Přes Finsko na špacír po Petrohradu

   A i my, jako mnozí, jsme tento čas věnovali spřádáním plánů kam příští rok. Na konci mého posledního cestopisu jsem se zmiňoval o tom, že už se v našich hlavách rodí plány na příští rok, ale že nechci předbíhat. Je to dobrý, nic jsem nepředběhl a cesta do Finska a Ruska klapla. V listopadu byla naplánována cesta, v prosinci zaplacen trajekt, v lednu pojištění a v dubnu jsme měli v rukou víza. Tohle vše obstaral Josef, a za to mu musíme  vyseknout obrovský DÍK. A tak 30. 5. 2016 můžeme vyrazit v sestavě: Jirka BMW R1200GS, Josef ChMW R1200CGS, Jirka (já) Honda Varadero XL1000V, Kamil Honda 750 Africa Twin a Rachid Honda Varadero XL1000V.

30.5.2016

   Ráno sraz jako pokaždé u nás v Chlumčanech na kopci v 6:45. Krátký pokec, rozloučení a vyrážíme. Ještě krátká zastávka v Dobřanech v pekárně pro čerstvý chléb k těm řízkům, co budeme příští dva dny konzumovat, a jedeme směr Aš. Tady natankujeme na dlouhou dobu poslední český benzín a tradá do Německa na cirkus zvaný dálnice, kde Josef zjišťuje, že nemá chrániče ani vložku do bundy. Proč taky.  Stavěli jsme po sto kilometrech. Takže pět zastávek a je tu Lübeck. Ještě než vjedeme do přístavu, tak je nutné navštívit supermarket. 29 hodin člověk bez pití těžko vydrží. Máme plechovky, ale ještě musíme počkat na Rachida, protože zavětřil stánek s grilovanýma kuřatama. Zvedl ho odtud až Kamil, který si všiml, že se blíží mrak. Rachid na to konto pronesl památnou větu, která nás doprovázela celý zájezd: "Na obloha se objevila jeden posraná mrak, Kamil zažval jedem a já sežral kůže i s kostama". Je ale nutné zmínit, že Rachid je Holanďan, což  bylo super ohledně znalosti řečí. V půl osmé jsme přijeli do přístavu a chvilku na to začalo mrholit. Z trvalého májového deštíku nás vysvobodil až ve 22:30 přístavní zřízenec, který nás pustil do útrob lodě. Přikurtovat motorky, najít kajuty, vysprchovat a můžeme dát nějaké to pivo. Spát jsme šli někdy okolo jedné.

   Dnes 755 km.

31.6.

   Loď vyplula ve 3:00. To jsem nezaregistroval. Ani to neškublo. Okolo osmé se probouzíme a do Helsinek nás čeká ještě nějakých 25 hodin. Trávíme je touláním se po lodi, hraním karet a podobně. Pepa se rozhodl, že využije volný čas, a vyčistí si helmu. Dělal to s takovou vervou, že se mu povedlo ulomit plastovej vehement co drží plexi. Prohlásil, že na nějakou opravu sere, protože správnej choperák jezdí jenom v otevřené helmě a s brejlema. Naše pivo nám došlo tak nezbývá nic jiného než si ho dát v baru za 4€. Ale nebylo špatný. Venku je vítr, prší a v dálce se i blýskalo. Jediné negativum na celé plavbě bylo řádění "cyklonu B". Ten s námi docela zacloumal (viz foto). Večer už prosvítá slunce a předpověď na zítra je víc než příznivá. Spát se šlo, až když jsme si už se švýcarskými důchodci v baru neměli co říct. Chtěli jet s námi, což jsme vyloučili a popřáli jim hezkou cestu vlakem po Skandinávii.

    1140 km. Ale po vodě.

1.6.

   Po sedmé vstáváme do prosluněného dne. Od osmi hodin obdivujeme na nejvyšší palubě, což je výtahem z našeho sedmého do dvanáctého patra, řidičské umění šoféra lodi, který ji napřed přes ručku otočil o 180° a pak na chlup přesně zacouval k molu. Kdo holt umí, ten umí. Je přesně 9:00. Opouštíme trajekt a vyrážíme okouknout centrum Helsinek a dát nějaký ten oběd. Všude mraky lidí a mezi nimi jsou jako pěst na oko Japonci s náhubkama. K obědu byla výborná rýže se zelím a cibulí a k tomu losos. Už toho procházení po přístavišti a památkách bylo dost. Ruce svrbí po řídítkách a tak sedláme a vyrážíme na sever k naší první ubikaci. Všude samé roviny a dodržování rychlosti. Proviant byl nakoupen ve městě Nokia. Pokusili jsme se najít i fabriku, ale byl nalezen pouze bar shodného jména. První noc ve Finsku máme domluvenou chatku v příjemném kempu v Mansoniemi. Proběhly klobásky pečené na grilu, Pepa si zanadával na nafoukané oko s tím, že na to ale jebe a jede dál jenom v brýlích,  protože oči jsou párovej orgán a má ještě pořád to druhý. No a můžeme zalehnout. To, že se nesetmělo, nám nevadilo a spali jsme jako miminka.

   Dnes 335 km.

2.6.

   Ráno opět zalité sluncem. Můžeme pokračovat dál na sever. Stavíme u pěkného jezera se skákačkou, ale na koupání to ještě není (vzduch ano – voda ne). Tak jsme se alespoň příjemně prošli. Objevujeme také nějaký výcvikový prostor. Bůh ví, komu to sloužilo nebo slouží. Byla provedena nezbytná kontrola stavu objektu a techniky. Dokonce jsme natočili pár záběrů do volného pokračování filmu Tankový prapor. Přišli se na nás podívat místní caparti, ale jazyková bariéra se nedala prolomit. Tak je Jirka alespoň obdaroval reklamníma kravinkama. To si to takhle valíme tou nekonečnou rovinou, aby nás z toho nicnedělání probral zájem o při pangejtu stojící auto s holandskou SPZ. Jeho majitel stál u dveří spolujezdce, na střeše měl položený foťák s půl metrovou zrcadlovkou, a přes něj koukal kamsi do leva na palouk. No jasně že se tam pásli losi. Jenomže zabrzdit by bylo moc na krev, tak jsme se o kousek dál otočili, a když jsme se vrátili na ono místo, tak došlo k tomu, že je nějaký "Zilvar" svým rámusem z výfuků splašil. A bylo po focení. Všude při silnici jsou obrovské hromady dříví. Při každém jejich míjení Kamil (zvaný Dřevomorka) slintá nad představou, jak je má na dvorku a mazlí se s nimi. Na pumpě jsem si vytvořil fotku místních kamiónů. Jsou kapku delší než ty naše. Dnes máme opět zamluvenou chatku v kempu u moře v Oulu. Po večeři vyrážíme na špacír. Na parkovišti po nás divně koukal nějaký maník. Rachid prohlásil: "čumí na nás jako vocas". A od chlapa se ozvalo: "Ááá slyším rodný jazyk, co tu děláte?". Proběhl výbuch smíchu, pak krátký pokec, a mi vyrážíme dokončit obhlídku moře, které je divně sladké. Až doma zjišťuji, že to je údajně tím, jak se do něj vlévá mnoho sladkovodních toků.

Dnes 470 km.

 

3.6.

   Jak se na Finsko sluší, tak celá noc byla krásně denní. Ráno opět nádherně prosluněné. Ani se člověku nechce v tom hicu lézt do motohadrů. Jedeme po krásně zalesněné placce plné táhlých nekonečných rovinek, kde potkáváme minimum aut a domy jsou při silnici vždy jeden tak po pěti kilometrech. Ale jsou v perfektně udržovaném stavu. No a z ničeho nic se to stalo. Kousek od silnice se pasou sobi. Poučeni ze včerejška vypínáme motory včas, a dobře pořízené fotky na sebe nenechají dlouho čekat. I se nám přišli představit přímo na silnici, kde se bez známek jakýchkoliv obav nechávali objet auty. Už je mi jasné, proč tady většina kamiónů má na přední masce namontováno to chromové lešení. Rachidovi se ucpalo automatické mazání řetězu. Chvilka válení se pod motorkou a je opraveno. To se nám sprejařům nemůže stát. A ve dvě hodiny místního času jsme dobili polární kruh. Turisti a obchůdky s všemožnou veteší. Koupil jsem své drahé chlupaté pletené ponožky za "příjemných 26€". Po jejich prvním použití ve stanu prohlásila, že hřejou, jakoby měly v sobě topení. To je známka nejvyšší kvality. Tak jsme to tam tak nějak prošli, nafotili, pokecali s německým motorkářem jedoucím na Northcap a můžeme se začít stáčet na jih k ruským hranicím. A teď to přišlo. Jako když mávne proutkem. Teplota padá na studených  5-6°C – pocitově tak -5°C, zatahuje se v dáli a pořád fouká (teď až ledově). Příroda se malinko mění v ještě víc jezer a lesů, trošku se to začíná klikatět a taky nás to tím pádem víc baví. V Lídlu zjišťujeme, že 10 Kozel je dražší než plzeňská 12. Ve 21:15 dojíždíme do posledního předem zamluveného kempu u Posio. Člověku ale vůbec nepřijde, že je tolik hodin, protože je opravdu jako ve dne. To dokazuje i fotka motorek, která je pořízena v 00:45 hodin. Co se týká ředitele a jeho drsného motorkaření bez plexi tak začíná měknout. Po té, co jeho rypák vlivem slunečného počasí a s ním spojených povětrnostních poryvů vypadá, jakoby již několik let denně snídal, obědval a večeřel po půllitránku 40% lihoviny se rozhodl pro připevnění plexi izolací. Natvrdo. Pochopitelně sklidil patřičné ovace. Tak pro dnešek dobrou.

   Dnes 433 km.

4.6.

   Ráno konečně změna. Je po dešti, zataženo a krásné 4 stupně. Tak nějak jsme si to před odjezdem představovali. Ředitel po noční zimnici, kterou kurýroval 3 paraleny a ranní horkou sprchou zavelel k odjezdu. Já při startování v tomto chladnějším počasí zjišťuji, že moje baterka v polovině osmého roku svého života odchází  do věčných lovišť. Byl to takovej ten jalovej start. Snad vydrží. Dnes bylo v plánu přejet do Ruska. Ale jelikož v noci pršelo, předpověď také hlásí déšť a v Rusku to máme naplánované po býlích silnicích padlo rozhodnutí, že pojedeme při hranicích, a dnes strávíme ještě jednu noc ve Finsku. Z dnešní cesty stojí za zmínku snad jen návštěva hřbitova. Ještě jsem se nesetkal s tím, aby byl hřbitov situován v lese a bez oplocení. Zajímavé řešení. Večer nacházíme kemp u Kuuksen-vaara. K mé radosti ho spravuje ruská rodinka, takže si mohu konečně pokecat po ruski. Chatky jsou rozstrkané po lese poměrně daleko od recepce, kde jsou i sociálky. Ale jinak pohoda. Po vybalení jdeme na pokec se správcem. Po tom co, jsme mu sdělili, kudy jsme dnes chtěli vjet do Ruska, a kudy se tam chystáme zítra, tak na nás vytřeštil oči s tím, že tyhle komunikace se ani ve snu nedají nazývat silnicemi, a už vůbec ne v tomhle počasí. To bychom prý jeli do Petrohradu tři dny a bůh ví, jestli by to klaplo. Na otázku kudy, tak nám k naší nelibosti (tento přechod byl naplánován jako až ten poslední) doporučil přechod u Nuijamaa. Nezbývá než mu věřit. A když jsme se ho optali, jestli by byl schopen, když je z Ruska, nám domluvit ubytování v Petrohradu odpověděl, že nět problema. Po půl hodince emailování nám dává na papíře vytištěnou rezervaci. Ubytko je na periferii Petrohradu. Pro pět lidí na dvě noci za 230€. Krásná cena. Můžeme jít spát s vědomím, že zítra máme o starost míň. Jen kdyby ti komáři tak nežrali.

   Dnes 561 km.

5.6.

   Vstáváme oproti včerejšku do nádherných 7 stupňů, ale dnes to vypadá, že i konečně zmokneme. A opravdu. Zhruba po hodině jízdy oblékáme poprvé nepromoky. Prší. Ředitelovi se rozlepila izolačka a plexi v dešti plandá. Při oddychové zastávce v restauraci u pumpy si kupuje kávu, na stůl si vedle ní pokládá helmu a dává se do opravy. Ještě že měl na sobě ty nepromoky. Zavadil o kalíšek a kafe si chrcnul do klína. Kamil se projevuje jako neskutečný charakter a s hubou od ucha k uchu mu dává doušek ze svého.  Cesta utíká, a okolo 11:45 jsme na ruské celnici. Začíná takovej lehčí voser, kterej bude trvat 2,5 hodiny. Začíná to u okýnka, kde je typická ruská "krasavice" s výraznou červenou rtěnkou. Vosina v prdeli je tisíckrát příjemnější než ona. Po předložení pasů a techničáků dostáváme od této nádhery kartičku pro cizineckou policii a posílá nás do útrob budky, kde začíná ta pravá pakárna v podobě vyplňování lejstra formátu A4. Pánové v uniformách zjišťují, že má Rachid narozeniny. Okamžitě si říkají o něco alkoholického. Pro tyto případy vezeme tři lahvinky Jendy Bechera. Když Pepa jednu přinesl, tak chasník povídá, že ale oni jsou dva. No tak dostali druhou, ale zase na oplátku nám pomohli s tím formulářem. Jen tak pro zajímavost: VINko motorky, na kolik si jí cením, kolik je benzinu v nádrži a kolik mimo, jakou mám hotovost, atd. Když bylo vše řádně vyplněno, tak nás odstavili na parkoviště. Po čtvrt hodině přišla další Nataša doprovázená pejskem a dalším kolegou. Zavelela. Dvě motorky do garáže. Pepa s Rachidem stáli nejblíž, tak to divadlo vyžrali jako první. Všechno vyházeli z kufrů a začala kontrola. Napřed pejsek. Byl to drogista. Potom panička. Vlezla jim i do futrálů na kartáčky na zuby. Všechno to kontroloval její kolega. Když byli hotoví, tak nám dali befel, že my tři nemusíme dovnitř. Že bude jenom stačit otevřít kufry, aby si mohl pejsek začuchat. Nic nevyčuchal. Ne že bychom něco vezli, ale i kdyby tak moc šancí něco najít neměl. Jirka si totiž rozbalil svačinu. Měl klobásku a pejskovi byly od té doby nějaký kufry ukradený. Tak nás holt propustili k poslední kontrole. Tam mi soldát sděluje, že nemám v pase štempl, a že mě nemůže pustit za závoru. Na moji otázku kde ho mám vzít, mě posílá protisměrem k prvnímu okýnku. K tej nádheře. Čtvrt hodiny trvalo její listování v mém pasu, než se uráčila ho tam dát. Soldát se mi omluvil za buzeraci a vpouští mě do jeho domoviny, kde už na mě parťáci čekají. Naše první cesta vede k pumpě. Jó je to na hranicích, tak je tady benzin dražší. Cca 18 korun. Po natankování najíždíme na hlavní tah směr Petrohrad. Po pár kilometrech jízdy zjišťujeme, že jízda cik cak nepřipadá v úvahu. Jezdí tam opravdu šíleně!!!!! Takže jsme se srovnali za sebe ke krajnici a doufali, že to v pořádku přežijeme. Ve zdraví jsme to dotáhli až k domečku, kde máme domluvené spaní. Domácí nám dává klíče od patrového rodinného domku. Luxus. Vše je nové a my jsme údajně první zahraniční hosté.  Majitel je choperista. Pod přístřeškem má stát vedle dvou meďáků také Hondu VT 1100 Shadov. Naše holky jsou pod kamerami. Vedle je hospoda, ale po její návštěvě a prvním pivu, které navíc bylo německé, platíme a odcházíme. Jedno pivo = 170Kč. Holt si dáme doma plechovkové.

   Dnes 470 km.

6.6.

   Ani nevím, v kolik hodin byl budíček, jelikož dnes nás nic nehoní a necháme motorky v klidu. V pohodičce dáme snídani a bylo dohodnuto, že po včerejších mimořádně "vyvedených" zkušenostech s místní dopravou pojedeme do centra taxislužbou. Domácí nám ochotně domluvil odvoz do města i zpět, tak není co řešit. Jen pro zajímavost. Je to 16 km a auto, které nás pět mohlo pobrat najednou, by vyšlo na 1200 korun, ale dva normál vozy vyšly na 340 korun. Šoféři (Uzbekové) teda na první pohled působili tak, jako že nás vezou k odebrání orgánů, ale nakonec se s nimi i dalo pokecat. Na moji otázku proč jezdí auta okolo nás v létě na zimních pneumatikách a někteří v nich mají navíc hřeby, odpověděl, že nemají peníze. To mě přišlo docela divné, jelikož takto vymóděné auto byl  Mini Cooper. Celý den jsme prochodili. Všude mraky turistů, stánků a všech možných kšeftmanů, kteří se snaží vylovit z kolemjdoucích co možná nejdelší peníz. Mně osobně trochu zamrzelo, že vojenské muzeum bylo zavřené. Tam bych se rád podíval, protože jsem přes mříže zahlédl i odpalovací zařízení MAZ 543(http://csla.cz/technika/taktickerakety/9k72.htm). Za volantem tohoto vozidla jsem měl tu čest trávit svoji vojenskou službu. Aurora se v době naší návštěvy opravovala údajně v nějakém jiném doku za městem. Takže taky smůla. Ke koukání je tady toho dost a dost. Oběd byl proveden v místní jídelně. Já si docela pochutnal. Na křižovatce jsme dali řeč s típkem, který si postavil elektrokolo. Bylo vymazlené a maximálku měl na tacho v paměti 91,8 km. I se tomu dalo věřit, protože když skočila zelená tak za to vzal a v mžiku byl v trapu. Tak ještě nakoupit suvenýry, v magazínu pití, večeři, snídani a můžeme vyrazit na ubikaci. Večer proběhl klasicky s jídlem, pivem a kořalkou.

   Dnes podle toho jak jsem byl ušoupanej tak 67 km :-) PEŠKY.

 

7.6.

   Po snídani jdeme zabalit motorky a přišel se s námi rozloučit domácí, který právě odcházel do práce. Moje první otázka na něj byla, čím se živí. Povídal, že jako turistický průvodce. Jestli nekecal, tak to podle jeho majetku musí dobře sypat. A ta druhá otázka. Kolik to je kilometrů než vyjedeme z Petrohradu. Prej tak do dvaceti. Večer jsme se domluvili na brzkém budíčku z důvodu včasného odjezdu kvůli hustotě provozu. To byl dobrý nápad. Je něco po sedmé a my vyrážíme. Provoz v mezích možností. Na konci města stavíme u pumpy. Dívám se na dnešní ujetou vzdálenost. Je vidět, že turistický průvodce má o svém městě přehled. Tacho ukazuje 45 km. Asi ví o zkratkách, co nezná moje GPS. Při výjezdu z čerpací stanice koukám na Milunu (GPS) jak tele na nový vrata. Další odbočka je za 233 km. Už teď se mi chce spát a do hlavy mi naskakují školní léta, kdy nás učili o nekonečnosti této země. Nu což. Nějak se domů dostat musíme. Jedeme směr Pskov, Ostrov a dál na hranice s  Lotyšskem. V nějaké vesničce stavíme v obchůdku. Jdeme utratit poslední Rubly. Já nakoupil suvenýry v podobě chlastu. To budou mít doma radost. Foto kostelíku a pokračujem. Ani nevím, kdo si všiml odbočky k vesnici, do níž vedla šotolinka. Jedeme to okouknout. Za horizontem na nás čeká statek a jeho majitel. Takovej pořez s rukama jak lopaty a v hubě kromě dvou svých zubů samé zlato. Ochotně se s námi dal do řeči. Nechal nás prohlédnout jeho hospodářství, já si vyfotil svůj "parník" s jeho vozovým parkem a můžeme pokračovat. Těsně před hranicemi ještě bereme benzin do plných a pak může zase začít dvě a čtvrt hodiny trvající divadlo, při kterém se členové EU snaží dostat do EU. Na ruské straně byla velice příjemná a navíc pěkná celnice, která si s námi mezi tím papírováním ochotně pokecala. Zato na lotyšské straně byli dva floutkové, a ti nám ten vstup na jejich území řádně znechutili. Příjemní byli jako kdyby odbavovali mezinárodní teroristy a ještě po nás chtěli, po deseti dnech cestování, české pivo. Paka. Po vpuštění do jejich domoviny jedeme ještě 60 km a pak nalézáme příjemný kemp u jezera Cirma. Za chatku chtějí 10€ na osobu, tak není co řešit. Pojíme, špacírem k jezeru, nějaká ta fotka, pivo a dobrou. Jó jinak je už zase v noci tma.

   Dnes 487 km.

8.6.

   Ráno obloha opět vymetená. Plán je dostat se dnes až do Polska, tak vyjíždíme zavčasu. Cestou se mi podařilo nepromarnit pět sedmiček na tachometru. Pozitivní na našem ubírání se k domovu je, že už nikde nemusíme absolvovat buzeraci na hranicích. Do Litvy vjíždíme ve městě Zarasai, a dál pokračujeme směr Vilnius. Kousek před ním je jeden z několika zaručeně pravých středů Evropy. Poctíme ho naší návštěvou, a každý si odnášíme certifikát. Rachid komunikuje s manželkou a ta nám dává souřadnice na hrad Trakai, který je kousek od Vilniusu, tak proč se tam nepodívat. Je to docela profláknuté místo, tak to tu vypadá jako na Matějské pouti. Pohledná trhovkyně s klobouky s námi ochotně pózuje před objektivem. Shodli jsme se, že je tu hodně pěkných děvčat. Je ale také docela dost možné, že nám to jenom tak po tolika dnech celibátu připadá. Dost bylo kochání. Čas nás tlačí k odjezdu. Ještě před Polskem dáváme odpočinkovou pauzu. Při nastartování a odjezdu, kdy jsme si ale  kvůli vlezlosti komárů ani nestačili sundat helmy, mi dala baterka druhé varování, že už toho má dost. Zjistil jsem to, ale až po vyjetí na asfalt, když koukám na budíky a všude vynulováno. Do Polska vnikneme u vesnice Ogrodniki. Při hledání nějakého ubytování jsme potkali dva polské motorkáře. Ti nám ochotně poradili, že máme ještě popotáhnout na periferii města Bialystok a tam že je hotel Wiking. Prý budeme zaručeně spokojeni.  Měli recht. I krkovičku nám k večeři udělali. A dobrá byla. Já měl od Rachida nášup v podobě zeleninové přílohy. Na moji otázku proč to nejí, mi odpověděl, že není králík. A po dlouhé době točený pivo. Taky mňamka.  Dobrou.

   Dnes 623 km.

9.6.

   Předpověď počasí na dnešek není moc valná. Uvidíme, co se z toho vyklube. 12€ za hotel je pěkná cena, tak jsme se domluvili, jelikož to máme na slovenské hranice nějakých 500 kilometrů, že další noc strávíme ještě v Polsku. Jedeme skoro jako podle pravítka dolů na jih přes Lublin, Rzesów až někam k městečku Korczyna, kde (přesně už nevím, jak se obec kde jsme se ubytovali, jmenuje) bereme hotel za 16€ i se snídaní. Za zmínku z dnešního putování stojí jen snad to, že tu mají kostely.  2 i 3 kousky na jednu vesnici. V jednom probíhala mše. Je čtvrtek devět ráno a tady je 200 lidí. Prší. Zase se rozlepila lepenka ředitelovi na helmě. To je pořád dokola. Okolo půl dvanácté stavíme na odpočinek u nějaké pumpy. Rachid zavětřil rozbalenou polní kuchyni. Tak to jdeme okouknout. To, co nám bylo ukryto z našeho pohledu od motorek a mi to objevili, nás nemohlo nechat chladnými. Mobilní udírna nabitá krkovicí, klobáskami a špízy. A v kuchyni navíc kotel gulášovky, ve které stála lžíce. Polívka 1€ a ostatní po 1,5€. Každý dal, na co měl chuť. Křenu, hořčice a chleba co hrdlo ráčí. Fantazie. Náš holandský kamarád si dal 3x krkovičku a k tomu jen půl krajíčku chleba. Opět mě to nedalo, a zeptal  jsem se, proč jí tak málo chleba. Odpověď byla velice jednoduchá. "Nejsem prase".  

   Dnes 491 km.

10.6.

   Ráno jako přes kopírák předešlých rán. My oblečeni v motohadrech a Pepa sedí v trenýrkách obložen svojí veteší a hraje si s navigací. Kamil to okomentoval slovy "s tím stářím musí mít člověk svatou trpělivost". Snídaně byla formou švédského stolu. Takže bohatá. Houstičky ještě teplé, párečky, smažená vajíčka, ..... No prostě materiál. To se to hned líp pojede. Stavíme na dukelském pomníku. V roce 2011 tam se mnou a s tím vojákem ještě pózovala jedna paní. Letos neměla čas přijít, tak holt jen my dva. Opouští nás Jirka,  který jede na Moravu za kamarády. My pokračujeme na Štrbské pleso. Jeho návštěva se nám ale nepovedla. Kousek před ním nás na křižovatce staví policie s tím, že musíme 20 minut počkat. Že se tu jede cyklo závod okolo Tater. Tak čekáme, až se prožene peloton. Hic jako kráva. Po jeho projetí nám velitel sděluje, že máme smůlu. Je to tam zavřené celý den. Tak to děkujeme a jedeme na Moravu do obce Perná. Cestou domlouvám osvědčený penzion. Mají volno. Rychlá sprcha a jdeme do hospody oslavit náš poslední společný večer. Pivo, Becherovka a RUM.

  Dnes 561 km.

11.6.

   Po čtrnácti dnech si dopřávám k snídani mléko a makovec. Pobalíme a vyrážíme na naši poslední část cesty. Cesty do našich domovů. Jedeme osvědčenou trasou při rakouských hranicích. Opět nezklamala. Paráda.

   Dnes 319 km. 

   Za mě mohu říci, že jsem byl s tímto výletem spokojen. Viděli jsme to, co bylo naplánováno, a trasa byla také projeta skoro podle plánu. Finsko je krásná zem, ale postrádal jsem zatáčky. Kdybych se tam narodil, tak ze mě bude spíš rybář než motorkář. To samé by se dalo říci i o Rusku s tím rozdílem, že bych byl traktorista. Kromě suvenýrů, jsme si domů přivezli ještě zasviněné motorky bohatší o 5505 km, popraskané žárovky, polomrtvou baterku, rozbitou helmu, plné foťáky, ale hlavně mraky zážitků.

   Všem spoustu kilometrů a šťastné návraty Jirka.  

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE