Okolo kolem Slovenska a jednou nohou na Ukrajině

Koukám do stropu, je asi půlnoc a lehké svírání kolem žaludku nedovoluje usnout. Ráno nás čeká odjezd na vytouženou motodovolenou. Po roční pauze, kdy jsme lítali jenom kolem komínu, se konečně vydáme za hranice všedních dnů. Trasa byla naplánovaná naprosto přesně s odchylkou jednoho státu. Pomyslný nejzazší bod expedice – Zemplínská Šírava, potažmo Dukelský průsmyk. Účastníci expedice se jako vždy smrskli jen na dva. Já na Mazlikovi a Boženka na svém Ufoňovi. Pro Boženku je to první motodovča za vlastními řídítky. Příprava techniky spočívala v běžné údržbě a v mém případě promazání řetězu, což Boženka s řemenáčem řešit nemusela. Tak, vše nachystáno, motorky natankované, bágly přikurtované, můžeme vyrazit.

Pátek

Vyrážíme z Oder v pátek, kolem půl devaté ráno. Opět nebudu přesně popisovat názvy a čísla silnic. Nechce se mi a podle čísel jezdí stejně málokdo. Jedeme klasicky přes Valmez směrem na Makov. Na Bečvě tankujeme (ne že bychom to potřebovali, ale mám raději plnou, při výjezdu z republiky) a už se protahujeme Makovským průsmykem. Kdo zná, ví. Krásné zatáčky s jasným poloměrem, nejsou teda úplně rychlé, ale člověk to tam může pěkně skládat a užívat si asfaltu ubíhajícího kousek od řídítka. Jsme nabalení na týdenní moto cestou necestou, takže si zatáčky sice užíváme, ale ne tak, jak s prázdnými motkami. Jelikož je Boženka tak trochu začátečník (teda za řídítkama) nepředjíždím zběsile každý kamion a auto, ale volím spíše vyhlídkovou jízdu s jasným defenzivním zaměřením.  Pod Makovem se spravuje cesta, což je trochu průda. Navíc při tom provozu, jaký panuje je to průda o to větší. Přežíváme a v Bytči míjíme odbočku na Půchov a Povážskou. Nevadí.
Přejíždíme dálnici a dáváme se na Půchov po státovce. Je to sice dost rovinek, ale není to hnus jak na dálnici. V Povážské Bystrici odbočujeme po staré cestě na Půchov, Lednické Rovné a Ilavu. Tím jsme konečně sjeli z celkem frekventovaných státovek (po kterých jezdí  zločinci  a policajti) na krásné vedlejší silničky (a po těch pojedeme my, recopy Buty). Silnička se tulí k Váhu, má poměrně slušný asfalt a zatáčky se střídají s horizonty. No prostě kochačka. V Ilavě trošíčku kufrujem a poté, co jsme vjeli do nějaké fabriky, se ptáme na cestu. Jsme odkázáni správným směrem a já se modlím, abychom se příštích cca 50 km nemuseli plácat po totálně rozbitým asfaltu. Na mapě je totiž tento úsek značený žlutě, jakože vedlejší silnička a hlavní tah je až z Trenčína.  Jo, tenhle úsek jsme si vybrali schválně, protože vedlejší jsou zajímavější. K mému překvapení jedeme po naprosto luxusním asfaltu s naprosto luxusními zatáčkami a výhledy. Poznámka: Když jsme to vyprávěli na Zemplínské místním, tak se ptali, jestli jsme fakt byli na Slovensku. Celých 50 km jsme si užívali a maličko i zvedli rychlostní průměr. Ale to už jsme v Bojnicích. Chcete něco vědět o Bojnicích. Tak na to máte gooooooogle. Z mého pohledu je to krásný hrad? zámek? prý zámek ale spíš mě to připadá jako hrad. Háske zahrady, ale parkovné dvě ojro za motorku je zlodějina. Jelikož víme, že nepudem na prohlídku, jenom to obejdem, odlovíme kéšky, tak se nám fakt nechce dávat 100kč za cca dvě hoďky parkování. Stavíme proto motorky pod strom do zátiší se značkou zákaz zastavení. Přilby do kufru, bundy připnout zámkem a jde se. Je vedro jako kjáva. Spácháme výše zmiňované, dáme zmrzku a už zase sedíme za řídítky a míříme dále na východ. Opět po pěkné státovce na Žiar nad Hronom a potom, přiznám se, cca 18 km po hájveji do Zvolenu. Odtud opět po státovce směrem na Slovenský kras. Provoz naštěstí není kdovíjak hustý, kvalita asfaltu se nemění k horšímu a Mazlik s Ufoňem si předou jedna báseň. Cesta příjemně utíká a blíží se večer. Kousíček před Rimavskou Sobotou na mě Boženka bliká a troubí a zastavuje. Sem to sádra nestih a musím dojet za zatáčku za horizontem. Chvíli čekám, co se jako bude dít a když furt nejede, chystám se otáčet. V tu chvíli se vynořuje z horizontu asimetrické světýlko BMW. Zastavuje u mě a smutně povidá „ztratili jsme barák a nemáme kde spát“. Zprvu nechápu, co tím chtěl básník říct, avšak jakmile sklouzl můj zrak k hromadě báglů uchycených na Báwu, je mi vše jasné. Začínám se tlouct do hlavy, že jsem špatně přikurtoval stan. No, nebyla to moje vina. Prdnul gumicuk. Ale to nic nemění na situaci, že jsme bez stanu.

Co už. Rychle hodnotíme situaci a usuzujeme, že i přes značnou východní polohu, se nacházíme stále v EU a i přes nižší počet super-hyper-márketů bude v Rimavské Sobotě alespoň Tesco. Jsme domluvení na hledání super-hyper. Zázraky se však jak známo dějí a tak po 5-ti kilometrech dorážíme do Rimavské a 200 metrů od hlavní stojí Tesco, řekněme slušné velikosti. Kupujeme jednoplášťový stan pro dva kusy za 20 ojro. K tomu samozřejmě pivo a nějaké maškrty. To pro Boženku. Pro nedostatek spolehlivých gumicuků, menší rozměry nového stanu a větší jistotu sucha a pohodlí, vkládáme nový stan do kufru. Se soumrakem dorážíme do Slovenského krasu a vydáváme se hledat místo k nocování. První sjezd z cesty nevyšel, tak se vracíme a úzkou silničkou se vydáváme hloub do chráněného území. Nacházíme další, sympaticky se tvářící odbočku, která nás dovádí na pěkný flek kde se bude určo dobře spinkat. To sem však netušil, že i přes moje zařeknutí se, že nepojedu offroad, vyzkouším Mazlika ne jen v lese, ale taky jeho brodivost. Prvních pár kaluží je celkem plytkých. Ta předposlední má tak 30 cm. Zastavuji před poslední. Vím jak se to dělá. Člověk sleze, urve větev, vyzkouší hloubku, případně, kde je hloubka nejmenší. Mě se fakt nechce. Říkám si, že když sem to zatím projel, todle projedu taky. Do teď lituji, že to nikdo nefotil, protože tohle už fakt asi nezažiju. Najíždím do kaluže, na jedničku konstantní rychlostí a pozoruji, jak se mi Mazlik potápí hloub a hloub. Disponuji celokapotou a ta úspěšně rozráží vodu, ale taky ji zvedá. Podle mě tam nebylo víc jak půl metru, ale ve chvíli, kdy se mi voda (podotýkám zvedlá kapotama) začala valit přes světla až na plégo, začínal jsem ztrácet jistotu. Jestli to šklhne, nebo zdechne, tak máme stop stav a můžem volat kamaráda na telefonu s odtahem.  Naštěstí to nešklhlo a nezdechlo. Stojím za inkriminovaným úsekem a třesou se mi ruce. Je mi jasné, že todle Boženka neprojede. Slézám, trhám větev a jdu zjistit, zda se v jiných částech kaluže skrývá hloubka stejně vražedná. Pochopitelně v druhé koleji je z bídou 30 čísel, což zvládám s Báwem levou zadní. Pak už jen maturita s novým stanem (vyklubal se z něj dvouplášť) pivko na dobrou noc (před odjezdem jsem nesehnal havlíka) a rychle do stanu, ať nás nesežerou komáři. Maj jich tam fakt hodně a sou velcí jak husa křížená s veverkou. Jo, ač jsme si mysleli, jak jsme mimo civilizaci a schováni před světem, chvíli po ulehnutí kolem projel teréňák. Asi myslivci. Ale byli to charakteři, nechali nás spát. Tak dobrou.

Sobota

Probuzení do nového dne bylo příjemné. Večer sice zabouřilo a spadlo pár kapek, ale ráno už na nás zase svítil takový ten žlutý mozol. Boženka se moc nevyspala. Po setmění si uvědomila, že jsme na Slovensku a že tu žijí malí roztomilí medvídci a malí roztomilí vlčkové a kolem stanu se furt ozývaly zvuky a celkem nahlas a to opravdu furt. Nevím. Já spal a ráno jsem se tomu trošku pousmál. Ale to bylo naposled, co jsem se tomu pousmál, neboť nám bylo následně domorodci potvrzeno, že to není obava planá a že tam medvědi a vlci opravdu jsou. Brrrr. Nicméně noc jsme přežili ve zdraví, udělali foto průjezdu kaluží  a vydali se navštívit  jeskyni Domica. Chcete o ní vědět víc? Super máte goooogle. Jediné co poznamenám je fakt, že je opravdu nádherná a to tak moc, až si jí vzalo pod patronaci UNESCO. Jinak konec světa. Cesty sice ještě použitelné, ale jde vidět pouze zašlá sláva. Příroda krásná, to jako jo, dovedu si představit seknout se tam na týden a chodit po lesích. Nádhera. Velkým monumentem zašlé slávy je veliký komplex Domica (hned u jeskyně). Je vidět, že není postavený dlouho. Dokonce jeho pojetí, rodinné dovolené s dětmi, je super, ale myslím si, že doplatil na megalomanství a slabší zájem movitých turistů. Teď zeje prázdnotou, a jelikož ho nikdo neudržuje, začíná se rozpadat. No nic. Tenhle den nepřeje keškám, tak na ně prdíme a vyrážíme dále. Dnes chceme dojet na Zemplínskou Šíravu, najít kemp (už by to chtělo sprchu), dát pár piv ve stánku a trochu spočnout. Jedeme z Krasu na Rožňavu (to eště de) a pak na Košice (to už je moc rovinek, ale furt to de). Vesničky jsou udržované, což jsem nečekal. Nikde bordel, akorát na domcích je vidět, že né každý má na nákladnou rekonstrukci, ale u každého baráku stojí auto, takže úplně zle se taky asi nemají. Jo a začíná přibývat snědých občanů. Většinou zevlují po chodnících s potomky, co zaručují dostatečný odvod peněz ze státní pokladny. Jinak jak říkám, rovinka a nuda. Vše se mění kousek za Košicemi. Blíží se Draganský průsmyk a sním asfalt jak dětská prdelka, zatáčky jak z učebnice a dokonce Boženka se mě drží zuby nehty a vykrajuje zatáčky jak vánoční cukroví. Zastavuji na nejvyšším bodě. Maj tam lemouny. Ale jsou mooooc velcí a mooooc drazí. Boženka se usmívá a pochvaluje si zatáčky. Razíme dál a dochází ke změně počasí. Trochu sprchne. Zvolníme tempo a blížíme se na Michalovce. V Michalovcích stavíme u Kauflandu. Mozol už zase peče, tak nakupujem maškrty, pivo nanuky a chystáme se dorazit poslední km na Šíravu. Najednou mi připadá, jako bychom se dostali na jadran. Abych byl přesnější, severní dalmácii. Horko, výhled a vodní plocha srovnatelná s Novigradským mořem. Paráda. Lidí jak sraček, hraje hudba, kolotoče, prostě tady to žije. Hledáme kemp, což se ukázalo jako drobný problém. Samozřejmě jsme nevěděli, že to nemají pojmenované kemp, ale sportovní středisko. Zastavujeme tam, kde vidíme stany a ptáme se. 15 ojro bez možnosti vstupu do bazénu nám připadá moc a tak dále hledáme. Vedro se stupňuje a začíná klesat nálada, když tu potkáváme milého pána s dcerou a vnoučaty mířícího k vodě. Hnedle se ptá, jako jestli sháníme ubytko. Má malý penzionek a nabízí lůžko za 10 ojro. Chápete to? Kemp se sociálkami, ve stanu, všechno nehlídané 15 ojro a dvoulůžkový pokoj, motorky pod střechou, prostředí beze srandy jak na jadranu a jen 20 ojro. Už chci kývnout, když Boženka povidá, že my raději do stanu, že se na to těšila. Pán na to, že to není problém. Sice místa pro stany zatím nenabízí, ale mají to v plánu a prostor pro stany nachystaný. Ukazují cestu a ať řeknem na recepci o naší domluvě. Z penzionku se vyklubal celkem slušně velký hotýlek. Jmenuje se Stella a je v obci s názvem, který má taky vesnička nedaleko našeho bydliště a to Klokočov. A je hned nad hlavní promenádou. Sice pět minut od vody (pěšky), ale vzhledem k diskotékám do brzkých ranních hodin, je tam alespoň větší klid na spaní. Motorky schováváme do garáže (jsou tady bikers friendly) a stavíme stan. Dostali jsme klíče od recepce, ať můžem kdykoli na sociálky. Tohle fakt nemá chybu. Rychle se převlékáme do kraťas a fičíme k vodě. Koupel splachuje pot a pivo žízeň. Na stáncích je vidět, že svou největší slávu mají sice už za sebou, ale to nic nemění na absolutní živosti tohoto místa. Promenáda je dlouhá, spousta stánků (restauraček) s nabídkou množství jídla, piva a samozřejmě všudypřítomné stánky s letními vietnamblbostmi. Ochutnávám různé piva, procházíme se a vnímáme, jak to tu tepe. Po pivu přišel hlad, a jelikož byl čas večeře, dáváme si pstruha na grilu s pečenými brambory. Bašta neskutečná. Po dvou dnech na konzervách míříme přejedení ke stanu a do sprch. Při průchodu recepcí nás odchytává majitelův zeťák a prej jsme první stanaři u nich, tak jestli se neurazíme a strká mi do ruky flašku šampusu. Padá mi čelist a koktám, že po sprše za nimi dojdem a vypijem to spolu. Je to rodinný podnik, tak poznáváme majitelovy dcery a jejich muže. Taky paní domácí. Všichni jsou děsně v pohodě a furt vysmátí. Zrovínka grilujou, tak prý ať přisednem. Otvíráme si účet a mlsáme Plzeň. Gril dohořel, a stůl se začal prohýbat horami jídla. I přes to, že jsme po večeři neodoláme a koštujem. Grilované papriky, různé druhy masa, grilované krevety, americké brambory atd atd atd. Hostina jak na hradě. Pijem, jíme a kecáme dlouho do noci a spát jdem hodně pozdě. Naštěstí je na druhý den naplánován oddych. Takže brou.

Neděle

Dnešní den je naplánovaný jako odpočinkový. Pivo, flákání na pláži, slunění, knížka  a potulování  mezi stánky. Jelikož jsme ale vstali nečekaně brzo, bylo rozhodnuto o drobné změně plánu. Odlovíme kešky v nejbližším okolí a později, až bude horko, provedeme koupání, chlastání a papání. Vyrážíme na Báwu jen tak na lehko, v kraťasích a tričku. Objíždíme Vinianské jezero (mimochodem moc pěkný flek i s kempem) a lovíme kešky. Nebudu Vás otravovat podrobnostmi geocachingu a zmíním spíše, kam nás tato záliba zavedla. Při hledání cesty ke kešce v kamenolomu jsme opět narazili na místního, který ochotně začal vysvětlovat, jak se tam dostanem. A prý na motorce bez problému. Měl malinko skreslenou představu o tom, co Scarver projede. Ono se to tváří jakože endurko, ale má to své limity. No jedem, jedem a potkáváme už jen pěší turisty s hůlkami a sem tam cyklistu. Když jsme našli lesní odbočku k Vinianskému hradu, došlo nám, že tudy už opravdu ne. No nic. Nechtělo se nám vracet, tak pojedeme dál. Podle Locusu bychom se měli napojit na cestu do Vinného. No, bohužel. Po cca 20 ti kilometrech končí les a dorážíme do vesnice Porubka. Ptám se prvního místního na cestu do Vinného a ten nás posílá Z5. To se nám ale nechce, tak se rozhodujeme o pokračování směr Humenné a zpátky přes Strážské do Michalovců. Tak abych pravdu řek, to byl teda zážiteček. Přijíždíme do Humenného v podstatě od lesa, když tu najednou mi padají oči z důlků. Zdevastované předměstí okupované cigány. Vypadá to jako slam, akorát nemají plechové domky, jenom rozpadlé zděné. A kolik jich je. Fakt mám strach, jak se to rojí podel cesty. Tady bych nezastavil ani za nic, a kdyby motorka klekla tak se odrážím nohama a tvářím se, že je to normální. No, jak říkám, byli jsme na lehko, takže jsme nevypadali jak turisti a pod dohledem stále se rojící většinové menšiny projeli. Zbytek cesty proběhl již v klidu. Opět pěkná cesta a už se těšíme na koupaniko. Je po třetí hodině, horko graduje a my se vracíme k původnímu plánu. Knížka, pláž, pivko a večer opět sedíme s panem domácím a kecáme, popíjíme Plzeň a je nám skvěle. Zítra nás čeká Dukla, takže jdeme spát před půlnocí. Dobrou.

Pondělí

Dneska chceme kouknout na Death Valley a Dukelský průsmyk. V plánu je taky návštěva několika Rusínských dřevěných kostelíčků a hlavně pojezdit po oblasti národního parku Poloniny (oblast nízké Beskydy). Vyrážíme směr na Strážské a kolem Domašovské přehrady. Cesta je částečně po rekonstrukci, částečně v rekonstrukci a částečně před rekonstrukcí. Podle toho taky ubíhá cesta. Až to bude zpravené celé, bude to luxusní vyjížďková trasa. Úžasné výhledy na přehradu, zříceniny hradů na strmých kopcích, no prostě lahoda pro oko. Cestu si užíváme a už je tu Svidník. Hnedle za Svidníkem je odbočka na Údolí Smrti. Tam se odehrál masakr skoro větší než na Dukle. Při odbočce stojí dobře naaranžovaný pomník, jak sovětský T34 najíždí na německý Panzer. Dost dobrý. Údolí smrti je samo o sobě prostor, kde jsou na velkém prostoru rozmístěny tanky, ve formaci odpovídající směru postupu útoku. Je to velmi sugestivní. Když si to člověk představí, běhá mu mráz po zádech. Jinak opět lovíme kešky, ale jen driveinky. Jedeme na Dukelský průsmyk. Pěkná cesta, opět krásná příroda. Na Dukle není kde parkovat. Na placené parkoviště se mi nechce (kvůli pár fotkám), tak jedeme k rozhledně. Alespoň nějaká zastávka. Bohužel je pondělí, takže je rozhledna zavřená. Nevadí, sedáme na motorky a míříme přes Poloniny na Ubľu. Tady jsem viděl jev, který do teď nechápu. Nějak mi to hlava nepobrala a stále přemýšlím, co jsem to vlastně viděl. Vjížděli jsme do nějaké vesničky a snad všichni obyvatelé byly etnicky menšinoví. Vesnice vypadala úplně stejně jako ostatní vesnice. Posekané trávníky, domky spravené udržované, příkopy čisté, prostě pěkná vesnice. No a ti etnicko-menšinoví tam měli rukavice, kolečka, lopaty a uklízeli vesnici. Žádné, že jeden dělá a ostatní kouří, všichni něco dělali. Sekali, odváželi atd atd. Jak říkám, pořád mi to hlava nebere. No nic, kvalita asfaltu se zhoršuje a nezachrání to ani Havaj (viz foto.) Ubľa. Vždycinky jsme chtěli na Ukrajinu, tak alespoň dojedeme k hranici a uděláme fotečky, ať Tazi závidí. Přijíždíme na Ubľu a pácháme foto. Je to malý přechod jenom do třech tun, takže to odsejpá. Boženka se kouká, kouká a říká „todle nevypadá tak strašně, nezajedem tam? Jdi se zeptat, jak dlouho to trvá“. No nemusela říkat dvakrát. Kecám s celníkama a prej podle provozu půl až dvě hodiny. No to dáme. Jedeme na Sobrance a zpátky na bivak, kde nás čeká poslední noc. Přijíždíme skoro za tmy, dáváme sprchu a s panem domácím jen jednu Plzeň a hajdy do pelechu. Plánujeme kudy kam a zjišťujeme, že bez mapy do toho nejdem. Takže, pokud seženeme mapu Ukrajiny, jedem do Koločavy. Pokud neseženem mapu, jedem podle plánu na Spišský hrad. Rychle, dobrou.

Středa

Ráno balíme, loučíme se s panem domácím. Platíme útratu (nezlobte se, ale cenu za ubytování vám fakt neřeknu, nevěřili by jste mi) a vyrážíme shánět mapu. Na konci Zemplínské je informační centrum, tak to zkoušíme tam. Bohužel, mají mapy pouze Slovenska. Stojíme před infocentrem a domlouváme se. Jedem do Michalovců a tam snad něco seženem. A opět míchá kartami osud. Pán co nás slyšel se domlouvat, hnedka nabízí, že jestli chcem, můžeme k němu na internet, najít si cestu na googlu a vytisknout. Máme fakt štěstí na samé hodné, super lidičky. Jedeme za ním asi tři minuty a už přináší noťas a my gůglíme a tisknem. Není to žádná sláva, ale furt lepší než nic. Vzpomínám na první čundr ve vojenském prostoru, kdy kámoš přislíbil vzít mapu a po usednutí do vlaku vytáhl papír formátu A4 na kterém byla propiskou nakreslená Odra a tužkou cesta po které máme jít . Todle je oproti tomu luxus. V tom mi pán nabízí připojení wáj fáj, teda jestli chci. Tak, teď není co řešit. První zkouším Locus, ale nenajde mi mapové podklady pro Ukrajinu. To ovšem neplatí pro Sygic. Stahuju mapu a ještě chvíli kecáme. Nebo spíše vyzvídáme rady. Doporučil strčit něco celníkům a v pasech mít připravené něco pro policajty. Tak jo, dem do toho. Děkujeme, přejou nám klidnou cestu, a vyrážíme směr Vyšné Nemecké. Mám strach. Přiznávám. Po tom co jsem načetl cestopisy a slyšel vyprávět ty, co tam byli, bojím bojím. Dorážíme ku hranici. Slováci moc nekontrolujou, teda jako bágle. Doklady  kontrolujou fest. I vinka na motkách. Trvalo to cca 10min. Přejíždíme mezi jakési piloty. První zastávka, první voják-celník, opisuje SPZ a ptá se na cíl cesty. Popojíždíme k samotné hranici. Tak tady si kamarádi prošňupali co se dalo. Hadry teda neprobírali, ale hlavně léky. „Što éto? To je na alergii. Nu a što éto? To je taky na alergii. A što éto? Tak to je pro změnu na alergii. Začíná se dívat podezřele. A što éto? To je taky na alergii, ale mazání. Začíná se usmívat. Co ho nejvíce dostalo byl Pityol. Što éto? Tak to je na prdel, povidám.“ Takže Ukrajinská hranice cca 20min. Samotní celníci nás protáhli před těch pár osobáků a bylo vymalováno. Že by za to mohlo těch pět ojro v pasech? (poznámka mimo, už bych nedal ani hřivnu) OK, jsme na Ukrajině. JSME NA UKRAJINĚ. Sem z toho vedle sebe. UKRAJINA. Omlouvám se, ale ještě jednou, UKRAJINAAAAAA. Zastavuju asi dvacet metrů za hranicí, že vyměním prachy. My teda fungujem na kartě, takže nemáme moc hotovosti. Mám však obavu o rozšířenost platebních terminálů na Ukrajině, tudíž musíme měnit. Měníme posledních 50 ojro na hřivny v celkem výhodném kurzu u místní cigánky. No co už. Mezitím u nás zastavuje holohlavý týpek na Goldwingu a zve nás na motorkářský sraz do Užhorodu. Rádi bychom se zdrželi, ale v sobotu musíme vyzvednout dcerku z tábora, tudíž musíme sraz oželet. S rozklepanými prsty vyrážíme směr Mukačevo. První kilometry hledám za každým křovím policajta, co nás bude chtít sejmou, nebo sežrat. Nic takového se ale nestalo a s přibývajícími kilometry jsem byl klidnější a klidnější. Krajina taková placatá, vozový park jako z dob hlubokého míru a starší, no co všichni na té Ukrajině mají? To jsem zjistil hned, jakmile jsme minuli Mukačevo a Svaljavu. Karpaty. Nádhera neskutečná. Já osobně mám strašně rád Beskydy a todle je podobný, ale větší a zelenější a více zarostlejší. Taky méně osídlené než Beskydy. Jedeme po cestě s kvalitním asfaltem (ano, jsme na Ukrajině), jenom sem tam díra. Táhlé zatáčky, stoupání, klesání prostě paráda. Jedeme pod rychlostní limit, takže nás všichni předjíždí. Nám to ale neva. Proplouváme Karpatami na motorkách, sluníčko svítí, co víc stačí ke štěstí? (malá vsuvka, vzhledem k silniční orientaci našich strojů jsme příjezd do Koločavy volili po „zpevněných“ vozovkách) Tato idylka skončila při sjezdu ze státovky na „gruntovku“ směr Volovec. Prvních pár set metrů jsem si říkal, že todle padesát kiláků nedám. Dal. Musí se jet po prostředku, kde je to nejrovnější. Neříkám rovné, ale nejrovnější. Ono i v místech, kde nejsou záplaty na záplatách na záplatách a je kus jednolitého asfaltu, to vypadá, jako by to naházeli a uplácali lopatou.  Pak taky člověk musí kličkovat a vyhýbat se těm největším dírám. Pak to de. Druhý den jsem si už zvykl a jelo se mi přijatelně. Zkusili jsme si s Boženkou prohodit stroje a musím uznat, že pro tento typ povrchu je Ufoň nesrovnatelně lepší. Vyjíždíme na Volovec. Dáváme pauzu a po otevření kufru zjišťujeme, že prdnula plechovka Radegastu, kterou sebou vezeme pro zdolání nejzazšího bodu našeho putování. Smrad a rozmočený toaleťák. Jo a taky studentská pečeť. Raději jsme ji hned sežrali a byla dobrá i v pivní lázni (už to byl jen zbytek). Třepeme se dále, směr Koločava a pozorujeme okolí, domorodce a hlavně účastníky silničního provozu, které u nás už nepotkáte. Žebřiňáky, krávy, Zily a Uazy jsou tady nejběžnější  účastníci silničního provozu. Jsem překvapený z vesnic samotných. Čekal jsem pomalu středověk, ale vypadá to tam pomalu lépe než na některých našich vesnicích. Ano, mají zdemolované cesty, navíc plné kravinců. Ano, před každým barákem nestojí nablýskané fáro a né každý barák má novou fasádu. Všechno je ale takové udržované, opečovávané. Bordel je až za vesnicí na jednom místě. Na dvorcích není vidět hromady krámů a botelu jako u nás na vesnici. Opravdu jsem byl překvapený. I když s tím fárem u baráku to taky není úplně pravda. U každého druhého stojí Zil. A skoro u každého kráva. A nejsou tu vidět žádní cigáni. Život tu je těžký a nikdo nikomu nic zadarmo nedá. Tady by nepřežili. Jenom podotýkám, že se bavím o malém kousku, co jsme projeli. Jinde může být situace diametrálně odlišná. Dorážíme k četnické stanici a já jsem šťastný. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Koločava. Cítím že žiju a jsem toho plný, až nevím co mám říkat, nebo dělat. Tak sem byl z toho vedle, až jsem šel domluvit spaní. Vím, jde to levněji, ale já to chtěl na četnické stanici. A pořád vyšel pokoj pro dva na osmdesát hřiven na osobu. Schováváme motorky do dvorka vybalujem a bydlíme. Na dvorku si dávám přeživší Radegast a kochám se tímhle malým osobním vítězstvím. Ještě není pozdě, tak jdeme hledat hrob Nikoly Šuhaje. „Na rozcestí doleva, kolem pomníku padlým hrdinům, po vyšlapané cestičce k plotu, přelézt plot a zpátky nad pomník. Je to ten s modrým kýblem.“ To byl popis, jak se dostanete k hrobu Nikoly. No, nevěřili jsme, ale fakt jsme museli přelézt plot. Má krásný výhled na okolní kopce. Jo, pěkné místo posledního odpočinku. Na Ukrajinu jsme ani jet neměli, takže nemáme naplánované žádné kešky. Píšu Tazimu ať mi pošle nějaké souřadnice a hinty. Ha, jedna keška je u hrobu Nikoly. Dneska se už nevracíme. Chceme sem dát travel bug a ten jsme zapoměli na pokoji. Vracíme se na četnickou stanici a jdeme jíst. Ukrajinské pivo Ovolon není špatné. Na tom určitě vydržím. A k němu něco tradičního k jídlu. Boženka si dává pelmeně a já jakýsi tokaj (nene todle není víno). Je to nad očekávání výborné, ale hladoví motorkáři se potřebují dorazit masem. Přichází majitel a kuchař v jedné osobě. Co bychom si dali? Povídám, jídlo bylo výtečné, ale chtělo by to kousek masa. Změřil si nás odborným pohledem a povidá „šašlik, na dva časti, rajčica, cebuľa a….“ a pak sem mu už nerozuměl. Znělo to však fantasticky, takže? Per to do nás. Vepřové z grilu, hafo zeleniny a nějaká červená něco. Chuťový orgasmus. Nažrali jsme se k prasknutí. Do toho tři, čtyři kusy a jsme zralí na postel. Cestou qíčepu jsme narazili na dva páry kousek od nás, od Zlína. Byli na Bandasce a Větrákovi (nad tím jsem kdysi taky uvažoval). Spaní se odkládá a tak kecáme a kecáme. Řek bych, že jsou oproti nám kapku mladší, ale s cestováním po méně rozvinutých zemích mají rozhodně neskonale více zkušeností. Navíc jsou hrozně v pohodě a věřím, že by bylo super jet s nima dál. Bohužel jsme tu jen na skok a začíná tlačit čas. Navíc nás zítra čeká tranzitní den ke Spišskému hradu, takže na zdraví a dobrou.

Čtvrtek

Ráno opět vstáváme brzy. Stíháme odnést travel bug do kešky a hurá na snídani. Ta zase nezklamala. Boršč, opečený chleba, normální chleba, sýr a kynuté buchty. K tomu poctivé kafe. S narvanými pupky ještě absolvujeme prohlídku muzea Nikoly Šuhaje, loučíme se se Zlíňáky a přesun na Slovensko. Jedeme stejnou trasou co včera sem, takže toho moc nenapíšu. Jenom zážitek z hraničního přechodu. S dobrým pocitem kupujeme plnou za 25kč/l a přijíždíme k hranicím. Tentokrát to trvá dýl. Asi 30 minut. Taky celník je nějaký tydýt. Prolezl opravdu všechno a nejvíc byl vyplesklý z otvíracího nože. Na ten koukal tak deset minut a furt ho otvíral a zavíral a otvíral a zavíral, furt dokola. Jak tydýt, no dyť to říkám. Možná to bude tím, že jsme do pasů nic nedali. Ale i přes to 30 MINUT. Paráda, říkám si a posunujeme se ke Slovenské straně. Teda jen k frontě ke Slovenské straně. Si dělají prdel? Jsme občané EU a jedeme do EU. Teda ne jen my, ale i slováci stojí a čekají. Půl hodiny, hodinu, hodinu a půl. Povídám Božence „dáš si kafe? Ať srovnáme teploty“ je totiž neskutečný vedro. Jo, dáme kafe. Vytahuju bombu, vařič (takový to malinký od kolemaníků) ešus a další propriety na vaření kávy. Pokud by přišel někdo s tím, že nemůžem, asi bych ho tím ešusem majznul. Takže, sedíme na pangejtu, uprostřed celního prostoru, a na plynovém vařiči vaříme kafe. Samozřejmě jsme za exoty, ale i tak to vypadá, že nám záviděj. Jinak teda Slovenská strana tři a půl hodiny. Tady soudruzi asi udělali někde chybu. No co. Máme fest zpoždění, takže Michalovce, Košice (Draganský průsmyk) a po nenáviděné dálnici do Prešova a dále opět po nenáviděné dálnici ke Spišskému Podhradí. Sjíždíme někam do lesa. Jedem kus, než se nám zdá, že jsme dost daleko od lidí. Rychle stavíme stan, protože se blíží slušná bouřka. Ještě ohřát žvanec na večeři a do stanu lezem už za tmy a oblohy prosvícené blesky. Doufáme, že nový stan vydrží a usínáme. Brou.

Pátek

Přes noc byl slejvák jako kjáva. Stan to hrdě vydržel. Zase vstáváme brzo. Blíží se další bouřka, tak rychle balíme a razíme směr Spišský hrad. Jsme kousek, ale i tak chytáme slejvák a Boženka promoká. No jo no, kevlarový jeansy moc vody neudrží. Hrad fotíme jen ze spodu. Je nám zima a honící se mraky nevěstí nic dobrého. Vyrážíme na Poprad. Chceme si alespoň projet Tatranskou magistrálu. U Levoči však lezeme do nepromoků a chčije tak, že nevidíme padesát metrů před sebe. Natož tak Tatry. Nedá se nic dělat. Highway a domů. Počasí řeklo konečná, už jste toho viděli dost. Před Liptovskou Marou přestává pršet, tak alespoň sjíždíme u Bešeňové a jedem na termální pramen Kalameny. Parkovné jedno ojro přecházím s nadhledem a jdeme ponořit zmrzlé kosti do 38 stupňů teplé vody. Voda je luxusní. Výstup z vody už tolik ne. Je mi kosa a drkotám zuby. Rychle obléknout a směr Žilina. Jedeme mimo hlavní přes Dolný Kubín. Před Žilinou začíná zase pršet. Nepromoky ON. Kupujeme korbáčiky a rozhodujem o vynechání  Slovenského orloje ve Staré Bysrtici. Valíme domů. Před Makovem přestává pršet. Alespoň to. Užíváme si Makovský průsmyk. Nepromoky OFF. Dorážíme domů, jdeme opláchnout motorky od bahna a dáváme ještě PK (čti preventivní kolečko). Doma vybalíme, vysprchujem a do hodiny nás oba chytají křeče, průjem a blitinky. No prostě pajáda. Po třech dnech to naštěstí ustupuje. Jak říkám, pajáda.  Předposlední den byl tranzitní a vlivem zdržení na hranicích jsme byli nuceni použít dálnici. Naštěstí ne moc dlouhý úsek. Alespoň bylo pěkně. Poslední den byl díky počasí taky tranzitní, a jelikož chcalo, nestálo to za nic. Utěšujeme se tím, že máme důvod se na Slovensko vrátit i na motorkách.

Řeč čísel:

Za šest dní najeto cca 2000 km. Při odjezdu měly moje Michelinky (Pilot Road 2) najeto cca 1000 km. Nyní opotřebení téměř neznatelné. Boženka měla předek úplně nový a zadek měl ve středu cca dva milimetry (sjeto do plošky předešlou majitelkou). Po návratu je předek bez opotřebení a zadek na limitu (Michelin Pilot Sport). Pohybovali jsme se v rámci rychlostních limitů, vyhýbali se dálnicím a sem tam i zatahali. Většinou však kochačka, turistika, prostě defenzivní styl jízdy. Nejnižší spotřeba BMW  3,2 L/100km, Suzuki 3,6 L/100km. Průměr byl cca BMW 3,8 L/100km, Suzuki 4 L/100km. Na Mazlikovi jsem po 400 km v kuse už celkem pociťoval zadek a zápěstí. Po stejné porci km se Boženka na Ufoňovi jen smála a tvrdila, že dá ještě jednou tolik. Rád věřím. Taky dám víc (viz naše cesta na GG) ale je fakt že na Báwu bude člověk odpočatý. Žádné poplatky jsme nikde neplatili, až na ten úplatek na Ukrajinské celnici. No, pořád to vyšlo o dvě ojra na osobu méně než vstup do jeskyně Domica. Jeto po cestách a celkové náklady na cestu za obě dvě motorky s jídlem, ubytováním, benzínem a vstupy cca 10000 kč.

Shrnutí:

Slovensko znám a jezdím tam velmi rád. Není to sice pro nás tak levné jako před ojrem, ale i tak. Na východním Slovensku jsem byl poprvé. Skvělí lidé, pěkné cesty, krásná příroda a navíc tam mají tepleji. Ukrajina byla jen jednou nohou. Prozatímní pocity: přátelští lidé nádherná příroda, drsný kraj a nejhorší cesty po jakých jsem kdy jezdil. Věřím, že se tam ještě podívám, ale na dýl. Jo a je tady pro nás levně.

A co příští rok????...... nepovím……

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE