Burgošem po cestách starého mocnářství

Den 2

Ranní vstávání je vždycky největší prověrkou našich morálně-volních vlastností. Už už to vypadá, že dneska tohohle bobříka ulovíme a vyrazíme za kuropění, jenže pak nám o nozdry brnkne vůně čerstvě napečených dobrot a kávy, linoucí se z krámku na rohu. Výsledek je jasný - místo plánované rychlovky na pumpě pohodová snídaně o několika chodech. Nakonec co - kam dojedem, tam dojedem, nejsme na útěku, ale na výletě. Konečně frčíme přes Nové Hrady do Rakous na silnici B119, pak hezky klikatá a opuštěná L82 a po B36 dolů na Ybbs. Mimochodem, tahle krajina těsně za naší jižní hranicí není na svezení vůbec špatná. Pravda, Alpy to nejsou, ale je to kousek a desítky kilometrů dokonalých, klikatých cest mezi hezkými kopci stojí rozhodně za motopozornost. A navíc takhle po ránu nikde nikdo, takže se dá trochu osahat, co Burák dokáže.

Pak přeskočíme Dunaj a po (sice delší, ale o to hezčí a klikatější) trase Scheibbs – Türnitz – Freiland – Schwarzau míříme do prvního „velkého“ cíle naší cesty – podívat se na mašinky a mosty do okolí legendárního Semmeringu. Cestou ještě brzdíme u pověstné Kalte Kuchl, ale je všední den a tady „chcípnul pes“,  takže víceméně plynule pokračujeme dál.

V Semmeringu konečně dochází na mizernou předpověď – začíná pršet. Nakonec to ale není tak zlé, jak předpovídali rosničkáři - déšť akorát tak využíváme k prohlídce muzea na nádraží. Pak trochu popojedem (no, trochu víc, ale napotřetí už tu správnou odbočku trefuju...), parkujem kde až to jde a vyrážíme pěkně po svých na vyhlídku „20 schilling Blick“. Je to i pro lenochy – pěšky tak 10 minut příjemné chůze od parkování – a ten pohled je fakt zážitek i pro ty, co jinak nejsou žádní „vlakoví nadšenci“. Ukazuje se sluníčko, a tak na známé vyhlídce trávíme přes hodinu ukusováním řízků a pozorováním „dětských vláčků“ na trati, klikatící se pod námi v údolí. Je neskutečné, co dokázali naši předci před téměř dvěma sty lety jen s pomocí těch nejjednodušších nástrojů: celou 42 km dlouhou první alpskou horskou trať včetně 4,1 km tunelů a 1,6 km viaduktů postavili za neuvěřitelných 7 let (proč jen mě napadá slovo Blanka...) a stavba dodnes nejen žije, ale stále patří mezi nejdůležitější a nejfrekventovanější evropské železniční tepny. Jako malé připomenutí domova tady každou hodinu prosupí i Railjet Českých drah. Bohužel, dvoustého výročí se trať v plném provozu nedožije - vrtání úpatního tunelu, který odvede hlavní dopravní zátěž pod zem, je už v plném proudu…

Na vyhlídku, kde jsme byli celou dobu úplně sami, zatím dorazila hlučná asi desetihlavá německá rodinka, takže je čas vyrazit dál. Celé lázně objíždíme kolem dokola, přičemž nacházíme mimo jiné krásně stylovou pouliční meteostanici a moc hezký kostelík. Pokračujeme směr Graz, ale samozřejmě se vyhýbáme hlavním silnicím, takže to bereme přes kopce po klikaté L117. Právě tady, skryté zvědavým očím, je jedno z obřích stavenišť už zmiňovaného skoro třicet kilometrů dlouhého nového železničního tunelu. Na vrcholku stoupání nám padne do oka šotolinová odbočka, klikatící se lesem ještě dál do kopce. Někam asi vede, protože ručně čmáraná tabule upozorňuje na poplatek, který se platí kdesi nahoře. Jasněže odbočujeme a odbývám si tak na Burákovi lehce terénní premiéru. Cesta končí ve výšce 1782 metrů u chaty na kopci Stuhleck. Z jedné strany vypadá barák dost pustoprázdně, ale když ho obejdem, nacházíme majitele se ženou, jak chystají grilovačku. No, našel by se i volný pokoj za nějakých 20 éček… Sakra, to je lákavá nabídka! Na nocleh by to bylo fakt exkluzivní místo a flákota k večeři taky nezní špatně... Nakonec ale přepočítáme zásoby a s trochou lítosti jedem dál. Jednak je ještě relativně brzo a dneska máme v plánu spát ve Slovinsku (a plán je plán) a druhak mě trochu děsí představa, že by se naplnila předpověď a začalo lejt. Pak by s tím narvaným Burákem byla cesta dolů asi opravdu dobrodružná.

Přes Graz trochu bloudíme, protože se v nejnevhodnější chvíli zasekne navigace v telefonu. Operativně přecházíme na osvědčenou navigaci tzv. "na citovku" (nechce se mi vztekat se s telefonem), po půlhodině kličkování po městě nás to vyplivne kdesi u letiště a konečně nabíráme směr na jih. S trochou obav koukáme na temné mraky nad horami přímo před námi, ale nakonec prší jen chvilku a nijak zásadně. Konečně je tu hranice, kterou překračujeme přes Radlpass. Vnímáme ji bohužel velmi zřetelně – silnice se z klasické rakousky dokonalé asfaltky okamžitě mění v záplatovanou „podokresku“. Člověk si aspoň chvíli připadá jako doma. Poskakujeme do údolí a poměrně nudnou cestou proti toku Drávy pokračujeme na západ směr Dravograd a pomalu (a pak už rychle) hledáme něco na spaní. Kvůli hluku od hlavní silnice pohrdáme motelem, čehož pak trochu litujeme. Na Bookingu nic, místní hotely buď luxusní, ale za nekřesťanské peníze (Rakousko je holt na dohled), nebo pozavírané… Už už si hledáme vhodné zákoutí, kam bychom se píchli, ale nic rozumného, kde by nás v noci nevyplavil případný déšť, ne a ne najít. Už potmě se nám nakonec podaří natrefit na velkou hospodu v městečku Ravne. Sláva - mají volný podkrovní apartmán. Parkujeme pod přístřeškem, rychlovečeře ve stylu "co kufr dal" a mrtví padáme do postele.

Ujeto 524 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE