Slovensko

Naše výprava za krásami Slovenska se vydařila. Všechny motorky a motorkáři se drželi velice statečně a to i přes chvilkové nevolnosti Marušky. Dokonce i nejslabší z našich strojů, Yukina naší Žabičky zvládala celou cestu a někdy ukázala i silnějším mašinám, že „na to má“.

Slovensko
Charlie a já jsme vyrazili už brzo ráno k benzince u Humpolce, kde se připojil Míla s Luckou. Charlie oživil svůj stroj přidáním litru nafty do benzínu i když nechtěně. Jeho motorka „lapla druhý dech“ a vyrazila s Charliem v sedle na dálnici směr Devět křížů. Než jsme se vzpamatovali, byli pryč. Jako navigátor jsem se teda neosvědčil, když jsem přejel naše první stanoviště, kde čekali Verdo, Fanda, Kamil a pak i Charlie. Po nějakém čase jsme se sešli na benzínce za Brnem. Kamil vyrážel s Verdem z Třebíče a sešli se u Devíti křížů s Fandou. Poté co jsme se tak hezky všichni sešli, vydali jsme se společně do Švábenice, kde se připojili Asfalťák, Žabža a Méďa. 
Po dobré kávě jsme vyrazili do Uherského Brodu, kde na nás již čekal Robert. Poslední zastávka v ČR byla ve Starém Hrozenkově, kde jsme si dali oběd a poté jsme vyrazili směr Slovensko, vzhůru k nekonečným dálkám, za poznáním a objevováním. Hranice jsme přejeli podle Verdova plánu i když s malým zpožděním. Po nějaké době se od nás Méďa odloučil a vydal se na cestu domů, za povinnostmi a prací. My svorně vyjeli dál za naším "vůdcem" Verdem, ve formaci jak to jen nejlépe šlo. Míjeli jsme města jako Trenčín, Trenčianske Jastrabie, Bánovce nad Bebravou, přes Prievidzu do Banskej Bystrice. Tam nás Verdo ujistil, že jedeme správně a že nebloudíme. I kdyby tomu tak bylo, všichni by jsme asi mlčeli a nechali vojáka navigovat dál, aniž by jsme sami bloudili a zabloudili. Po krátké odpočinkové pauze jsme pokračovali do cíle, do místa určení. Horná Lehota (okres Brezno) nás uvítala v 16:40 místního času. První skupina se za doprovodu Verdova bratra ubytovala v místní školní ubytovně a druhá "VIP" skupina skládající se z Kamila, Milana, Lucky, Charlieho a mne se ubytovala přímo v "centru" vesnice v domku pro 10 lidí. Chatka byla dobře vybavená, včetně třech koupelen, satelitní TV, kuchyně, krbu a s plným barem. Po krátké "oživovací" sprše jsme se rozhodli zajít si na jídlo do Italské pizzerie v Podbrezovej. Hodnocení místní obsluhy bych raději vynechal, ovšem jídlo bylo vynikající. Za hodinku se ozval Wlastík s Maruškou, že dorazili na místo určení, přesně jak navigace řekla. Netrvalo dlouho a byli jsme všichni spolu. Kamil nás bavil hned po vypití první skleničce vína. Nutno podotknout, že svého Banďoura (motorku) už nechal zaparkovanou ve dvoře a nechal se vozit od Verdy. Večer jsme strávili v místní "krčme" při pivě, víně s kofolou, rumu s kofolou a dalším co si objednal zejména Kamil. Po zavíračce jsme si dali v chatě kafe a otevřeli víno neznámé značky. Pro někoho byla noc dlouhá, někdo se vyspal, někdo nespal. Druhý den naší výpravy byl pátek. Od rána to nevypadalo na slunný den. 
Po dobré kávě u Verešů a snídani koupené v místním koloniálu jsme se rozdělili na odvážné a ty co víc vypili. Kolem 11:30 dorazili slovenský motorkáři Maja s Romanom a Peter s Evkou. Po obědě jsme se rozhodli podniknout společnou jízdu. Sotva jsme nasedli na naše stroje a natočili motory, aby se místní obyvatelé mohli kochat nádherným zvukem našich laďáků začalo pršet. Jako drsní motorkáři jsme se ale nevzdali a přes to vyrazili za mokrým dobrodružstvím. Charlie, Kamil a Míla s Luckou ale usoudili, že to nestojí za to a vrátili se k TV a sklenici vína. Svoje odpoledne přeleželi u krbu. Sotva jsme dojeli na hlavní silnici, někteří se rozhodli vzít si na sebe nepromok. Možná a snad i díky tomu přestalo hned pršet. Ujeli jsme asi 150 km, dali si jídlo, poseděli v restauraci na terásce, popovídali a bylo nám fajn. 
Zjistili jsme, že ani naše výhra v hokeji není překážkou mezi lidmi, co mají stejný zájem, motorky. Při cestě nás na parkovišti u obchoďáku dohnali dva členové místního klubu MC. Tento klub jsem kontaktoval před naší cestou. Pozvali nás na jejich sezení v klubovém domě na konci Brezna. Není potřeba rozebírat, proč jsme tam jeli jenom v malé sestavě. Verdo, Žabža, Wlastík s Maruškou a já. Uvítali nás prezident, viceprezident a další členové klubu Survivors MC. Pohostili nás buřtama, klobáskou, uzeným, pivem, kávou a čajem. Společně jsme pak mluvili o klubech, motorkách a vše co se toho týče. Večer jsme o všem mluvili již mezi sebou opět k krčme v Hornej Lehote, kde jsme byli vážení hosté. Ráno, v sobotu a to i když se nechtělo, byl čas se zabalit a opustit toto milé místo a vydat se na cestu do Terchovej. Přidali se k nám i další dva motorkáři ze Slovenska Jan a Air. 
Bylo teplo a tak nikdo neřešil to, že nás čekají Vysoké Tatry, kde je zima i v létě. Nejvyšší bod bylo Štrbské Pleso, kde byla zima jak na Sibiři. Tatry nám ukázali, že počasí se tam mění z minuty na minutu. Začalo pršet, tak kdo měl nepromok tak si ho vzal na sebe, kdo ne, ten se obalil do „svačinové“ fólie, co měl s sebou Wlasta. Po společném focení jsme se dali na cestou strmou, cestou dolů na cestu do Terchovej. Přes spoustu míst, které si nemám šanci pamatovat až do Liptovského Mikuláša kde jsme si dali výteční oběd. Tady nás naši přátelé ze Slovenska opustili. Zůstali jenom Jan a Air, kteří nás doprovodili až do Terchovej. Ubytování v rodišti slovenského hrdiny Jánošíka nebylo sice nejlevnější, ale všichni jsme byli rádi, že máme kam složit svoje roztřesené kosti. Restaurace byla za rohem s příjemnou obsluhou. Mezi jídly převládali Slzy Aničky a různé jídla s brynze. Zlatý bažant taky nebyl špatný. Vedli jsme u stolu debaty o všem a co nás překvapilo a zaskočilo, byli panáky borovičky pro nás jako pozornost restaurace. Další den byla neděle. Den našeho odjezdu. Cesta byla dlouhá, ale ubíhala rychle. Nikdo moc nemluvil, uvědomovali jsme si, že je konec. Že náš výlet končí a vracíme se do normálního světa. Za hranicemi jsme se rozdělili a vyrazili v malých skupinkách k domovům. Sotva jsme se stihli rozkoukat a v duchu si zazpívat českou hymnu, zastavili nás policajti. „Běžná silniční kontrola“ nás čekala na úseku 15 km celkem 3 x. Výlet byl ukončen jízdou po dálnici. Závěr nebyl podle představ. Myslím, že naše výprava se zdařila a každý si tam přišel na své.
Děkuji všem co jeli, všem co se přidali, Verdovi za vedení a v neposlední řadě děkuji i sobě.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 2.29
Známkováno: 24x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist