ČeZko Slovensko

Už když jsme Zuzku (familiérně ČZ 150 Cčko) dávali do pucu (renovace je přílíš silné slovo), říkal jsem si, že se na ní někdy musím podívat za (již bývalým) spolužákem Samem na Slovensko. První léto se Zuzka jen zajížděla a vychytávali se drobný mušky, takže na další rok byla plně připravená.
Během jara 2011 jsem se definitivně rozhodl, že v létě pojedu stůj co stůj. No a když už budu na tom Slovensku, proč se nepodívat i do Tater, ne? Takže naštudovat přibližnou trasu, zjistit jakých silnic se držet, připravit Zetku a může se kdykoliv vyrazit.

Den D nastal 18.července z důvodu, že na další dny hlásili déšť, který je na Zetce značně nepohodlný a později bych třeba neměl čas.Definitivně rozhodnuto, v sedm vstávám, vytahuju naloženou Zuzku z garáže, zvěčňuji onen památný okamžik a vyrážím na štreku dlouhou přibližně 250 km do Poluvsie. Cesta do Slavkova ubýhala v pohodě, jedu si svých krásných 60 km/h, ze Slavkova se napojuji na E50 a říkám si, proč já vůl tu cestu plánoval zrovna tudy. Místo toho abych se kochal si musím dávat pozor na auta a další přízraky.
Situace se aspoň lepší v Buchlovských kopcích, nádhera. Mít tak o pár koníků víc, užil bych si výjezd s plnou parádou, takhle musím trápit dvojku. Při sjezdu už je to lepší, ale z opojného pocitu mě vyrušil tachometr, který byl záhadně na nule. Za jízdy usuzuju, že je urvanej náhon tachometru, to teda moc dlouho nevydržel. Blbý repliky. Holt se nedá nic dělat, neznalost rychlosti mě ani tak netrápí, přeci jen víc jak 70 nepojedu, ale neznát počet ujetých kilometrů zamrzí. Neřeším to, ani nezastavuji a jedu dál.
Před Uherským Brodem pouštím náklaďák, ale co to tu tak najednou hučí, sakra? Hluk vystopuji na pravé části motoru - to točící se magneto bych vidět normálně neměl... Okamžitě zastavuji a zjišťuji, že se mi záhadným způsobem vyklepaly všechny tři šrouby držící pravé víko motoru a samotné víko přidržoval jen brzdovej pedál, tudíž i ten náhon tachometru nefungoval. Takže co teď. Víko nedrží, šrouby žádný náhradní nemám. Ještě že v dnešní době mobilních komunikací je všechno možný, takže zjišťuji železářství v Uherským Brodě, víko pofidérně zajišťuji pavoukem a vyrážím do víru velkoměsta. V malém železářství samozřejmě slečna prodavačka nic neví, ale posílá mě o pár mětrů dál do motoservisu, kde naštěstí majitel nějaký šrouby má a ochotně mi s "drobným" problémem pomáhá. Ze slušnosti se ptám co jsem dlužen a on na to "padesát korun". Dávám mu stovku a vyrážím pryč. Dodnes mám rozpačitý pocity, bez těch šroubů bych byl nahranej, ale chtít za tři šrouby padesát korun, nevím no...
Jak je Uherský Brod velký město, bloudím a raději zastavuji na menší pauzu si odpočinout od těch stresů s víkem. Začíná pálit sluníčko a v několika vrstvách oblečení není zrovna příjemně, takže raději vyrazím. Jenže Zuzce se z Brodu asi nechtělo, protože nehodlala nastartovat. Čistím svíčku a nic. Čistím podruhý a nic. Jakmile jsem nainstaloval náhradní (studenou), holka se ráčila umoudřit a chytla na první. Tenhle "problém" (naštěstí už jen tento) mě provázel celou cestu. Přehřátá svíčka, která běžela hodinu a víc prostě potom nechtěla házet tak silnou jiskru, aby nastartoval motor. Dobrý zjištění ve čtvrtině cesty a teplejší svíčku těžko někde na benzince seženu... Takže nářadí na výměnu svíčky si nechávám rovnou v bundě, uklízím zbytek a hurá pryč z Brodu, asi se tu vícekrát neukážu.Směr přechod Brumov, kde zastavuji a užívám si hranici si Slovenskem, kam vlastně vstupuji poprvé. Cesta z domu až na hranice s drobností v Brodě mi zabrala zhruba 5 hodin. Ještě že nikam nespěchám. Silnice od hranic až do Nemšové uchvatná, kolem les, prostě balzám na motorkářovu duši. Odtud se vydávám podél rychlostní silnice do Púchova a Povážské Bystrice, kde už je to v podstatě jen rovinka, ale s výhledem na Beskydy a Kremnické vrchy. Od Bystrice se to však mění, všude okolo les, kopce, zatáčky a rovný asfalt, takže na těch pár kilometrů opět nějaká zábava. Vjíždím do Rajce, pro neznalé do toho Rajce, odkud pochází minerálka Rajec. Kousek vedle jsou Rajecké Teplice a Poluvsie, kde je konec mé dnešní cesty. Parkuju u restarace, objednávám si kus masa a při čekání na Sama vstřebávám atmosféru lázeňského města. Mají to tu pěkné.
Po Sámově příjezdu vyrážíme na Kuneradský zámok. Před zhruba třemi měsíci (asi duben 2011) tu byl požár, který celý zámek kopmpletně zdevastoval. Město jako vlastník pouze provedlo nějaké opatření (na fotkách) a zámek jako takový ponechá svému osudu, prý jej nehodlá opravit.

Odtud vyrážíme k mému hostiteli domů, kde to neplánovaně zabalím na další tři dny, protože většinu času propršelo. Alespoň mám příležitost poznat slovenskou pohostinost a zjistit, jak se žije v městečku uprostřed vrchovin.
Večer ještě kulturní vložka v zábavním centru v Žilině, kde měli mimochodem nějakou výstavu veteránů, ale jediný zajímavý kousky byly Manet 90 a Jawa 90, zbytek už novější a běžnější stroje, bohužel bez fotodokumentace...
Za pondělí najeto cca 260 km.

Výlety pěšky po okolních kopcích, hospody a táák...

Po vydatném flákání předchozích dnů se se Samem a jeho kumpány vydáváme autem do blízkého okolí, kde první zastávkou je Rajecká Lesná. U této vísky stojí fabrika Kofoly a v samotném centru se nachází bazilka Panny Marie a především největší vyřezávaný pohyblivý betlém v Evropě. Podle údajů 8 metrů dlouhý a 3 metry široký, opravdový macek zachycující různorodé situace ze života na vesnici. Nezbytné tajné vyfotografování, bez poplatku se tam totiž nesmí fotit.

Na chuť kupujeme i lázeňské oplatky a jedeme o kousek dál k studánce (kalvárii) pro "zázračnou" vodu do podomácku dělané vodní dýmky...
Další zastávkou je obec Čičmany, která je známá pro své zmalované dřevěné domy (dřevěnice), které zabírají téměř polovinu obce a díky kterým jsou Čičmany prohlášeny za památkovou rezervaci slovenské lidové architektury. Člověk si tu opravdu připadá jak v 18. století.

Zbývá už jen návrat "domů" na pizzu a 13° pivo Primátor, české pivo, o kterém jsem v životě neslyšel a narazím na ně uprostřed Slovenska. Chutnalo překvapivě dobře, rozhodně lépe než většina slovenských patoků, ehm, piv typu Kelt, Bažant atd.

Předpověď na dnešek konečně bez přeháněk a dokonce má vysvtinout i sluníčko, směr Štrbské Pleso! Žilina zacpaná, no s "přerostlým skútrem", jak někdo nazval Zetku, není problém všechno předjet, takže ze Žiliny jsem za chvíli venku a najíždím na silnici E50. Je to jediná silnice na severu, po které se dá tak nějak dostat k Vysokým Tatrám, tudíž je na ní strašnej provoz a na Zetce si musím dávat sakra velký pozor na provoz okolo a bohužel jsem si tolik neužil údolí od Žiliny mezi Malou Fatrou, které je opravdu nádherné. Strečnianského hradu si všímám až za odbočkou, vznešeně se tyčí nad údolím, tak si říkám, že se k němu podívám při zpáteční cestě. Až do Ružomberku se cesta klkatí okolo Váhu a ráz krajiny přechází z vrchovin (hor?) do roviny, takže kromě Tater v dáli docela nuda... Chci říct vzrušení, pořád jedu po výpadovce ze Žiliny, pořád strašnej provoz a navíc mám strach o Zuzku, s vražedným tempem, který jsem nasadil a s tím souvísejícími vibracemi od motoru, mám strach, aby se zas něco nepovolilo. Naštěstí se obavy ukázaly jako liché...
U Liptovské Teplé je už nájezd na dálnici D1, teoreticky na dálnici s Zetkou můžu, protože má v papírech maximálku 85 km/h, ale nebudu pokoušet zdraví své ani motorky a sjíždím na objížďku přes Svätý Kříž, kde už si jedeme oba své tempo a kocháme se okolím díky téměř nulovému provozu. Projíždím Liptovský Mikuláš a Hrádek a mířím na sever výš a jen výš vstříc Plesu. Cesta je naštěstí pozvolná, ale asi v dvou úsecích jsem tam tu jedničku musel zařadit, přeci jen těch 5,5 kW není dělaných na takovéto kopečky.Cedule Štrbské Pleso a jsem tu, jó, zvládli jsme to! Ještě kontroluji mapu, jak se dostat s motorkou přímo k plesu kvůli fotkám, hm zákaz vjezdu, ale co, kdyžtak řeknu že se jedu obytovat do hotelu, co mi kdo zmůže. Parkuju u jihozápadního břehu, já se kochám tou nádherou okolo, turisté zase Zetkou.

Pořizuji nějaký fotky, menší oběd, kupuju pohlednice a snažím se sehnat známky, no  pošta z neznámého důvodu zavřená a známky nikdo jinej nemá, tomu se říká business. Počítám aspoň kilometráž, ujeto cca 150 km za 3:15, docela slušnej čas na skoro šedesátiletou babičku určenou povětšinou na cesty do práce.Chvíli se ještě poflakuji okolo, ale všude strašný kvanta turistů, takže to po čase balím a vyrážím zpět stejnou cestou se zastávkou u zříceniny u Liptovského Hrádku. Cesta ubíhá monotóně, u Strečna opět vidím dominantní hrad a očekávajíc odbočku k hradu se ničeho nedočkám, protože dvojitá plná a sjezd ani po kilometru nikde, takže hrad vypouštím z plánu. V Žilině trochu bloudím, ale nějak jsem se z města vymotal a po cca 153 km a 3:20 jsem opět doma u hostitele. Večer už jen menší "dlabanec" a kultruní vložka ve formě festivalu na náměstí.
Za pátek ujeto celkem asi 303 km.

Povinnosti volaly, takže se loučím se Samem, děkuji mu za pohostinost a vyrážím zpět k domovině. Beru to přes Rajec, Čičmany do Ilavy přes Strážovské vrchy, kde si to i přes mírné mokro nesmírně užívám i na Zetce, zatáčka střídá zatáčku a až na jeden úsek je asfalt pěkně hladký, krása. Z Ilavy to beru kolem dálnice přes Trenčín do Nového Mesta nad Váhom, kde to už je samá rovinka a pouhé polykání kilometrů. Směr Myjava (pořád to čtu jako My Jawa), za Turá Lúka odpočívám na vyhlídkové věži, dále Hodonín a kolem Mušova jsem se po 273 km vrátil domů do Krumlova.Na tento výlet budu vzpomínat asi celý život. Už jen pro ty zážitky z prvního delšího výletu na Zuzce a z návštěvy Sama. Co jsem si dělal poznámky, tak jsem ujel asi 857 km za cca 17,5 h se spotřebou 3,2 litru na 100 km, což jsou podle mě všechno super statistiky. A pak že statistika nuda je.A co dál? Něco určitě, rozhodně to nebyl náš poslední delší výlet...