Burgošem po cestách starého mocnářství

Den 3

Za komfortní ubytování v obrovském podkrovním apartmánu včetně luxusní snídaně na vidličku platíme necelých 20 éček na hlavu. Pobalíme a pokračujeme pro změnu do kopců slovinsko-rakouským pohraničím podle říčky Meža. V městečku s podivuhodným názvem Črna na Koroškem nás zaujme maličký hornický "skanzen", který mají přímo na náměstí - evidentně jsou tu na své tradice hrdí. Mašinka, pár vagónků, nějaké to nářadí, důlní stroje - všechno volně dostupné "k osahání", trochu pouťově upravené, ale za zastávku to určitě stojí. Rychle koukáme kde zaparkovat, jenže maličkaté náměstí je přeplněné běžným ranním provozem. Nakonec parkujeme na jediném volném místě před jakýmisi vraty, přes ulici přímo proti skanzenu. Není to sice úplně košer, ale že by teď během těch deseti minut někdo vyjížděl zrovinka odsud - to je přece hodně nepravděpodobné... No a samozřejmě - jsme zabraní do okukování exponátů, když tu přichází chlápek v triku se znakem pošty a... strašně moc se omlouvá, nechce rušit, ale přece jen by potřeboval z těch vrat vyjet. Je to totiž vjezd na dvůr pošty a potřebuje vyrazit s balíkama, tak kdybychom si to mohli aspoň maličko šoupnout, aby se protáhl... Prima lidi :-).  Pokračujeme dál po takové malé, ale hezky klikaté cestě, co byla na mapě vidět až v hoodně velkém zvětšení. Po pár zatáčkách se ukáže proč: tady na asfalt ještě nedošlo, takže se do kopců šplháme po poctivé, vzorně upravené šotolince. Naštěstí neprší, takže nakonec to hodnotíme jako jeden z nejhezčích úseků celého výletu. Na vrcholku stoupání odbočuje jakási „panorama route“, kterou samozřejmě nemůžeme nechat bez povšimnutí. Po poněkud šutroidním začátku už to celkem jde a za chvíli se ocitáme na konci cesty u farmy Bukovec. Kromě toho, že je to nejvýše položená farma ve Slovinsku (1327 m.n.m.), je z jejího parkoviště úžasný výhled do údolí Solčavy i na nejvyšší vrcholky Julských Alp. Chvilku se povalujeme, vstřebáváme tu nádheru, ale všeho dočasu - i tady má den jenom 24 hodin.

Dál je cesta jako na houpačce - sjíždíme dolů do údolí a hned se zase plahočíme do kopce na „Pavličevo selo“ pod Paulitschwandems (cestou si dáme malý výběh do Dračí jeskyně), odtud na chvilku sjíždíme nádherným „singletrackem“ zpátky do Rakouska a konečně skvělými serpentýnami po B82 zase nahoru do sedla Seebergsattel.

Následuje několik desítek kilometrů dlouhý sešup podle říčky Kokra do údolí Sávy a pak už míříme k další perle naší cesty – jezeru Bled. Tady parkujeme, obědváme a hlavně bereme úžasnou koupačku. Počasí je nádherné, voda příjemně chladivá, panoramata dechberoucí... Jezero a jeho okolí je sice trošku jak Disneyland, ale když člověk najde to správné místo, ani s množstvím lidí to není tak tragické a je to tam FAKT pěkné...

Když se dostatečně vyválíme, jedeme ještě malou oklikou omrknout Bohinjské jezero. Tady to sice není tak pouťové, jako u Bledu, ale je krásně a lidu je tu tady dost... Zevlujeme ve stínu stromů na břehu, pozorujeme marný souboj kiterů s nepříznivým větrem i dálkoplavkyně oku lahodících postav, chystající se vyrazit kamsi na druhou stranu jezera, a špekulujeme, kudy kam dál. Dneska jsme tomu ježdění ještě moc nedali :-). Vedro je k zalknutí, tak ještě dáváme zmrzlinový pit-stop v Bohinjské Bystrici a hurá zase do kopců. A sláva, další cíl je splněný - ze sedla nad údolím konečně v dálce poprvé vidíme (byť matně) charakteristický obrys nejvyšší hory Slovinských alp Triglavu.

Opuštěnými silničkami proměnlivé kvality (většinou jsou perfektní, ale někdy to trochu hapruje...) se prodíráme hornatým vnitrozemím. Kromě nádherné krajiny projíždíme i „městečko duchů“ – horské středisko Cerkno, přes léto zjevně zcela opuštěné. Jaký kontrast třeba proti střediskům v Rakousku, kde je pěkně živo celý rok… Na chvilku se zastavujeme u „Divného jezera“ (Divje jezero) poblíž města Idrija – a je nám poprvé chvilku líto, že neprší, protože jezero na svoji divnost potřebuje, aby padala voda. Jinak je to, upřímně řečeno, dost obyčejné jezírko - asi takové, jako je na začátku pražského Prokopáku. Související kuriozitou je nejkratší evropská řeka "Jezernica", která z jezera vytéká, aby se po úctyhodných 55 metrech vlila do Idrijce. Pak už nás serpentýny silnice č. 102 vedou na úžasnou náhorní planinu za městečkem Godovič. Zelené louky, pasoucí se krávy, výhledy do daleka a krásná silnice - prostě pohoda.

Dnes bychom rádi dojeli někam ke světoznámému „pohádkovému“ Predjamskému gradu, ale nakonec nás naláká cedule u cesty – Planinska jama. Tahle jeskyně je známá tím, že se v ní nachází největší podzemní soutok řek v Evropě. Ta, která z temnoty vytéká, se jmenuje Unica, což je jeden z osmi názvů toku, který se prodírá horami střídavě nad zemí a pod zemí, aby se jako Ljubljanica definitivně vynořil na druhé straně kopců a z místa, kde je Jadran skoro na dohled, odtekl celkem překvapivě na úplně opačnou stranu do Dunaje a s ním do Černého moře.

Po šotolinové cestě zakroucené jak dva hadi opatrně sjíždíme k parkovišti. Čekali jsme turistickou atrakci, pokladnu, průvodce, stánek s Mikymauzem atd., ale nikde nikdo, všechno zavřené (a pavučiny v oknech prozrazují, že už dlouho), zábradlí u cest místy popadané – skoro to vypadá, jako když je to tu celé nějak mimo provoz (holt blízká světoznámá Postojna láká turistický průmysl víc...). Parkujeme, omrkneme situaci a pak chladným kaňonem po mírně rozpadlém dřevěném chodníku vyrážíme na desetiminutovou procházku k jeskyni. Vycházíme do obrovského vstupního dómu a nastupující večer vytváří zajímavé tajuplno… Brzo se ocitáme v úplné tmě a zachraňují nás jen mobily, pak ale narážíme na zavřenou mříž a nezbývá, než se otočit. I tak to byl nečekaný a moc pěkný zážitek…

Večer je na krku, tak se rozhlížíme, kde hlavu složit. Do civilizace se nám nechce, takže o kousek dál uhýbáme na lesní cestu a vyjíždíme na kopec, kde na „první dobrou“ nacházíme krásnou horskou louku plnou kytek, s výhledem skoro až k moři. Zlikvidujem zbytek zásob jídla, spacáky hodíme přímo do voňavé trávy a padáme do nich. Rychle se setmí a nad horami na severu se blýská jako o život. Před usnutím tak máme téma na přemýšlení - jestli nás vyžene bouřka, medvěd nebo hajnej... Naštěstí únava udělá své a tak to přemýšlení netrvá zas až tak moc dlouho.

Ujeto 280 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE