Slovensko 2011

Ráno se probouzím s dobrým pocitem. Jistě to všichni znáte, cesta před vámi, přítelkyně vedle vás. Pak se ale podívám z okna a vidím tu obrovskou katastrofu! Prší. Ubytování je však zamluveno, tak tu přeháňku přece projedeme. Kromě své obvyklé výstroje tedy oblékáme navíc nepromoky a naštvaně se ploužíme domem do garáže. Táta ještě prohodí pár vět okolo půjčení auta, ale jako správní motorkáři to okamžitě zamítáme. Sedíme v garáži, pod námi bublá motorka, nad námi bubnuje déšť a já velím: „Vyrážíme!“
Zastávka po 7 km. U Janičky doma. Nemáme žehličku na vlasy :-). Dobalujeme tedy a konečně hurá vstříc novým dobrodružstvím. Po dalších 40 km stavíme u mojí babičky na čaj. Janička dostává nové nepromokavé boty na motorku a já buchty do uzlíčku. Po asi 90 km přijíždíme do Tábora, kde svlékáme nepromoky, aby nás pustili alespoň do cukrárny. Vstřebáváme zaslouženou odměnu a já volám do kempu u Brna, že se malinko zpozdíme. Následuje dlouhá, nudná a místy (dálnice D1) i nebezpečná cesta do kempu. V kempu jsme rádi, že jsme. Zahříváme se jak jen je možné. Chatka je celkem útulná, využíváme ji jen z poloviny. Když vidím ledničku v chatce, jásám. Pak jí ale otevřu a zjišťuji, že si tam pan domácí pěstuje lékárnu plnou antibiotik. Usínáme.

Hraje rádio Krokodýl, a otevírám oči. Je zataženo, ale neprší. Fajn. Od majitele dostáváme k snídani pár čerstvých rohlíků a nějaká máslíčka, marmeládičky, med. Je docela příjemný, ukazuje nám nějaké fotky z 30. let z brněnského okruhu, tehdy ještě přírodního, a všechno je dobré, až na ta máslíčka a marmeládičky. Další pěstírna penicilinu. Bereme si opravdu jen ze slušnosti.
V uších slyším: „Proč si nenajel na dálnici? Jo chápu, chceš vidět ten Brněnskej okruh.“„Určitě to bude jenom za támhletím kopcem, pak se hned vrátíme...“ Jedeme za kopec, za druhý, za třetí... Brno. „Asi jsme nějak zabloudili, zlato“ :-) . Takže aktivuji svůj přirozený orientační smysl podruhé a snažím se projet Brno naskrz. Cedule, pruhy, spousta aut, Vyškov! Chytl jsem směr a tak nahazuji úsměv a otáčím plynem. Brzy se vezeme po dálnici skoro až do Zlína.

Kousek za Zlínem zastavujeme na benzínce a mě chytá únava. Malinko kape a já se bojím, že bude problém dojet až k Liptovskému Mikuláši. Janička se však nevzdává a chopí se role opory. Pomáhá mi s vybalením svačiny, kape kapky do očí, společně svačíme a je mi lépe. Nabuzený na další cestu vyrážím oplachován už docela hustým deštěm. Přejíždíme hranice, nikde nikdo. Je mi sice 18, ale pamatuji na ty děsné celní kontroly v dětství, a tak vřelé díky za Schengenský prostor. Cestou do Povážské Bystrice opět trochu bloudím, ale pak už se jen necháváme oplachovat předjížděnými kamiony na dálnici a valíme směr Žilina. 
Mezi Žilinou a Martinem přišlo veliké překvapení. Podél silnice jim tam vyrostl hustý les. Les který není tvořený stromy, nýbrž billboardy. Tolik reklam jsem neviděl ani při celovečerním filmu na televizi Nova. Rozptylován opakující se reklamou na dámské plavky, dovádím transalpa do Martinu a dále pokračujeme přes Ružomberok do obce Lúčky, kde nás čeká paní Soňa. Penzion nacházíme díky výrazné tyrkysové barvě prakticky okamžitě, ovšem v neuspořádaném vodopádu slov tryskajících z úst paní Soňy se ztrácíme zrovna tak rychle. Pět minut aklimatizace, ubytování, prohlídka humny (pro mladší ročníky, kteří netuší co je humna; neděste se, také jsem neměl ani páru. humna=stodola), vaření večeře a spánek v měkkých peřinách.

Prší... Lehce otráveni naší smůlou přežíváme dopoledne doma a po obědě padá rozhodnutí, že se pojede alespoň do Demänovské Lädové jaskyně. Jakmile jsem spatřil ten kopec k ní, udělalo se mi mdlo. Cestou si Janička stěžovala na nové boty, já zase na mojí chabou fyzičku. Zakoupili jsme lístky a naší skupinky se ujal mladý a velmi temperamentní průvodce. Svojí přednáškou o bezpečnosti prohlídky si zrobil obrovský respekt. Janičku hrozně moc rozesmálo jeho podání slova elektroinštalácia. Jeskyně samotná je opravdu nádherná. Ledové pasáže byly sice méněčetné, ale o to krásnější. Po prohlídce jsme si dali svačinu v opuštěné budce na opuštěném parkoviště zjevně u nějakého lyžařského areálu na konci Demänovské doliny. Samozřejmě v dešti. 

Čekáme u Tesca v Liptovském Mikuláši. Už by tu měl být. Půl hodiny, hodina a on nikde. Najednou zbystřím při zaregistrování čtyřválce a vidím žlutou tečku. Je to jasné, je tady! Fildouš dorazil. Všem najednou exponenciálně stoupá nálada a tak vyrážíme do penzionu. Představujeme Fildouše paní domácí a Janička nám vaří večeři. Špagety s nějakou omáčkou. Brzo usínáme, zítra nás čeká první společný den.