najednou se fest ochladilo a kolem nás jsou vrcholy se zbytky sněhu. Jsme v Obertauern. Dáváme krátkou pauzu na foto a zjištění nadmořské výšky. Jsme něco přes 1700 m n.m. Brutální stoupání vystřídalo brutální klesání. A zase ty zatáčky a další a další zatáčky. V tu chvíli jsme si mysleli, že lepší to už nebude, protože cíl naší výpravy Vršič, není pro motorky úplně nejlepší cesta na světě. To jsme ovšem nevěděli, co nás ještě čeká. Napojujeme se na Villach na hlavní tah a už to není taková sranda. Za Villachem čerpáme PHM a vyrážíme na Wurzenpass-Podkoreň směr Slovinsko.

Dnešní plán byl dojet do Trenta, někde přespat, ráno najít kemp a na lehko obkroužit Julské Alpy. Kvalita cesty se trochu zhoršuje, avšak počet zatáček a prudkost stoupání ne. Na vrcholu Wurzenpassu stojí tank. Zastavujeme taky a domlouváme se na změně. Do Trenta je to přes Vršič a to měl být vrchol výletu. Navrhuju po sjezdu z průsmyku odbočit doprava místo doleva a dojet do Itálie k Lago di Predil, kde mi Ozef popisoval místo k přespání. Jednohlasně odsouhlasujeme změnu trasy a vyrážíme. Po dvaceti minutách ve Slovinsku vjíždíme do Itálie a jedeme na Cave de Predil. Bývalá důlní oblast dnes těží jen z turizmu. My jen projeli. Už se stmívalo, ochladilo se a těžké ocelově šedé mraky nevěstili nic dobrého. Dorazili jsme k jezeru Predil, které je fakt krásné a čisté. Nicméně, asi jsme špatně odbočili a místo na spaní nenašli. Krátká pauza na poradu se změnila v ještě kratší. Začalo velmi slušně pršet, proto jsme vystartovali směr Predil pass s úmyslem dojet co nejblíž k Trentu z druhé strany, a najít nějaké spaní. Po projetí hranic déšť zhoustl a trochu se setmělo. Než jsme projeli vesničku Strmec, pršelo jako prase. To už si zatáčky neužíval nikdo a my jeli jak pos…í. Déšť stále houstl a tak cestovatelský tribunál rozhodl o typu ubytování na dnešní noc. I přes to, že tato cesta (jako ovšem všechny naše cesty) byla pojatá jako low cost, musíme najít privát, abychom usušili bágle a nemuseli v dešti rozbalovat stan. V prvním penzionu chtěli za pokoj se dvěma postelemi a přistýlkou 50 ojro. Se slovy „není špatné počasí, jsou pouze špatně oblečení lidé“ sedáme na motorky a hledáme dál. Po projetí několika privátů zjišťujeme, že lepší to nebude. Ve chvíli, kdy na cestu už nebylo skrz déšť skoro vidět, přidávají se blesky a hromobití. Zastavujeme u prvního privátu. Vzezřením připomínající mimozemšťana jdu zazvonit a poptat se na cenu. Paní domácí se v první chvíli lekla. Už jsem ani nesundával přilbu. Po prvotním šoku se domlouváme na ceně 18 ojro na osobu a motorky v garáži. Paní, totiž slečna domácí, je taky motorkářka a její přítel má FZ8. Parkujeme motorky k FZ8 a odnášíme bagáž do apartmánu. Hned je u nás slečna domácí a odnáší vše, co je mokré do „kurenice“ a zapíná topení, abychom mohli věci lehce navlhlé dosušit přímo v apartmánu. K mému překvapení jsem komplet suchý. Teda kromě rukavic. Vlastně, všichni jsme suší, kromě rukavic. No jo no, kvalitní nepromok z Canisu za 250,- je k nezaplacení. Teda Lukáš si koupil od Louise za ….kč,-, ale taky dobrý. A to už dorazila slečna domácí s přítelem a paňáčky na přivítanou a zákuseček na přivítanou a taky jsme nalili tu našu na přivítanou a ještě a udělali jsme družbu do noci a ještě jsme dostali teplou domácí polívku a bylo nám fajn. Příjemně unavení a osprchovaní jsme ulehli do měkkých postelí a bylo nám tak dobře na tom širým světě.

Středa

Ráno byl budíček kolem sedmé. Nebe bylo vymetené a sluneční paprsky se opíraly do asfaltu a vysrkávali poslední kapky po včerejším dešti. Ranní kafíčko, snídaně, porcelán a už taháme motorky z garáže. Trasu kolem Julských Alp jsem měl naplánovanou už doma. Po debatě s přítelem paní domácí (potvrdil, že to co jsem vybral, je asi nejhezčí cesta v okolí) se rozhodujeme řídit se jeho radou a jet to v opačném směru, než jsem zamýšlel. Měl pravdu, Vršič bude zlatý hřeb dnešního dne. Už jsem ho jel před dvěma lety (sice autem), takže jsem věděl, do čeho jdu a že to pro motorku není top road, ale výhledy a příroda nemá chybu. Vyrazili jsme na Bovec a najednou ta cesta vypadala úplně jinak než včera večer za deště. Kochali jsme se silnicí, přírodou a sem tam dali zastávku. Tu u vodopádu a támhle zas u pěkné scenérie.

Motorkářský ráj, chtělo by se říct. Ovšem, ještě nebyl večer a ani v nejmenším jsme netušili, že to může být ještě lepší. Úžasná silnice, místy zařízlá ve skále, místy vinoucí se údolím. Zatáčka na zatáčce, prostě dokonalost sama. Nemá cenu popisovat celý úsek. To si člověk musí projet. Takže jen pro inspiraci hlavní záchytné body středečního okruhu: Soča (nebo Trenta, to je takový středobod) Bovec, Žaga, Tolmin, Bača při Modreju (tam před mostem odbočit vpravo na silnici č. 403 na Klavže), Podbrdo (za ním se napojit na č. 909) a fičet na Bohinjskou Bistrici. Odtud kukec na Bohinjské jezero a nejkratší cestou na Bled. Ve vesničce Srednja vas v Bohinju je sýrárna. Taková malá továrnička, a když tam zazvoníte, prodají Vám čerstvý sýr. Mňam. No a z Bledu na Krjanskou Goru a hurá dosáhnout vrcholu, totiž vyjet na vrchol sedla Vršič 1611mn.m. Ani prudké zatáčky, ani kočičí hlavy a ani mizerný asfalt nemůžou zničit tento zážitek. Ze zatáčky do zatáčky skáčeme po 50m n.m.

Na vrcholu pauza, foto a drobný oddych. Na druhou stranu je lepší asfalt a nejsou tam ty kočičí hlavy, ale rychlejší to stejně není. Chvíli před tím, než vyrazíme my, vyráží nějaký germán na jeho veličenstvu Duke 690 s brutálním laďákem. I po chvíli dunění odrážející se od skal přehluší naše sériové laufy. Vyrážíme ze sedla s tím, že už je po páté a apartmán od úpatí sedla je cca 10km. Což znamená příjezd do apartmánu, večeře, sýr, pívo, slivovička a pohodička. Vypínám GPS (jo furt, vím, že s GPS to už není ten správný hardkór) a posílám dopředu Lukáše se slovy „furt rovně, nemáš kde zbloudit, je tu jen jedna cesta“. Sjíždíme ze sedla a projíždíme Trento. Vzpomínám, jak jsme tu před dvěma lety spali v tom nejlevnějším kempu na světě (když jsme přijeli, bylo pozdě a nikdo tam už nebyl a ráno když jsme odjížděli, ještě tam nikdo nebyl) a dorážíme k apartmánu. Lukáš přidal plyn a mizí za zatáčkou. Zastavujeme s Boženkou před apartmánem, zdravíme paní domácí a Boženka se ptá „kam to jel?“ odpovídám „nevím, asi se jel ještě projet, není zas tak pozdě a stejně jsme chtěli vidět Strmec bez deště“. Řadíme za jedna a letíme za Lukášem. A teď to přišlo, nulový provoz, na tachu kolem stovky a nevím odkud se přidává germán na Duke. Nevím jak to posat. Asi jen motorkářská NIRVÁNA. Mlátíme s motorkami ze zatáčky do zatáčky, kratinká rovinka a znova ze zatáčky do zatáčky. Nevnímám čas a nezajímají mě kilometry. První jede Lukáš za ním Boženka a já se držím jako poslední. Teda jako poslední jede ten germán, ale na to co má za bajk, ho v zatáčkách ztrácíme. Dotahuje to na rovinkách, abychom ho zase v zatáčkách ztratili. Dorazili jsme na odbočku na Bovec, kudy vedla naše ranní trasa. Lukáš bliká na Bovec. Troubíme, abychom ho zbrzdili. Kouká na nás jak na jelita, pak přehazuje blinkr, zatáhne a míří na Slovinsko-Italskou hranici. Fajn má správný směr. Nirvána pokračuje v ještě svižnějším tempu. Po cca 20ti kilometrech dojíždíme do vesničky Strmec. Lukáš bez zpomalení míří dál. Opět zastavujeme s Boženkou, „ví  ten Lukáš, kam vůbec jede?“ ptá se Boženka „ ty v..e jede ještě do Itálie“ smějeme se. Rozhoduji, že trochu zatáhnu, doženu ho a sdělím mu polohu našeho apartmánu. B12 zařve a vystřelí jak píchlá svině, v mžiku je na tachu 140 a zatáčka, brzda a plyn a to zas nee, to už je vo tlamu, zpomaluju, ale naštěstí Lukáš stojí pár kilometrů za vesnicí na křižovatce a čeká s tím, že Italy za 3 km se mu zdají divné. Dáváme pauzu, fotíme údolí a nemůžeme se přestat smát. Vršič byl třešnička na dortu a todle byla šlehačka na té třešni. A to jsme ještě netušili, že tu šlehačku posypeme čokoládovou rýží. Na křižovatce stojí totiž další tři motorky. Taky dva kluci a jedna holka. Sou to Slováci, čehož si ze začátku nevšímáme, jak jsme happy a emocionálně vybuzení. To už na mě jeden volá, ať mu udělám fotku. Přejem si šťastnou cestu, když tu mi povídá „ jedete na Mangart?, je to už asi 11 kilometrů a dojedete až pod tam tu skalní stěnu“ a ukazuje někam k nebi. „Fakt to stojí za to, je tam 22% stoupání a za hodinku jste zpět. Jo a taky se už nahoře neplatí a zákazem vjezdu se neřiďte a vyjeďte až nahoru“. Lukáš s Boženkou už sedí na motorkách a mají nastartováno. Čekají zase na mě. Jako obvykle. Tak jim povídám o Mangartu. Sice se už začíná připožďovat a stíny prodlužovat, ale nabídka je lákavá. Otáčíme na Mangart a míjíme značku 22% stoupání. Jedním slovem masakr. Je to taková ta cesta smrti, co jsou vidět v pořadech nejnebezpečnější cesty světa. Ti, co tam byli a tvrdí, že to bylo naprosto s prstem v nose, jsou asi tvrďáci z jinýho gangu. Ne že bych se klepal strachy, ale tady se chyby neodpouští. Teda až na výjimku. Měl jsem tu první a zároveň poslední krizovku celého výletu. Nebudu se pouštět do podrobností, ale naštěstí sem to ustál. I když sem si stokrát sliboval, že svýmu andělu strážnýmu už nebudu přidělávat práci, nepovedlo se a on se musel pořádně zapotit, aby mě z toho vysekal. Za to mu nejhlubší díky. Opět nemá cenu popisovat cestu. To se musí zažít, nebo přinejmenším kouknout na jůtubu, co tam vložili jiní drsňáci. Každopádně po cca 9 ti kilometrech na odpočívadle Boženka zastavuje a se slovy „k…a co to je? Dál už nejedu, končím a dolů mi motorku snesete, protože dolů to fakt nedám“. Nakonec zamyká své BMW, sedá ke mně a pokračujeme zákazem vjezdu k vrcholu. Tady ještě peče sluníčko a ty výhledy za to každopádně stály. Jo, a taky jsme 2050mn.m., což je vrchol našeho výletu.

Mangart sám o sobě je třetí nejvyšší hora Julských Alp. Po pauze a kochačce sjíždíme dolů. Lukáš jede první a brzo nám mizí z dohledu. Já slíbil, že pojedu před Boženkou a pojedu opravdu krokem. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak to vypadalo. Po pár fotkách ve Strmiči dojíždíme do apartmánu. Nastává klasika, čerstvý sýr ze sýrárny, klobáska, trochu zeleniny a samozřejmě pivínko, slivovička. Sedíme před apartmánem, vedle nás bublá řeka, sluníčko se už skoro skrylo za strmé kopce Alp a všude kolem je tolik krásy, že mám někdy pocit, že jsem jí plný a má duše už to neunese a praskne (recopy:  Americká Krása). Ale teď vážně, i kdyby od teď začalo chcát jak sfiňa a pohádali jsme se a domů jeli jen po dálnici, už by to nemohlo tenhle výlet pokazit. Po setmění jdeme dovnitř, dopít pivko, dopít slivovičku a před půlnocí na kutě. Zítra nás čeká pomalý přesun směrem domů.

Čtvrtek

Ráno je nebe opět jako vymetené, takže po rychlé snídani nám nic nebrání vyrazit. Loučíme se s hostiteli a vyrážíme kolem osmé hodiny směr Vršič. Dáváme si ještě jednou přejezd přes tento průsmyk a v podstatě po stejné cestě, jako jsme sem přijeli, se vracíme zpět. I když jedeme po totožné trase, tak z druhé strany vypadá jinak. Máme tak pocit, že jedeme jinudy. Užíváme si luxusního asfaltu a zatáček a ani se nám nechce domů. Nevím, ve kterém to bylo místě, ale odpojujeme se od trasy, směr Salcburg a Linz. Ten objíždíme ve slušné zácpě a využíváme přednosti motorek. Předjíždíme frontu po desítkách aut, což se asi líbí zejména tirákům a vesele na nás troubí. Hranice do Česka překračujeme u Dolního Dvořiště. V Budějicích dokupujeme piva na večer a kolem sedmé už hledáme bivak u Třeboně. Na první pokus nacházíme krásné romantické místo na břehu rybníka. Při večeři zjišťujem větší množství bodavého hmyzu než jsme schopni pobrat, proto se stěhujeme do stanu. Po dopití piv uléháme ke spánku a snad se také začínáme těšit domů.

Pátek

Poslední den proběhl velice poklidně. Po ranní snídani vyrážíme směr Jindřichův Hradec a dál na Humpolec. Totálně nudná cesta prostá zatáček způsobuje bolesti sedací části těla dříve, než obvykle. Po příjezdu do Humpolce se odděluje Lukáš. Chce stihnout první vysvědčení své dcerky, tak najíždí na highway a rychlým přesunem míří domů. Ve 13:01 přichází SMS „jsem doma, celkově 1922km“. My jedem na Havlbrod a dál chcem na Žďár nad Sázavou, Boskovice, Prostějov, tam to taky škrábnout na highway a rychle domů. „Sem tu jezdil jako cesťák, to tu znám“ jsem prohlásil v Havlbrodě a vypl GPS. Samozřejmě, na první křižovatce blbě odbočil a po 18 kilometrech směr Kolín si přiznal pravdu. Koukáme na mapu a nacházíme krásně klikaté cestičky trojkové třídy. Stáčíme se na Chotěboř a Hlinsko. Díky uzavírkám najíždíme dalších cca 20km navíc, ale to už nám nevadí. Některé cesty mají fakt mizerný asfalt, jiné luxusní, plný krásných zatáček. Nakonec nějak dorážíme do Boskovic a přes Plumlov do Prostějova. Pak už jen highway a Odry. Po příjezdu domů jen skládáme bágly a ještě vyrážíme do servisu pro Buráka. Jsme doma. Živí a zdraví a spokojení. Čtyři dny, od rána do večera a pátý skoro celý na motorce, tak takhle si představuju motočundr. A na příště? Snad nám konečně vyjde to Rumunsko.

Závěrem

Takže co říci závěrem? Úžasný týden, prožitý na 110% Jelo se v poklidu a kromě mého drobného škobrtnutí při výjezdu na Mangart, absolutně bez jakýchkoli krizových situací. Alpské silnice stojí za projetí, ať už se jedná o Rakousko nebo Slovinsko. Mít více času, dalo by se tam jezdit do zblbnutí. Zase jsme měli štěstí na pohodové lidi, takže nedošlo ani k nějakým nedorozuměním. Motorky šlapaly taky na 100%, tak doplním jen nějaký, jak se teď moderně říká, hájlájty. Ujeto 1922km plus v našem případě něco navíc. Spotřeba u mojí B12 se pohybovala od 5 do 5,5 litrů na sto. To si myslím je hodně luxusní na to, že se nejelo na spotřebu a v kopcích se celkem tahalo. Do Bawce někdo benzín potají přilíval, protože spotřebu 3 litry na sto nemají pomalu ani stopětadvacítkové skůtry. A to Boženka jela naším tempem. Ovšem pokud jsme ji nepustili dopředu. To jsme občas měli co dělat, aby nám neujela. Ne nadarmo je název Scarver složenina slov skateboard a carving. U Lukášova FZ6 byla spotřeba odhadem o půl litru míň než u B12. Ale je to jen odhad, protože jak jsem psal, Lukáš tydle kraviny neřeší. Gumy standard, B12 na Michelin Pilot Road 1 (úbytek neznatelný). BMW Pilot Road 2 vzadu (po cca 12 tisících téměř bez úbytku) a vepředu Pilot Sport (po cca 10 tisících tak 50%). FZ6 vzadu Dunlop SportSmart (líp se zahřívala a po cca 3 tisících jak nová), vepředu Metzeler mez3 (kilometrový náběh nezjištěn, daroval jsem ji Lukášovi před 5 ti lety, když jsem dával na SV novou sadu a tadle zbyla, nyní před smrtí). Všechny motorky měly sériové výfuky a sériové nastavení. Žádné problémy nás cestou nepotkaly a jak jsme vyjeli, tak jsme se vrátili. No, abych nekecal, musel jsem vyčistit patici na žárovce předního světla, byli trošku zoxidované kontakty a přestávalo svítit. Oprava asi pět minut. Jak za mlada na Jawce. Celkové náklady na moji maličkost a mou lepší polovičku, včetně benzínu za obě motorky, ubytování za dva, jídla a piva koupeného před cestou i tam, sakumprdum dohromady cca 9500Kč. Myslím, že Lukáš byl na té polovičce. Kdybychom oproti původnímu low costovému plánu byli větší tvrďáci a nevzali ten apartmán, tak by jsme byli na cca 7900Kč za dva.

Po závěru

B12 jsem pořídil loni na podzim, takže to byla pro mě první delší cesta na tomto stroji. Šel jsem z SV650S jenom kvůli horšícím se zádům a karpálům. Pohodlí úžasné, provozní náklady na dvanáctikilo perfektní a s motorem, i když je to čtyřvál, je děsná prča. Když sedím na B12, cítím najednou takový zvláštní vnitřní klid. Z motorky vyzařuje celá historie sportovních čtyřválců z Hamamatsu a to je tak nějak pocit, který jsem asi tolik let hledal.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE