Malé Jawení velkým Slovenskem

Vytláčím Jawku z garáže. Postavím ji na stojan a pustím benzín. Hned ze začátku se musím pokochat pablesky slunečního svitu odrážejícího se od naleštěné červené barvy a ladných barokních tvarů tohoto dnes již legendárního stroje. Uvědomuji si, jako už tolikrát, že Tahle Jawička je a zůstane navždy mojí srdeční záležitostí. Chvíli musím počkat, než se kapalné uhlovodíky dostanou přes malinkatý filtr a poté přeplavuji karburátor. Ještě musím zavřít sání originální plechovou krytkou a už můžu sešlápnout startpáku. Jednou, dvakrát, třikrát, ještě trošku přeplavit, pohladit Jawku po nádrži, hlavě, pousmát se a ještě jednou prošlápnout. Pak už jen zatlačím bošák do spínačky a naposled se opřu do startpáky. Motor zabublá a já musím jen lehce vrknout plynem, aby se udržel volnoběh. To už mohutná klikovka vytvoří dostatečnou setrvačnost, aby se udržela v pohybu. Než zavřu garáž a zapnu 40 let starýho bombra, motor se zahřeje dost na to, abych mohl pomalu zařadit za jedna a s obláčky namodralého kouře líně se odvalujících z obou doutníků, vyrazit  na cestu.

Ale to bych předběhl. Ještě Vám musím povědět něco o tomto výletu. Již delší dobu jsem chtěl, tak jako kdysi, sebrat Jawku a vyrazit někam dál, než jen pár kilometrů od baráku. Prostě vytáhnout tuto šedesátiletou starou dámu opět za hranice všedních dní. Letos se vše nějak sesypalo a všechny plánované motočundry jsem musel zrušit. Cestovatelský rarach však začal nabývat na síle a já cítil, že se už konečně musí něco stát. Že už zase musím, alespoň na chvíli vypadnou od věčného stereotypu všedních starostí, mimo realitu. Realitu, v níž se luhujeme den co den, která nás ubíjí masmédii, reklamami a neskutečnou snůškou lží o udržitelném rozvoji, uhlíkových stopách a podprahového nucení konzumu.  Dnešní přetechnizovaná doba mě začíná pěkně srát. Nebaví mě lidi stále se tlemící do smartfounů, nebaví mě auta prošpikovaná elektronikou a motorky vyhnané do výkonového vesmíru, aby pak na ně výrobce narval elektronické pomocníky, co dovolí lidem se hned nezabít. Ano, stále používám telefon a stále používám internet. Snažím se však omezit vliv této civilizační vymoženosti na svůj každodenní život. Na toto všechno je Jawička jasná odpověď. Katapultuje Vás do jiné reality, do jiného časoprostoru, a pokud se podvolíte prehistorické analogové technice, odmění Vás ryzí radostí.

Bohužel, pracovní vytížení mi nedovolilo vyrazit na delší dobu, proto beru zavděk uvolněným víkendem. Proto přijměte toto povídání spíše jako TNT (tip na trip) než jako plnohodnotný cestopis. Důvody proč zůstala B12 pro tentokráte v garáži jsem popsal výše. Původně jsem měl jet sám, ale naštěstí vyšel Božence taky volný víkend. Bohužel na Jahodě 350 panelce nemám ještě dořešené papíry, tak musela vzít své BMW. No, a aby byl výčet kompletní, přibrali jsme Licii. Ještě s námi nebyla na vyjížďce přes noc a vzhledem k tomu, že já v jejích letech už měl za sebou první motočundr, usoudil jsem, že je na čase ukázat ji motorky i z jiné stránky. Trasu jsem si naplánoval předem. No naplánoval. Cesty, po kterých jsme jeli, máme oba celkem projeté, tak šlo jen o to kde, přespíme a jak je spojíme do okruhu. Oproti svým zvyklostem se budu trase věnovat trošku podrobněji, protože jak jsem psal výše, berte to jako TNT. Navíc po návratu jsme museli ohodnotit okruh jako ideální víkendovku pro motorky všech kategorií.

Balení bylo jednoduché. Stan, spacáky, karimatky, vřič s jídlem a náhradní spoďáry a ponožky. Jo a taky plavky, spát budeme na Kalamenech, takže bude koupaniko. Samo, že holky si nabalily drogérku, ale to byla jen malá taštička. Z důvodu obsazení Ufoňa dvěma lidmi jsem byl nucen veškerou bagáž nacpat na Jawku. Vypadalo to sice humorně, ale naštěstí to nebylo tak těžké,  jak se by se od pohledu mohlo zdát.  

Krátký přesun z Oder do Bělotína proběhl, i přes nízkou cestovní rychlost, celkem rychle. Z Bělotína se necháváme vést zakroucenou silničkou s velmi slušivým asfaltem přes Špičky směrem na Milotice nad Bečvou. Od napojení na hlavní silnici směr Valmez nás čekala trošičku nudnější část dlouhých rovinek, které při cestovní rychlosti kolem 70 km/h jsou ještě nudnější. Jelikož se však babičce taky musí sem tam vyprášit kožich, otočil jsem rychlopalem na malou chvíli nadoraz. Jawička se dokázala rozdráždit až ke stokilometrové rychlosti. Samozřejmě jen na malinkou chviličku, neb stará technika se nemá v zájmu dlouhé životnosti přepínat. Valmez, Rožnov a už je tady hlad a nějaký dlabanec na kolibě před Dolní Bečvou. Ceny sice vysoké, ale o to stylovější prostředí. Krásně sem zapadly ty naše lehce odlišné stroje, které jsme píchli přímo před zahrádku. Asi jsme byli za exoty. Né, že by tam bylo málo motorek, avšak naložená Jawka a dvě fešné baby na Bawci tam určitě nikdo nečekal. Po vydatném obědě se musíme ještě prokousat přes všechny tři Bečvy a já si už cestou představoval, jak to ta moje Jahoda asi zvládne do toho kopce. Poté,  co jsme minuli odbočku na Bílou, začalo to opravdové potěšení. Dvoutaktní motor si v rytmu asijských Tuktuků spaluje nekvalitní benzín z českých čerpaček a z přimíchaného oleje vytváří mlžnou clonu zahalující okolní přírodu závojem. Závojem, který evokuje dobu, ve kterých se motocykl zrodil, dobu kdy byla uhlíková stopa každému úplně u prdele a lidé se dokázali ještě bavit takovým tím nezáludným způsobem. Na tváři se uvolňuje úsměv a z výfuků kapičky oleje (jelikož jsem čekal vedra a několik velkých stoupání, použil jsem trošku více oleje). Pozoruji vše kolem sebe spoza brýlí vojenských motospojek a cítím, jak je ten svět krásný. Jawička si k mému údivu drží stejnou cestovní rychlost jako na rovině. Drží tempo se stejně rychle jedoucími plechovkami. Produkuje jen více kouře. Protáhnu se přes Bumbálku a začínám zvětšovat odstup od přede mnou jedoucí plechovky. Vyjet nahoru ještě šlo, teď se ještě nějak dostat dolů. Před odjezdem jsem udělal lehkou údržbu a doseřídil brzdy. Je to poznat. Zpomalují o poznání lépe. Proplétáme se sérií zatáček a je nám dobře. Po průjezdu Makovem nás čeká ještě jedno stoupání. Tady musím zařadit dokonce trojku. Thália jedoucí přede mnou to fakt nedává. Boženka tahá za plyn a mizí na horizontu. Byli jsme tak domluvení. Jak bude chtít, kopne do vrtule a počká před Bytčou. Před horizontem přichází rovinka, a i když tomu neuvěříte, předjíždím v kopci Thálii. Na Jawě z padesátého šestého. S chrastícím ložiskem na klice. S vykvedlaným karburátorem, který při větším otevření plynu zpívá svou vlastní písničku. Pod zatáčkami se ke mně přidává Boženka, která na mě čekala. Vjíždíme do Bytči a uhýbáme na vedlejší ještě před mostem. Stará cesta na Žilinu po pravém břehu Váhu je luxusní. A taky široká. Tak na jedno auto. Ale co, je tu minimální provoz, pěkný asfalt a restaurace Penzion 7 hriechov v obci Oblazov. Výborně tu vaří a mají meníčko pod 4 ojra. Dnes jsme ovšem nadlábnutí, tak nezastavujeme a fičíme dál. Stále po pravém břehu Váhu dorážíme do Žiliny. Tady se napojujeme na hlavní tah na Těrchovou. Je sobota po obědě, tak není velký provoz, proto si cestu užíváme. Máme výborný čas, tak sjíždíme na Varín a chceme se podívat na Strčno.

Ano, nevěděli jsme, že se tam z této strany na motorkách nedostaneme. Nechce se nám v tomhle vedru  šlapat tři kilometry do hrbu, tak velím k obratu a napojujeme se zpět na Těrchovou. Příjemná cesta s kupodivu malým provozem nás vede krásnou krajinou s malebnými vesničkami a já se začínám psychicky připravovat na stoupání do sedla Rovná Hora. Držím trojku pod plynem a divím se, že to bere. Nahoře čeká Boženka a spolu začínáme klesat dolů na Zázrivou. V Zázrivé se dáváme vpravo na Párnicu, kde se stáčíme pro změnu doleva na Dolný Kubín. Dolný Kubín vždy jen projíždíme a tak dnes děláme výjimku a dokupujeme proviant v Lídlu u kulaťáku. Jelikož jsem při balení zapomněl lžičku, musíme koupit jahodovou dřeň. To je snad logický ne? Kdo nechápe, ať si koupí jahodovou dřeň. Z Dolného Kubína míříme na Ružomberok. Avšak pozor, nyní přichází změna a to hned ve Vyšném Kubíně. Je tam jediná odbočka doleva, tak se někdy zkuste po ní dát. Stačí se pak držet směrovek na Lůčky. Nádherný asfalt, nádherná krajina, sem tam prudší stoupání, ale Jawka vše zvládá s noblesou staré dámy. Cestička je sice uzounká, takže se musí pomalu, ale to opravdu nevadí, zvlášť když víme, že se blíží dnešní cíl. V Lůčce je Vše pěkně upravené, opravené a jde vidět, že je to lázeňské městečko. Na doporučení dáváme pauzu u místního vodopádu, ale teď už rychle do sedel a zdolat posledních pár kilometrů k termálnímu pramenu. Po staré známé cestě dorážíme na místo, stavíme stan, otvíráme pivo a rychle do vody, prohřát ty naše kosti. Chvíli po koupeli došlo pivo z proviantu a tak vyrážíme do vesnice na točené. Po pivu za příjemných 0,80 ojro se ještě chvíli touláme po okolí, když tu se začne připožďovat a je čas jít na kutě.

Malá poznámka ke spaní. Nespíme na Kalamench poprvé a víme, že o víkendu sem jezdí tzv. zlatá mládež. V překladu to pochopte jako příjezd bandy vyjebaných debilů co do rána řvou a z vyhoněných audin řve pro změnu muzika. Víme o tom a jsme s tím smíření. Je to jejich prostor a dalo by se říci, že to dodává jakýsi pohled na místní folklor. A proč jsem byl prve tak vulgární? No, nevím, jestli to bylo cíleně na motorku, nebo to mělo patřit nám a jenom se netrefili, každopádně při odjezdu kde se vzala, tu se vzala, přiletěla flaška od birellu a rozprskla se o přední světlo mojí Jawičky. Nechápu jak je možné, že na Jawce nebyl ani šrám. Možná nepatrně prohnutý rámek světla, ale to tam klidně už mohlo být předtím. Ještě, že je to stará poctivá práce odolná duševnímu suterénizmu místních mentálně zaostalých trotlů. Ani si nechci domyslet, co bych dělal, kdyby stál ve předu Boženčin plastovej Ufoň. Ten by to pravděpodobně tak lehce nerozchodil. Mít toho ču..ka po ruce, rozmlátím mu flaškou od birella tu jeho vypatlanou hlavu. Omlouvám se za agresi prýštící z tohoto odstavce, ale ještě teď se mi otvírá kudla v kapse, když si na to vzpomenu.

Přes noc krásně zabouřilo a déšť pročistil ranní vzduch do křišťálového jasu. Již značně brzy se do termálního pramene opřelo svými paprsky slunce, které přes obláčky páry vznášejícími se nad teplou hladinou vystavilo na odiv svůj nukleární reaktor, vrhající na nás nespočet fotonů. Líné ráno se začalo probouzet k životu a my se rozhodli, že přišel čas zvednout kotvy a vyrazit dále, tedy lépe řečeno zpět, i když delší cestou. Směr Bešeňová a kolem Liptovské Mary, s výhledem na rozlehlou vodní hladinu, na Zuberec. Na tuto část cesty jsem se těšil asi nejvíce. Nebudu se rozplývat nad zatáčkami ani nad krajinou, to si musí každý projet sám a přesvědčit se na vlastí oči. Bylo relativně brzo a ve stínu ještě mokrý asfalt, takže jsme zmírnili tempo, aby se nestala nějaká malá nemilá věc. Jel jsem první, když tu se stala taková malá nemilá věc. Ani přesně nevím, co se to stalo a vlastně to ani vědět nechci. Jisté je jen to, že zůstala po malé nemilé věci jen odřená stupačka. Sjeli jsme na Zuberec a odtud se dali na Podbiel. Minuli jsme atrakci s obrněným transportérem a oproti všem zvyklostem odbočili doprava, kudy jsme zamířili na Tvrdošín. Taky došlo na první tankování a i když to už moc neřeším, nedalo mi to, abych nezkontroloval spotřebu. Bawec zůstal na svých obvyklých třech litrech na sto. U Jawičky se spotřeba taky nikam nepohla a zůstala na krásných 2,7 litru na sto. Pak už stačilo objet vodní nádrž Orava směr Námestovo a trfit odbočku na Starou Bystricu. Pár rovinek, kus cesty jako z alp, kouknout na orloj ve Staré Bystrici a teď už opravdu domů. Ještě bych doporučil, na kruháči při výjezdu z Bystrice, vzít to doleva a po opět nádherné silničce přímo na Žilinu. Pokud pojedete rovně na Turzovku, pojedete zbytek cesty po Slovensku vesnicí. Z Žiliny po pravém břehu Váhu a přes Makov je to přeci jen záživnější. V Prostřední Bečvě ještě dáváme dlabanec, který se nám v Rožnově vymstil brutálním lijákem. Ale co, sešlo nás na benzínce více, co jsme byli zpocení, tak alespoň čas rychle utekl. Přesun domů jsme kvůli nepěknému počasí a neustávajícímu dešti dorazili přes Krhovou a Nový Jičín, ale to už tak zajímavé nebylo.

Cestovatelský absťák byl alespoň trochu ukojen, nebo lépe řečeno zmírněn a už se začínají rodit nové plány. Tenhle okruh by se dal v pohodě zajet za jeden den a to i na stařičké Jawě. My si to chtěli ale užít se vším všudy, což se nakonec povedlo. Teda až na trotly na Kalamenech, to bych příště vynechal. O fungování techniky u Bawce se nemusím ani zmiňovat, jelikož není o čem. Jawička šlapala naprosto perfektně, pouze jednou jsem trošku přidával volnoběh a bylo třeba dofoukat zadní gumu, která záhadně přes noc ztratila na tlaku. Náklady na cestu byly doslova pár korun a to taky díky směšné spotřebě použitých strojů. Slovensko je nádherné, s krásnou přírodou a luxusními silnicemi (zase se mě budou Slováci ptát, jestli jsme byli fakt na Slovensku). Jídlo v marketech za stejné ceny jak u nás, ovšem restaurace už vyjdou trochu dráž. Naštěstí jen trochu. Další obrovská výhoda je pro nás Moraváky malá vzdálenost do cílové destinace. Je to pár kilometrů od nás, ale krajina má úplně odlišný charakter. Jako vždy můžu Slovensko jen doporučuji.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE