Varadero tour No.1

Motorku (Honda Varadero XL 1000) jsem koupil v prosinci 2015, trochu se vyjezdil kolem komína, koupil kufry a jiné doplňky a rozhodl se podniknout také nějaký delší výlet s manželkou.Nejdříve jsme chtěli objet ČR kolem hranic, ale z časových důvodů jsme zvolili Slovensko a trochu Polska.

 

Den první (15.8.2016)

Po odevzdání dětí do zodpovědných rukou (starší dcera k rodičům, mladší na týdenní letní tábor) jsme se vrhli na rychlé balení a po obědě v restauraci jsme naházeli věci na motorku a vyrazili po 13.00 hod. na naši první motodovolenou s cílem Dukla, pojmenovanou Varadero-Tour Nr.1.

Přes Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, zde dotankování, rychlá káva z automatu, cígo a poté směr Dolní, Prostřední, Horní Bečva jsme pak odbočili na Bílou. Cesta vede krásnými beskydskými lesy. Bylo místy trochu chladno, hlavně ve stínu v lesích. Teplota kolem 20°C.

Přes hraniční přechod Bílá-Klokočov jsme se dostali na území Slovenska a pokračovali z vesnice do vesnice až do Turzovky, dále směr Čadca, kde jsme odbočili doprava na Krásno nad Kysucou a těsně před tímto městem doleva na Zborov a na Námestovo.

Krátkou návštěvu jsme udělali ve Staré Bystrici, kde jsme na malé a útulném náměstíčku obdivovali nově vybudovaný dřevěný Slovenský orloj.

Tento orloj nechal při rekonstrukci náměstí ve Staré Bystrici postavit místní starosta v ceně cca 130 000 EUR. Byl slavnostně odhalen v červenci 2009. Celá kompozice orloje představuje sedící Madonu. Díky dřevěné šindelové konstrukci tak není Starobystrický orloj pouze prvním orlojem na Slovensku, ale rovněž největší dřevěnou sochou na Slovensku.

Astroláb zhotovila pražská firma, orloj je nejpřesnějším orlojem na světě, neboť je řízen počítačem.

Místo posezení přímo u orloje jsme se museli usadit kousek dále kvůli místní partičce notně znavených a otravných štamgastů. Ale káva v cukrárně naproti orloje byla výborná, posezení venku, krásný rozhled kolem i na zmíněný orloj. Parádní bylo, když v 17 hod. začalo odbíjet a orloj se rozjel v plné parádě. Doporučujeme navštívit.

 

Pak jsme pokračovali směr Lokca a Námestovo. Za Novou Bystricou nás čekala úchvatná, téměř horská cesta z údolí nahoru na hřebeny NP Malá Fatra…. Připadali jsme si jako v Alpách, krásné stoupání, zatáčky, výhledy a hlavně téměř bez provozu.

Posléze jsme sjeli do údolí a přes Oravskou Lesnou a Zákamenné jsme v Lokci zabočili na Oravský Podzámok přes Babín.

V Oravském Podzámku jsme měli přes Booking rezervaci přímo naproti Oravského hradu v penzionu Toliar. Příjemná obsluha, parkování pod okny penzionu (garáž nemají), dobrá večeře.

Po večeři jsme prošli okolí, příjemné prostředí, tiché místo. Večer bylo 11°C, nic moc.

V noci nás probudil alarm naší moto (řvací zámek předního kotouče), pozorováním z okna nebyl nikde nikdo, tak nevím. Buď samo, nebo kočka anebo do toho drcla plachta, kterou byla motorka přikrytá.

No ale moc jsem toho už nenaspal… Je to blbý pocit.

 

Den druhý (16.8.2016)

Ráno krásné slunečné počasí, radost vstávat.

Zašli jsme na snídani, byla v ceně ubytování. No, něco jsem se v penzionech a hotelích naspal, tato snídaně byla teda mizerná. Výběr z předem daných menu snídaní, ale kombinace nám teda neseděla.

Škoda, že si nemůže člověk nadiktovat, na co má chuť. Třeba se polepší.

Nu, po snídani jsme chtěli zajít na hrad, ale nejbližší prohlídka byla až kolem 10 hod., což jsme museli zavrhnout z časových důvodů.

Tak nic, nabalili jsme moto a vyrazili směr Tvrdošín.

Zde je Unesco památka – dřevěný gotický kostel z 15. století. Kostel jsme měli problém najít, je pěkně schovaný na místním hřbitově. Vstupné 1 EUR a  1EUR za foto. Dovnitř šla jen manželka, já kostely moc nemusím, takže jsem obhlížel okolí. Musím ale uznat, že stojí za návštěvu.

 

Posléze jsme pokračovali na Oravskou přehradu, přes Ústie nad přehradou. V této vesničce jsme trochu bloudili, nemohli jsme se dostat k vodě. Tak jsme si ji objeli a pokračovali po silnici, která spíše připomínala cestu někde na skládku. Nicméně byla správná a dovedla nás na hráz přehrady.

Zde zastávka, focení, namočení alespoň rukou, voda nic moc teplá.

Pokračovali jsme směr Námestovo, z dálky jsme viděli Ptačí ostrov, významné chráněné místo.

Cestou přes Trstené a Vidanovou jsme směřovali přes hraniční přechod Suchá Hora – Chocholow do Polska.

Zde v Chocholowě, první polské vesničce, vystřídaly chudé slovenské domky vcelku luxusní velké dřevěnice, které nebyly vidět jen ojediněle. Ba naopak. S každou další vesnicí těchto luxusních domků přibývalo, přibývalo také hodně cedulek NOCLEGI. Nespočet možností se ubytovat.

Náš cíl na pauzu bylo město Zakopane.

Po dojezdu do Zakopane provoz silně zhoustl, posouvali jsme se v koloně aut, objet nikudy nešlo, tak jsme to vytrpěli.

Problém bylo zaparkovat, ale na poslední chvíli jsme zabočili na malé placené parkoviště. Pán nás v jednu chvíli nechtěl přijmout, že prý jen samochody, ale ukecali jsme ho. Bodejť ne, za osobák chtěl 20 Zl, za naši moto si vzal 15 Zl.

Ale zase nám nabídnul odložení přileb v jeho parkboudě a že motorku pohlídá. No, neměl jsem z toho dobrý pocit, ale risk se vyplatil. Vše jsme poté obdrželi a nic se neztratilo.

Šli jsme se podívat do centra na hlavní turistickou třídu – Krupowki. Neuvěřitelné množství lidí, obchody se suvenýry, restaurace přeplněné…. Jako na Václaváku.

Po projití tohoto pekla jsme chtěli zajít na oběd, trvalo to půl hodiny, než jsme objevili zastrčenou pizzerii TUNEL, moderní podnik s příjemnou obsluhou. Jen pozor!!! Dát si každý svou pizzu byl nerozum, protože to nešlo sníst, obrovská, ale velmi dobrá. Doporučujeme.

Cestou zpět k motorce jsme chtěli navštívit místní raritu – Dům vzhůru nohama (Dom Inaczej), ale za takového prcka se nám 14 Zl nechtělo dát. Mají ho oplocený za maskovací sítí, aby si to náhodou někdo nemohl vyfotit…

Na parkovišti jsme se s pánem rozloučili, pán byl tak hodný, že kvůli nám, abychom byli schopni vyjet zpět na rušnou ulici, zastavil dopravu a nechal nás se bezpečně zařadit do kolony.

Chtěli jsme ještě do Kuznice, kde je bývalé zimní středisko, ale je tam zákaz vjezdu. Buď pěšky, busem, nebo na kole. Tak jsme to vzdali.

Vjeli jsme na Drogu Oswalda Balzer a po této rovnou přes tatranské podhůří k hraničnímu přechodu Tatranská Javorina, cca 17 km od Zakopaného. Naše představa o klidné horské cestě se brzy rozplynula, do kopce šplhalo mnoho busů, aut, ale i motorek.

Při této pomalé jízdě bylo v okolních lesích vidět spousta hub, neuvěřitelné množství, hned bych zašel, ale není to kam dát. Od nás je to sem daleko, abych si přišel nasbírat…

Později se doprava zlepšila, tak jsme to mohli rozparádit do kopce. V jedné zatáčce jsem měl co dělat, abych se nedostal do protisměru, byl jsem rychlejší než bych chtěl a zatáčka byla ostřejší, než ty předchozí. Nu, ustáli jsme to, ale pěkně ve mně hrklo. Manželce jsem samozřejmě tvrdil, že to tak mělo být. Tím jsem ji jistě uklidnil…

Projeli jsme kolem odbočky na Morskie Oko, což je pleso pod vrcholem Rysy, k tomu Oku se musí jen pěšky, takže pouze projíždíme.

Přejíždíme hraniční přechod Tatranská Javorina, zase chudé obce, kde je pár rozházených domků podél cesty a na okolních kopcích. Dále přes Ždiar, Tatranskou Lomnici, Spišskou Bělou, Starou Ĺubovňu. Čas od času se kolem cesty pohybují Romové, ale žádná tragédie.

Nicméně za jedním železničním přejezdem jsme si všimli už z dálky rozestavěného nového domu a kolem jako v mraveništi skupina Romů, každý na rameni jeden střešní trám, odnášejíc někam od stavby pryč. Zřejmě chtěli majiteli uchránit majetek třeba před deštěm…

Směrem do Bardějova projíždíme vesnicemi, jejichž názvy jsou doplněné azbukou. Zajímavé, asi Podkarpatská Rus??

 

Do Bardějova přijíždíme kolem 18. hod., teplota cca 15°C, u mě dobrý, manželce trochu zima.

Ubytováváme se v hotelu Šariš, který je na náměstí SNP. Z venku nic moc, ale vevnitř velice čistý a opravený. Garáž hlídaná, v noci zamčená, parkoval jsem vedle Tesly s rakouskou spz. Hotel doporučujeme.

Pak malá procházka po městě, které je zapsáno v UNESCO, stojí za to. Krásné náměstí, bazilika sv. Egídia, hradby apod.  Zašli jsme také na pivo, chtěl jsem ochutnat nějaké slovenské, ale měli jen Krušovice, naštěstí dobré.

 

Den třetí (17.8.2016)

Probudili jsme se do velmi hnusného rána, hustě pršelo, zamračeno na 14 dní, cesta plná vody.

Sledovali jsme počasí v TV i na mobilu, TV tvrdila déšť celý den, mobil, že v 10 přestane.

Nepromoky jsme sice měli, ale komu se do toho chce lézt.

Jakoby zázrakem, když jsme nesli kufry k motorce a než jsem je upevnil, přestalo pršet!!! Super!!!

Nasedáme bez pláštěnek, v případě deště bychom museli někde zastavit a nasoukat se to toho.

Ještě v Bardějově natankovat na Slovnaftu a hurá (opatrně) směr cíl Dukla, Dukelský průsmyk.

Cestou sem tam trošičku mrholilo, ale v pohodě jsme jeli dále.

Katastrofální jsou na této cestě kamiony, převážně z Polska, ti to valí hlava nehlava, neměli jsme z nich dobrý pocit.

Na okraji Svidníku už bylo k vidění několik kusů vojenské techniky, památníky, vojenské hřbitovy apod.

Před Dukelským průsmykem seděli u lesa cigáni, otevřený oheň, košík plný hub. Asi nabízeli projíždějícím. Nicméně zde je nová, krásná silnice, takže kamiony a osobáci to hnali a na hřiby nedbali.

Památník dukelských hrdinů nás vítal již z dálky.

Zrovna odtud odjížděl autobus turistů, takže po zaparkování motorky kousek od památníku jsme zjistili, že toto místo máme jen pro sebe, nebyl tu jediný živáček. Paráda.

Toto místo působí na člověka docela chmurně, musela to být tenkrát hrůza, skupinové hroby padlých vojáků, busty velitelů, včetně Ludvíka Svobody… Krásné a udržované pietní místo.

Po této prohlídce jsme kousek přejeli na místo Vyhlídková věž, cca 1 km vzdálené. Jede se po úzké cestě lesem do kopce.

Komunistická architektura věže moc nelákala, ale když už jsme tu, šli jsme dovnitř. V přízemí je muzeum, průvodce nám uskladnil přilby a vyvezl nás výtahem nahoru za 1 EUR.

Nahoře byl krásný výhled do okolí, přesto že bylo zataženo. Průvodce nám pověděl příběh, jak to tenkrát probíhalo, musel to být masakr…

Dole jsme prohlédli exponáty (letadlo, dělo, zbytky zbraní….). Pak jsme se rozloučili, udělali ještě pár fotek a chtěli jsme zajet do Polska do města Dukla. Vzhledem k počasí, které jsme viděli z věže, jsme se rozhodli pro vynechání z plánu cesty (ty mraky byly černé).

Cestou z věže jsme nejeli po nové hlavní silnici, ale kousek nad ní je ještě stará cesta lemovaná děly, letadly. Hodně stará cesta, už je docela rozpadená, zarostlá, lemovaná nápisy „Tady nebagrovat“. Že by ještě nějaká munice??

Dále směr Vyšny Komárnik – Nižny Komárnik – Krajna Polana, zastávka na německé hřbitově v obci Hunkovce. Na tomto hřbitově se nachází několik stovek křížů německých vojáků, nahoře pak velká kniha se jmény padlých, ve které se dá listovat.

Začalo zase pršet, takže ujíždíme. Cestou se zastavujeme ještě u dvou tanků u Údolí smrti, tam jsme kvůli dešti raději nejeli.

Mířili jsme směr Prešov, počasí se mění k lepšímu, projeli jsme městem a najeli na dálnici. Sjeli jsme u Spišského hradu, který jsme také navštívili.

Parkovné zdarma, vstupné 2x6 EUR. Lidí spousta, udělalo se krásně, svítilo sluníčko, bylo otrava sebou tahat motohadry a přilby. Ale nebyla jiná možnost.

Poprvé jsem na vlastní oči ve volné přírodě viděl sysla. Bylo jich tam dost. Prohlídka zříceniny stojí za to. Je to docela velký, rozlehlý komplex.

Po prohlídce a po zakoupení suvenýrů jsme se vydali směr Vysoké Tatry, Tatranská Lomnica, za posledním naším ubytováním na této expedici.

Hledání apartmánu Moravienka nám zabralo trochu času, ale pak jsme zdárně odbočili a našli jej.

Nikdo na nás ale nečekal, já jsem čekal a hlídal moto (kouřil jsem) a manželka hledala paní, s níž byla domluvená. Toto ubytování nebylo přes Booking, ale přes e-mail.

Nicméně pomohl nám pan recepční z vedlejšího hotelu Morava (byl to motorkář), kdy sehnal telefonní číslo na paní.

Paní nám sdělila, že už odjela a klíče jsou v pokoji z druhé strany, máme se ubytovat a uvidíme se u snídaně. Takže paráda, zaparkovat venku před barákem (garáž není), vyložit moto a hurá na večeři.

Našli jsme restauraci Pizzeria Marcello, parádní jídlo, parádní obsluha a konečně pivo Šariš. Ušlo.

Po večeři jsme se ještě prošli k lanovce, abychom to omrkli na zítřejší výlet na Lomnické sedlo. Výlet na Lomnický štít byl vyprodán, musí se to bloknout předem.

Informační cedule ve 20 hod. hlásila na Lomničáku -1°C, Skalnaté +4°C. No potěš.

 

Den čtvrtý (18.8.2016)

Ráno vymetená obloha, výhled z pokoje na Lomnický štít, prostě paráda.

Snídaně, pozdravení s paní domácí, domluveno, že si tam věci můžeme nechat klidně do 12 hod., takže rychle k lanovce. Po příchodu k ní bylo před námi asi milion lidí, K našemu údivu to docela rychle odsýpalo, takže žádná tragédie.

 

Na Lomnickém sedle chvíli mlha, chvíli slunce, ale zima jak v lednici. Manželka šla alespoň v moto bundě, já jsem si ji nebral s tím, že se přece nebudu potit!!! Takže ta lehká větrovka mě moc nezahřála. Přešli jsme na Lomnickou vežu.

Při vyjasnění krásné výhledy na Lomnický štít, Malou studenou dolinu s Téryho chatou, níže pod námi lezl svišť horský.

Udělali jsme fotky, pokochali jsme se a sjeli zase dolů se zastávkou na Skalnatém plese. Zde mraky turistů, prohlédli jsme okolí včetně observatoře a po půl hodině zase sjeli dolů do Lomnice.

Nakoupili jsme suvenýry a přemístili jsme se do našeho apartmánu. Rychle zabalit, nastrkat vše na motorku. Paní domácí byla zase v čudu, takže po telefonu opět klíče na pokoji.

Cesta směr Štrbské pleso, Podbánské, Liptovský Mikuláš, Žilina.

Před Žilinou zastávka na natankování na Shell, svačina, dále směr Bytča, Makov a Velké Karlovice, kdy jsme si chtěli dát oběd. Našli jsme malou restauraci v penzionu Pod Pralesem. Jídlo na zahrádce výborné.

Dále pak přes Karolinku, Huslenky, Hovězí a Janovou, dále jsme chtěli jet přes Vizovice, ale kvůli objížďce jsme zvolili směr ValMez, pak Ratiboř, Hošťálková, Troják, Tesák, Bystřice pod Hostýnem a Kroměříž.

Do Kroměříže jsme dojeli po 19 hod., plni dojmu, docela unaveni, ale šťastni, že se nám první motovýlet vydařil.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE