Slovensko 2011

Janička dnes slaví narozeniny. Prstýnek, který jsem pečlivě hlídal od začátku cesty můžu dnes konečně přestat schovávat po různých místech. Dopoledne nás čeká Vlkolínec, vesnička na okraji Nízkých tater. Žije zde 17 stálých obyvatel, a je to moc krásný skanzen.

Obědváme doma a já se ptám Janičky, co by dneska ráda dělala. Prý Tatralandia, tak je tedy rozhodnuto. Po obědě jedeme do Liptovského Mikuláše v kraťasech a tričku. Cesta dlouhá asi 20 km zabila dvojnásobný čas, měl jsem totiž obavy o bezpečnost :-) . Večer si navzájem sdělujeme zážitky, Fildouš vyrazil na Oravu, koupání ho nezlákalo.

Den odjezdu. Pořád svítí sluníčko. Brzy ráno vstáváme, a loučíme se s naší hostitelkou paní Soňou. „Mohli bychom si s Vámi a s motorkami udělat před penzionem fotku?“ Další z osudných vět :-) . Jedu před penzion, otáčím transalpa. Najednou zjišťuji, že mě přepral a padá k zemi. Nohy rychle na zem, zabejčit rukama, nejde to, znovu zabrat rukama... Mno a motorka se něžně válí v aslfaltové peřině. Fildouš už se z dálky směje a jede mi na pomoc.

Poslední foto a můžeme vyrazit. Na dálnici nuda, jedeme normálním tempem, až vjedné pravé zatáčce motorka nadskočí a já cítím jak Janička letí dolů. Ve zlomku okamžiku sebou však mocně trhne a já vím, že je ještě za mnou. „Zavřely se mi oči,“ povídá na odpočívadle. Přejíždíme hranice.

Dorážíme k bistru na Buchláky a já čuchám problém. Se slovy „smrdí to tu chladící kapalinou“ se dívám na zacákaný pravý bok motorky. Průšvih je tu. Nyní ale poznávám ochotu motorkářů. Je jedno jestli je to zmrzlinář nebo bahňák, stačí k nějakému přijít a prostě požádat o pomoc. A tak jsem tedy požádal. Celý bok jsme umyli a já na dalších kilomtrech zkoumal, jestli kapalina utíká dál. A co myslíte? No samozřejmě že utíkala :-).

Ve stresu jsem dojel do Pelhřimova, kde jsme se s Fildoušem rozloučili. Fildouš frčel do Kutné Hory a my do Tábora, kde jsem měl domluven nocleh u tety. 

Balení, odjezd, příjezd. Tato slova by ten den asi nejlépe vystihla. Až domů jsem dojel s tekoucí chladící kapalinou. Nakonec jsem zjistil, že to byl prasklý chladič.

Moje první delší dovolená. Bylo zajímavé se s tím poprat. Počínaje plánováním, a tímhle cestopisem konče. Je to nezapomenutelný zážitek a jsem rád, že jsem v 18 letech konečně našel to, co mě baví. Jedno čínské přísloví praví: Za tři roky se může člověk stát učencem, avšak ani za deset let zkušeným cestovatelem. A to platí i o mě. Pořád je co objevovat a tak se těším na další a další cesty.
Tehle cestopis má za úkol spíše připomínat. Já jsem člověk zapomnětlivý a tohle je má paměť na papíře. Nejsou tu přesné údaje o spotřebě ani o počtu kilometrů, jsou tu popsané zážitky a to mi, myslím, dá mnohem víc. Jestli jste dočetli až sem, asi vás cestopis něčím zaujal a to je správně, i to má totiž za úkol.
Děkuji a mnoho šťastných kilometrů :-)