Sprint po severním Rusku

Po roční odmlce z rodinných důvodů už bylo jasné, že se musím jet někam projet. Protože dovolené není moc a rodina taky potřebuje být pohromadě, dospěli jsme doma k časovému rozpětí 16 dnů = cca něco do 10.000km. To pro mě v podstatě znamenalo výběr ze dvou směrů – buď Turecko, nebo severní Rusko. No a protože bylo léto a já nemám rád horko, vyhrálo staré dobré Rusko, jehož sever je skoro poslední část, kterou jsem ještě neznal.

Sprint po severním Rusku

Kapitoly článku

Přípravy byly krom lavírování s pneumatikami jednoduché, chtěl jsem jet bez bočáků-na lehko, takže top case se zbytky samolepek z Kolem Koule 2008, rolka a tankvak. Vešlo se všechno a dokonce i 10 konzerv a šíša salámu. V Rusku je draho a hlavně se nerad zdržuji nakupováním-proto jsem si něco málo vezl s sebou. Nakonec jsem ještě na padací rám nabalil rezervní zadní gumu a na nosiš 5l kanystr pro strýčka příhodu.
Motorku jsem nechal trochu oservisovat u p. Hamouze na Kladně, kde jsem obul i nové Mitas E10-počítal jsem s cca 1000km mimo asfalt, tak raději špunty. Jak píšu výše-vzal jsem nakonec rezervní Touransku, protože jsem měl obavy o nájezd na E10ce – vycházelo mi to na 9000km a to je na špunty celkem dost. Stromek byl tedy připraven na přídavek ke stávajícím 125.000km a nezbylo než pac a pusu rodince a hurá na severovýchod.
Hlavním cílem bylo město Uchta, podružnými cíly Archangelsk a Perm. Vždycky si musím dát nějaký cíl-mám to už tak v povaze. Hlavní pro mne bylo projet co nejsevernější trasu mezi Archangelskem a Uchtou, a Uchtou a Permem.

Den 1

Vyrazil jsem do krásného sobotního rána-směrem na Varšavu, do kempu v Elku-kousek od polsko litevské hranice. Dal jsem si zákaz jet rychleji než cca 110 km/hod-kvůli pneumatikám, spotřebě a pokutám-prostě jsem to chtěl mít celé za levno.
Ujeto: 859km

Den 2

Přes Pobaltí pohodička, takže další den jsem mohl dojet až do krásného kempu u Čudského jezera-kousek od ruských hranic. Oba kempy jsem si našel přes internet, takže bylo vše v jednoduché a v klídku.
Ujeto: 809km

Den 3

Třetí den jsem vstal brzo, protože jsem tušil zpoždění na hranicích s Ruskem (ve městě Narva), přechod znám z minulé cesty-jen v opačném směru. Nakonec to proběhlo parádně, jen Estonci mne poslali jednou zpátky přes celé město pro kolek v hodnotě 3 EUR. Naštěstí jsem jak na „kolkovně“ tak na čáře předjel všechny autaře, takže zdržení nebylo velké. Na samotné hranici to byla rychlovka – cca 15 min na estonské straně a cca 20 minut na ruské straně+10minut nákup strachovky. Byl jsem velmi příjemně překvapen, jak to šlo hladce a jak byli všichni příjemní. Strachovka dokonce i zlevnila na nějakých 450 Kč. Dlužno přiznat, že nezanedbatelný důvod pro rychlé překročení hranic je znalost ruštiny, zkušenosti co a jak vyplnit a hlavně úsměv. Peníze na to potřeba nejsou, i když to lidé občas tvrdí. Dál jsem pokračoval po celkem mizerné silnici k Petrohradu, kde jsem najel na luxusní nový obchvat, který mne vypustil na východní straně směrem na Lodenoe Pole (silnice M18). Zkoušel jsem se někudy dostat přímo k Ladožskému jezeru, ale všude samé brčály a mouchy a hlavně bylo šílené vedro-raději jsem pokračoval dál. Petrohrad jsem vynechal celý-je nádherný, ale už jsem tam byl a neměl jsem tolik času. Dál jsem pokračoval na město Vytegra, kde jsem chtěl přenocovat. Cesta byla stále asfalt s cca 15km šotolinky v menších úsecích. Do Vytegry jsem dorazil už k večeru, ale bohužel jsem nenašel nic na spaní-hotel byl, ale ne pro „inostrance“-ach jo-zas ta jejich mašinérie. Mají tam přihlašovací povinnost a tyhle vesnické hotýlky na to nejsou vybavené, a tak to raději nedělají vůbec. Naštěstí mne paní poslala asi 30 km dál do vesničky Depo, kde jsem našel loďařskou ubytovnu se super domácí-hubená ženská asi 40 let a komandovala tam chlapy jak hory-a pořádek tam byl jak ve švýcarské bance!  Od Vytegry to už bylo zajímavé-podél řeky s fůrou dřevařských lodí, vesničky (kapánek zchudlé), lesy a louky. Večer se na mne přijeli podívat místní kluci na Iži a Jawě, spolubydlící mi odlil trochu piva, takže to bylo moc fajn.
Ujeto: 706km

Den 4

Čtvrtý den jsem opět vstával do slunného rána a brzy jsem dojel k odbočce na Archangelsk-samozřejmě se dá z Peteru do Archangelska jet po hlavní velké silnici, ale je to dál a proto tady nejsem. Hned za odbočkou byla opuštěná vesnice a hned za vesnicí hodně opuštěná cesta vedoucí do vesničky Krečetovo. Tenhle úsek mě potrápil celkem hodně-některá místa byla blátivá a když člověk jede sám a nikde nikdo, tak se musí dávat hodně pozor, což unavuje. Naštěstí bylo celkem sucho-jinak bych to tudy v žádném případě neprojel-neříkám že by to nešlo, ale já bych to neuměl. Od Krečetova do Kargopolu už byla zas příjemná šotolina, kde se dá jet kolem 90-100 celkem v pohodě. Od Krečetova už jsem potkával i auta, což je na prašné cestě spíš k horšímu. Od Fedova do Archangelska už celkem slušná asfaltka.
Celkové vzezření zdejší krajiny je trochu smutné. Venkov je hodně opuštěný, padající domy ve vesnicích-že je to na Sibiři či v amerických pouštích by člověk čekal, ale tady-kousek od Petrohradu bych myslel, že to bude lepší. Příroda samozřejmě fajn-všechno zelené a čisté, jen snad trochu moc hmyzu-krajina je totiž trvale podmáčená. V Archangelsku jsem se vyfotil u cedule a jel hledat ubytování-přicházela na mne únava, což ale bylo mému Garminovi jedno, protože mi ukazoval falešné hotely a nesmyslné informace-prostě americký výrobek-pak mají amíci vyhrát nějakou válku :) . Asi po hodině bloudění jsem se zeptal postupně dvou policejních hlídek a ty mne dovedly, kam jsem potřeboval. Klasický „komunistický“ hotel za 800rublů/noc-to je pohoda. Napral jsem se konzervou, vypral propocené a zaprášené věci, dal si v baru pivo a úplně jsem odpadl. Asi ve 2 ráno mi ale někdo začal bušit na dveře-kapánek mě to vyděsilo, ale otevřel jsem a vida- nějaký kluk má zaplacenou druhou postel …nějak jsem to po pivu a spaní nemohl pochopit, tak jsem řekl, že tomu nějak nerozumím a ještě nějaké bláboly-sám nevím…kluk že teda sejde znovu do recepce na pivo a přijde za půl hodinky. Mezitím jsem si přečetl svůj paragon a pravda – je to za postel a ne za pokoj…takže za půl hoďky jsem človíčka vpustil, vstával v šest, takže jsem ho ani ráno neviděl. Člověk se pořád učí:)
Ujeto: 707km

Den 5

Pátý den jsem si vyhradil pro Archangelsk, na který jsem se hodně těšil. Opět bylo strašné horko – ve 12 už bylo 34°C – místní mi řekli, že takové vedro nepamatují – (asi jsem měl jet do Turecka-tam bylo chladněji). Bloumal jsem ulicemi-město je divné-staré dřevěné domy se pomalu hroutí a ustupují novější výstavbě.
V domech se očividně bydlí, dokud prakticky nespadnou-jsou to 3 patrové jakoby tesco baráky postavené na kůlech, protože tady jsou původem všude bažiny. Nová část města je klasické Ruské město, paneláky z 60tých let, Balšaja ploščaď s Leninem, několik významných budov atd. Podél řeky je docela hezká a dlouhá pěší zóna s plážemi, kde se lidé koupou, pijí, sportují a samozřejmě guljájut.
Odpoledne jsem se pokusil dojet k moři, ale vždycky jsem dojel k nějaké bráně fabriky-buď zkrachovalé nebo funkční. Večer jsem byl tak utahaný, že jsem usnul hned po večeři a fotbalu s pivem (zrovna bylo mistrovství). Celkově mne Archangelsk zklamal-čekal jsem víc loďařské město-přístav a i trochu víc „město“ a ne velkou vesnici. Asi jsem měl dojet do Severodvinsku-tam by měl být přístav větší. Za zmínku ještě stojí, že kolem města je celkem požehnané množství fabrik (převážně dřevo a kovy), ze kterých jde čmoud skoro jako z fabrik u Chicaga – nikdo mi nevymluví, že jsou si tyhle země tak trochu podobné.
Ujeto: 51 km

Den 6

Den šestý. Brzy ráno opouštím první z mých cílů a pokračuji podél řeky Dviny směrem na Piněgu. Po cca 30 km končí asfalt a jede se po šotolině, celkem dobrá cesta. Jen mi vadí, že sem tam, potkám či dojedu auto a strašně se práší. Jedu celé dopoledně podél řeky, je krásně, hodně fotím a užívám si to proč jsem tady – krajina, dálka, samota – totální relax z kanceláře v Praze. V poledne jsem v Piněze a bohužel zjišťuji, že tedy není most o kterém jsem si myslel, že tu je. Trasa na Karpogory je totiž tzv. „zimnik“ = jen když je zamrzlá řeka. Dal jsem si oběd v místní jídelně, pro jistotu dotankoval a jel jsem 130 km zpátky na trajekt v Usť Pinega. Zase bylo strašné horko, takže jsem pořád pokukoval že bych se někde vykoupal. U trajektu jsem byl někdy kolem třetí. 
Místní mi řekli, že se dá přejet na Karpogory po železničním mostě a že pak podél tratě vede cesta pro údržbu. O tom, jak moc je průjezdná mezi sebou vedli spory, takže jsem s ohledem na čas a své schopnosti raději tuto variantu vypustil a jel trajektem k hlavní M8, po které jsem dojel do Berezniku. Tam jsem našel penzionek u řeky. Po večeři jsem si dal v sousední nálevně pivo a asi hodinu a půl jsem koukal, jak skládají na lodě dřevo, jak se Kamazy hrabou s nákladem po pláži, aby se dostaly co nejblíže lodím, jak se lidi koupou a jezdí na vodních lyžích-je tady trochu všude nepořádek, ale vládne tu pohoda. Krajina je tady lesnatá a líná, hodně písku a borovic, trochu moc placka na můj vkus.
Ujeto: 575km

Den 7

Sedmý den jsem pokračoval na Kotlas, z čehož je asi 2/3 šotolina. Někde dobrá, někde trochu moc kamenitá a měkká. Nebezpečí je v tom, že na dobrém úseku člověk jede kolem 90 ky a začne být méně ve střehu, a pak tam najednou někde někdo vysype a neuválcuje písek a je o zábavu postaráno. Největší nepříjemností je, když dojíždíte auto a když předjíždíte kamion-kus cesty se pak prostě jede poslepu pod plynem u nejvzdálenější krajnice a doufá se, že to dobře dopadne…no..tak horké to zas není, ale určitý adrenalin to je.
V Kotlasu měl být most směrem ke Rjabovu, ale není – opět jsem využil místní policisty, aby mi vysvětlili, jak je to s mostem doopravdy. Most je o kus dál v dalším městečku. Je to pontonový most, který každé cca 2 hodiny na hodinu rozpojují, aby mohly proplout lodě. Při čekání na most prošla nad druhým přehem úžasná bouřka-šedá stěna ohraničená řekou pokračovala ve směru mé jízdy. Po přejezdu mostu se cesta zhoršila na hodně měkkou šotolinu, pak byl najednou dobrý úsek úplně nové gruntovky a pak cesta skončila průsekem v lese. Díky dešti bylo vše rozmáčené a když jsem se ptal „darožniků“, kteří dělali propustek, na cestu, málem jsem na blátivém povrchu upadl. Horší bylo, že cesta skutečně dál nevede, resp. se musí odbočit na starou, která ale po bouřce nebude tak 1-2 dny průjezdná. No..zkusil jsem to a neprojel jsem ani vesnici Rjabovo.
Mitasky byly sice super, ale tady neměla šanci žádná guma-rozmoklý jíl. Upadl jsem celkem 9 x (5 x cestou tam a 4 x cestou zpátky). Úplně mi došly síly a musel jsem požádat o pomoc obyvatele jedné chalupy-klučina mi obětavě pomáhal zvedat motorku. Vždy jsme jí zvedli, já popojel a upadl, zatroubil a on zase doběhl :) ostuda až do nevidim, ale fakt to tam nebylo jednoduchý a hlavně se nebylo za co opřít aby to člověk sám zvednul (měřím 170 a vážím 65…). Nakonec jsem se z té šlamastiky dostal a po půlhodinovém odpočinku, kdy jsem vypil všechnu vodu a snědl celou čokoládu, jsem jel zpět na pontoňák. Tam už jsem byl v pohodě a seznámil jsem se s bývalým motorářem (bratr se mu zabil loni na Africe Twin-takže neměl ani bráchu ani motorku). Díky němu jsem pak našel v městečku ubytování. Museli jsme projet celkem 4 hotýlky, než jsme našli nějaký, kde vezmou cizince a nebude to stát majlant. Hledání hotelu či ubytoven je v Rusku těžké ne proto, že by nebyly, ale proto, že nejsou vesměs nijak označené (neplatí o moskevských hotelích :). Po náročném dni jsem se těšil na vanu a pivo. Večer jsem ještě rozmlouval s místními, protože tam někdo slavil jakési narozeniny. Usnul jsem jako neviňátko kolem půlnoci.
Ujeto: 526km

Den 8

„Osmý den je nudný, já to vím…“ zpívá Olympic – neplatí to ale v Rusku. Ráno budíček kolem šesté a hurá „do stopy“. Měl jsem za cíl dorazit do hlavního bodu cesty – do Uchty. Protože na této cestě byly vždy tři varianty (měl jsem ruský autoatlas, nejnovější mapy v Garminu a ještě jednu mapu koupenou v ČR a ve všech třech se málokdy najde stejná informace), ptal jsem se na pumpě, kudy je to nejlepší. Oficiální cesta vede do Vizingy a pak po hlavní pořád na sever, ale existuje ještě neoficiální cesta podél plynovodu, na kterou je potřeba speciální povolení-cesta vede přes městečko Urdoma, kde je přívoz a pak po druhém břehu po již nové šotolinové cestě a asfaltu. Na křižovatce na Urdomu jsem se zeptal TIRáka, který na tuto cestu odbočoval a čekal na vyřízení razítka, jak to tam chodí a on mi řekl, že on by to risknul. No…když by to risknul on, tak já taky a šup-projel jsem kolem budky a hurá po písečné cestě na sever. Byla to nepříjemná cesta, protože byla hodně měkká a rozježděná od kamionů, provoz naprosto minimální, kolem vymýcená trasa plynovodu a lesy. Kousek před Urdomou se odbočovalo na nějakou menší cestu-hlavní končila u nějakého plotu-asi něco plynařského. Na malé cestě už to bylo hodně písečné a nepříjemné. Dokonce mne dojela a předjela dodávka – byla to 4 kolka a celkem frajer řidič.
Pak jsem natrefil na nějaký pramen, co tryskal ze země-měl jsem žízeň, ale byla to strašně slaná minerálka-fuj. Pak přišla na řadu téměř opuštěná vesnička Lupja, kde jsem dojel dodávku, která zapadla a pak ještě jedno auto – Oktávku, která rovněž zapadla – mě se podařilo kritický úsek objet přes něčí zahrádku, takže jsem do Urdomy dorazil bez ztráty květinky. Zas bylo strašné horko a měl jsem hlad. Při čekání na přejezdu jsem rozmlouval s jedním člověkem, který mi vyprávěl, jak se tady stavěla trať a že to jsou původně všechno bažiny s písečnými jakoby ostrůvky a že tady zařvalo tenkrát moc lidí.
Na fotkách to vypadá romanticky, ale je fakt, že hmyzu tam bylo mraky. Chlápek mne pak dovedl k místnímu podniku (přes den restaurace, večer zřejmě diskotéka), kde jsem se celkem dobře nacpal a vychladil, neboť měli chlazení. Dál jsem pokračoval na přívoz, kde jsem si povídal s jedním bývalým učitelem, který mi říkal o cestě přes Karpogory-že jsem to tam mohl projet, že to lze (ale měl Nivu..). Taky mi povídal, že už neučí, protože šel k plynařské společnosti, která platí dobře a zaměstnává většinu vzdělanějších lidí žijících v těchto severních oblastech. Další cesta po druhém břehu řeky – ca 30 km šotolina a pak už asfalt – byl bohužel v takovém stavu, že šotolina by byla lepší. Pak už jsem přejel do „Respublika Komi“ (o které mi opilci v Kotlasu říkali, že tady žijí jen trestanci a homosexuálové a že jsem blázen, že tam jedu ať radši chlastám s nimi). Před Jembou napojení na hlavní, dotankování a hurá na sever. Protože už bylo odpoledne, přihnala se tradiční buřina, šla z boku a asi hodinu to vypadalo, že to bude o.k. Nebylo-přišla stěna, vichr a na 20 minut konec světa, jako zázrakem jsem se ale s první kapkou uchýlil do „ zakusočnoj“ vedle nádražíčka a plynové stanice Činjavoryk. Prostě štěstí. Jinak tato hlavní cesta je celkem dobrá, jen je vyjímečná tím, že asi na 150km jsou po 3 km značky „pozor nerovnost vozovky“ a tyto značky jsou každé 3 km a nelžou. Do Uchty jsem dojel těsně za deštěm hodně k večeru, našel jsem v centru hotel, ubytoval se a šel se koukat na fotbal-měl jsem toho opět celkem dost.
Ujeto: 554km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.01
Známkováno: 85x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist