Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijů.......a to doslova!

Pamatujete si, tuto dnes již odvrhnutou část naší státní hymny? Pokud ne, skuzte si ji na netu někde najít a poslechnout. Protože pokud se chystáte na motorce do Tater, může se klidně stát, že to zažijete na vlastní kůži.

Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijů.......a to doslova!

Kapitoly článku

Ale od začátku. Letos jsme už na kratším motočundru sice byli, ale cestovatelský nepokoj dřímající ve mně a v Božence nám nedal dlouho spát, až jsme vymysleli víkendovou cestu kolem Tater. Plán byl jasný. Objet Tatry kolem dokola koukolem. Ne že bychom tohle jakože vymysleli z dlouhé chvíle. Tenhle plán už uzrál před několika lety, avšak stále se nedařilo jej realizovat. A to zejména z nedostatku času. Tentokrát se však uvolnil jeden víkend a předpověď počasí taky nebyla nejhorší. Navíc Slovensko máme rádi a i když se už dávno na naši měnu nekoukají s respektem, pořád je výlet na Slovensko ufinancovatelný. Teď ještě vytvořit předběžný plán cesty a obeslat kamarády, jestli se někdo nebude chtít připojit. Tento bod nás velmi mile překvapil, jelikož obvykle chcou jet všichni a nakonec nejede nikdo, tentokráte to bylo naopak. Přislíbená účast vypadala velmi slibně a navíc Pavla dodělala před měsícem papíry a je natěšená na první velkou jízdu na vlastní motorce.

Vedro, vedro a zase vedro. Start byl stanoven na druhou hodinu odpolední z benzínky u Pennys marketu v Odrách. Snažíme se s Boženkou dorazit trochu dříve, ať nejsme za brzdy. To se nám sice daří, ale počasí se dařit přestává. Převlíkám se z kraťas (jo, z kraťas, fakt bylo vedro k zalknutí) do kalhot, protože to co se blíží, nevěstí nic dobrého. Takže hned na startu změna. Nepojedem z Oder na Hranice a na Valmez, ale vemem to přes Fulnek na Jičín. Tam vypadalo míň černo. No, sice vypadalo, ale v N. Jičíně jsme si to už nemysleli. Zajíždíme na Shellku, abychom přečkali ten největší mazec. Zablokovali jsme dva stojany, ale nikomu to navadilo, protože v celé benzině vypadl proud. No, to nám to pěkně začíná. Po sotva 25-ti kilometrech stojíme. Naštěstí po půl hodině přestává pršet a tak se, stále bez nepromoků, vydáváme na další cestu. Jako vedoucího zájezdu jsme určili jednohlasně Feďu, který i bez mapy ví kam má jet a navíc nám bude se svým karavanem prorážet cestu vodní tříští. Cesta přes Bludovice a Krhovou probíhala velice poklidně, řekl bych turisticky. Ono taky provoz nic jiného nedovoloval. Na to co jsem slyšel o Feďově jízdním stylu, jsem byl překvapen, jak celý konvoj pěti motorek protahuje tím hustým provozem s nonšalancí ostříleného turisty a ne brusiče sliderů. Opravdu pohoda klídek a cigáro. Při průjezdu Dolní Bečvou začíná poprchat a v Prostřední už chčije a chčije. Nedá se nic dělat. Nasazujeme nepromoky (jen ti co je mají) a vyrážíme na Makov. Déšť houstne a to tak, že po krajnicích stojí auta s výstražnýma a nejsou schopni jet dál.Alespoň nám nezavazí. Déšť stále houstne, není vidět pomalu na koncové světlo vpředu jedoucí motorky.

Na Bumbálce zastavujeme. Fakt není skoro nic vidět a Feďa si všiml že už jako fakt prší. Zanedlouho naštěstí déšť ustává a my zase vyrážíme. Doufám, že nás počasí nechá dojet kousek dál než jen dvacet kiláků. Při přejezdu Makova se musím smát, když si vzpomenu, jak jsem na benzínce říkal rychlejší části účastníků zájezdu, aby na nás počkali v Bytči před mostem. Ti nejrychlejší jedou totiž max 50km/h. Před Bytčou sjíždíme doprava a po staré cestě podél Váhu míříme na Žilinu. Cesty jsou už suché, tak zastavujeme, ale pouze na sundání nepromoků (ti co je mají). Roman s Pavlou vylévají vodu z bot a na to, že jsou durch mají výbornou náladu. S Feďou upřesňujeme průjezd Žilinou a vyrážíme. Přes most, pod most a doprava.  Feďa jede přes most, pod most a se slovy „dyť je to jedno, někam dojedem“ odbočuje doleva. Po pár kilometrech dojíždíme nějakého skůtristu a Feďa za jízdy mámí informace o správném směru. Chytáme správný kurz a fičíme na Těrchovou, Zázrivou, Kraĺovany a Ružomberok. Cesta ubíhá v klidu a provoz naštěstí taky není tak strašný. Pomalejší tempo nikomu nevadí, taky díky krásné lidové architektuře, která nám zpestřuje projížďky vesnicemi. Silnice se vine v pěkných zatáčkách s velice slušným asfaltem. Hlavní tah na Ružomberok až tak zábavný není, ale co, do cíle zbývá jen pár kilometrů, tak to už dáme. V Ružomberku ještě zaskočit do Tesca, dokoupit proviant na večer a tradá k cíli dnešní cesty. No odjezd od Tesca se trošku zkomplikoval, protože Božence se stala taková malá nemilá věc. Z parkoviště se cesta stáčí o ostrých 180° přes kulaťák. Láme se to fakt hodně a Boženka zde elegantně, v téměř nulové rychlosti, odkládá své BMW. Naštěstí se nikomu nic nestalo, akorát já, jako správné vemeno zjišťuji tuto událost až za křižovatkou a než stihnu doběhnout, Roman s Feďou dávno staví Bawce na kola. Doslova po pár minutách dorážíme na místo našeho dnešního bivaku a to termální pramen Kalameny. Rychle, ještě za světla, postavit stany a pak už jen teplou koupel, rozdělat oheň a za řevu místní zlaté mládeže strestat pár piv před spaním. Zítra nás už čekají vysoké Tatry, tak si necháme o nich zatím něco hezkého zdát. Tak dobrou.

Ráno krásně svítí sluníčko a my se při snídani bavíme místníma, kteří nedokážou pochopit, proč nechce startovat auto. Vždyť jen celou noc stálo na parkovišti, svítilo a řvala z něj muzika :). Přijíždí přítel na telefonu a v tichosti zprovozňují A8  :). Po snídani ještě pácháme teplou koupel a po zabalení stanů vyrážíme. V Ružomberoku ještě jednou dokupujeme proviant a vyrážíme směr Dolný Kubín.

Při prvním tankování dne, zjišťuje Paťka, že nemají foťák. Feďa ho chce najít stůj co stůj a tak na benzině rozdělává cvičně stan. A ejhle, úspěch se dostavuje. Foťák je na světě a my se můžeme pustit dále. Silnička se kroutí ještě více než včera a já si vzpomínám na jednotlivé zatáčky, které už jsem několikrát projížděl. Situace se obrací za Zubercem, který byl do teď naše cílová stanice. Tentokrát míříme dál a směřujem na Liptovský Mikuláš. Tam zažívám trošku šok. Už si myslím, že je to z horka. Proti mě jede Boženka na Ufoňovi. Sakra, vždyť ji vidím v zrcátku. Co to je? Blíže poznávám, že to není Boženka, ale někdo cizí. No to víte, potkat někde Scarvera a ještě k tomu zlatého, to je takový malý svátek. Neberte to jako rýpání, ale těch rádoby exkluzivních motorek jako Beneli, MV Agusta, Harley, nebo Ducati jsou plné silnice, ale kolikrát za vyjížďku potkáte Scarvera? Bereme směr Vysoké Tatry a naše užívání si pokračuje. Je fakt, že asfalt by chtěl vyměnit, ale vynahrazují nám to neskutečné výhledy. Máme taky tak trochu štěstí. Déšť, který vidíme před sebou nás zastihuje pouze ve formě kaluží a vrstvy kroupů v příkopách. Silnice se krásně vine, zatáčka střídá zatáčku a za každým horizontem se objevují nové výhledy. Po domluvě dáváme malou zajížďku ke Štrbskému plesu. Chvíli zmatkujeme s parkováním, ale vše nakonec dobře dopadá. Feďa s Paťkou už tu byli, tak nás provází kolem plesa. Pěkný, to jako jo, ale na mě moc turistů. No a jelikož se mraky stále honí po obloze, rychle nasedáme do sedel a vyrážíme dál. Jelikož se Roman chtěl jet podívat na Spíšský hrad, měníme směr jízdy na Poprad. Je to sice zajížďka, ale co, času je dost a my zatím viděli Spišský hrad pouze z parkoviště. Navíc nás místní navádějí na restauraci Salaš, kde výborně vaří a je nádherný výhled na samotný hrad. Ještě k tomu tu berou karty, což bereme s povděkem, protože hotovost schováváme na ubytování v kempu, které plánujeme na dnešní noc. Během pozdního oběda se k nám přidává Kornel se Simčou, kteří nemohli vyrazit zároveň s námi a tak to napravili stíhací jízdou po dálnicích. Ale jak říká Kornel „od té doby co mám FJR mám rád i dálnice“. Tak nevím, něco na tom karavanu s elektricky stavitelným plexi bude.

Ze salaše už je to co by klikovkou dohodil na parkoviště hradu, kde se dokonce už neplatí. Tak jen aby nás ještě pustili na prohlídku. Vyrážíme do kopce a podvečerní slunce z nás nemilosrdně vysává energii. Po páté dorážíme nahoru. Tam je nám sděleno, že jsme si měli koupit lístky dole. Po dotazu, jestli z nás náhodou nedělá prdel, nám svitla naděje. Když hrad obejdem, je tam hlavní brána a lístky se tam dají koupit. Prohlídku popisovat nebudu. Jenom podotknu, že to stojí za to a něco tak obrovského se jen tak nevidí.

Při odjezdu z parkoviště se mi stala taková malá nemilá věc. Nechal jsem v igelitce na zadním blinkru pověšené moje památeční kroksy. No a při naklonění se taška tak trochu chytla o kolo a to jí podalo řetězovce. Ta s vervou rozzuřeného pitbula jednu botu rozervala na malé kousíčky a druhou narazila na kryt řetězu. Navíc, jak sem se lek, chytnul jsem se přední brzdy jako svrab bezdomovce a stáhnul motorku na kraj. Tam však bylo rozsypané obilí, které poručilo přednímu kolu ztratit adhezi. Vždycky říkám, že nesmím přidělávat těm mojim strážným andělům práci a voni mě vždycky nachytají na hruškách. Nakonec jsem to teda ustál, ale bylo to o fous.  Ze Spišského Podhradie se vracíme do Levoči, kde by měl být kemp. Je tam, je celkem rozlehlý, pěkně upravený a přes to, že chatky snad pamatují Žižku když ještě viděl na obě oči, je dost zachovalý. Jo k chatkám. Chtěli jsme do stanu, ale to by vyšlo na 12 ojro (dva kusy, stan , motorky) a chatky vyšly na 16 ojro.

No, přece nebudem stavět stan. A zatím co všichni jdou dělat očistu, já se pouštím do rozborky zborky, abych zkontroloval sekundár. Mám totiž nějak moc vyleštěný řetěz a domníváme se, že u sekundárního kolečka bude zbytek kroksy. Vše je hotovo za pět minut. Předpoklad se nepotvrdil, řetěz musela vyleštit kroksa naražená na kryt řetězu. Po očistě jdeme na čepovaný Šaryš do kempové hospůdky, kde v družném hovoru trávíme pokročilý večer. Ještě se k nám přidává místní týpek Vlado, který všechny udivuje svým uměním odjet rovně autem, když před tím k němu šel málem po čtyřech. Po zavření hospůdky ještě pácháme mejdlo u Kornela a Simči v chatce a pak už hajdy na kutě a spát.

Ráno nás vítá krásný slunečný den. Po obligátním kafíčku a snídani na nic nečekáme a opouštíme tento útulný kemp, kde jsou „bikers friendly“. Po té, co zrychleným přesunem projedeme Levoču, zamíříme na Kežmarok. Tady už jsme zase mimo hlavní tahy a cesta je velmi příjemná. Hustota provozu umožňuje všem šesti motorkám držet svižné tempo a zbytečně se netrhat. Stále nás doprovází velmi slušný asfalt a nádherný profil silnice

.

Vjíždíme opět do Tater a přes Ždiar míříme na polskou stranu. Těžké mraky na vrcholcích hor nás nechávají klidnými. Cesta přece přes vrcholky nevede, že. Měli jsme v plánu zastavit někde na hranicích a udělat hromadnou foto, jenže počet turistů a zaparkovaných aut nás od toho odrazuje. Jsme v Polsku a pokračujeme směr Zakopané. Vyhlížím nějaké pěkné místo k focení. Najednou, po výjezdu ze zatáčky, vidím dešťovou clonu. Sakra, než zastavíme a navlíknem nepromoky, jsme „lehce“ navlhlí.

Sjíždíme na asi padesát metrů vzdálené parkoviště a čekáme, až se to nejhorší přežene. Je to bouřka jako prase. Provazy deště proměňují silnici v menší říčku a blesky šlehají kolem nás, doprovázené mohutným hromobitím (odtud název dnešního cestopisu). Po nějakém čase se průtrž mírní a my rozhodujem, že nemá cenu čekat. Chcát může klidně do rána.

Vyrážíme na dříve zmiňované Zakopané a během příští půl hodiny ho přejmenováváme na Zasekané. Kolona aut stojí tak tři kilometry před městem. Co teď, projíždět kolonou v počtu šesti motorek (z toho dva karavany s rozměrnými bočními kufry) je lehce problematické. Když to ale neprubnem, budem tu stát ještě zítra. Naštěstí jsou řidiči ukáznění a nesnaží se nás úmyslně blokovat. V Zakopaném, teda v Zasekaném, je vidět čilý turistický ruch. Tady to fakt žije. Vůně smažených jídel se line do přileb a začínáme mít chuť na oběd. Nemáme ale zloté, tak rychle zpět na Slovensko. To se ukázalo jako drobný problém, jelikož značení v Polsku je více méně na nic. No spíš více. Bohužel nemám ani mapové podklady v GPS, tak trochu bloudíme. Po pár dotazech na cestu naštěstí chytáme ten správný směr a z opuštěním Polska opouštíme taky déšť.

Zastavuji u prvního, od pohledu vcelku příjemného hotýlku s restaurací. Následný oběd bych hodnotil známkou jedna. Bohužel, zmatená kuchařka uvařila jedno z jídel jiné než bylo objednáno a korunu tomu nasadila kravka číšnice, která nám to byla schopná říct, až po urgenci, kdy měla většina osazenstva snědeno. Navíc se hájila tím, že Pavla (o jejíž jídlo  se jednalo), objednávala jako poslední takže za to vlastně může sama. No, jak říkám kravka. Tímto incidentem klesá hodnocení na tři mínus, ne-li čtyři. Škoda. Zbytek cesty už ubíhal za slunečného počasí kolem Oravské přehradní nádrže a úžasnou, ale opravdu úžasnou cestou mezi Oravskou Lesnou a Novou Bystricou. Tenhle úsek opravdu neměl chybu. Ve Staré Bystrici dáváme pauzu na náměstí u prvního a zatím jediného slovenského orloje.

Jo, pěkný to je, taky doporučuju. Zbytek slovenska se už drbem jednou dlouhou vesnicí až na Turzovku, kde překračujeme hranici do naší vlasti. Pak už jen Staré Hamry jsou pomyslnou třešničkou na víkendovém dortě. Za Ostravicí se ujímá vedení Roman a měníme tempo z mého kadle kadle na svižnější doražení posledních kilometrů. Díky svižnému tempu se za chvíli loučíme na benzínce a slibujem si, že podobnou akcičku musíme někdy zopakovat.

Tímto bych chtěl všem poděkovat za naprosto úžasný víkend, plný pohody, dobré nálady a krásných kilometrů.

A teď ještě nějaký ty hájlájty. Ujeto do 900km. U Mazlika a Boženčina BMW vše při starém, jako v nedávném Slovinsku. Celkové náklady na cestu (počítáno za oba) cca 6000kč a to včetně benzínu, ubytování, restaurací, piv i parkovného. Jo a i když už to tak nesleduju, dosáhl jsem ve vesničním úseku historicky nejnižší spotřeby u Mazlika a to 4,86 l/100km. Jinak se průměr pohyboval kolem klasických 5,5 l/100km. Ostatní tydle kraviny neřeší, takže nevím. Akorát Roman tvrdil, že tak nízkou spotřebu v životě neměl.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.06
Známkováno: 16x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist