Putování kolem Slovenska

Znovu uplynul rok a já bych Vám rád představil svoji další cestu. V minulém roce jsem absolvoval cestu kolem hranic České republiky, tak tento rok mi nezbylo nic jiného, než se vypravit na další „objížděcí“ dovolenou. Rozhodování, kam vyrazit, zase nebylo tak těžké a po dokončení předchozí cesty bylo jasné, že vyrazím k našim východním sousedům na Slovensko. Dalo by se říci, že moje první zahraniční dovolená na motorce, dnes již bývalé, Hondě VT750 Shadow Spirit. Tentokrát jsem ovšem nevyrazil sám, ale se svojí přítelkyní. Odjezd byl stanoven na 30. července 2011 a plán byl jasný. Na naši cestu jsme měli 9 dní a bylo cílem opět jet co nejblíže hranicím, jak jen nám to náš stroj dovolí. V plánu byly i menší pěší výlety a návštěvy zajímavých míst. V neposlední řadě jsme si chtěli užít si naši první společnou dovolenou, ale také poznat sousední zemi.

Putování kolem Slovenska

Kapitoly článku

Den 1 - sobota 30.7.2011

Poprvé vidím takhle nabalenou motorku. Zdá se mi, že má prohnutý hřbet a nespokojeně se na mě dívá, holt odzkoušíme hraniční váhové limity. Po nastartování vyrážíme v ranních hodinách z centra Brna směrem na jihovýchod. Obloha je pošmourná a vítr si trochu pohazuje s korunami stromů. Motorka si spokojeně přede a my projíždíme poloprázdným městem, které jako by vyspávalo kocovinu páteční noci. Naše první zastávka je již ve Šlapanicích u Brna, kde se rozloučíme s rodiči a s radou: “Hlavně opatrně!“ znějící nám v hlavách směřujeme ke Kloboukům u Brna. Stále ještě červencová jihomoravská krajina plná mírných kopečků nám neukazovala moc slunečnou tvář. Ale i přes zaplátovanou silnici a nevlídné počasí se mě zmocňoval nádherný pocit z toho, že jsem opět venku a dnes se domů rozhodně nevrátím.
Svoji první zastávku máme za sebou, na motorce nic neupadlo, ale raději nám naordinuji další zastávku právě za zmíněnými Klobouky. Zde stojí starý mlýn, který jak zjišťujeme, byl dovezen. Čekám u motorky a posílám svoji krásnější polovičku s fotoaparátem na průzkum. Ta neshledává mlýn ničím zajímavým, ovšem při setkání se srnkou si ověřuje pravidlo, že hlavou zeď neprorazíš, to poté, co se nebohé zvíře několikrát snažilo v panice prorazit oplocení.
Nasedáme a projíždíme dýmem, který vytvořila místní omladina na svých úžasných prskoletech (naprosto bez ironie), dále směrem na Hodonín. Za chvíli již projíždíme krajem vína, kde pole nahradily vinice. Následně se pomalu noříme do ulic Hodonína. Projedeme hezkým městem a následuje státní hranice, která je nyní pouze odrazem dob minulých. Nesmíme samozřejmě vynechat obligátní foceni u hraniční cedule a s radostí z toho, že jsme v zahraničí, vyrážíme do Holíče, hraničního městečka, kde se chci podívat na místní zámek.
Trochu jsem znervózněl, když nás navigace hnala přes silničky na okraji města, obklopené křovinami, harampádím a dimenzované pro jednu motorku. Po chvilce dojíždíme k zámku a neutěšenost prostředí se jen znásobuje. Zámek je neobývaný, zničený a ponechaný na pospas osudu. K dokonalosti atmosféry začala i obloha ronit malé slzy a tak nasedáme a jedeme dále na sever podél Bílých Karpat.
Cesty jsou hezké a my pod zachmuřenou oblohou svižně pokračujeme dál. Kocháme se výhledem na zamlžené kopce a modlíme se, aby nezačalo pršet. Cestou zastavujeme na zastávce (autobusové), kde si ohříváme naši první konzervu. Zatím nám chutná (Nyní po půl roce je stále nemůžeme ani vidět ). Po občerstvení směřujeme dále k cíli. Tím je rozhledna u obce Polana blízko Myjavy. Absolvujeme krásný úsek, kdy nám skrz stromy prosvítá slunce na hladkou silnici a my krásně kloužeme do mírného kopce Myjavské pahorkatiny. K Polaně ovšem drkotáme po silnici, kde zahlédnout kus asfaltu bylo umění. Ve vesnici odháním běhající slepice a zjišťujeme od místních, jestli se dá k rozhledně dojet (pozn. přítelkyně: Byla jsem vyslána k poněkud nahluchlému a bohužel nepříliš chápavému pánovi, ze kterého se mi po několika minutách dotazů podařilo získat odpověď: „ Ano.“) Absolvuji první „enduro vložku“ a dojíždíme až pod rozhlednu (samozřejmě nechybí cedule o EU). Po zdolání schodiště se naskytne krásný výhled. Ale ne to jen tak žertuji, není vidět skoro nic, okolí se utápí v oparu a mlze. Při rozhlížení z rozhledny mám pořád nepříjemný pocit, že se rozhledna s námi kýve.
Zkontroloval jsem situaci a po zjištění, že se můj pocit zakládá na pravdě, je slyšet jen smích mé přítelkyně, zatímco moje prsty křečovitě svírají zábradlí. Po chvíli koukání odjíždíme a míříme stále na sever podél Bílých Karpat. Cesta směřuje k Trenčínu. Kde si chceme vybrat peníze a podívat se na místní hrad. Během jízdy potkáváme i dvě motorkářské vyjížďky, a tak se můžeme pokochat pohledem na ostatní hezké stroje. Čím blíže se nacházíme městu, tím více houstne provoz a nakonec na dohled města zastavujeme, abychom se protáhli. V dálce je již vidět Trenčínský hrad. Na ten nakonec ani nedojedeme, protože se nachází v pěší zóně a nechávat nabalenou motorku stát na parkovišti uprostřed náměstí mně připadá jako holý nerozum. Z bankomatu tak aspoň vyberu peníze a po okružní jízdě Trenčínem vyrážíme směrem na Javorníky.
Při zajížďce do Vršatského Podhradí, kde jsme se chtěli pokochat výhledem na okolní kopce, nás konečně dohání déšť. Ale i tak jsem si cestu tam užil. Jeli jsme tam po zapadlé silničce s úžasným převýšením a pohledem na bílá skaliska. Zavčas oblékáme nepromoky a ženeme se kupředu, abychom ujeli vodě. Za občasného mrholení uháníme krásnou cestou podél Váhu dále na sever.
Bytči zabočujeme a jedeme stále dále na sever, směrem na Makov. Vesnice lemující cestu mně připadají v tomto počasí, kdy se pomalu už zatahuje a není poznat, kdy se zlomil večer a odpoledne, takové syrové a nebezpečné. Stejně jak obyvatelé, kteří nás provázejí pohledem. Noc strávená někde v teple mi připadá najednou velmi lákavá a okolní kopce nabývají na zlověstnosti. Projíždíme Makovem a jedeme dál směrem na Turzovku. Někdy během této cesty mě napadá myšlenka o opuštěných hraničních přechodech, které mají střechu.
A tak se i stalo. Noc trávíme pod střechou na hraničním přechodu „Bílá-Konečná-Klokočov“ Jsme v suchu. Motorka je také pod střechou a my si spokojeně vaříme teplou polévku a za společnosti pavouků se pomalu ukládáme ke spánku. Je zima …
Najeto: 295 km.


Den 2 - neděle 31.7.

Je stále zima a navíc prší … Nápad přespat pod střechou se ukázal jako dobrý, protože celou noc pršelo. Ovšem zdi měli v sobě tolik chladu, že se probouzíme rozlámaní a celkově docela nevyspalí. Ohříváme si alespoň polívku, nabalíme věci a zatím bez nepromoků vyjedeme na mokrou silnici. Od hraničního přechodu se vydáváme zpět do Turzovky a odtud směrem na Čadču. Jedeme již v nepromocích. Počasí se nehodlá umoudřit a nebe je stále zatažené. Cestou zastavíme na benzínce a doplníme palivo jak pro nás, tak pro motorku. Dnešním cílem je zdolání nejsevernějšího bodu Slovenské republiky a následný příjezd do Tatranské Štrby, kde máme domluvené ubytování.
Kousek za městem kontroluji mapu a vzhledem k tomu, že na nejsevernější bod bychom museli jít několik kilometrů pěšky a vzhledem k tomu jaké je počasí, plán měníme. Z Čadče za doprovodu kamionů přejíždíme do ČR směrem na Jablunkov (slavná obec z nejmenované knihy). Do obce, ale nedojedeme. Odbočuji na Hrčavu. V blízkosti obce se nachází trojmezí. Styk hranic Polska, Slovenska a České republiky. Cesta do Hrčavy vede po silničce, která je průjezdná jen v létě. Cestou nás svírají hluboké lesy a celkově na nás okolí působí divoce a nespoutaně, jak se sluší a patří na okraj Beskyd. Přispívá k tomu i déšť, který neustále skrápí naše helmy a začíná nám být již docela zima. Rozhodně bych netipoval konec července.
Za Hrčavou se nám otevírá pohled do zamlženého údolí a já po poradě s místní mapou se rozhoduji, že pojedeme dál. Sjíždíme po úzké asfaltové cestičce dolů, abychom následně po panelech vyjížděli na protější kopec, kde zastavujeme. Bahnité koleje a následný plácek nám jasně říkají, že to dál nepůjde. Po poradě s místním domorodcem, který byl z našeho příjezdu trochu v šoku, se pěšky vydáváme na trojmezí.
Stále prší, ale v nepromocích se jde celkem dobře a ani už není taková zima. Trojmezí, je samozřejmě financováno z EU a tak v krajině nikoho stojí 3 obelisky a ve středu trojúhelníku, který vytváří, je pomyslné místo styku tří států. Na každé straně jsou schody, most, přístřešek s lavicemi a bůhví co ještě. Jen jsem v tu chvíli kroutil hlavou. Takhle jsem si to tedy opravdu nepředstavoval. Vlastně to ve skutečnosti ani není hezké. Jdeme zpátky k motorce, pohladíme poníky, které chová místní a vyrážíme zpět do Hrčavy a pak dále do Čadči.
Odtud nabíráme směr na Starou a Novou Bystricu. Silnice je krásná a okolí určitě taky. Jenže my jsme utopení v mlze a není vidět dál než na nějakých 10 metrů, a tak jedeme ve svém vlastním mlžném tunelu. Stále prší. Můj nepromok už ten boj dávno vzdal. Začínám cítit menší vlhkost. Jedinou radost, než dojedeme k Oravě, mně aspoň dělá zastávka na oběd. Konzerv utěšeně ubývá.
U Oravy zastavujeme a aspoň na chvíli, kdy neprší, si prohlížíme okolí. Díky mlze není vidět ani na druhý konec nádrže, a tak se můžeme jen domýšlet, jak to tu vypadá za hezkého počasí. Moje drahá polovička se necítí zrovna nejlépe. Dva dny jízdy v tomto počasí a na ne zrovna pohodlném sedle se začínají ozývat. Bohužel nemáme na výběr a do Tatranské Štrby dnes dorazit musíme. A tak po pár chvilkách odpočinku vyrážíme dále. Směřujeme na Podbiel, kde odbočujeme na Oravsky Biely Potok. Cestou se mi začala nějak nepozdávat motorka. V náklonech mám pocit, že každou chvíli chce motorka spadnout a málem se i tak stalo. Po zastavení a zevrubné kontrole nevypadá, že by byla někde chyba. Usuzuji, že problém bude asi v pneumatikách v kombinaci s mokrou vozovkou, vzorek je ale v pořádku, tak to snad bude tlakem.
Bohužel tato závada nás potkala ve chvíli, kdy musíme sjet velké klesání a serpentiny do Liptovského Mikuláše. Tento úsek naší dovolené nepatří mezi ty, na které bych rád vzpomínal. Za neustálého deště sjíždět skoro krokem silnici, kde se na vás lepí jedna dodávka za druhou a snaží se předjet na místech, kde není vůbec vidět, nepatří k tomu, co bych si rád zopakoval. Šnečím tempem, s jednou zastávkou, nakonec sjedeme až do Liptovského Mikuláše. Cestou nevidíme z Tater vůbec nic díky stále neustupující mlze. Další rozčarování nás čeká ve městě. Sehnat benzínku zas není takový problém. Sehnat benzínku s kompresorem, hadicí a ukazatelem tlaku problém je. Po tom, co nám na poslední benzínce, kterou ve městě navštívíme, řeknou, že hadici nemají, tak usuzuji, že lidé musejí být šílení, pokud kradou i hadice.
Nakonec se na nás usměje štěstí, na hlavním tahu je benzínka a po požádání obsluhy nám půjčují hadičku. Zjišťuji, že přední pneumatika je naprosto prázdná. Nechápu, jak je to možné, protože po nahuštění si drží stálý tlak. Přítelkyni stále není hej, a tak se rozhoduji jet co nejrychlejší cestou na místo našeho ubytování. Proto jedeme po cestě kolem dálnice, místo toho, abychom odbočili a jeli blíže k horám. V Tatranské Štrbě mám malinký problém najít domluvené ubytování, ale nakonec se zadaří a s ubytováním je maximální spokojenost. Za 40euro pro 2 osoby na 2 noci je to naprosto paráda. Motorka je také schovaná před zraky okolo jezdících, a tak se vrháme na sušení věcí. Zítra nás čeká den bez motorky. Pěší výlet po Tatrách, přesněji na soliska. Zamračeně sleduji stále pošmournou oblohu a z výletu do hor mám trochu obavy.
Najeto: 233 km.

Den 3 - pondělí 1.8.

Probouzíme se do mokrého rána a po vyhlédnutí z okna je, nechci říci, že slunečné počasí, ale alespoň neprší. Nasnídáme se a oblečeme. Venku nás, ale čeká nemilé zjištění, hory jsou stále v mlze a situace se od včerejška moc nezměnila. Pěšky zamíříme na zubačku, která nás má vyvézt na Štrbské pleso. Přejdeme k nádraží, kde nakoupíme lísky a hurá vzhůru. Zubačka, odborně řečeno Ozubnicová železnice byla postavena roku 1896, ale v osmdesátých letech rekonstruována. Jízda je zase jeden z hezkých zážitků. Jak vyjíždíme vzhůru, tak se nám ukazuje krásný výhled na Tatranskou Štrbu a okolní svahy. Musím říct, že bohužel jsou stále vidět zničené svahy od vichřice z roku 2004. Více z hor už nevidíme, protože se noříme do mlhy. Jízda se mění v podivuhodný zážitek, kdy je v kabině ticho a všichni sledují stromy vystupující a zase mizící v mlze jako přízraky.
Za chvíli zubačka zastavuje na Štrbském plese. Vystoupíme, okolní lidi se rozutečou a jsme ztraceni. Bohužel mlha je taková, že ani nevíme kam jít, není opravdu vidět vůbec nic. Na poslední chvíli se vydáváme za posledním cestujícím, abychom se alespoň dostali do nádražní budovy. Tam nemeškáme a rozesíláme pohledy domů. Na nich si prohlížíme to, jak to tady vypadá, když není počasí, jako máme my. Potom se vydáváme podívat po okolí, protože výstup na soliska odpískáme. Nerad bych se někde ztratil a v takovém počasí je to opravdu zbytečné, protože z krásy Tater bychom neviděli nic. Rozhodujeme se obejít Štrbské pleso. Přítelkyně radostně fotí orosené pavučiny a detaily okolí. Alespoň někdo se dobře baví.
Při procházce okolo jezera se z informačních tabulí dozvídáme, co můžeme vidět za slunečného počasí. Čas pomalu uplynul a my příjemně unaveni sedáme do hospůdky kde, protože chceme poznat slovensko se vším všudy, si samozřejmě objednáváme halušky s brynzou. Jíme a v klidu odpočíváme. Mlha se nad jezerem pořád přelévá a ukazuje nám svoje kouzla, kdy i občas vidíme vrcholky stromů na protějším břeku a klidnou hladinu jezera. Po zaplacení ještě si jdeme prohlédnout městečko. Samozřejmě nesmíme zapomenout zakoupit zvoneček na památku a v lékárně drobnosti. Zubačku zpět stíháme na poslední chvíli, kdy sprintuji koupit lístky a rychle zpátky zatímco přítelkyně zabavuje průvodčího (ve vší počestnosti samozřejmě).
Cesta zpátky je opět jak do jiného světa, kde jde vidět do dálky, a barvy nejsou jen v odstínech šedi. V Tatranské Štrbě vystupujeme ze zubačky a cestou do penzionu kupujeme na pumpě místní tisk na dosušení věcí. Moc nám netopí, taky proč v srpnu, a tak schnutí neprobíhá zrovna nejlépe. Nevydržím jen tak odpočívat a tak po domluvě beru motorku a pod dohledem Kittlera (místní kocour se specifickým poznávacím znamením pod nosem) odjíždím.
Napřed na benzínce kontroluji motorku, ale naštěstí je vše v pořádku, a tak mířím na Svit. Silnice prázdná, protože vede skoro podél dálnice, a parádní pocit být zase na motorce je k nezaplacení. Připadal jsem si naprosto úžasně. Ve Svitu musím nakoupit na večer, jdeme oslavit další prožitý den, takže kupuji věci na obložený talíř. Nezapomínám na Slovenské pivo a přítelkyni kupuji nějaké místní mléko. A tak večer ochutnávám jak trochu výborného mléka, tak slovenské pivo Smädného mnicha. Ale na hodnocení si netroufám. Takový znalec nejsem. Do Svitu se podívám ještě jednou, jelikož jsem zapomněl koupit okurky. Na rovinu řečeno, chtěl jsem se projet, ale málem na to doplácím a zmoknu. Naštěstí ujíždím a večer trávíme příjemným odpočinkem a doufáme, že v dalších dnech se na nás usměje štěstí a to počasí bude lepší než doposud.
Najeto: 44 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.15
Známkováno: 13x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist