Slovensko tiché a zapomenuté.

Je čtvrtek 11. srpen 2022 a to je čtvrtý den mé další cesty za vlastním poznáním.
Dnes jsem nevěděl, co přesně čekat od pokračování mé cesty na východ. Ale jak to tak bývá, nejlepší plán je nemít plán. A dnešek mi vyrobil opravdu hodně vzpomínek.
Ráno nekonečné focení u nádherného lomu Beňatina. Právě svítá a první paprsky dopadají na průzračnou vodu plnou velikých kamenů, kolem nich se prohání hejna ryb a naprosté ticho přeruší jen ocasní ploutev ryby, která právě chytila nad hladinou letící hmyz. Sedím úplně sám na skalním převisu nad hladinou a nemůžu uvěřit, že to prožívám. Celou tu krásu mám jen pro sebe, protože jak později zjistím, lidí v těchto končinách z mnoha příčin ubývá. Vůbec se mi nechce pryč a několikrát se vracím - ještě se podívat sem a sem a tamhle ... Ježiš, už opravdu musím, asi se chovám jako blázen, ale co když už to takhle nikdy neuvidím, tak ještě naposledy.

Ze šotoliny na hrubý asfalt a pádím směr severovýchod podél ukrajinské hranice. Vidím odbočku vpravo, takže to jde ještě blíž k hranici, no tak dobře. Cesta se mění z asfaltu na horší asfalt, pak na ještě horší asfalt, pak na kameny a nakonec na hlínu. Jedu lesem a nade mnou cestu uzavírají koruny stromů, nad nimiž se tyčí Vihorlatské vrchy. Ta samota mě svírá a působí neskutečně. Je tu krásně, jen se moc nezasnít, tady by mě asi nikdo nenašel. Občas přebrodím kamenitý potok a někde jsou hlubší vodou vymleté koleje, tak opatrně. Jedu pomaleji, občas zastavím, abych se chůzí podíval, jestli to dám na motorce anebo jestli mám raději volat 112. A jejda, není tu signál, no tak to asi dám...
Konečně jsem ve vesnici. Nápisy jsou tu dvojí, slovensky, ale i rusky v azbuce. (Všiml jsem si už před několika dny, že Slováci to tak mají i podél jižní hranice s Maďarskem) A většina obyvatel, se kterými jsem mluvil podél hranic, nezačíná mluvit slovensky, ale na jihu maďarsky a na východě rusínsky. Když zjistí, odkud přijíždím, tak se tak nějak jazykově přizpůsobíme, i když 100% to není, ale alespoň zapojím fantazii.

Projíždím Ruský Hrabovec, Dúbravu a jsem v Ubľe. Vesničky jsou vesměs prázdné a hodně domků už není obývaných. Pomalu chátrají a příroda si na nich bere svou daň. Žít tady znamená pomáhat si a nezávidět. A proto už zůstávají jen ti nejstarší. Jedu, vnímám vůně, samotu a odloučení, přesně tak, jak to mám rád. Vzpomenu na jméno jednoho seriálu "Temný kraj".
Dokonce zde zahlédnu i předvolební billboard nějakého politika s jakýmsi poselstvím a slibem. Rozhlížím se a nedokážu si představit zbytečnější místo na předvolební kampaň. Ti lidé to zde mají velmi těžké, dosud jim zde politika toho moc nepřinesla a oni potřebují hlavně posekat a usušit seno, zorat políčko a pořezat dřevo.Ten billboard tady lidi pramálo zajímá a působí zde dost nevkusně.(Mimochodem všímám si, že zde netopí většinou smrkem jako u nás, ale všude se štípe krásné bukové dřevo, zdejší krajina ho nabízí nekonečné množství).

Na chvilku otáčím na severozápad a jedu doslova na konec světa. Po nad očekávání kvalitním asfaltu se dostávám do vesničky Ruská Volová. Znovu zastavuji, abych nabral tu atmosféru. Těžko se to vyjadřuje, má to pro mě nepopsatelné kouzlo. Sednu si do trávy a nechám svobodně myšlenky plynout. V hlavě se míhají útržky prožitých bolestí, které mě budou provázet už celý život.Tak rád bych tolik věcí vrátil. Člověk až tehdy pochopí, když co jeho srdcem proroste, ztratí.
V tom přichází dvě stařenky a děda. Jsou hezky oblečení a v rukou mají nástroje na sečení a sušení trávy. Přijdou blíž a hned zakládají hovor plynnou rusínštinou.  Pozdravím a již ve stoje poprosím o jinou jazykovou mutaci.

Dlouho povídáme a já si vzpomenu na Rumunsko někdy v roce 2015.
Situace je zde naprosto totožná. Vesnička dříve prosperující a soběstačná dnes chátrá a trvale žijící obyvatelé se spočítají na prstech ruky. Mladí dávno odešli a nikdo se již nevrátil. Ti co tu žijí, už mají hodně křížků a starých sousedů rychle ubývá. Ptám se, co bude dál? Jen pokrčí rameny, asi to tu zanikne, nikdo už po nás nezůstane. Probleskne mi hlavou můj příběh - léta přibývají a až po padesátce jsem postavil vysněný dům, mám ovečky a za domem les. Ale najednou nevím kam dál, hodně jsme prožili a snad se bojím další věci začínat. Děti nemáme, a tak ani nevím, co s tím vším jednou bude. Tyhle myšlenky se opakují stále častěji a já nemám nic, čím je zodpovědět.
Rozloučíme se a popřejeme navzájem zdraví a oni mně navíc i dobrou cestu. Projedu celou vesničku a stáčím se zpět na severovýchod, za posledním domkem plný letících myšlenek musím zastavit a otřít si slzy.

Rozhlédnu se, kamaráde není čas na dojímání, tady cesta končí. Mapy říkají, že dál je jen les. Já ale chci do vesnice Ulič, a tak mi nezbývá, než to risknout. Jseš sám, tak nedělej kraviny a fakt mysli. Jedu pomalu a prodírám se v území, kde bych přespávat nechtěl. Vidím na mapě vesnici, kam chci, ale cesty tam nevedou, tak se snažím držet směr lesem, hlavně ať nezačne pršet, to by byl konec. Kola se obalí bahnem, kloužou a fakt nevím, co bych dělal.

Zatím to jde, skrze porost nevidím oblohu, ale občas mě pohladí sluneční paprsek a hned mám víc odvahy. Nalevo ode mě vidím za lesem louku, najdu průjezdnější místo a už se škrábu tím směrem. Vyjedu na vrchol a přede mnou se rozprostře obrovská, horizonty členěná louka. Slunce svítí a já se tetelím blahem. Chvilku stojím, pak sedím a nevím, jak to všechno do sebe co nejhlouběji uložit.
Na zádech si vozím camel tank a dnes jsem ještě nepil. Nahmatám na rameni hadičku, napiju se a vzpomenu si na včerejší zážitek u minerálního pramene VERA, když jsem si doplňoval zásobu vody.
Potkal jsem tam člověka, který se blízko toho starého léčivého pramenu narodil. Nyní na stáří se musel odstěhovat, ale jednou měsíčně se k prameni vrací a udělá si zásobu vody. Bez té vody by umřel, vypráví mi její historii, jak se vozila povozy až do Maďarska a Itálie a nabízí pohárek, ať mohu ochutnat.

Nabral jsem si tři litry a dva z nich mám ještě na zádech. Voda je opravdu vynikající, nikdy jsem nic takového při pití vody nevnímal.
Sedím opřený o motorku, upíjím Veru a plním svůj mozkový harddisk. Ty louky jsou fakt obrovské a jsou na vrcholcích kopců, všechny lesy kolem jsou níž. Je to krása. Myslím na Ozzyho. Letos na jaře nám umřel a tolik mi chybí. Byl to maliňák s těžko uvěřitelným příběhem a já nikdy netušil, jak může pes člověka milovat. Přeju si, až to tady na Zemi skončíme, abychom se mohli tam někde všichni setkat. Už vás tam mám tolik...
Vesnice je severně, a tak se zkusím vydat tím směrem. Přejedu jednu louku do kopce a za ní je další z kopce a vidím průsek lesem. Zkusím to, směr by odpovídal. Vjedu do lesa a opravdu, stromy jakoby se zde rozestoupily. Po pár metrech se sešeří a kola se mi zaboří z prudkého kopce do nestabilního terénu. Je sucho a přeci se propadám. Musím zastavit a seskočit z motorky, podívám se na stromy kolem a pak mě hrůzou polil studený pot. Nepanikař, jednej rychle, ale nepanikař!
Před pár dny jsem při obědě v restauraci zaslechl v TV rozhovor s lesníky, kteří zde nedaleko těžili dřevo a napadl je medvěd. Říkali, že měli puštěné motorové pily a on se postavil na zadní a ukazoval svou sílu. Lesníci hodili pily na zem a utekli za pomocí techniky pryč. Pro pily se vrátili druhý den s odborníky a zkoumali stopy. Sami lidé zabývající se medvědy tam říkali, že toto chování medvěda je velmi nestandartní. Ale následně při ohledání místa našli na stromech škrábance, kterými si medvěd značí teritorium, které mu lesníci narušili.
Stojím se zapadlou motorkou čumákem z kopce, všude plno klacků, kořenů a kamení, nebližší civilizace je kdoví kde a přímo vedle mě jsou dva stromy, na kterých jsou přesně stejné škrábance, jako ukazovali v té reportáži.

Rvu motorku, ale nejde to. Musím nastartovat, bude to rachot, ale jinak se pryč nedostanu. Bojím se, dost se bojím. Ne snad ze smrti samotné, ale spíš z jejího průběhu.
Motorka řve, plyn se mi nedaří regulovat, chci rychle pryč, ale měkkým terénem se nesmí zprudka, jinak se kola zahrabou. Mlátím sebou ze strany na stranu a dávám všechny síly, co mám. Periferně stále vidím ty poškrábané stromy a tep mám určitě přes dvěstě.
Povedlo se motorku vyprostit, nasedám a plným plynem letím přes kořeny z lesa ven zpět nahoru na louky. Jedu hlava nehlava a letím po louce opačným směrem, nežli jsem přijel. Stále se otáčím, jestli náhodou za mnou neběží.
Nic... Zpomal a uklidni se, je to dobrý. Klepu se, ale už věřím, že tohle přežiju.
Takže tamtudy už ne, podvědomě jedu opačným směrem po loukách a oklikou přes další kopec se konečně dostávém do vesnice Ulič.
Asfalt, asfalt, asfalt, stojím u cedule označující začátek obce, skáču kolem motorky po rozbitém asfaltu a raduju se z černého dehtu.
Až na konci obce jsem si pak všiml, že znak obce je vlk. No tak po tom všem nevím, jestli bych tu chodil na houby.

Pokračuju dál a užívám si nově nabytého života. Za pár kilometrů dorazím do vesničky Ruský Potok. Projíždím jí celou až na konec k dřevěnému kostelíčku s hřbitovem. Procházím krásné mnoho set let staré stavení a na hřbitůvku kolem kostelíku se zastavím. Obecně platí, že hřbitovy tady jsou jiné nežli u nás. Honosnější, udržovanější, větší a zdejší lidé k mrtvým chovají velikou úctu. Ale tenhle je jiný. Na malém hřbitově si všímám náhrobků a čtu jména těch děvčat a chlapců a jejich ročníky narození i úmrtí. Většina ze zde pochovaných jsou mladí lidé, moc mladí na tuhle zkušenost. Mnozí se narodili dlouho po tom, co jsem se narodil já a přesto již dávno odešli. Jiná dívka se narodila dříve, ale když ji v roce 1980 bylo něco přes třicet let, tak také zemřela.

Stojím tam a tiše myslím na to, co se jim asi stalo, a jak a kdy skončím já.
Už, už chci obrátit motorku a pokračovat, když si všimnu prvního člověka. Zastavím a hned se dáme do řeči. 
Chlapík šedé vlasy na lopatky, má v ruce kalač, na nohou těžké boty a kolem je bukového dřeva, kam se podíváš. Zastaví od práce a nabídne místo na zápraží, ubalí cigaretu a když zjistí, že nekouřím, dá mi hašlerku. Některé momenty člověka úplně odzbrojí (přeju si, aby ty chvíle trvaly stále). Sedíme, povídáme a já si najednou uvědomuji, jak jsou někteří lidé vzácní. Dokouří a zavede mě na chodbu, kde ukazuje samorosty a mnohé zajímavosti z přírody. Jmenuje se Jožo a žije tu sám. V létě dělá dřevo na zimu a v zimě čistí samorosty a kořeny prazvláštních tvarů. Na zahrádce pěstuje byliny a občas posílá balíček dceři do Prahy. Kdysi to tady koupil, pak osaměl a už tady sám dožije, i když je to dřina, jak říká. "Kam bych taky šel, mám to tady rád a ve městě bych hned umřel". Pak se ke mně nakloní a zašeptá: "Davide nespěchej a žij pomalu, protože příroda to zařídila tak, že ten kdo žije rychle, brzy umírá". Proto tu lidé nikam nespěchají, proč taky, mívají tu dva metry sněhu a zima je dlouhá. Vstřebávám jeho radu a při vzpomínce na místní hřbitov mě i v tom horku zamrazí. Strašně to utíká a já se musím balit. Jsem rád, že jsem tě poznal Jožo a ze srdce Ti přeju hodně zdraví!

Startuji a přes Východní Karpaty jedu neskutečnou silnicí dál na západ. Zatáčky jsou tu táhlé a přehledné a já si nepamatuji, kdy mě tak moc bavilo zatáčet. Alpy jsou fajn, ale tohle je mnohem víc.
Dnešek byl den, který jsem si vysnil. Kéž by takových ještě bylo pro nás všechny.
Hluboko ponořen do svých myšlenek jedu krajinou a cítím smutek i štěstí současně. Tyhle chvíle nedokážu nikdy ničím nahradit, je to jako droga, kterou chci brát, dokud budu schopen dýchat. Jedu dál a dál, míjím vesničku za vesničkou a začína pršet. Zmoklej na kost stavím v Bardějově. Beru první penzion a píšu, píšu, píšu a nechci "víc" jen "ještě"... prosím ...

Ps: Přikládám pár foto, kde je i Jožo a já, mám samozřejmě spoustu fotek, ale někdy je lepší, nechat pracovat fantazii...DB

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE