Nad Tatrou sa blýska 2014

Letos jsme se rozhodli, že motorkářskou dovolenou strávíme za humny. Tedy, přesněji řečeno, u našich bratov na Slovensku. Naposledy jsem tam byl trempovat ještě před sametovou revolucí a nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem poprvé z okna vlaku na vlastní oči spatřil Vysoké Tatry, jak se majestátně zvedají k nebesům. I když nedosahují mohutnosti a věhlasu Alp, najdete v nich téměř vše, co činí z hor velehory – skalnaté štíty, hluboké doliny, plesa a desítky vodopádů. Už se na tyhle nejmenší velehory světa těším. A navíc jsem zvědavý, jak se teď na Slovensku žije.

Nad Tatrou sa blýska 2014

Kapitoly článku

Den 1 – Tranzit na Slovensko

Brzy ráno vyrážíme v sestavě Daniel (Suzuki Bandit 650S) a já (Honda CB500) směr Vysoké Mýto, kde máme naplánovanou první zastávku na naší cestě na Slovensko. Asi dvacet kilometrů před Mýtem zahlédnu ukazatel na Africké muzeum Dr. Emila Holuba a hned se mi vybavuje památná scéna z filmu Jára Cimrman ležící, spící:

Jára Cimrman: Dobrý den, doktore Holube, jedete letos zase do Afriky?
Paní Holubová: Doma bude, už se narajzoval dost!
Doktor Holub: Asi ne.

Zastavuji a ještě než stačím něco říct, předběhne mě Daniel: "Dobrý den, doktore Holube ..." Odbočujeme do Holic, nejprve zastavujeme u sochy Dr.  Holuba a pak se vydáme k jeho muzeu. Muzeum otvírá asi za dvacet minut a tak si čas krátíme procházkou v parku, kde mě zaujme pamětní deska prezidenta osvoboditele a zejména pak pomník věnovaný obětem druhé světové války.

Když si kupujeme vstupenky, nabídne nám pokladní, že si můžeme odložit bundy a tankvaky u ní. Na věšáku visí pěkný cestovatelský klobouk. Ptám se jí, zda ho používají jako rekvizitu pro průvodce. Není to však rekvizita, nýbrž exponát – dar od Josefa Vágnera, přírodovědce, cestovatele, lovce, spisovatele a zakladatele českého safari ve Dvoře Králové.

Nejprve shlédneme animovaný film o životní cestě Dr. Holuba. Vystudoval medicínu a krátce po dokončení studia, inspirován cestovatelskými deníky Davida Livingstonea, se vydal jako lékař do Kapského Města. Po několika měsících využil příležitost a přidal se ke konvoji místních lovců na své první "vědecké safari" ... podnikl cestu k řece Zambezi a zpracoval první detailní mapu oblasti okolo Viktoriiných vodopádů ... a abychom nekřivdili jeho manželce, nebyla to semetrika, naopak byla s ním na jeho poslední expedici, kdy chtěl prozkoumat celou Afriku od Kapského Města až po Egypt.

V muzeu se nachází jen malý zlomek sbírky, kterou Emil Holub při svých expedicích do Afriky nasbíral. Když v roce 1892 převáželi jeho sbírku z etnografické výstavy ve Vídni do Prahy, bylo k tomu potřeba 72 železničních vagónů. A protože o tak rozsáhlou sbírku neměla žádná instituce zájem, byl nakonec nucen ji po částech rozdat muzeím, vědeckým organizacím a školám.


Ve Vysokém Mýtě se jdeme podívat nejprve do regionálního muzea, kde se nachází malá expozice karosářské firmy Sodomka. Ta začínala s výrobou kočárů a po první světové válce začala karosovat automobily. Ve třicátých letech bylo jméno Sodomka synonymem elegance a kvality a tak není divu, že firma vyráběla karoserie nejen pro české firmy (Aero, Laurin & Klement, Praga, Škoda a Tatra), ale i pro zahraniční (např. Bugatti, Ford nebo Rolls-Royce). Perlou expozice je automobil Aero 50 Dynamik, který dnes existuje pouze ve dvou exemplářích.

Máme štěstí, v muzeu zrovna probíhá výstava automobilových hraček. Když ji procházíme, vracíme se zpět do našeho dětství: "tohle autíčko jsem měl ... a tohle taky ... a tenhle traktůrek ... a tuhle vystřihovánku ... a tuhle dakarskou liazku z Monti Systému mám ještě dnes ..." Prostě ráj pro všechny kluky od tří do devadesáti let.


Po lehkém obědě se projdeme okolo náměstí Přemysla Otakara II s Mariánským sloupem z roku 1714, starobylou radnicí a řadou historických domů, a také s moderním zvěrokruhem, na němž mám docela problém poznat své znamení. Ze zbytků středověkého opevnění jsou nevýznamnější dvě brány s dvojicí nestejně vysokých věží – litomyšlská a pražská. A samozřejmě nemůžeme vynechat prohlídku gotického kostela Sv. Vavřince, jehož velikost jasně ukazuje, že Vysoké Mýto bylo kdysi významné a bohaté město.


Potom už frčíme směr Olomouc. S motorkami zajedeme až do historického centra a zaparkujeme přímo na Horním náměstí, kde se nachází nevýznamnější památka města zapsaná na seznamu UNESCO – Sloup Nejsvětější Trojice, bohatě zdobený barokní monument postavený v letech 1716 až 1754 ke slávě Boží a jako díkuvzdání za ukončení morové epidemie. Tento 35 metrů vysoký sloup představuje nejvyšší sousoší České republiky a jeho součástí je i malá kaple, v níž se v minulosti dokonce konaly bohoslužby (věřící samozřejmě stáli venku okolo sloupu).

Protože nás začíná tlačit čas, abychom stihli prohlídku muzea Tatra v Kopřivnici, zdržíme se jenom krátce. Naštěstí jsou na náměstí koncentrované všechny nejznámější památky – orloj pocházející z 15. století a přebudovaný v duchu socialistického realismu (což ví asi každý, ale málokdo ví, že se jedná o jeden z mála heliocentrických orlojů na světě), goticko-renesanční radnici a také Herkulovu kašnu znázorňující Herkula bojujícího s lernskou hydrou. Na detailní prohlídku města a na syrečky se budeme muset stavit jindy.


Když se připravujeme k odjezdu, přijedou na náměstí policajti a zastaví kousek od nás. Využívám příležitost a jdu se jich zeptat na nejlepší cestu z centra směr Kopřivnice. Nechat si od nich poradit je osvědčená taktika, jak se vyhnout případným dohadům o zakázaném parkování.

Do Kopřivnice přijíždíme v půl čtvrté, takže máme na prohlídku relativně dost času (asi hodinu a půl). Když si fotíme před muzeem expresní motorový vůz Slovenská strela, parkuje za ním několik plně naložených fichtlů a jejich majitelé se zrovna dohadují, kam pojedou dál. Ptáme se jich, odkud jsou, a musíme před nimi smeknout klobouk. Jsou od Budějic. A ještě zajímavost ke Slovenské strele: Když nahradila spoje vedené parními lokomotivami, zkrátila se cesta z Prahy do Bratislavy zhruba o hodinu na 4 h 18 min a tenhle čas překonalo až pendolino.

V Kopřivnici chceme kromě muzea navštívit i rodná místa dvou významných osobností – atleta Emila Zátopka a malíře a ilustrátora Zdeňka Buriana. Ptám se proto na pokladně, jak se k nim dostaneme, ale pokladní a její kolega znají pouze cestu k rodnému domu Emila Zátopka, jež má v muzeu vlastní expozici. Expozice je hodně moderní a její video část dokumentuje Zátopkův legendární úspěch  na olympijských hrách 1952 v Helsinkách, kde vyhrál zlatou medaili v běhu na 5 km, 10 km a v maratonu, přičemž ve všech těchto disciplínách překonal stávající olympijské rekordy. Co jsem však dosud nevěděl je, že asociace mezinárodních sportovních novinářů vyhlásila Zátopka v roce 1999 atletem století.


Tatra má skutečně dlouhou historii. Původní továrna Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesselschaft vyráběla kočáry a vagóny a patřila k průkopníkům automobilismu. Když v roce 1897 začala vyrábět automobil NW Präsident, jezdilo v tehdejším Rakousku-Uhersku méně než tucet automobilů. Präsident byl prvním továrně vyráběným sériovým automobilem na území Rakouska-Uherska a jedním z prvních automobilů na světě vůbec. Patří mu proto právem čestné místo na začátku rozsáhlé expozice a, jak postupně zjišťujeme, z "relativně dost času" se stává "poměrně málo času" na kochání se u jednotlivých exponátů, z nichž za zmínku stojí například automobil Tatra 87, který proslavili cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, prototyp Tatra V750, jež nápadně připomíná později vyráběný VW Brouk, prototyp motorových saní Tatra V855, závodní vozy Tatra, první nákladní vůz Tatra, expediční Tatra, která v devadesátých letech jela kolem světa, a samozřejmě speciál Tatra, který v roce 1988 poprvé zvítězil v rally Paříž-Dakar.

Po prohlídce ještě navštívíme rodný dům Emila Zátopka a pak už vyrážíme směr Čeladná, kde chceme povečeřet v restauraci hotelu MIURA, kterou doporučili Danielovi jedni jeho zákazníci. Hotel se nachází přímo na golfovém hřišti Čeladná a nabízí nečekané spojení designu a umění. Naleznete zde díla několika moderních umělců jako je např. Andy Warhol nebo David Černý. Restaurace nabízí delikatesy regionální beskydské kuchyně za rozumné ceny. Jídlo je skutečně výborné, obsluha vynikající a výborný dojem kazí pouze fakt, že jediné nealko pivo v nabídce je světlý Birell (na což jsme, bohužel, narazili ve všech restauracích, které jsme během dovolené navštívili).


Při přejezdu hranic točíme naše první video a ubytováváme se hned za hranicemi v penziónu Stará fara v Makově. Když se utrmácení po náročném dni objevíme u baru-recepce, změří si nás barman pohledem a místo pozdravu se rovnou zeptá: "Tak chlapi, čo si dáte?"



Najeto: 417 km

Den 2 – Straník, Bojnice, Harmanec

Ve dvě hodiny ráno si začal nějaký opilec zpívat a hlas(itost) měl jak Pavarotti. Kdyby to bylo u nás, tak by jen vyřvával. Holt jiný kraj, jiný mrav. Vydrželo mu to asi hodinu, než na něj někdo zavolal policajty. To máme stejné. Kupodivu Daniela to vůbec nevzbudilo.

Po snídani vyrážíme směr Žilina, kde chceme vyjet na vrch Straník, který mi doporučil můj kolega, že jsou z něj pěkné výhledy na okolní pohoří a který navíc nabízí výborné podmínky pro paragliding. Jsme mimo naši podrobnou mapu Tater a trochu kufrujeme. Jsme v průmyslové zóně a vrch máme na dohled, ale nějak nemůžeme trefit tu správnou silnici. Nakonec nám poradí párek muchlující se na autobusové zastávce. Cesta je hodně rozbitá a ke konci i strmná a tak raději necháváme motorky na odstavném parkovišti kousek pod vrcholem. Počasí je nádherné a výhledy též. Počkáme si na pár paraglidistů a jeden tandem (pro zájemce – cena je 80 EUR) a cestou dolů točíme krátké offroad video.




Do Bojnice jedeme přes Rajec a Prievidzu. Mezi Fačkovom a Kľačnom je docela pěkný rychlý průsmyk, ale nebyl vyznačený v mapě, takže ho nemáme natočený. Cestou ještě zastavujeme u Poluvsianské skalné ihly vzniklé zvětráváním rozdílně odolných hornin a do Bojnice přijíždíme před jednou hodinou. Zámek Bojnice je romantický zámek a je moc pěkný i zvenčí. Když však dorazíme ke vchodu, přejde nás smích. Dnes je, z rozhodnutí slovenského ministra kultury, vstup do hradů a zámků zdarma a tak před vchodem čeká nekonečná fronta. Samozřejmě, že když už jsme sem jeli takovou dálku, tak to nevzdáme. Ale je jasné, že dnes už nic jiného z naplánovaného programu nestihneme.

Stoupám si do fronty a vysílám Daniela, ať projde okolí a nafotí zámek a další pamětihodnosti, například lipu kráľa Mateja (Matyáše) starou 700 let, pod níž se podle pověsti v době jeho pobytu v Bojnici konala královská rokování. Abych si ukrátil čas, dávám se do hovoru s jednou maminkou čekající za mnou, zatímco její manžel a děti tráví čas na doprovodných akcích, např. na rytířských soubojích, a v přilehlé zoologické zahradě. Máme dost času a tak spolu probereme všechno od rodiny a životního stylu, přes platy a ceny, sport, kulturu, politiku až po tipy, co ještě na Slovensku navštívit.

Po třech hodinách čekání se konečně začínáme blížit ke vchodu. Počítáme lidi před sebou a vypadá to, že i se započtením toho, jak se fronta vždy nafoukne, když se připojí příbuzní a známí těch, co ve frontě čekají, bychom se konečně mohli dostat dovnitř. Závora se zavře těsně před námi a tak jsme první na další prohlídku. Hurá! I když je vstup zdarma, focení si musíme zaplatit. Po další čtvrthodině čekání naše prohlídka konečně začíná.


Zámek nechal přestavět po vzoru francouzských zámků gróf Pálfy, aby ukázal své vyvolené, že je dostatečně bohatý a že je hoden požádat ji o ruku. Přestavba však trvala více než 20 let a mezitím se jeho vyvolená vdala. A tak se zklamaný gróf Pálfy zatvrdil a nikdy se neoženil. V zámku mě asi nejvíce zaujme zlatý sál, na jehož stropě jsou stovky zlatých andělů, přičemž žádní dva nemají stejný obličej, ložnice vedle velké síně, na jejíchž dveřích je zobrazeno šest smrtelných hříchů, přičemž ten sedmý reprezentuje ložnice samotná, a zvláštní lustr dovezený z Palestiny, který se nachází v rytířské síni. K rytířské síni se váže jedna pověr, že žena, která se zde posadí na některou z lavic, do roka otěhotní. To však průvodkyně řekne až poté, co si skoro všichni sednou. Navíc nás průvodkyně zavede i do Huňadyho síně, která není normálně součástí prohlídkové trasy a v níž se nachází vzácný gobelín Jozef a jeho bratři ze 17. století.

Po skončení prohlídky zvažujeme, co by se dalo ještě stihnout, a nakonec se rozhodneme vyrazit směr Harmanec a projet si sedlo Malý Šturec, na něž pěl chválu každý cestopis, který jsem před dovolenou přečetl. K sedlu přijíždíme od západu a nejprve jsem trochu zklamaný. Nástup není nic moc, ale s každou zatáčkou je cesta lepší a lepší ... a východní strana, to je prostě motorkářský ráj.

Když jsme vyjížděli východní stranu, začalo drobně pršet. Sjíždím proto hodně opatrně. I tak mi v jedné pravotočivé vracečce, při rychlosti něco kolem dvaceti, ustřelí zadní kolo a zadek motorky mi nezadržitelně ujíždí doleva. Místo abych jen vymáčknul spojku, instinktivně uberu plyn a ustřelí mi i přední kolo, což mi paradoxně pomůže tuhle nepříjemnou situaci (s notnou dávkou štěstí a s vydatnou podporou pravé nohy) ustát. Až sjedeme dolů, budu si muset zkontrolovat trenky.





Ubytováváme se v kolibě u sv. Kryštofa, kterou mi doporučil můj kolega. Já si dávám k večeři bystrická grilovaná žebírka a Daniel si dává specialitu sv. Kryštofa. Když si prohodíme jídlo, sní Daniel pár soust, orosí se mu čelo a začne škytat. Nakonec mi s díky jídlo raději vrací. Tak vám nevím, jak zvládne vindaloo, jež by měl jako správný příznivce Červeného trpaslíka alespoň jednou vyzkoušet.

Najeto: 233 km

Den 3 – Banská Štiavnica, Lehota pod Vtáčnikom, Čereňany

Celou noc pršelo a když ráno vytlačíme motorky z garáže, strhne se průtrž mračen. Nedá se nic dělat, nemá cenu čekat a tak navlékáme nepromoky a vyrážíme směr Banská Štiavnica. Silnice 51 na Štiavnicu je docela pěkná, ale v dešti si ji moc neužijeme.

Jak už jméno napovídá, Banská Štiavnica je starobylé báňské město (a jedno z nejstarších měst na Slovensku) a těžilo se tu hlavně stříbro a zlato, ale i jiné kovy. Díky tomu bylo město hodně bohaté, o čemž vypovídají honosné domy v historickém centru nebo morový sloup z roku 1764 na náměstí Sv. Trojice. Historická část města je díky tomu zapsaná na seznamu UNESCO. Kromě toho je ve městě k vidění několik kuriozit, z nichž asi nejznámější jsou radniční hodiny, které ukazují správný čas jen párkrát denně, protože mají prohozenou malou a velkou ručičku. Mě se však líbí i moderní plastické obrazy u radnice nebo dřevěný pohyblivý betlém, jež je jeden z největších na Slovensku.

Když dorazíme k betlému, je zavřeno a na dveřích je cedulka, abychom se na prohlídku ohlásili v přilehlé hospodě. Průvodkyně je u zubaře a tak díky tomu máme individuální prohlídku s osobou nejpovolanější, s hlavním autorem, architektom Petrom Chovanom. Ten s výrobou začal v roce 2007 a od té doby betlém neustále rozšiřuje. Betlém zobrazuje středověké báňství a zpracování rudy, dominanty města, významné historické události a zajímavosti, například přijímání do cechu nebo jaký trest kdysi podstupovali nepoctiví hospodští (museli vypít pivo s mlékem a jistě si už domyslíte, co to udělalo s jejich trávením). Autor betlému je už natolik známý, že vyrábí betlémy i pro zahraniční zájemce.


Jako poslední památku si jdeme prohlédnout kostel sv. Kataríny. Znovu se spustí průtrž mračen a tak máme v kostele chvilku času na odpočinek a rozjímání. Když se potom připravujeme k přesunu na kalvárii, ještě nás odchytí výběrčí parkovného a tak se o městě dozvíme ještě mnoho dalšího, co se v průvodcích nedočtete. Víte například, jaké je ideální auto na ježdění po městě? Stará škodovka s náhonem na zadní kola. Město se totiž nachází v neuvěřitelně členitém terénu a většina ulic je dlážděná kostkami, takže moderní auta s náhonem na přední kola tu mají, hlavně v zimě, docela problémy.

Když dojedeme pod kalvárii, začne svítit sluníčko a tak si nepromok nechávám na motorce, aby trochu proschnul zevnitř. Pak už se vydáváme na strastiplnou cestu do kopce. Banskoštiavnická kalvárie překračuje rámec rámec křížové cesty znázorněné v sedmnácti kapličkách. Součástí areálu jsou i tři barokní kostely a boží hrob. Areál byl totálně zdevastovaný a díky úsilí aktivistů byla kalvárie v roce 2007 zapsána na seznam 100 nejohroženějších památek světa. Nyní probíhá, i s podporou jednotlivých dárců, celková rekonstrukce.


Asi v půlce cesty nahoru začalo opět pršet, takže nepromok už nemám jen vlhký. Přesto si ho na další cestu oblékám a dělám dobře. Celou cestu do Bojnice se střídá déšť a liják a tak částečná ochrana přijde vhod. Z Bojnice pak pokračujeme do Lehoty pod Vtáčnikom, kde se má v areálu DKP Slovakia nacházet muzeum veteránů. V Lehotě se ptáme místních kluků, jak se do DKP dostaneme. Poradí nám, ale až zarážející je, že někteří ani neví, že tam nějaké muzeum je, a ti, co vědí, v něm nikdy nebyli. Tak teď doufám, že to není jen malá soukromá sbírka. Když tam dorazíme, na první pohled  to tak vypadá. Jako muzeum je označená malá přízemní budova, ale i tak je sbírka docela velká. Když končíme naši prohlídku, řekne nám naše průvodkyně (asi třináctiletá dcera majitele, na níž je vidět, že by čas raději trávila někde jinde s někým jiným): "A teraz sa pôjdeme pozrieť na druhú časť."

Druhá část se nachází v jedné z obrovských hal areálu a kromě veteránů v ní majitel parkuje i svého Harleye a Gold Winga. Když pak při loučení chválíme sbírku, odkáže nás dcera na toho pána, co se s někým baví u první haly. Ten akorát skončí a jde směrem k nám. Říkám mu, jak má pěknou sbírku, a on nás vyvede z omylu. Majitel je ten druhý pán ve špinavých montérkách. S majitelem pak zavedeme řeč i na jeho Harleye a dovolené. On je tráví většinou v Rusku, což nás trochu překvapí. Vysvětlí nám však, že jak silnice tak lidé jsou na východě super. A také si postěžuje na Čechy, jaké má u nás jako majitel kamiónové dopravy problémy. Ne však s úředním šimlem, ale se zloději. Podle něj se u nás krade nejvíc z celé Evropy. Co na to říct? Že žijeme v zemi, jejímž prezidentem byl šmejd, co ukradl pero v přímém přenosu, a ani poslanci ani my občané jsme mu za to nevystavili červenou kartu, protože zlodějina nám zas až tak moc nevadí (tedy pokud se nás nějak nedotkne osobně)? A že tenhle šmejd navíc na rozloučenou se svým prezidentským úřadem vrazil kudlu do zad všem slušným občanům, když vyhlásil rozsáhlou amnestii pro zloděje, podvodníky a tuneláře, takže se nemůžeme divit, že se u nás hodně krade? Popravdě, nechce se mi to s ním moc rozebírat a tak raději zavedu řeč jinam.


Je už pozdní odpoledne, čas na brzkou večeři v jedné z našich vytipovaných restaurací, v zámecké restauraci Afrodita v blízkých Čereňanoch. V téhle luxusní restauraci si podávají dveře prezidenti (to myslím vážně) a tak tu v motorkářském oblečení trochu vyčníváme z řady. Ve zkratce: luxusní interiér, číšníci v rukavičkách, stříbrné příbory, perfektní obsluha, neskutečně dobré (a nádherně naaranžované) jídlo, i s flambovacím představením od šéfkuchaře, ... A přitom ceny nejsou nijak závratné. Za předkrm, polévku, hlavní chod, zákusek, kávu a pití pro dva platíme (včetně slušného dýška) asi 60 EUR. Když se potom při odchodu loučíme se šéfkuchařem, přeji mu, aby brzy získal (jako první na Slovensku) michelinskou hvězdu. Určitě si ji zaslouží.

Po večeři vyrážíme směr Hriňová a cestou ještě děláme několik krátkých zastávek na focení.


Najeto: 297 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.11
Známkováno: 27x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist