Putování kolem Slovenska

Naše zastávka má kromě odpočinku i další důvod. Zastavujeme u začátku naučné stezky o Beilanských lůkách. Podle informací co jsem si zjistil před cestou, by to měla být největší chráněná krajinná oblast toho typu na Slovensku. Okruh měří několik stovek metrů, a tak napřed jsem poslal na obhlídku přítelkyni s fotoaparátem, zatímco jsem se uvelebil na lavičce a pozoroval okolní ruch. Za chvíli mně zmizela mezi stromy a já v klidu odpočíval. Jako vždy, když jsem naprosto sám, jsem se kochal liniemi motorky a nasával atmosféru místa. Okolní mírně zvlněnou krajinu lemovaly hory v dálce, a když se člověk oprostil od všech zvuků tak cítil i vůni léta, která nám zatím byla odepřena. Snad jsem chvilku i zamhouřil oči a upadl do dřímoty vzhledem k tomu, že moje navrátivší se víla najednou stála přede mnou. Ihned se dozvídám informaci, že šla někam daleko, a že jsou tam jen obyčejné louky s traktorem a z toho co jsem sliboval, tam není nic, ale že je to tam krásné a má plno fotek. No nedalo mi to samozřejmě tak vstávám a vydávám se na to podívat osobně.

Problém cesty jsem ihned odhalil, když přítelkyně zapomněla odbočit (pozn. přítelkyně: odbočit sem nezapomněla, jelikož mi někteří řekli, že mám jít pořád rovně …), a tak se já vydal napřed řádně rozbahněnou a posléze úzkou vyšlapanou cestičkou v mokré trávě. Po menším úsilí a pomalu se brodění jsem se dostal až k výhledu na louky. Naštěstí byl i přítomný dřevěných chodník. Po něm jsem se vypravil dál. Bohužel k vidění toho moc nebylo, podmáčená louka, pár křovisek. Z hlediska živočichů určitě zajímavá oblast, ovšem já si představoval něco na způsob Chalupářské slatě na Šumavě anebo mechových jezírek v Jeseníkách. Na několika místech byl chodník propadený a vzhledem k dešťům se již nedalo jít dál suchou nohou. Vracel jsem se zpátky a měl celkově rozpačité pocity.

Po této kulturní vložce nasedáme na stroj a míříme dále ke Spišské Bělé. Naše další zastávka je Červený Kláštor. Po chvíli jízdy odbočujeme podle navigace na úzkou cestičku, která má vést do Slovenské vsi. Bohužel se ukazuje, že řídit se nemá navigací, ale i občas hlavou. Po tom co překonám louži velikosti Balatonu, dojíždím k průrvě, kde má být údajně most, vzhledem k tomu, že silnice taky už před nějakou dobou skončila a most nikde, tak horko těžko obracím motorku a po výletu do terénu se vracím zpátky tam, kam patřím, na silnici. Tudíž nakonec jedeme až do Spišské vsi a dáváme se směrem na sever. Po chvíli vyjíždíme z kotliny a cesta začne stoupat a my se dostáváme do oblasti zvané spišská magura. Cesta se začíná klikatit a bohužel také kvalita asfaltu začíná trochu upadat, pořád to ale není nic katastrofálního. Jen začínám mít trochu obavy z počasí. Začíná se trochu zatahovat a vypadá to na déšť. Projíždíme krásnou oblastí s loukami na úpatí kopců a lesem na vrcholech, Spišskou starou vsí a už jsme na dohled řeky Dunajec a Polských hranic. Potkáváme daleko více aut a turistů. Je to dáno tím, že se přibližujeme národnímu parku Pieniny a Dunajec se zde dá splouvat na pltích.
My jsme ovšem zastavili trochu dál od všeho toho ruchu, abychom se v klidu najedli. Než jsem připravil jídlo, tak se přítelkyně prací od tam kam i král chodí sám značně pobledlá. No setkání se zmijí, zatím co jsou kalhoty u kotníků, nepatří mezi ty pozitivní zážitky (pozn. přítelkyně: Ne to rozhodně ne, vzhledem k tomu, že ode mne byla ta potvora asi půlmetru. Málem jsem na ni šlápla, byla schovaná v trávě a smotaná do malého klubka. Nebyla skoro vidět.). Ale dobré jídlo a pití to zpravilo a my jsme po občerstvení jeli dál. Naše cesta vedla podél Pieninského národního parku a dále do Staré Lubovny, kde už z dálky vidíme krásný hrad nad městem. Vzhledem k nedostatku času nezastavujeme a dokonce se rozhoduji, že nepojedeme na sever a pak přesně podél hranic, ale jedeme kratší cestou do Lubotína, a pak do Bardějova. Cesta podél řeky Poprad v poklidu ubíhá a až na slovenské řidiče, kteří mají tendence jezdit mimo obce nehledě na předpisy a hlavně předjíždět na místech, řekl bych nepříliš vhodných, se nic neděje.

Ve vyhlášeném lázeňském městě Bardějov projedeme centrem, a pak pěšky obhlédneme náměstí. Během toho, co jsme si u supermarketu dopřávali zmrzlinu, se k nám vnutil místní povaleč lázeňský. Povídal a povídal, ptal se kamže to jedeme a povídal zase. Vyvracel, že existuje nějaká Nová Sedlica, povídal také o tom, že pojedeme přes tři kopce, o tom že dojedeme do Havaje a o plno dalších věcech. Většina se vyplnila, ale Nová Sedlica naštěstí existuje. Když startujeme, tak stále ještě povídá, poslední zamávání a povaleč mizí v dáli. Jedeme do Svidníku.
Projíždíme Ondavskou vrchovinou. Mírné kopečky mezi nimi umístěné vesničky a tím proplouváme my. Jen je nám divné, že v každé vesnici jsou 3 kostely. Konkurence asi panuje všude. Ale na rozdíl od nás, tak na Slovensku, když je neděle dopoledne, plno slušně oblečených lidí míří do kostela. To jsem už dlouho neviděl. Také začínám mít trochu obavy, když názvy vesnic začínají být dvojjazyčné. Jeden Slovensky a hned pod ním azbuka. Není se čemu divit, už se přibližujeme a dnes budeme spát na konci Schengenského prostoru. Cesta plyne a my bez problémů dorážíme do Svidníku.

Při výjezdu z obce se zastavujeme u zaklesnutých tanků. Místo působí opuštěně a nebýt památníku, snad bychom i přejeli místo, kde se nalézá Údolí smrti. Čekal jsem aspoň nějaké informace, poutače nebo alespoň zmínku, ale ničeho takového se nedočkáte. Jako by temná historie stále dusila toto místo. Po chvíli, kdy člověk přemýšlí o všem, co se zde stalo, se vydáváme dál, tentokrát na sever přes Ladamirova do Krajná Polana. Tam odbočujeme z hlavního tahu na východ na silničky, které ani pomalu nejsou v mapě. Projíždíme místy, kde jakoby se čas vrátil několik desetiletí zpátky. Po silnicích běhají slepice a lidé si nás měří obezřetným pohledem. Nakonec dorážíme až na Havaj a odtud je to už kousek do Mezilaborce. Nabereme palivo a skoro bez zastavení pokračujeme dále na Sninu. Cestou stále více potkáváme cikány, kteří na nás ve vesnicích halekají a u cesty prodávají buď houby, anebo nezralé lískové ořechy. Odvahu zastavit nemám a vím, že sice všechny houby jsou jedlé, ale bohužel některé jen jednou.
Okolí je samozřejmě krásné a hezké silnice lemují lesy a kopečky. Nevím, jestli je to pocit, ale už v kostech cítím, že se blížíme hodně na východ, jak v nadsázce říkám, tam kde končí svět a na občanky se dál nedostaneme přes hranice. Jakmile dojedeme do Sniny, tak nás hned na periferiích uvítají vybydlené byty, hromady bordelu a lidé pobíhající mezi vším tím. Až když to člověk uvidí na vlastní oči tak uvěří, že něco takového existuje i jinde než v televizi. Bez zastavení projíždíme, dívají se na nás takovým hladovým pohledem. Zastavujeme raději až na benzínce. Tam nabíráme palivo a samozřejmě zmrzlinu, jsme přeci na dovolené a beton už pořádně hřeje tak je zchlazení potřeba. Po chvilce vyrážíme dále.
Civilizaci jsme nechali za sebou a vjíždíme do nejméně obydlené části slovenské republiky. V dálce se už rýsují bukové hvozdy a jde vidět, že jsme dojeli někam, kde zvířata můžou celkem v klidu žít. I ze silnice vidíme dravé ptáky, zajíce a i lišku. Krásné cesty vedou skrz zapomenuté vesnice, a jak jsem viděl i policajti zde jezdí v autech po čtyřech. Skoro hned potkáváme auto pohraniční stráže a to nevíme, že je budeme potkávat stále, dokud budeme v blízkosti ukrajinských hranic. Tato část naší cesty mě opravdu uchvátila, krásné kopce porostlé listnatými stromy, modré nebe a krásná silnice. Touto krajinou dorážíme až do poslední vesnice na Slovensku. Za příznivou cenu 12euro na osobu zde máme zamluvený krásný penzion i s hospodou, a tak po tom co dáváme motorku dozadu na dvůr, se jdeme občerstvit a ještě chvilku strávit na čerstvém vzduchu.

Samozřejmě v představování Slovenska nesmíme zapomenout na Spišskou hrušku. Každý si dáme panáka, ale přítelkyni teda moc nechutná (pozn. přítelkyně: Po pravdě řečeno nemám od jaktěživa moc kladný vztah k tvrdému alkoholu. Úplně špatné to nebylo, ale žádný zázrak.). Něco lehkého na jídlo a na zapití a jdeme si lehnout. Zítra nás čeká druhý den, který nestrávíme v sedle, ale na vlastních nohách. S tím, že máme naplánovaný výšlap na Křemenec. Trojmezí Ukrajiny, Polska a Slovenska a nejvyšší vrchol Bukovských kopců na Slovensku, s myšlenkou na zítřejší den se propadám do Morfeovy říše.
Najeto: 326 km.

Hned po probuzení se balíme. Z tankvaku vytvářím batoh a bereme trochu jídla a hodně vody. Při cestě na trojmezí nás čeká převýšení 800m, a pak zase cesta zpátky dolů. Po sedmé hodině vyrážíme. U rozcestníku se díváme, že na první vrchol  Čertiaz to je 2:20 a v klidu vyrážíme. Obklopují nás bukové hvozdy a ještě než vyjdeme z vesnice, tak pozorujeme na garáži sedícího dravce. Cestou přemýšlím, že u nás už nikde takovéto lesy nejsou. Po chatrném mostě přejdeme řeku a pouštíme se do kopce.  Nikde není ani živáčka a my si užíváme čerstvý vzduch. Takhle to pokračuje další 2 hodiny. Začínám pořádně funět a vrchol je pořád v nedohlednu. Deště, které skrápěly zem minulé dny, nám tu zanechaly svůj odkaz v podobě bahna a několika rozvodněných potůčků přes cestu, které musíme přebrodit. Cestou i jednou zastavujeme a ochutnáváme místní maliny a pak dokonce nalézáme stopu medvěda.

Následně už z kopce sestupujeme směrem zpět k Nové Sedlici. Bohužel cesta z kopcese ukazuje horší než do kopce. Hodně trpí kolena, na které jsme oba dva náchylní. Ale zase z pohledu toho, že nefuníme, jak dva měchy se jde lépe. Při sestupu si zase uvědomujeme jak krásně tady je. Přelézáme popadané stromy a překonáváme občasné potůčky, které se valí ze svahu. Krásná příroda. Po nějaké době dorážíme docela unavení ke Stužické řece. Myslel jsem si, že už budeme někde u Sedlice, ale nacházíme se teprve v polovině cesty zpět a před námi stoupaní s příznačným jménem Temný vršok. Přítelkyně mě proklíná, co může, pravda je, že spíše nemůže. Také nám pomalu dochází voda. Jinam než cesta dopředu neexistuje tak jdeme na to.(pozn. přítelkyně: Tohle byla hodně velká krize. A to z několika důvodů. Zaprvé jsem byla totálně vyčerpaná a něco na tom asi bude, protože od poloviny Temného vršoku mám okno, ze kterého jsem se probrala až ve sprše hotelu. Zadruhé jsem měla sto chutí svého milého odeslat do patřičných míst, což jak mi později řekl, jsem i udělala.)