Chill out Slovensko 2017

Den D -3, -2, -1

Je pondělí 7.8. a do startu dovolené mi chybí 3 dny. Martin, který pojede na Ducati ST3s, hlásí, že má téměř připraveno. Jirka, který chce jet na Suzuki GSX 650F, si dává pro jistotu ještě moto školu v Písku. V poledne mi přichází na mobil fotka od Jirky – zahodil Sůzu do kačírku. Ale co, však si může vzít ještě XJ od Yamahy. Kdepak, další zpráva věstí perné pondělí - chce ji dát dohromady. Volám Pavlovi, který mi servisuje mou ZXR 400, že budu potřebovat ještě zrcátko a blinkr na GSX 650F z roku 2009. Díly jsou na skladu a měly by být druhý den. Dobře já.

Zápletka je potřeba, a protože jsem „dítě štěstěny“, tak odpoledne mi volá Pavel, že totální průstřel. Z mojí Káwičky teče olej - prasklý olejový chladič.

Další den - tedy Den D -2  po projití všech inzerátů a možných věcí volám kamarádovi Mirkovi, který má jednu ZXR 400 v přípravě na stavbu závodní mašiny. Má olejový chladič, ale nemá na prodej. Takže se domlouváme, že kdyby bylo úplně nejhůř, tak tam má chladič z něčeho jiného. Naštěstí je ještě jeden na prodej u Janečka. Volám tam a vybírám kačky. 2000,- a olejový chladič je doma. Vezu ho Pavlovi a zároveň se tam potkávám s Jirkou, který má připravené věci na opravu mašiny.

Ještě než dojedu domu, tak Jirka už posílá fotky, že jeho GSX-Fo je ready včetně batožiny. Prima. Alespoň dva ze tří jsou pojízdní.

Poslední den! Den D -1. Jsem jak na trní, dopoledne se vleče a čekám na každou zprávu. Kluci dávají jednu zprávu za druhou, jak mají mašiny naleštěné, co vše mají připravené a co vše je potřeba doladit.

Ani já jsem ale v průběhu plánování nelenil a tak máme již nějaký pátek zajištěné ubytování po cestě, naplánovanou trasu, kterou z větší poloviny znám, moje kombinéza a rukavice jsou vyprané a znovu napuštěné tukem, helma vyčištěná a navoněná. Tak teď už jen mít motorku. Odpoledne mi volá Pavel, že je to hotové. Vypadá to, že olej neteče. Jářku náklady na zprovoznění Kávičky cca 7000,-. Trošku čára do rozpočtu. Vezu mašinu domu a zjišťuji, že bylo dobře to nechat zkontrolovat ještě před dovolenou. Motorka šlape jako víno. Tak šup. Doma připravit do koupeného tailpacku od Oxfordu. Připravit si snídani, oblečení, v kterém pojedu. Nedočkavostí nemůžu ani usnout.

Den D

Trasa: Praha > Jesenice > Poříčí nad Sázavou > Benešov > Vlašim > Soutice

Délka: 72 km

Ubytování: Casa Di SpaceFamily

Vstávám včas, dávám si rychlou snídani. Hurá do kombinézy, která voní jako nová. Před barákem ještě všechno připnout na mašinu a už přehazuju nohu. A první problém naší cesty je na světě. Jak na to mám nalézt, když mám vzadu připnutý tailpack? Takže jsem vyzkoušel kop nohou, který od kluků v průběhu našeho cestování získává slušný obdiv. V práci  potkávám v garáži Jirkovu Sůzu. Vypadá po tom pádu v kondici. Za chvilku přichází i fotka od Martina a tak je naše trio kompletní.

„Pátá právě teď odbila, pátá právě teď odbila nám…“ A tak s radostí oblékáme kombinézy, startujeme mašiny a vyrážíme na cestu.

 

Trasa je jednoduchá: Praha - Benešov - Vlašim - Soutice. Mezi Trhovým Štěpánovem a Souticemi si užívám mých „domácích“ zatáček. Pak už nás čeká jen relax. Díky pohostinnosti naší rodiny si ještě užijeme parádní grilovačku a posedíme u pár pivek.

 

Den první

Trasa: Soutice > Ledeč nad Sázavou > Světlá nad Sázavou > Humpolec > Jihlava > Třebíč > Dukovany > Mikulov > Lanžhot > Gbely > Malacky > Pezinok > Budmerice

Délka: 343 km

Ubytování: Penzion Lindava

Ráno ještě kontroluji mašinu a dolívám olej do 3/4 a naposledy umývám plexi nejen na helmě, ale i na mašině. Protože počasí se nám úplně nezdá, tak vyrážíme pro jistotu v nepromocích. V průběhu cesty nás sem tam spláchne nějaká přeháňka a já si začínám říkat, že ten trip bude v tomhle počasí tak trochu na prd.

Přes objížďky a navigační chybu ve Světlé nad Sázavou dojíždíme do Humpolce a Jirka nás vede do Moto Doupěte. Jak já jsem rád, že si mohu sednout a sundat ze sebe na chvilku nepromok. Je v něm jako v atombordelu – starší jistě znají, pro mladší vysvětlení: je to asi jako sedět v pláštěnce na pláži. Dáváme si kafe a jako bonus máme super pokec s bikerem na GSX-R 600 z roku 1997. Já mám pro tyhle buclatý supersporty prostě slabost. Malinko během té doby ještě zapršelo, ale vypadá, že by to mohly být na nějakou dobu poslední kapky. Pro jistotu si nepromok ještě necháváme. Jak se ukázalo, byl to dobrý nápad. Další sprchy nás častují u Třebíče, Dukovan, Postřižin. V postřižínském pivovaru v Dalešicích si dáváme fajn oběd a zjišťujeme, že to máme do cíle ještě sakra daleko. Takže není moc čas ztrácet čas. Po obědě skáčeme na mašiny a tak trochu přidáváme pod kotel. Další zastávka je v Adamově-Gbelech, kde probíhá největší slovenský sraz majitelů vozidel Honda. Mám mezi nimi mnoho přátel a taky zastávka přijde vhod. Sundám nepromok a jdu korzovat po známých.

 

Po občerstvení není na co čekat a otáčíme zpět na Malacky. Silnice celkem hezky ubíhá. Nad Pezinkem se ale mračna začnou zase pěkně stahovat, takže blikám na Martina, že se potřebuji obléct zpět do nepromoku. Protože vím, že zatáčky nad Pezinkem jsou jedny z nejhezčích v blízkém okolí, tak se ujímám vedení. Únava a pro kluky neznámé zatáčky mají za následek, že jim pomalu začínám ujíždět. Po výjezdu nahoru stavím a čekám na kluky. Čeká nás ještě sjezd, kde jsou zatáčky otevřenější, ale i přesto náročné na ruce i brzdy. S vidinou cíle se jede už snáze a také pomaleji. Když jsme vyjeli z lesní sekce a silnice se narovnala, pustil jsem před sebe Martina, který měl zapnutou navigaci na penzion.

Při sjíždění z hlavní silnice na vedlejší se nám nabídla krásná scenérie, kdy nad Bílými Karpatami zapadalo sluníčko a zároveň probíhala bouřka. Ten okamžik, kdy udeřil blesk, je k nezapomenutí. A další silnou vzpomínku nám připravila právě ta postupující bouřka, kterou doprovázel vichr o notné síle – zkrátka poprvé jsem na motorce jel v náklonu, abych mohl jet rovně po rovné silnici. A jako bonus kolem nás lítaly větve. Naštěstí to bylo těsně před Budmericemi. Po dojezdu jsme se ubytovali, dali si domácí pizzu, k tomu radlera Zlatého Bažanta a spokojeně usnuli.

Den druhý

Trasa: Budmerice > Sládkovičovo > Dunajská Streda > Komárno > Komárom > Hurbanovo > Nové Zámky > Šarovce > Hontianska Vrbica > Santovka > Domadice > Hontianske Trstany > Hontianske Moravce > Hontianske Tesare > Hontianske Nemce > Devičie > Bzovík > Senohrad > Víglašská Huta > Slatinské Lazy > Políchno > Halič > Lučenec

Délka: 347 km

Ubytování: Apartmens Bea

Ráno jsme vstali poměrně brzy, abychom mohli mít pohodu. Venku nás přivítalo parádní počasí, takže jsme nepromoky uklidili již na pokoji do kufrů. Zkontrolovali jsme po noční bouřce mašiny, nechali je chvilku zahřát a vyrazili na nejbližší benzínku. Natankovali jsme plnou a vydali se vstříc dobré snídani. Martin si zapnul navigaci, takže jsem se držel hezky vzadu. Nakonec jsme zakotvili na snídani ve Sládkovičovo v penzionu. Kdyby pán přidal malinko na hlasitosti svého projevu a k tomu jeden úsměv, tak bych nedokázal celé snídani nic vytknout. Avšak to na dobré náladě neubralo ani trochu.

Po dobré snídani jsme se vydali směr Komárno. Na maďarské straně města Komárno, maďarsky Komárom, leží známá protiturecká pevnost z 16. a 17. století. Ve chvíli, kdy jsme na místo dorazili, nás zarazil počet vozů amerických výrobců, které se kolem nás hnaly jeden za druhým. Při vjezdu do areálu nám bylo řečeno, že se jedná o jeden z největších srazů amerických vozidel.

Martinovi se přes veškerou ostražitost ostrahy podařilo dostat přes Novou bránu do areálu. Když se vrátil po 4 minutách i s pánem z ostrahy, tak pravil, že asi není o co stát, protože všude stojí auta a je to tam hlava na hlavě. Ani mě se nechtělo dát za prohlídku 17€ a tak jsme si alespoň při odchodu zatrollili. Navíc teplota stoupala přes únosnou mez, takže zpět ke strojům. Na parkovišti jsme potkali pána s krásným ZZX 1400 ze Slovenska, takže bikerský pokec byl na místě.

 

V horku se nechtělo nikam daleko přejíždět, takže jsme dojeli jen do Nových Zámků, kde jsme začali lovit něco k jídlu. Vzpomněl jsem si na jednu zapadlou na sídlišti, ale v průběhu let ji zrušili. Takže nastalo hledání, a popravdě zpětně mi to přijde vyloženě komické. V první restauraci na jedné straně města měli svatbu, další doporučení bylo přejet celé město a dojít si do fajn restaurace u lesa, ale i tam byla svatba a ke všemu dosti nahluchlá (nahlouplá?) květinářka, která na prosté „Dobrý den“ neuměla ani zabučet. Nakonec vše ale dobře dopadlo a k obědu byla skvělá pizza.

V průběhu oběda Martin zkouknul mapy a zjistil, že by bylo fajn se vyhnout státní cestě, která je tak trochu nudnější a od moto navigace Calimoto si nechal naplánovat trasu. No abych to zkrátil, do jisté doby jsme se všichni skvěle bavili za řídítky našich mašin, než nám Calimoto řeklo: „Hej pánové, tady se dejte doprava, ať dojedete k cíli.“ V tu chvíli jsem věděl, že se svou ZXR budu jasně tahat za kratší konec provazu. Ta silnice měla na metru asi 100 děr a měřila přes 10 km! Myslím, že Ivo Kaštan tuhle trasu musel používat jako přípravu na MS v enduru. Ale co, přežil jsem to já i Káwička – musím ale přiznat, že v helmě jsem Calimotu dal mnoho „pěkných“ jmen. V Haliči jsem pak přebral štafetový kolík od Martina a vydal se do Lučence po mě již známé silnici.

Lučenec není nikterak velké město a tak najít ubytování byla otázka chvilky. Přivítala nás milá sympatická paní a ukázala nám, kde se ubytovat. Na pokoji jsme se osprchovali a převlékli. Zbývalo se jen dobře najíst. Po procházce jsme došli do pivovaru a tančírny Franz. Příjemné venkovní teploty slibovaly, že na zahrádce bude dobré posezení. K večeři slušný výběr a hlavně pivko místního pivovaru bylo skvělou odměnou po tak dlouhé cestě. Po příchodu na apartmán jsem pak usnul, jako když mě do vody hodí.

Den třetí

Trasa: Lučenec > Rimavská Sobota > Brezno > Liptovský Mikuláš > Ružomberok > Žilina >  Manínská Tiesňava > Považská Bystrica > Púchov > Zlín > Malenovice

Délka: 370 km

Ubytování: Penzion Dobré Hnízdo

 

Je ráno, počasí vypadá „koupací“. Nedojedeme ani na konec Lučence a první slušná sprcha je tu. Nepromoky máme samozřejmě na sobě. Dojíždíme na benzínku a tam se domlouváme, že jedeme dál. Otáčím tedy mašinu a valíme po státovce na Rimavskou Sobotu. Trasu dobře znám. Chtěl jsem se tu potkat s kamarádem v Ožďanech, ale ten momentálně pracuje v Praze a tak nebyl „doma“.

Počasí se ne a ne umoudřit. Prší silně, ale naštěstí je silnice poměrně rovná s novým asfaltem, takže se netvoří ani louže v kolejích. Sjíždíme ze státovky a beru kluky přímo přes Ožďany. Na místním kopci se jezdí Mistrovství Slovenska v závodech do vrchu a zdejší zatáčky jsou fantastické. Bohužel počasí nedovolilo nějaké zábavnější průjezdy. Díky mé znalosti jsem klukům po pár zatáčkách poodjel.

Příjezd do Rimavské Soboty byl provázen - jak jinak - deštěm. Stavíme na Shellce a po natankování volíme snídani, která prostě přišla vhod. Nepromoky fungují na jedničku a při ceně 250,- za set kalhoty / bunda si je na příští trip koupím rád znovu. Déšť pomalu utichá a tak vyrážíme po cestě směr Brezno. Cesta příjemně utíká a stejně jak utíká cesta, pomalu osychá i silnice a občas je protrhaná i obloha. Nepromoky ale pro jistotu necháváme na sobě. Přijíždíme k mému dalšímu oblíbenému místu a tím je Zbojská salač za Tisovcem. Cesta nahoru na Zbojskou je zánovní asfalt a tak otáčíme rukověťmi plynu a užíváme si parádní zatáčky.

 

Po výjezdu na vrchol jsme se zastavili v místním skanzenu – původních roubenkách, které nabízejí báječnou restauraci s lokálními produkty. Jestli něco můžu doporučit, tak jsou tam fantastické guláše a samozřejmě taky halušky jako národní slovenské jídlo.  Počasí se omoudřilo, a tak jsme mohli celý oběd prosedět na terase. Jen co jsme osedlali zpět naše dvoukolové oře, všiml jsem si po výjezdu na silnici, že tahle cesta je označována jako Masarykova cesta. No řekněte – co je lepšího, než spojit parádní výlet s přáteli na motorkách s kouskem historie československých dějin. Sjezd z vrcholu Masarykovy cesty dolu krásně ubíhal a zatáčky střídaly parádní rovinky.

 

V Breznu pak už stačilo odbočit směrem na Chopok. To byl hlavní cíl dnešního výletu. Cesta na mapě se krásně kroutila a výjezd i sjezd sliboval parádní zážitek za řídítky. Silnice bohužel nebyla na začátek tak hezká, jak jsem doufal, a ke všemu tam byl i větší provoz a také vesnice. Ale když jsme projeli poslední vesnici, silnice se začala točit a taky se začal zlepšovat asfalt. Po průjezdu levotočivou zatáčkou jsme potkali obytňák, a tak nebylo na co čekat a za další zatáčkou jsem zatahal 3, 4 a letěl vstříc dalším zatáčkám. Za mnou se držel Jirka a hned za ním Martin. Čím víc jsme se blížili vrcholu, tím víc jsem pociťoval, že se ochlazuje. Když jsme nahoře zastavili na pár fotek, bylo jasné, že jsme vystoupali hodně metrů, protože nahoře bylo odhadem do 5°C. Takže rychle nafotit a valíme dolů.

Cesta dolů byla fajn, o to nudnější nás čekala cesta po státovce z Liptovského Mikuláše přes Rožumberok, Martin a Žilinu. Vše jsme jeli po okreskách, abychom se vyhnuli ještě nudnějším přejezdům po dálnici.

 

Tato cesta po státovce byla zvolena hlavně s ohledem na množství kilometrů, které nás čekalo do cíle, který jsme měli ve Zlíně.

Zlín – další památné město na našem tripu. Nejen, že tady Baťa vybudoval celosvětově známou firmu, ale zanechal tady i skvěle organizované město včetně známých baťových domků, plánků na dálnici a dalších zajímavostí. Nicméně při večeři Martin ocenil místní kuchyni za dokonale provedené karlovarské knedlíky. Bylo to velmi příjemné po mnohahodinové jízdě v sedle mašiny jen s občasnými zastávkami. Po výborné večeři nesměla chybět návštěva té nejvyšší budovy Zlína – Baťova „věžáku“

Ubytování bylo kousek „za“ Zlínem v části Malenovice. S paní jsem se telefonicky domluvil ještě před příjezdem do vlasti, že nám nechá klíče, a až ráno dořešíme všechny ostatní náležitosti našeho ubytování. Vřele můžu ubytování doporučit, kdy pokoj byl super zařízený, čekala na nás krásná koupelna a malinké pohoštění.

Den čtvrtý

Trasa: Malenovice > Otrokovice > Hulín > Kroměříž > Prostějov > Moravská Třebová > Litomyšl > Vysoké Mýto > Chrudim > Pardubice > Lázně Bohdaneč > Přelouč > Chvaletice >Kolín > Poděbrady > Sadská > Kersko > Čelákovice > Praha a kousek dál

Délka: 319 km                                                                                                         

Když jsme se dobře vyspali a dali si fantastickou bohatou snídani, srovnali jsme s paní účet a vyrazili na cestu. Díky dlouhému předchozímu dni jsme jeli na pohodu. Držel jsem se vzadu a nechal se kluky příjemně vést krajinou mně neznámou. Až v okolí Moravské Třebové a Svitav jsem začal rozpoznávat silnice a zatáčky. Samozřejmě by to nebyl ten pravý poslední den našeho tripu, kdyby nám alespoň trochu po cestě nezapršelo, takže i poslední den přišli na řadu nepromoky.

Až na pár malých zastávek, abychom dali odpočinout našim unaveným tělům, jsme jeli v podstatě až do Chrudimi, kde jsem se chtěl zastavit v restauraci na Balisádách přímo na náměstí u kostela. Shodou okolností ale probíhala rekonstrukce a tak Jirka vymyslel hezkou alternativu kousek za Chrudimí. Samozřejmě jsme nemohli vynechat legendární chrudimské „schody“. K obědu chutné a kvalitní polední menu. Ale hospoda nacpaná k prasknutí. Venku začalo sluníčko připékat a tak po platbě jsme skočili na mašiny a domluvili se, že pojedeme, až kam to půjde. Další zastávka tak byla určená v Kersku, kde jsme si chtěli dát „se šípkovou“ a se „zelím“. Protože cesta utíkala taky rychle, tak nám nestačilo ani vyhládnout. Proto jsme si po dojezdu do Kerska dali jen dobrou kávu a já jsem neodolal a dal si lívanečky s domácím borůvkovým jamem.

Při odjezdu jsme se domluvili, že si dáme ještě poslední společnou zastávku někde u Prahy a poklidnou rychlostí jsme se vydali vstříc posledním kilometrům tohoto báječného tripu. V Čelákovicích na Benzině jsme si dali poslední zastávku. Já dotankoval do plné a s kluky se rozloučil.

Co říci závěrem? Snad jen pár čísel:

• 3 chlapi
• 4 dny
• 2050ccm objem motorů
• více než 1500 km v sedle
  

   

A taky by se slušelo říct pár hesel:

• skvělý výlet
• báječné silnice
• ojeté poserproužky
• super ubytování
• fantastické jídlo i pití

A úplně na závěr otázka: „Tak kdy příště, kamarádi?“

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE