Slovensko cestou necestou 2008

Třetí den

U babičky se nám spí vždycky skvěle a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Zatím co já jsem už dávno vzhůru, Kája ještě spí zmožený z předcházejících dvou dnů. Ani se mu nedivím, mít tři dny řidičák a hned vyjet na takový trip a s motorkou, která na to moc není, tak spím asi taky. Ono taky jezdit v provozu a po poli je sakra rozdíl. Dnes mám v plánu pokořit nejvýchodnější dediny Slovenska, a to dost známou Novou Sedlicu. Vyjíždím v 8.30 hod a sám, protože junior ještě prdí do peřin a stejně se mu na tento výlet nechtělo. Na rozdíl od něho se já na něj těším zase moc, protože si splním další ze svých dávných snů. Přes Hriadky, kde odbočuju vlevo se dostávám do Michalovcú. Zajíždím k benzince a dávám jednu východňárskou automatovku, ať se mi lépe upřesňuje dnešní trasa. Trasa je jasná, tak jdem na to. Z Michalovcú jedu po E50, která končí ve Vyšném Nemeckém na hraničním přechodu s Ukrajinou. Já s ní ale sjíždím za Sobrancami v Tibavě doleva na č. 566. Před Podhoroděm jedu vpravo, páč chci co nejvíce kopírovat hranici s Ukrajinou. Jsem zvědavý, jak to tam vypadá. Projíždím vesnicí Beňatina za kterou stoupám na kopec, ale při pohledu vpravo zahlédnu nějaký lom. Vracím se, sjíždím z hlavní a po šotolinové cestě přijíždím k opuštěnému lomu, který je jako z pohádky. Kdyby bylo lepší počasí, tak už se tam ráchám. Je to tady paráda a někdy se sem určitě vrátím, ale za lepšího počasí. Pořizuju fotodokumentaci a mažu dál.

Za tím kopcem v pozadí je již Ukrajina a hřeben Popriečneho tvoří zelenou hranici.

Najíždím zpět na hlavní a po pár serpentýnách zastavuju nahoře v sedle a shora si ještě jednou fotím ten krásný lom a jeho okolí. Následně sjíždím do Inovcú a pak přes autobusovou točnu, což se mi nějak nezdá, pokračuju po dosti rozpadlé a dokola již hodně zarostlé asfaltce pořád někam dolu. Projíždím kolem nějakého chlapíka, který opřený o žiguláka telefonuje. Pár set metrů pod ním se cesta jakoby rozdvojuje. Vracím se tedy k chlapíkovi, který mě ujišťuje, že jedu správně. Točím to a jedu zase dolu a na rozcestí se stáčím doleva a kopíruju potok. Cesta je čím dál víc užší a povrch čím dál víc zajímavější – o to víc se mi to líbí. Po pár kilometrech se začínají kolem mě motat volně pobíhající krávy a zanedlouho už mezi plotky projíždím Ruským Hrabovcem. Po pravdě se mi ulevilo, protože představa, že mě někde v lese zastřelí aktivní ukrajinský pohraničník za narušení zelené hranice se mi vůbec nezamlouvá. Najíždím na č.566 a už si to zase vyprašuju po krásné silnici směrem na Ubľu.Asi po 3 km v dedině d/brava na chvilečku zastavuju, abych si mohl vyfotit hezký pravoslavný kostelík.

Po cca 4 km přijíždím do Ubľe a za mostem odbočuju vpravo na přechod, který je nedaleko.

Dělám povinnou fotečku a mažu pryč, páč jsem se asi nelíbil jednomu celníkovi (možná můj foťák) a začal si to mašírovat přímo ke mně. Z Ubľe jedu na sever na Klenovú a Kalnú Roztoku za kterou po přejetí menšího sedla najíždím na č. 74. Po 3 km jsem ve Stakčíně a na benzince dávám kávu. Je tam pohodový pumpař, tak dáváme řeč a já vyzvídám, jestli je pravda, že existuje cesta z Uliča do Ubľe, jak jsem to kdysi četl v nějakém cestopise. Potvrzuje mi, že cesta tam je, ale není nejlepší. Ze Stakčína si to svištím kolem vodní nádrže Starina po krásné cestě. Krásnými serpentinami vyjíždím na horu do sedla nad přehradou. Cestou dolů je to taky pěkný a pak si to velmi svižně vyprašuju údolíčkem až do Uliče. Tady odbočuji vlevo a po 14-ti kilometrech vjíždím do nejvýchodnější dediny Slovenska Nové Sedlice.
Celou ji projíždím a zkouším jet co nejdál. Po pár kilometrech lesem mě ale zastavuje cedule, tak to točím. Dělám dobře, protože vzápětí se proti mně valí jeden z mnoha Range- Roverů s pohraničníkama, kterých v těchto končinách potkávám hodně. Mají na starosti zelenou hranici a údajně je tady dost „velký provoz“. Nic mě tu nezaujalo a nevidím ani žádnou občerstvovnu, tak jí mávám a mažu nazpět do Uliče.

Protože nevím, kudy dál zastavuju chlapíka s V3S-kou a ptám se ho na cestu. Dá se s ním mluvit a on mi vypráví historii cesty z Uliča do Ubľe. Ještě před převratem se udělala nová asfaltka, kterou stihli dodělat těsně před zimou. Ta byla ale bohužel dost krutá a následkem toho se cesta na mnoha místech roztrhala a propadla, ne-li celá utrhla. Přišel převrat, pak rozdělení a už se na její obnovu nenašly zdroje. Projet se to prý ale dá, i když místy je to víc než „zajímavé“,.Už se na ni těším jako malej kluk a ještě než kopnu do koní, tak ještě dává radu, že na první lesní křižovatce mám jet vpravo a na druhé vlevo dolů a přijedu přímo do Ruské Volové. Děkuju a zanedlouho zjišťuju, jak dobrá to byla rada. Zatahuje se a začíná poprchat. Ještě kousek jedu po krásné široké cestě a pak to začalo. Najíždím do lesa a většinou jedu za jedna ve stupačkách a když to „rozpálím“ tak za dvě na vyšší volnoběh. Je to dáno jednak podmáčeným podložím, aktuálním deštěm a jako třešnička na dortu jsou mé cestovní E-08. O to větší zábava to ale je. Cestou hluboko v lese potkávám asi školní výlet a každému z nich bylo na očích vidět, jak mi závidí, že si vezu prdel a oni musí po svých za deště a v takovém marastu. O kousek dál míjím odstaveného prázdného Rovera, což mě těší a kloužu si to spokojeně dál. Nastala chvíle, kdy už nejedu do kopce ani po rovině, ale začínám padat dolů a znalí věci ví, že ta správná prča teprve začíná. Zvládám to a bez ztráty kytičky vjíždím po 10-ti kilometrech nádherného offroadu do Ruské Volové. Déšť je čím dál hustější, tak se nezdržuju a mažu do Ubľe.

Tady se napojuji na cestu č.566 a mažu po ní až do Tibavy. Cesta je tady parádní a navíc před Podhoroděm se přejíždí takové malé „Buchlováky“ což mi drásá nervy, páč druhá věc, kterou mé kopačky nemají rády je voda a nerad bych se válel. V Tibavě dávám pravý a po chvilce zatavuju v Sobrancích na benzince. Tankuju a dávám kávu. Nezdržuju se a jedu dál, protože to vypadá, že té vody vezou ještě víc. Do Michalovcú je to nudná rovina. V Hriadkách dávám pravý a po dalších 7mi kilometrech parkuju v garáži. Je nějakých 15.45 hod a já nadmíru spokojen vyslékám mokré hadry. Následuje teploučká sprcha, kterou zakončuju dnešní parádní vyjížďku.
Čtvrtý den: Dnes je hnusně. Prší a fouká silný vítr, tak relaxujeme.

Pátý den

Dopoledne by čerta nevyhnal, ale po obědě se to lepší. Vyrážím tedy navštívit známé do Topoľovky u Humenného. Nazpět to beru přes Humenné, Strážske a odsud na Vranov nad Topľou. Samozřejmě, že zase v dešti. U Bukózy dávám levý a mažu zkratkou na Sačurov. Odtud už je to jen kousek domů, který dojíždím pro změnu zase sluníčka. No a to bylo pro dnešek všechno.

Den šestý

Počasí nic moc, a tak se nechávám přemluvit na výlet na tržnici do polského Krosna.
Ve 13.30 hod jsme nazpět a o 14-té už se synkem startujeme na dvoře motorky, protože se počasí konečně umoudřilo a už neprší. Ve Vranově nad Topľou jsme za pár chvil. Tady se dáváme směrem na západ a přes Bánske za kterými po nové asfaltce po pěkné klikatici přejíždíme Slánske vrchy se dostáváme přímo do Herľan. Tady zajíždíme k proslulému „vodotrysku“ - ten se v pravidelném intervalu tlačí z hlubin země na povrch. Samozřejmě, že nemáme to štěstí abychom ho viděli, a tak mažem dál.
Jedeme po č.576 na Bidovce.Za nimi přejíždíme hlavní tah z Košic na Michalovce a přes Ruskov se dostáváme do Bohdanovcú. Tady jedeme vlevo a stoupáme na průsmyk zase přetínající Slánske vrchy. Odtud je krásný výhled nejen na nedalekou zříceninu Slánskeho hradu, ale také na dost velkou část Východoslovenské nížiny s pozadím Vihorlatských vrchů. Chvilku se kocháme a pak jedeme vpravo okolo otevřené závory a najíždíme do lesa. Po cca 8 km zajímavé cesty lesem přijíždíme k jezeru Izra, na mapě jen ztěží viditelné.

Bufet je otevřený, tak si dáváme každý kofolku a kocháme se okolím. Je tady okolo i pár chat a zde v bufetu možnost si zapujčit šlapadla i loďky. Je to tady ideální místo na výlet – taková malá oáza klidu a pohody zasekaná hluboko v lesích. Odtud od Izry i k ní vedou dvě přístupové cesty, ale ani po jedné z nich nemáme v plánu se vracet. Z Izry totiž vedou i turistické značky a právě těmi budeme pokračovat dále. Za normálních podmínek by to byl určitě pěkný offroudík, ale důvodu vydatných dešťů minulých dní se mi do toho ale vůbec nechce. Nechal jsem se ale od juniora ukecat a taky to tak dopadlo. Nejprve jsme se vydali po značce, která nás asi po 5-ti minutách přivádí k Slovensko-Maďarské zelené hranici. To se ještě dalo ukočírovat i na mých E-08. Otáčíme to a kousek se vracíme. Nacházíme rozdělovník turistických tras a po jedné z nich se vydáváme.
Kája jede první a viditelně je on i jeho Suza ve svém živlu. To já o sobě říct teda nemůžu. Přijíždíme na další rozcestí a tady začínám stávkovat, páč se mi to fakt už nelíbí. Vysílám teda předsunutou hlídku, která se po chvilce vrací s tím, že se to dá projet. Ač tomu vůbec nevěřím, tak tam jedu. Samozřejmě, že to byla osudová chyba a během pár metrů jsem se třikrát válel v kolejích vyjetých Lakatošem jako prase. Měli jsme oba co dělat, abychom Blacka vytáhli nazpět nahoru. Synek z toho měl ukrutnou srandu na rozdíl ode mě. No vydýchával jsem to ještě 10 minut.
To se někdo směje. A někdo zase ne.
Vzdáváme to a jedeme zpátky na Izru a odtud po již solidní lesní cestě sjíždíme do Kalše. Tady dáváme pravý a přes Kuzmice,Michaľany a Čerhov přijíždíme po č. 553 na benzinku u bývalého hraničního přechodu / zlatý Schengen / Sátoraljaújhely. Tankujeme a dáváme zasloužené kafčo. Pořizujeme fotku v pozadí s bývalým přechodem a kopcem na který se právě chystáme.

Tak a teď jedem na ten kopec za náma. Ten kopec je na maďarském území, takže to už je třetí stát, který jsme spolu se synem od začátku našeho putování navštívili. Tak jdem na to. Ač jsem tam byl již dvakrát ( autem ), nejsem si dvakrát jistý, ale daří se a přes spleť uliček starého města se propracováváme až nahoru k přestupní stanici lanovky.
Tak a tohle byl poslední cíl dnešního výletu. Sice zase trochu uplakaný, ale i to má své kouzlo. Spokojeni sjíždíme opatrně dolů do města. Na Slovensko je to kousek a za hranicemi na křižovatce se rozdělujeme. Kája jede vlevo přímo domů – prý něco má … a já jedu vpravo přes Slovenské Nové Město a Boršu do Viničiek ke svému dvornímu vinaři panu Nagyovi nabrat pár litříků bezkonkurenčního Tokaje do kufru.

Po příjemném rozhovoru se loučím a pohodovou jízdou mažu domů. Tam přijíždím něco před 20.00 hod a synek samozřejmě ještě není doma. Vytahuji hadici a vykonávám očistu, ať zítra nevypadám jako čunče. Ještě než doumývám přijíždí i Kája, tak to oplachuju i mu. Po motorkách následuje oblečení a pak hupky dupky do pršky.Bylo to krásné odpoledne a oběma se nám dnešní výlet moc líbil.

Sedmý den

Dnes je sobota – den návratu domů. Z Parchovan odjíždíme v 6.30 hod za slunečného počasí, ale fouká nepříjemný vítr. V Hriadkách dáváme pravý a přes Sečovce a Dargovský průsmyk se řítíme do Košic. Těmi projíždíme v 7.45 hod jako nůž máslem. Provoz ještě není velký a navigace je taktéž v pohodě.
Severní i jižní cestu z domu na východ znám za ty roky poměrně dobře, ale ještě nikdy jsem nejel tou prostřední. Dělal jsem si na ni chutě už dávno, ale vyšlo to až teď. Z Košic se tedy vydáváme po č. 547 na Veľký Folkmar. Cca 3 km za ním odbočujeme vlevo na č. 546 a přes Gelnicu, Švedlár a Nálepkovo ( krásná příroda, ale ta tma všude kolem ) se dostáváme do Hnilčíka ( tady se potok po vytrvalých deštích pěkně rozdivočil ) a při jeho pomalém projíždění sledujeme opravné a zpevňovací práce na podemleté silnici. Z Hnilčíka jedeme po č. 533 na Mlynky, ale po pár stech metrech v kopci za zatáčkou objevujeme zašitý malý lom přímo vybízející k malému odpočinku.Je 9.30 hod a máme najeto 130 km.
Je po svačince, Kája to má prolezené dokola, tak nasedáme a jedem dál. Místní cesty jsou ideální pro naše endura, takže si to užíváme. Jsme ve Mlynkách a nakupujeme pitivo. Potkáváme tam partu kluků čopráků od Hodonína, tak s nima dáváme řeč. Jsou tady na dovolené a v obchodě dělali zásobu náloží na večer. Loučíme se a mažem dál. V Dedinkách pořizujeme foto místní vodní nádrže a následně najíždíme na č. 67 začínající v Rožňavě a po Stratenej projíždíme přes profláknutou „Dobšinskú ľadovú jaskyňu“. Probíhá tam takové turistické šílenství, že z toho jde hlava kolem. Prcháme odtamtud raději pryč, ač původně jsem tady plánoval menší přestávku. Po dalších 4 km jedeme vlevo a najíždíme na č. 66 – čili „Route 66 of Slovakia“. Po chvilce zastavujeme na sedle Besník. Od Košic až sem je to krásná trasa, která opravdu stojí za projetí. Příroda je tu fantastická, cesty místy fakt hrozné a vesnice s městy takové nějaké jiné. Místy bylo tak černo až z toho šla hrůza. Z besníka sjíždíme do Télgártu a dál pokračujeme po č.66 Horehronským podolím sevřeni ze severu Nízkýma Tatrama a z jihu Muránskou planinou a Veporskými vrchy. Cesta je tady dobrá a my si to vyprašujem hezky svižně. V Brezně dáváme na benzince malou přestávku a po menším kufrování v Banské Bystrici zastavujeme za Harmancem, abychom nabrali sílu a koncentraci na dlouho očekávaný a velmi populární „Harmanec“. Je právě 12.10 hod a od rána máme ujeto 273 km.
Dobrý čas a klobouk dolů před DR-kou, páč na rovinkách v pohodě vydrží i turistické kilo. Harmanec jako vždy nezklamal a zase se mi potvrdilo, že i s Transalpem se dají setsakramentsky potrápit i mnohem s?lnější supersporty – když jsou na to ty správné podmínky. Stojíme až na benzince v Turčianskych Teplicích, což je nějakých 20 km od Harmanca a ještě teď máme oba dva držky od ucha k uchu. Harmanec je prostě mazec a vřele doporučuju každému ho navštívit. Podle mě je to takové slovenské „Passo di Rolle“. Chci si dát kávičku, ale u syna nenacházím pochopení (nějak podezřele ho to táhne domů … ), tak mu dávám tankvak s mapou, ať si jede, když chce – no ne? V klidu si dávám kávu a pak vyrážím. Říkal jsem si, že za chvilu ho mám, přeci ňáká 125ca mně neujede. Omyl pánové! Z Trenčianskych Teplic jedu na Budiš, Nitrianske Pravno, Pravenec, Prievidzu a dál po č.50 a vůbec se s tím nemazlím. V Bánovcích čekám na benzince říkajíc si, že určitě zabloudil. Po 10-ti minutách to balím s tím, že ho počkám na Hrozenkově, což také dělám. Po cca 20-ti minutách mu volám a hned mám jasno. Už se mu prý na mě nechce čekat v Hradčovicích na benzince, což je asi 10 km od domu a jede domů. Co k tomu dodat. No asi jenom tolik, že Slovensko je krásná země a rozhodně stojí za to ji navštívit. Domů přijíždím v 16.15 hod a mám najeto 455 km. Co říci na závěr. Asi tolik, že naše první společná motodovolená se nám oběma líbila, motorky nám šlapaly jak hodinky a je dobré vědět, že se na ně dá spolehnout. Co se týká mého syna a jeho DR-ky, což není ideální stroj na dlouhé cesty, tak klobouk dolů. No a to nejhlavnější, a to je, že jsme dojeli v pořádku do cíle našeho putování a to je domů !!!

Celkem ujeto … 1815 km