Burgošem po cestách starého mocnářství

Den 4

Než se nadějeme, je brzké ráno. Nakonec nás nebudí ani bouřka, ani zvěř, ale hluk auta, projíždějícího po rozbité polní cestě opodál. Proč ten chlap proboha v pět ráno nespí? Je trochu pošmourno, tak nad snídaní váháme, jak s tím mořem, ale nakonec padá rozhodnutí - i kdyby to mělo být jen na chvilku, tak ke slané vodě prostě MUSÍME… Kodrcáme se z hřebene zpět do civilizace a pak ke známé atrakci - Predjamskému gradu. Místy spadne pár kapek, ale zato nikde ani noha. Bez asistence zástupů turistů a prodavačů cetek si tedy prohlížíme tuto kuriózní stavbu, doslova vyrůstající ze skály.

Paráda, a můžeme konečně vyrazit k vytouženému moři. S vědomím, že dnes to bude opravdu dlouhé, volíme poprvé cestu po dálnici a frčíme na jih. Ani ne za hodinku jsme tam. U Koperu nás (příjemně) překvapí nový tunel, který nás vyplivuje u městečka Isola – takže neváháme a nejkratší cestou míříme na parkoviště u pláže a hup do vody. Pořád je ještě relativně brzo, takže jsme tu skoro sami, sluníčko přitom už hřeje tak akorát, voda je skvělá a příjemně osvěžující.

Maličká komplikace se dostavuje u výjezdu z parkoviště – zatímco závora u vjezdu je přiměřeně kratší a je tam mezera „akorát pro motorku“ (z čehož jasně vyplývá, že motorky to tu mají gratis), při cestě ven pořádně neobhlédneme situaci a najednou stojíme čumákem z kopce před závorou, která žádný únikový prostor nemá. Teda má, ale tak pro pionýra. No, nakonec jsme si poradili ve stylu „chtěl bych být menší a ještě menší, až bych byl nejmenší na celém parkovišti…“ (i mistr úniku Houdini by zblednul závistí) a nabíráme směr zpátky domů. V první fázi upalujeme zase po dálnici, tentokrát se ale z „razcepu" Podbrdo dáváme doleva podle hřebenu Lijaku až k Nové Gorici a dál na sever proti proudu Soči směr Predel. Přestože tu jedu snad podesáté, vždycky je co objevovat. Tentokrát si uděláme malou vyjížďku na blízký kopec, abychom konečně v celé jeho kráse spatřili více než 100 let starý Solkanský most, nejdelší kamenný železniční most v Evropě.

O pár desítek kilometrů dál odbočujeme malou zajížďkou na Most na Soči, kde se poprvé a naposledy za celou cestu setkáváme s neochotou v místní pizzerii, kterou po 15 minutách bez jakékoliv pozornosti personálu (přičemž v celém podniku jsou obsazené dva stoly) poněkud rozmrzele opouštíme. Hladové žaludky tak musíme uspokojit studenou stravou z Merkátoru, ale co.

Kousek za Bovcem ještě vybíháme opevněným tunelem po staré vojenské cestě k Fort Hermann. Od pevnosti, těžce poškozené italským dělostřelectvem v roce 1915, je krásný výhled do údolí, ale dojem kazí myšlenka na masakr, který se tu odehrával přesně před sto lety. V jedenácti bitvách o v podstatě zcela bezvýznamné údolí Soči tu našlo smrt přes 1,5 milionu rakouských a italských vojáků, aniž by jakákoliv z bojujících stran dosáhla nějakého skutečného vítězství. Tady někde přišel o nohu můj děda…

Stoupáme dál údolím Koritnice a i když jsme na tom časově trochu napjatě, nádherné počasí nám nedovolí vynechat pověstný výjezd na Mangart. Míjíme obří jizvu ve svahu, nesmazatelnou stopu po obřím sesuvu půdy z roku 2000, prokličkujeme serpentýnami a tunely, nenecháme se odradit ani zákazem vjezdu na poslední úsek (padá tu kamení, ale co – helmy máme) a za chvíli jsme tam.

Krátká procházka, dlouhá odpolední sváča, pár fotek – a je čas vydat se dál, pokud chceme být aspoň do půlnoci v Praze. Že to ale nebude tak jednoduché, o tom svědčí temná mračna, válející se nad Rakouskem. S trochu starostí sleduji Blitzortung – stejně jako každý den, tak i dneska mají Rakušáci na programu bouřkový podvečer a začíná to fungovat už teď. No nic – nedá se svítit (teda ono to svítí až moc...) a jdeme to toho čelem. V Tervisiu ještě věnujeme pár pohledů starému, opuštěnému nádraží a pak už zase bereme za vděk dálnicí. Je to sice nuda, ale zase to přece jen odsejpá. Nad horama je ale černo, zjevně tam leje a bouří, a do toho se nám fakt nechce. Nicméně zdá se, že za hřebenem trochu na východ je obloha přece jen světlejší. Konzultujeme radar a detekci blesků (dobře, ta elektronika má přece jen něco do sebe...) a nakonec odbočujeme z dálnice směrem na Obertauern. Sázka na solidní nejistotu kupodivu vychází – protahujeme se mezi dvěma bouřkami. „Suchou nohou“ to sice úplně nebylo, ani v lehkém deštíku jsme ani nevyndavali nepromoky. Zato ty průtrže, které jsou vidět kolem nás, bych na motorce zažít nechtěl. 

Sjíždíme do Radstatu, na silnici ještě stojí voda, ale už neprší a před námi to vypadá celkem hezky, takže to bereme přes Anaberg do Abtenau a když už jsme tady, konečně dojde i na Postalmstrasse, která mi už několik let z různých objektivních příčin vypadávala z itinerářů.

No a pak už plnou parou domů. Západ slunce nás zastihne kousek za Dvořištěm, v Budějovicích stíháme doslova v poslední vteřině právě zavírající KFCčko a pak už jen dotáhnout poslední úsek do matičky Prahy.

Ujeto 920 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE