Tatry původně na 4 dny

Plán cesty je jasný, styl jízdy taky, prostě hlavně na pohodu. První naplánovaná zastávka je Vodní dílo Gabčíkovo. Pojedeme přes Katzelsdorf na Hohenau, kde je nenápadný,ale zajímavý a nový hraniční přechod na Slovensko do Moravského Svetého Jána. Z klasicky vylidněného městečka vede úzká opravená cesta do lesa, tady narazíme na ocelový úzký most, přes který řídí dopravu semafory. Máme zelenou a tak jsme rázem na Slovensku. Hned za mostem točíme z cesty doleva na hráz řeky Moravy a máme první zastávku na pár doušků vody. Je horko jak „prase“, pod oblečením jsme už teď v 10 hodin řádně mokří. Na rakouské straně hraniční řeky je vidět, že rybáři jsou zde hodně aktivní, vlastně snad u každé chatky visí  nad vodou obrovské čeřeně. Změníme trochu plán cesty, pojedeme přece jenom přes Babu, takže Malacky, Pezinok, Senec a pak dále směr Zlaté Klasy, Šamorín, Gabčíkovo, ale hlavně, aby to byly silnice mimo civilizaci. Vyrážíme a bez nějakého zbytečného bloudění projíždíme nezajímavou placatou krajinou. Na Slovensku se mi zdá podle skladby vesniček, že životní úroveň na tomto konci asi není moc veselá a taky je tu větší „tma“ :-) /víc cikánů/. Zajímavý pohled byl za jedním městečkem, kde končilo sídliště a snad po 50 m začínala obrovská skládka. Při určitých větrech to musí být zajímavé. Jinak jak jsem říkal, placka, rovinky.
Konečně u Perneku se krajina začínala zvedat do kopců, blížíme se k motorkářské metě /alespoň to tak každý opěvuje/ Babě.  No uvidíme, co je na těch zatáčkách pravdy. Asi jsem velký pesimista nebo co, ale hned dole mne překvapila značka – v celém úseku kopce max.60 km/h, úsek monitorován…:-) No na pokutách přispívat do státního rozpočtu SR určitě nechci, takže značku samozřejmě poslechnu, jsem asi srab…:-) Některé úseky silnice se opravovaly, takže semafory, čekání, perfektní zábavný kopec, opravdu. Ale aspoň jsme už v lese a ne na rozpálených rovinkách. Na vrcholu kopce vidíme dva kolegy motorkáře,zaparkované u stánku – byli to policajti. Baba je profláknutá, takže to hlídají i dva borci na našlápnutých strojích. Ještě, že jsem srab. Pokračujeme dál, i když jsem si chvilku pohrával s myšlenkou zastavit na kopci u stánku. Cesta dolů stejná, opravy, pomalá. Dole skončilo omezení, můžeme to teda trochu rozjet.
Za Sencem zastavíme na benzínce, protože před odjezdem jsem slíbil Mirovi, že mapu Slovenska samozřejmě mám, stejně tak Tater, takže tohle beru já. No doma jsem ji nenašel, proto ji teď skočím raději koupit. Měli poslední, ale nebyla by tady, byla by jinde, žádný problém. Zanedlouho přihrčí na benzinku i dva policajti z kopečka. Ale jsou v klidu, po nás zřejmě nejdou. Zvlažíme naše hrdla, už tak dost ohřátou vodou, protože sluníčko opravdu peklo jako by to mělo placené úkolem. Na mapě zčíhneme další cestu, všechny ukazatele nás totiž snaží směrovat na dálnice – a to teda nechceme ani náhodou, vybíráme trasu po „bílé“ a razíme dál. Krajina se změnila opět na hroznou placku. Dorazíme do Šamorína, točíme směrem na Gabčíkovo a na silničce za městem už po pravé straně vidíme násep, zřejmě průplavového kanálu Gabčíkova. Při další příležitosti zahneme doprava do nějaké vesničky, ať jsme blíže k vodě a zadařilo se. Cesta pokračuje na hráz kanálu. Dorazíme k nějaké restauraci, která je přímo u vody. Opravdu pěkně široká řeka, ani si netroufám odhadovat kolik stovek metrů to bude. Až doma si zjišťuji, že plocha má 520 metrů.Odstavíme stroje a jdeme se schovat do stínu zahrádky restaurace na kofolu. Na druhé straně břehu je vidět nějaká loď, později zjišťujeme, že se jedná o cyklopřívoz.

Kolem kanálu dále na Gabčíkovo vede pěkná asfaltová cesta, ale obsluha nás ubezpečuje, že se jedná pouze o cyklostezku, takže si necháme zajít chuť. Pořídíme pár fotek a můžeme pokračovat dál směr Gabčíkovo, protože tam je podle mapy ta hlavní část kanálu – přeplavové komory. Jakmile sjedeme z hráze přejíždíme mostek, kde souběžně s honím tokem je menší, zřejmě nějaké odlehčovací rameno. Zaujme mě neuvěřitelně čistou vodou, takže stojíme znova /hned asi po 100m/ a hledíme do vody, která zjevně stojí, je plná nějakých řas, které vyrůstají ze dna jako nějaké stromy až k hladině z hloubky min.3 metrů. Voda je tak čistá, že je vidět až na dno, nechápeme. Začínáme se zase vařit, proto rychle sedáme, ať se alespoň trochu při jízdě ochladíme. Stejně to nepomůže, ale psychologicky to pomáhá.. :-) V Gabčíkovu nebudeme zřejmě vědět kterým směrem se dostat ke zdymadlům, ale kluci ušatí to nakonec mají tak krásně označené, že není problém přijet až na samotná vzdymadla. Zastavíme přímo u řídící věže na chodníku, abychom rychle zhodnotili kam dál a už k nám letí chlapík z ostrahy, že tady určitě stát nemůžeme. Nám to bylo jasný, jenom on trochu zmatkoval, to přece víme taky, že nemůžeme, ale ochotně nám poradil kde je parkoviště – asi za 150m. Jedeme tam, zaparkujeme pod stromy a už se k nám žene další chlapík – tentokrát výběrčí daní. Okamžitá Mirova reakce, zaplatíme maximálně za cenu jednoho auta. Jasné, však tolik místa vlastně dohromady dvě motorky zaberou. Ale „parkmann“ byl rozumný, nebyl problém se domluvit na jednom euru.

Parkoviště bylo u mostu na Slovenské straně, za mostem pak už byl jen směr Uhersko, ale to nás nějak nechávalo chladnýma. Všechno co šlo, jsme ze sebe sundali, půjdem ke vzdymadlům. Na parkoviště dojeli zase policajti, postávali u stánku, tam mne napadlo nechat tam bundy a můj tankvak s věcima. Ochotně slíbíli věci pohlídat, teda ne policajti, ale borec ze stánku. Ve vzdymadle se zrovna přeplavovaly dvě nákladní lodě. Bylo moc zajímavé, že na obrovskou plochu komory bylo pouhým okem vidět, jak voda rychle nastupuje, to musí být opravdu mega potrubí, nebo snad i čerpadla? Systém jsme nikde popsaný nenašli, musíme se tedy spokojit s naší teorií, která je zaručeně ta nejsprávnější – jak jinak,že? :-) Zajímavý byl i výškový rozdíl hladiny dolního a horního kanálu – 31 metrů. Druhá prázdná komora byla opravdu díra. Opět fotíme a vracíme se na parkoviště. Vyzvedneme naše věci a už vybalujeme mikro vařič a začínáme s přípravou odpolední kávy. Voda vře za chvilku, zalejeme hrníčky a sedneme na nezvykle pohodlné lavice, které jsou kupodivu odlité z betonu, stejně tak jako stolky a odpadkové koše u parkoviště. Dobrá pojistka proti zlodějům, na tohle tak jedině s jeřábem. Mira nahlas přemýšlí jak je dostat na zahradu, sedí se v nich opravdu bezvadně.

Po vypití kafe, které nebylo možné vychladit, tak aby ho mohl bílý člověk normálně pít, jsme se nasoukali do vyhřátých bund /byly celou dobu záměrně na slunci, aby vyschly/ a vyrazili na další část cesty. Mira potřeboval tankovat a jelikož bílá trasa na mapě znamená žádná benzínka, jedeme směr Medveďov a pak Velký Meder, kam by nádrže měly stačit. Nakonec opravdu zásoby stačily, v Mederu jsme doplnily stavy a dál pokračujeme směr Kolárovo, kde nás čeká zajímavá technická památka – plovoucí vodní mlýn. Opět na mapě hledáme nejhorší cestu a zase se vyplácí. Je na nich minimální provoz. Endura zvládají tyto cesty naprosto bravurně. Po příjezdu do Kolárova jsme žádné směrovky na nějaký mlýn nenašli a tak jsme nuceni ptát se kolemjdoucích. U nějaké výdejny zmrzliny se zeptáme mladé paní /koho taky jiného :-)/ jestli by nám poradila směr. Po chvilce váhání, které ale bylo zcela jistě způsobeno absolutní neznalostí češtiny, dle mého i slovenštiny, /místní domorodý jazyk je krásná a libozvučná maďarština/ nás s přehledem poslala úplně někam jinak… :-) Až jsme dojeli do nikam, zeptal jsem se znova kolemjdoucích a Ti nás už s jistotou v hlase poslali zpátky na kruháč, ale na jiný směr výjezdu. S úsměvem jsme se vraceli a tentokrát už konečně našli správné to místo. Mlýn stál na řece v pěkném údolíčku, dolů z cesty vedlo pár schodů a pak prašná cestička, dál už jen dlouhý most pro pěší. Motorky přece nebudem nechávat nahoře, jedeme dolů. Miniaturní enduro vložka nebyl problém a už stojíme ve stínu nějakého obrovského stromu. Dneska jsme vděční za každý stín. Venku je celý den přes 32 stupňů.

Na louce, kde hledáme nějaký kamen pod stojany motorek bylo ohniště a kolem dokola docela binec – sklenky od piva, nějaká zavařovačka s bílým práškem /ten jsem ihned musel ochutnat, co kdyby náhodou.Ale je to jen sůl.. :-)/papíry, no prostě tu byla nějaké hovádka. Chvilku si užíváme stínu a pak jdeme přes lávku na druhou stranu břehu, kde to vypadá, že je vchod do areálu mlýna. Hned u vchodu do dvora, dole u vody je vidět dva típky v houpacích sitích, asi odpočívají po rušné noci. Ve dvoře panuje klid, pár laviček, hospůdka. Dáme kofolu a za dotírání otravných vos, si ledové pití vychutnáme. Současně pozorujeme okolí a zjišťujeme, že to tu je nějaké divné. Kolem chodí ledaři /chodící vši-jak je trefně pojmenoval kolega v práci/, špinavé ženské navlečené do barevných hadrů a nakonec si Mira všiml, že úplně vzadu za dvorem stojí starý hipísácký VW Bus. Měla nás sice zajímat kulturní a technická památka, ale nyní se náš zájem přesunul jinam. Jakmile se nám podařilo do prázdných kelímků pochytat pár vos, jdeme na obhlídku. Nejdříve mlýna, ale pak musíme jít dál za dvůr, kde jsou taky k vidění nějaké skvosty. Ovce, kozy, prastarý traktor, hromady čehosi a vzadu další bus a dokonce i lidi. Vypadalo to na kemp hipís. Dokonce něco jako dřevěná suchá latrína. Dál nemáme odvahu chodit, Mira využívá zoom svého foťáku na plno a nenápadně fotí detaily.

Opravdu pak zjišťujeme, že podivných individuí je tam plno, nakonec se začali trousit i k hospodě a bylo nám jasno, že to bude zřejmě nějaké jejich „komunitní“ centrum. Večer to tady musí vypadat úžasně, všichni zhulení a na hromadě kočky se psama.. :-) Raději mizíme, ještě pár fotek a jdeme. Už je mi jasné od koho je zřejmě pod naším parkovacím stromem ten humus. Motorky byly na místě, tyhle pápěrky by měly asi problém motorku jen sundat z bočního stojanu, takže jsme nemuseli mít obavy. Po ustrojení startujeme a rádi mizíme z tohoto jinak pěkného kousku světa.

Dalším cílem naší cesty je město Detva, kde mám objednané boční kufry od šikovného maníka. Chceme dojet co nejblíž, tam hodit kemp a ráno se u něj stavit na montáž kufrů. Plán je hezká věc, ale realita bývá většinou úplně jiná. Takže opět horší cesty hlavní směr NovéZámky, Maňa, Vráble, Zlaté Moravce a dál uvidíme. Bylo už pozdní odpoledne, kolem 5. hodiny. Po vyjetí z Kolárova jsme potkali na cestách velmi zajímavé karavany. Nejdříve staré britské kurýrní dodávkové vozidlo přestavěné na karavan, když jsme jej předjížděli, za volantem seděl típek, dveře byly posuvné a otevřené. U nás málokdy vidět. Samozřejmě zase chodící vši. Museli tady někde blízko mít hnízdo, nebo co… 
Další zajímavost byl tahač s návěsem, zase v úpravě karavanu. Prastarý mercedes, ale docela zachovalý. I když jsme měli odbočovat, tohle musíme vidět, jedeme za ním. Jakmile se nám ho podaří předjet, jsme spokojení s prohlídkou a shodou okolností na benzince stojí další kousek. Jedeme blíž a zjišťujeme….že to vyjímečně nejsou „smažky“, ale komedianti. Ale návěs karavan je opravdu zajímavý. Chlapík co řídí je oblečený v montérkách, opravy za jízdy jsou zřejmě nutností.  Obracíme se zpět, odbočujeme na správnou silnici a valíme dál.
Ve Zlatých Moravcích sjedeme opět na bílou silničku a máme v úmyslu se dostat do Žarmovice.  Dostáváme se do zajímavých, světem zapomenutých vesniček Horná Šajba, Malá Lehota, Zimermanov Štál, Debnárov Štál a najednou zjišťujeme, že úzká silnička plynule přechází v polní cestu, která se později doslova rozpustí v louce… :-) No, pěkně, opravdu konec světa, říkám si. No nic, zřejmě navigační chyba, mapa z benzínky není zas tak moc podrobná, vydáme se zpátky /teď už vím, že za touhle dědinkou je ostrá zatáčka plná písku, protože cestou sem, jsem toho měl opravdu plný kecky a budeme se snažit najít nějakou odbočku, prostě a jednoduše někam jinam. Podle mne jsme, ale žádnou jinou cestu nemíjeli, navíc jsme potkali linkový autobus, který přece musí někam jet? Ale zkusit to musíme. Po pár kilometrech nenajdeme nic, jako na potvoru nikde ani živáčka. Autobusák jel asi domů. Takže dojde na pořad dne navigace. Ta po chvilce najde cestu  kupodivu nás vrací po stejné trase zpátky, ale nic jiného nám nezbývá, než ji v této situaci slepě důvěřovat.
Okolní krajina byla moc pěkná, kopcovitá, travnatá, prostě tak nějak vyrovnaně zelená. Asi 1 km před kritickou zatáčkou, kdy už jsem myslel, že nás navigace bude protahovat tou loukou, dala pokyn odbočit ostře doprava…ale kam? Tady vede jen lesní šotolinová cesta do chráněné krajinné oblasti! Nu což, navigace musí vědět co dělá a točíme doprava, za chvilku mizíme v lese a vypadá to, že tohle bude krásná a pravá enduro vložka na trase. Ještě, že s náma nejede Slávek na skůtru, tohle by určitě nedal a pěkně by nás proklel… :-) Cesta, no, ani nevím jestli se to dá takhle pojmenovat měla celkem asi 4km. Potkali jsme nějaké lidi s tereňákem a protože jsem měl obavy, aby to nebyla místní Lesná Stráž, ač jsem věděl kam jet, zastavil jsem a dělal ze sebe vola, že bloudíme a jestli by nám poradili. Chlapíci byli velmi ochotní a bez mrknutí oka nás směrovali stejným směrem jako navigace. Ale taktika je taktika.. :-) Po 4 km jsem vyjeli na hlavní silnici a u první směrovky a podle mapy zjišťujeme, že celková zajížďka je asi 20km. Ale za tu enduro trasu to stálo. Teď už jedeme po hlavní, ale docela na provoz klidné silnici, směr Žarmovica. Čas pokročil a tmavé štítky v helmách jsme museli odklopit. Podle mapy bylo taky naplánováno, že dneska dorazíme do vesničky Vyhne, kde by měly být termální koupele a dle mého názoru a názoru mapy i kemp. Dál už to dneska nemá cenu jezdit.
V Žarmovici točíme doleva směr Bzenica, samozřejmě mimo dálnici a v Bzenici směr Bánská Štiavnica, kde na trase musíme projíždět přes Vyhne. Tak se taky stalo, do dnešního cílového místa jsme dorazili už za tmy. Míjíme pivovar Šariš /pivo vhodné k čištění zubních protéz – Miloš Zeman :-) / a s nadějí, že někde cestou určitě narazíme na směrovku do kempu se ocitáme až na konci obce. Na pravé straně vidíme parkoviště k termálnímu koupališti, tak s nadějí na úspěch zamíříme až k recepci, kde na otázku- zdali by byli ochotní nás nasměrovat na nejbližší kemp, byla odpověď okamžitá – tady ve městě žádný kemp nikdy ani nebyl… :-( No paráda, takže teď budeme stanovat někde na louce napospas medvědům. No nic, na radu starousedlíků projíždíme uličkou do lesů, kde by prý bylo možné něco na přespání najít. Ale nic jsme stejně nenašly, vrátili se zpět na parkoviště a spekulovali co dál. Jet jinam? To se nám už moc nechtělo. Naproti přes ulici svítil penzion s hospůdkou a zřejmě k němu patřila i travnatá plocha vedle. Za zeptání nic, jdeme to omrknout. Zaparkujeme motorky vedle hospody a jdeme se ptát. Venku zahrádka, uvnitř útulná hospůdka, za výčepem starší paní a moc sympatická mladá slečna. Na naši otázku s kempem /pořád jsme se té myšlenky nevzdávali/ nám bylo opět s jistotou sděleno, že tady nikdy žádný kemp nebyl. Tak to zkusíme dál s otázkou zdali by bylo možné rozhodit stan u nich tady na dvoře, že potřebujeme jenom někde přespat. Paní popřemýšlí a snad budíme dobrý dojem kývla, že by to neměl být problém. O.K.co budeme za nocleh plati? 10 euro. Bereme. Ale přece jenom mi to nedá a ještě nahodím otázku, jestli mají volné pokoje /protože ke dvorku nebyla sprcha a tu jsme opravdu moc potřebovali/, volno bylo. Cena za noc a osobu 15 euro, ale asi jsme opravdu sympaťáci/ jak jinak taky, že?:-)/ můžeme přespat za 20 euro pro oba. Zlatá paní domácí…:-) Bereme všema deseti, dneska budeme spát jako bílí lidi. Navíc nám nechají motorky schovat až za dům, my pobalíme bagáže a jdeme na pokoj. Slečna ve výčepu byla opravdu moc sympatická…:-) Pokoj je LUXUSNÍ, velký, sprcha, prostě nádhera. Ještě, že ve městě opravdu nebyl kemp. Rozložíme zavazadla, trochu se vybalíme a pokoj za chvilku vypadá jak po výbuchu. Ale jsme tu sami, do úklidu nás dneska opravdu nikdo honit nebude.Dáme sprchu, suché čisté oblečení a jdeme dolů na pivko. Kupodivu čepují jen česká piva – Plzeň a Kozlíka. Dáme Plzeň a jen to zasyčí. . Slečna ve výčepu je moc sympatická :-) Dáme ještě jednu plzničku a hodnotíme den /rozhodně pozitivně/,kecáme klasicky u piva o ničem, jak říkají s oblibou naše drahé polovičky, ale nám to "NIC" nevadí. Máme toho dneska dost, takže žádná velká akce z toho nekouká, půjdem brzo spát. Miru varuju předem, že vstávat v 6 hodin, ani omylem. Pokud se vzbudí, bude ležet a ani se nepohne, protože já spím jak na vodě a slyším každý pohyb... :-) Slíbil, že se bude snažit. Sympatická blondýnka, teda slečna od výčepu, odchází, ještě narychlo jí zpovídáme, zdali tady bude i zítra a s tvrzením, že už od rána - jdeme na pokoj a tímto se už vlastně těšíme na ráno. Provedeme nějakou tu večerní hygienickou kulturu a myslím, že to nemohlo trvat dlouho a jsme tvrdí jak veky… :-)