Obrázky z malého Ruska (2019)

V létě 2019 jsem si řekl, že jsem ještě nebyl v “Říši zla”, která je schopná všeho. Podle všeho zaostalá země, kde se válejí ožralí mužici po ulicích, ženy zapřaženy do pluhu dřou do úmoru a všude kolem agenti KGB s novičokem proklatě nízko u pasu. Jo a taky mají asi nejlepší hackery na světě, vyhrávají volby kdekoliv na světě, kde se jim zamane. Něuveritelné.

Na velký Rusko jsem neměl mašinu ( já vím, dá se jet na všem, dá se tam i dojít pěškobusem, ale tolik času jsem neměl ), tak jsem tam chtěl nakouknout skrze Kaliningradskou oblast. Je to mnohem blíže, skoro “za rohem”. Historii Kaliningradské oblasti najdete na wiki, zajímavé čtení.

“No tak vezmu zase Van Vana, ale trochu si to ulehčím...” A vymyslel jsem tuto koninu: Mašinu hodím na vozík a autem překonám welkopolsko s prstem v nose. Hahaha.

Vozík jsem vypůjčil od švagra, takovej obyčejnej, dvoumetrovej. Na zahradě s prknem nacvičil sjezd a výjezd na něj. S lehkým Van Vanem to byla hračka. No to bude brnkačka, auto s vozíkem pak nechám před ruskýma hranicema u dobrých lidí.

Už u Olomouce jsem pozoroval ve zpětném zrcátku podezřelé pohyby motorky na vozíku. Znervózňovalo mě to. Tak jsem občas zastavil a dotáhnul popruhy. V rádiu hlásili u Čenstochowé objížďku přibližně dwěstě km. No jó, poláci! Musej mít všechno wětší. Nás nasere objížďka deset km.

Takže poté jedu w koloně, jedním pruhem dwěstě kiláků. Pomalu mi dochází, že s úsporou času to nebude tak docela pravda. W tu dobu u mě dochází k Proměně. Ano, jako u Kafky. Ale ze mě se stává chameleon! Naučil jsem se koukat jedním okem do zpětného zrcátka a druhým dopředu na cestu. Není to příjemná transformace, nezkoušejte to. Každý hrbol donutil levé oko vytřeštit do zrcátka! Evidentně docházelo k povolování popruhů! Sakra, vždyť jsou nový. Ale zastavit není kde - jsem v koloně na dálnici. Kunďaba!

U jakési benzínky opět utahuji... Zdá se mi to? Bočnice vozíku se prohýbají?

Ve vnitřním Polsku moc kempů není, ale booking ukazuje docela levný penzion s parkovištěm v lázeňském městečku Zdroj...něco. V Polsku je to samej Zdroj. Pro rovzpomenutí najdu staré maily v kolonce Odeslané:

_{Ahoj B, právě jsem se ubytoval v městečku Wienec-Zdroj, ujeto 578km. A to max. stovkou, víc s vozíkem nemůžu. Jak budu pokračovat zítra ještě nevím, musím prostudovat mapu. Popruhy se opět trhají. Zdravím Vás všechny.}

Ahá. Už se mi to vybavuje. Nejen že se trhají popruhy, bočnice jsou opravdu prohnuté! Vždyť já pořád dotahoval a dotahoval... A dokonce na jednom místě ten plech praská! To už jsem do zprávy nepsal, švagr se to mohl lehce dozvědět. On je detailista, zná ten typ, ne? A ještě pro šťouraly: tenhle vozík opravdu žádná oka na kurtování  neměl. Jak jsem to uchytil, je vidět na fotkách. Jistě by to každý dělal po svém a mnohdy lépe a já opět nasbíral cenné zkušenosti, jak to příště nedělat.

No tak ten penzión ( vlastně Hostel Hel ) beru, hafo kiláků k hranicím ještě před sebou, ale nejsem hltač kilometrů ani v autě. Já vím, je to divný - nerad řídím auto. Jako dnes slyším jednu bývalou...: “Co seš to za chlapa, když tě nezajímají auta!” Hmm, co na to říct.

Parkovišťátko je tu malé a ráno mám prý vypadnout, čekají hosty. Tak jo, pivo teče do desíti a pokojík je pěknej.

Z mailu:

^{“...Přišel jsem na snídani a zkušeně si objednal černý herbata. Servírka se zeptala, zda si dám parůvky. Juj, jsem v kraji plném borovicových lesů, čerstvé borůvky bych si dal. Pak jsem nějakou chvíli hleděl na přinesené párky, než mi to došlo...”}

Jedu po okreskách na severovýchod, nechci zase zažít tu klaustrofobickou dálnici, kde není úniku. Ale asi víte, jak ubíhá cesta Polskem po okreskách… No pommmaaallluu. Na bookingu je nějakej agro-kemp ve směru mé cesty. A vypadá fakt romanticky. Na břehu rybníka, houpačky, malé zoo, osli a lamy v jedné welkopolské symbióze. Sympatická paní vedoucí mě uvedla do nejlevnějšího suterénního pokojíku ( 450kč za noc ) a svolila s pětidenním parkováním mé jízdní soupravy. Co den, to deset zuotých za parkování.

Ráno jsem natěšený svezl Van Vana z vozíku, promazal, naházel na něj to nejnutnější. Letos bez stanu. Kunďaba, kde mám kalhoty na motorku? Doprr… Aha, doma. No nic, na čáru je to nějakých 180 kiláků, jedem.

Projel jsem nějaká městečka a vesnice našich sousedů, většinou je to pěkné podívání.

Z mailu v kolonce Odeslané:

Ráno jsem vyjel z Agroturystyky Maryška už na motorce, klepal kosu v kraťasech a nebe bylo dost zamračené. Ne, bylo obtěžkané vodou nasáklými mračisky. Asi po padesáti kilometrech mě napadlo... Vždyť mám sebou nepromoky. Aha, ještě MÁM něco na sebe! Zastavil jsem a šup do žlutého igelitu. No, krása. Propálená pravá nohavice od výfuku, vzpomínka na minulý výlet, to je detail. Ono to moc nezahřeje, ale člověk se v tom tak nějak zapaří.

Snídal jsem na polské benzínce párek v rohlíku, hmm, nějakej zřejmě unifikovanej, chutnal stejně jak v Tišnově u kruháče. I s tou nasládlou hořčicí.

Jak stoupám k severu tím východním Pruskem... éé... tedy Polskem, objevují se poznenáhlu stavby z červených cihel. Především sakrální stavby a šlechtická sídla. Připomíná mi to Rujánu, pamatuješ? Tam jsme se seznámili!

A už je tu hraniční přechod Bagrationovsk. Tady končí svět naší matičky EU.

Co je asi za dráty? Zastřelí mě, otráví nebo jen okradou? Doufám, že mám alespoň všechny papíry.

Na polské straně formální dotazy, paní obešla motorku a hotovo, jedu dál. Před ruskou hranicí asi patnáct aut. Paní se vykloní z auta přede mnou: Idítě s mašínoj vperjod! Spasíba, povídám a jedu až před závoru. Za chvíli mne pihatá holka v ruské uniformě volá k sobě, vkládá mi žlutou reflexní pásku do pasu a posílá na odbavení. Celník se mrkne do pasu na vízum, motorku obejde, pak ještě jednou s čichacím psem. Nic neotvírá, nic nechce.

Ptám se, čo teraz? Ne, počkat - Što tipěr? Kuda?

Ještě bude nějakou dobu trvat, než se ruština z paměti vynoří v trochu použitelné podobě.

Chlap mi ukáže do budovy. Tam mi další celník podává tři papíry A4. Ptám se, zda to mám vyplnit rusky. “Nět, amerikánsky”, zasměje se a pomůže mi vše vyplnit. Za čtvrt hodiny mi přeje šťastnou cestu. Na výjezdu odevzdávám žlutou pásku a jsem tam. Fíha! Co já četl hororových příběhů z ruských hranic.

Zastavím kousek za hranicí u malého bufetu. Kolem se motají žebraví psi. Vejdu dovnitř a hele! Plechovky Krušovice, Staropramen a jiné mě zdraví z chlaďáku. V rohu dokonce bankomat. Kupuji ale pouze vodu miněralnuju.

Jedu krajinou připomínající jižní čechy, jen zanedbanější. Neobhospodařovanou. Kvalita okresek ( jsou tu JEN okresky, jediná dálnice, fungl nová, spojuje západovýchodním směrem větší města ) je podobná našim, takže se dá jet celkem svižně - kochací osmdesátkou.

V každé řiti, izvinítě, v každé dědině je radar. Ovšem vždy dopředu avizován a skoro vždy je to před školou.

Čím se tady ve vnitrozemí lidi živí? Turismus to zřejmě nebude, žádné turisty nepotkávám, provoz minimální. Na zemědělství to taky nevypadá. Hodně lidí bude asi v armádě, neboť v lesích je hodně oplocených základen s na první pohled zastaralou technikou. Ale vím prd, třeba už v těch Zilech, Kamazech a Krazech mají nějaký super vychytávky. A třeba už taky jezdí na bezva zelenou naftu.

Hustota zalidnění nízká, to se mi líbí. Příroda zanedbaná ( není to protimluv? Zkrátka, roste si jak chce, potvora! ), rostliny bolševníku přesahují dva metry.

Na pobřeží už je to jiné. Přístavy, pláže, lázně, hotely a všudypřítomný jantar.

Booking ukazuje nějaký levný ubytování ve městě Voločajevskoje. Barák se stovkou prázdných pokojů. Žádnej luxus, jen pokoj s čistým povlečením, koupelnou a záchodem. Trochu jsem musel probrat spícího vrátného, nevěřícně koukal na skutečného, živého hosta. Vede mne prázdným panelákem do čísla 97. Potom mi ještě nabídne kotelnu v přízemí jako garáž. Spasíba.

Ještě je světlo, tak se jdu poguljat po městečku. Od sovětských dob se tu zřejmě mnogo nezměnilo, šedivé ulice, domy. Na oprýskaných fasádách ovšem nesmí chybět satelity a před domy moderní auta. Řekl bych, taková zámožnější Ukrajina. Pro návštěvníka je fajn, že všude jsou Produkty - večerky, které zavírají nejdříve v devět večer. Sortiment je věru dostačující, už to nejsou jen sardinky a vodka jako kdysi. Maso, ovoce, sýry, konzervy, drogerie. Jako u nás.

Jen moc nechápu, jak se tu můžou uživit. Lidi nikde. Občas tedy vidím hlouček mlaďochů před nějakým barem, ale jinak je venkov a maloměsto i na naše poměry mrtvou zónou. Zajdu do hospody, kde je obsazen jen jeden stůl a objednám pivo Baltik a začnu sledovat cvrkot...aha... Žádnej tu není. A kouří se venku! Kunďaba! Co to je? Už i tady?! Já si přijel zahulit!

Večer na pokoji očekávám návštěvu. Většina cestopisů obsahuje pojednání o švábech, tak čekám, odkud se ta havěť vynoří. Zase prd. Ráno se probouzím neohryzán.

Pro milovníky samoty mohu tento barák vřele doporučit.

Jedu k větším turistickým lákadlům. Jako v každém státě i tady se snaží vydělávat na jakékoliv blízkosti vody. Vnitrozemský státy třeba vyhlásí svoje vody za léčivý, státy co mají moře, vyhlásí za léčivý celý pobřeží. V Kaliningradské oblasti pobřeží vypadá stejně jako to polský, o kus vedle. Ano, máte pravdu - proč sem tedy jezdit? Já jsem prostě zvědavej. A lákají mě levný země. To je celý.

Samozřejmě musím nakouknout do samotného Kaliningradu, kdysi Královce. Stopa Přemyslovců dosáhla kdysi až sem. Centrum ocení milovníci historie. Přístavy obchodní i vojenské. A sídliště kolem jako u nás. Velký mraveniště je to a tak pryč!

Ve městě Svetlyj hledám wifinu a tak sednu na zahrádku picérky Pepe rosso. Dám si pití a za chvíli přijde majitel, viděl motorku a prý jestli může s něčím pomoci. Je to mohutnej čoprař, ukazuje mi v mobilu fotky mašiny a obrázky z různých srazů čoprařů v Rusku i v zahraničí.

Řeknu, že sháním levný přenocování. Hned vytáhne telefon a vše zařizuje. Sedne do terénní Toyoty a já jedu za ním. V klidné vilové čtrvrti kousek od moře mi představí paní domu a já mám pokojík s vlastní koupelnou, k dispozici altánek v zahradě, celé za 350kč. To jde. Na rozloučenou mě čoprař picař mohutně obejme.

Na hajzlíku je ale na zdi nálepka, kterou nesnáším. Znám to z Řecka nebo Ukrajiny. Nevhazovat použitý hajzlpapír do záchodu! Ach jo, ještě že u nás doma máme tlustější roury. To už mi připadá kulturnější kadibudka se srdíčkem! Doprčic už to mohli za ta léta odkoukat! Ty roury.

Další dny se potuluji podél pobřeží, Baltyjsk, Jantarnyj, Pionerskyj, Zelenogorsk. Zajedu se podívat do muzea jantaru pod širým nebem. Obří ďoura, rypadla, pyramida slepená z kousků jantaru. Návštěvníci se hrabou v připraveném pískovišti, co najdou, je jejich. Malinkaté jantárky.

Dospělí tu dětinští a hrabou lopatkou v pískovišti… Ale jo, taky jsem si zahrabal.

V Baltyjsku jsem zahlédl na moři řadu vojenských lodí. Zaparkuji a jdu se mrknout až ke břehu. Zjišťuji, že se koná nácvik přehlídky Baltské flotily. Fascinující. Na palubách jsou nastoupeni a vyrovnáni modrobílí igráčci a vždy když kolem jejich lodi projíždí generál ve člunu, zařvou: Urrááá!!!

V jednom městě jsem objevil trh se vším možným. Zaujal mě starej kovboj ( já vím, je to divný, kovboj v Rusku ) se zlatýma zubama, který prodával ( před sebou na zemi položené ) staré nářadí, šrouby, pily a ... starej svěrák! Takovej by se mi doma hodil. Za 500 rublíků je můj. Jen nevím, kam ho na motorce dám... No přece… Ideální místo na těžký věci jsou zadní stupačky. Už dříve sem tam vozil vercajk. Kovboj mi pak poradí, kde koupím kalhoty. Dopoledne bývá dost zima a v kraťasech si koleduju o problémy s kolenama. Už teď vrzají zlověstně...

Ženštiny v onom krámě mě snaží přesvědčit, že dvoje kalhoty jsou lepší než jedny. Chvíli mi trvá, než je přesvědčím, že jedny mi fakt stačí. Jsou nyní k mání, dnes už je nedopnu. Ano, býval jsem jako proutek.

Severní výspa Kaliningradské oblasti je Kuršská kosa. Některé jazyky ji označují jako Kurská. Ale to mi přijde matoucí, neboť Kursk je jinde. Moc se neliší od Helské kosy v Polsku, jen je třeba vstupenka nebo mýto nebo co to bylo. Kosa je slepá, končí hranicí s tím pobaltským státem… moment, kouknu na mapu. Jo, Lithuania. Pořád si je pletu.

Zkrátka je to podobný jako v polské kose, s tím rozdílem, že tu nejsou turisti z EUropy. Kempy je marné hledat, stejně jako na Ukrajině. Je třeba hledat turbázy. A ty na Kuršské kose jsou. Vybral jsem turbázu Duny.

 

Ve strážní budce se závorou spal nějakej hlídač. Nechtěl jsem ho budit a závoru objel mezi borovicemi. Po lesní cestě jsem dojel k recepci v rozpadající se budově bývalé sámošky. Ptám se na volnou chatku a je mi vyhověno. Děžurná mi podává klíče a čisté povlečení a lesem mne vede k dřevěné chatě ,o kterou bych si raději neopřel nic těžšího. Celá turbáza má zjevně své nejlepší roky za sebou.

Místo jsem strategicky vybral v úzkém místě kosy, abych procházkou mohl dojít k moři a za deset minut dojít opačným směrem k jezeru ( nebo to byl záliv? ), jež bylo pochopitelně teplejší. Duny jsou fotogenické, jak v Polsku, tak v Rusku. Píseček, kolem borový lesy. Jenže v Polsku už ví, jak má vypadat kemp.

V turbáze Duny, rozpadající se ukázce sovětského turismu, jsem našel dvě kadibudky. Nic proti nim, když je používá jeden, dva lidi… Celá turbáza má po lese rozeseto asi padesát chatek a je to znát. A já podvědomě jedl míň, abych nechodil na “WC” moc často. Samotná chata, kterou jsem vyfasoval, byla určitě před třiceti lety slušným ubytováním. Ale plíseň tam dávala o sobě znát, ostatně vlhkost vzduchu je zde vysoká. Popravdě, byl jsem rád za čisté povlečení a určité soukromí. Chaty jsou vždy minimálně třicet metrů od sebe v borovém lese. Švábi se nekonali ani zde. Nade dveřmi bylo hnízdo vlaštovek, na to se dá zvyknout. Pozitivní bylo, že na straně jezera byly Produkty a výčep piva a točba zmrzliny. Obsluha pěkná a slušná.

Zajímavavé jsou dopady některých sportovních akcí mezinárodního významu. Třeba mistrovství ve fufbólu. Je tu nová dálnice, odpočívadla. I s takovými betonovými rampami, kde si člověk může svépomocí vyměnit třeba olej. Nevím tedy jak u moderních aut… Z dětství je taky pamatuju. Ta odpočívadla a rampy.

Ale po pár dnech přece jen zvítězila moje zhýčkanost, co se týká hygienických zvyklostí. Tak jsem zamířil zase na jih. Blížím se k polským hranicím a najednou vidím ceduli. Píše se tu, že tuhle silnici spolufinancuje EU! Jak to? V malým Rusku? Vždyť podle zpráv v našich zpravodajstvích se s nimi neshodnem na ničem. Tak jo, aspoň ty silnice.

Přechod hranice do EUropy byl teď odlišný. Rusi žádnej problém, ale tentokrát poláci. Teď měli čichacího psa oni. A všechno ven! Co bych od tam pašoval? No nic, prostě jim asi přišlo divný, že tam někdo jede na čumendu.

No, a pak už jen cesta do Agroturystyka Maryška, ochutnávka polského piva a druhý den odjezd k domovu. Který byl poznamenaný lijákem a krupobitím. S vozíkem se vyhýbám popadaným větvím. Jet s vozíkem byl blbej nápad, říkám si. Chtěl jsem si zkrátit cestu, ale vlastně si ji prodloužil. Skoro na každé druhé benzínce si dávám energeťák, který jinak nepiju. Chci to welkopolsko přejet na jeden zátah! Zadaří se, ale je to na hraně.

Cestovat na malé motorce samozřejmě lze, pokud máte dost času. A moc to ošidit nejde. Každopádně každá zkušenost se počítá a jsem rád, že jsem to mohl zažít.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE