Nejvýchodnější bod Evropy aneb jak jsme tam nakonec nedojeli.

Tenhle cestopis se nedoporučuje:

Zastáncům 100% správného pravopisu, obzvláště čárky v souvětích jsou moje slabina
Všem, kteří očekávají slohovou práci dle osnovy
Odpůrcům Hondy NC (promiň Dráťo, dej si kafe na můj účet, prospěje to Tvému zdraví)
Odpůrcům dlouhých cestopisů (3 týdny se mi prostě víc nahustit nepodařilo)

Přípravy

Nejvýchodnější bod Evropy je (podle většiny geografů) ústí řeky Baydarata, za polárním kruhem na Sibiři. Po prostudování Google maps jsem si myslel, že to nebude problém (pravidlo č. 1 – nikdy nevěř Google maps v Rusku!). Trochu mě zneklidnil auto atlas Ruska, kde jsem po několika týdnech zjistil, že to, co jsem považoval za silnici, byla hranice nějaké jejich správní oblasti (odlišená jen jiným odstínem barvy na mapě) a objevil druhy silnic jako třeba „zimnik“ apod. Začal jsem pátrat podrobněji a po několika měsíčním boji a hledání informací jsem vymyslel trasu jak se k tomuto bodu dostat co nejblíže. Na motorce v létě je reálné dostat se cca 20km od něj.

Vystrašený historkami z Ruska, co jsem našel na netu, jsem byl skoro paranoidní a snažil jsem se připravit jak to šlo. Vyrobil jsem home made držáky na náhradní pneu (které se později velmi osvědčily jako zavazadlový prostor na pivo a odpadkový koš) + kanystr s rezervou benzínu, koupil jsem mapu do navigace, půjčil si od kamaráda učebnice ruštiny a začal tahat ze zákoutí mozku ruské slovíčka, tisknout mapy atd. Prostě přípravy na něco, na co se připravit stejně nejde.

Při pátrání po informacích jsem narazil na zprávu, že do určitých oblastí Ruska je třeba ještě zvláštní povolení pro vstup cizinců. Pochopitelně Yamalsko – Něnecký autonomní okruh byl „mezi vyvolenými“ tak jsem začal navíc hledat jak toto povolení získat. Tady bych chtěl velmi poděkovat p. Sizové z Moravia Contact, která nám zjistila, že tohle povolení pro naši trasu nepotřebujeme a že už dnes není potřeba na celou oblast, ale jen na vybrané části.

Po vyrobení a koupení všeho co jsem si myslel, že budeme potřebovat (pochopitelně polovina věcí byla zbytečná), jsme vyrazili na zkušební jízdu. Výsledek toho byl, že jsem měl (z neznámého důvodu) zalehnuté uši. Po asi dvou dnech jsem už na jedno začal slyšet tak jsem šel pro jistotu k doktorovi pro nějaké kapky. Den před odjezdem mi bylo oznámeno, že je nutná hospitalizace na 11 dnů s nějakými infuzemi či co, jinak mi hrozí nenávratná ztráta sluchu na levé ucho. Moje návrhy ať mi to šlehnou na dvakrát, že zítra jedeme, nějak neuspěly. Tak jsem aspoň slíbil, že pojedeme pomalu a potichu, podepsal reverz, dostal na rozloučenou igelitku léků a mohli jsme vyrazit.

1 den - Břeclav – někde v Polsku, 447 km

Chtěli jsme vyjet ve 13 hod., pochopitelně realita je cca 15 hod., hned po výjezdu zjišťuju, že nefunguje nově namontovaná zásuvka, ve které mám píchnutou navigaci. Jsem si na 100% jistý, že to bude nějaká prkotina (je to přece nová zásuvka), takže jedeme a závadu odstraníme po cestě. První tankování jsme měli v Ostravě, mrknul jsem na telefon – Robinova přítelkyně dala fotky jak odjíždíme na FB a já měl sms od mámy – Tys to jako s tou cestou do Ruska myslel vážně????!!! V Polsku jsme si našli krásné místo pro stan a já začal pátrat kde je chyba u zásuvky. Systémem pokus omyl jsem zjistil, že je přerušený drát někde pod nádrží. Naštěstí máme (sice jen vázací plotový) drát, takže děláme bypass a zásuvka jede. Přichází za námi Matyáš z usedlosti kousek od našeho stanu a naše pivo, jeho 10 anglických slov s našimi asi 15ti polskými nám stačí na 2 hodinový družný hovor.

2 den - někde v Polsku – geografický střed Evropy, 744 km

Vstávali jsme v 6 hod, mysleli jsme si, že už je aspoň 8 podle toho kolik bylo světla. Už se asi projevuje polární den při cestě na sever.

Celý den byl takový normální, tranzitní, po dobu naší cesty se nic zvláštního nestalo. Večer dorazíme (podle většiny geografů) ke geografickému středu Evropy. Moc hezké místo, kde se stojí za to zastavit. V okolí jsou golfová hřiště a moc hezká příroda. Po natankování a zklamání, že na pumpě nejde koupit žádný alkohol si najdeme místo pro stan, dáme si doutník na oslavu a jdeme na kutě.

3 den - střed Evropy – Olenino, 657 km

Po cca 300km totálně nezáživných předlouhých rovinkách v Lotyšsku jsme na ruských hranicích. V Lotyšsku se na hranicích v pohodě domluvíme anglicky a po důkladné kontrole včetně VIN jsme propuštěni z EU. Na ruské hranici čekáme cca 30 minut a po nafasování migrační karty nás jediné motorkáře pouští do celního prostoru, auta čekají dál. Vyplňujeme migrační kartu (je i anglicky takže není problém). První kontrolou procházíme v pohodě po zevrubném prohlédnutí kufrů na moto. Potom vyplnit celní prohlášení (možno v angličtině), ale přichází problém, moje moto je napsaná na firmu, mám s sebou ověřený dokument, že jsem jednatelem, ale celnice chce ještě potvrzení o zapůjčení motorky a velí – nazad. Moje vysvětlování, že firma je moje a asi 10 ti minutové mávání výpisem z OR ji nakonec obměkčuje a pouští mě do země kde zítra již … šak to znáte. Robin prochází v pohodě, naštěstí přesně v okamžiku, kdy chce celnice vidět obsah krabice (o které jsme řekli že jsou tam dárky, jako třeba bonbony) za ní doběhne kolegyně a kvůli něčemu ji odvolá pryč. Krabice je samozřejmě napěchovaná dárky hlavně pro dospělé.

OK, jsme tu. První příjemné překvapení je cena benzínu. 98 oktanů za 40 RBL (cca 16 Kč), no proč ne.

Jedeme směr Moskva, silnice M9 je parádní, sice dvouproudová, ale široká a o víkendu nebyl skoro provoz. Vtipné jsou jen odbočky do vesnic, asfalt končí po max. 10ti metrech a dál jsou jen polňačky. Děrevňa může být klidně jen o třech polorozpadnutých domech.

K večeru jsme chtěli najít nějaký hotel a dát si sprchu po několika  horkých dnech, ale navigace nic nenachází a ruské sim karty jsme ještě neměli tak jsem na internet nechtěl. Lákala nás cedule Olenino už několik desítek km před „městem“. Tam určitě něco bude. Po příjezdu do Olenina zjišťujeme, že to je malá dědinka, kde nic není. Zastavujeme u kraje silnice a radíme se co dál. Ze dvora domu vybíhá postarší chlápek a po kratší diskuzi nám nabízí, že můžeme postavit stan u něj na dvoře a tam přespat. Přijímáme, protože jsme fakt utahaní. Byla to velká „chyba“. Zažíváme první krutou porážku v souboji s vodkou. Ačkoliv je Saša fakt chudý, stará se o nás jako o vlastní. Nabízí nám sprchu, já ze slušnosti odmítám, ale Robin, který už smrdí i sám sobě přijímá. Saša vezme bandasku, jede na náves, tam nabere vodu, doma ji spirálou ohřeje, na dvoře vyleze po žebříku na střechu přístřešku, nalije tam vodu a po 45 minutách je sprcha připravena. Uff. Po chvíli přichází nějací sousedi a družba probíhá dlouho do noci. S totální kocovinou nás ráno v 6 probouzí sousedka, že jde do práce a chce se rozloučit, pochopitelně vodkou. Rychle se balíme a prcháme dál na cestu, protože odsud bychom už nemuseli odjet nikdy. Sašovi dávám jako poděkování nějaké peníze a jedem.

4 den - Olenino – Kubinka, 365 km

Dnes máme v plánu tankové muzeum v Kubince. Při tankování se seznamujeme s novým fenoménem, se kterým se budeme potkávat celou cestu. Všichni se ptají, odkud, kam, kolik km, jak dlouho, kolik to jede, kolik to stojí a na závěr vždycky – VY MOLODCI -.

Po příjezdu do Kubinky první průšvih. Nějak jsem blbě plánoval a sledoval net (což se projeví ještě několikrát) a přijeli jsme v pondělí, kdy je muzeum zavřené. Po pár, ne zrovna lichotivých slovech, které jsem na svoji adresu utrousil, se rozhodujeme, že popojedeme do Moskvy, najdeme ubytování, půjdeme do města a muzeum dáme zítra. A od této chvíle se proti nám spikla všechna technika co jsme měli. Nedokázali jsme se domluvit s navigací, internetem, Booking.com taky stávkoval, takže jsme nakonec spali v motelu na dálnici a Moskvu jsme vzdali. No nic, aspoň si dáme relax, sprchu a pivo.

5 den - Kubinka – Moskva, 114km

Na druhý pokus jsme v Kubince, otevírají v 10 hod. a už 20 minut po desáté se otevírá brána, socialismus. Pokladní nás vyvádí z omylu a místo 400 RBL po nás inostráncích chce 1500 RBL, grrrrr. Muzeum je zvenčí načančané, ale samotné tanky jsou v polorozpadnutých hangárech, sterilně vyrovnané v řadách. Ve srovnání s Bovingtonnem je tu výhoda jenom v mnohem větším počtu ks ruských tanků a pochopitelně je tu MAUS – zasvěcení ví… Nicméně, kdo má rád tanky, tak tohle by neměl vynechat. K muzeu se sjíždí přímo z dálnice na Moskvu a nejde to přehlédnout. Kousek dál se staví postupně obří vojenské předváděcí centrum Park Patriot (z části už je otevřené)a tohle až bude hotové tak bude opravdu zážitek.

Přijíždíme do Moskvy, kde si vysvětlujeme prázdný pruh vlevo jako pruh pro VIP (furt tu jezdí civilní auta s majáky) a pro motorky takže se moc nezdržujeme a do kolon se řadíme jen když jsou v dohledu strážci zákona. Přijíždíme na Rudé náměstí. Toto je uzavřené, protože se tu chystá nějaká velká akce. Nedaří se nám nikde zaparkovat na fotku, ale jeden ochotný Brit nás fotí s motorkami, takže nakonec fotku na náměstí máme.

Potom jedeme na hotel. Máme rezervovaný Avita I na doporučení (díky uživateli Uch). Hotel je skvělý hlavně proto, že je za plotem s hlídaným parkovištěm a kousek od metra. Ale najít vchod teda byl zážitek, žádná cedule, nic, myslím 2x jsme se ptali.

Po sprše jsme vyrazili metrem do centra za poznáním. Centrum Moskvy je fakt krásné, čisté a plné krásných holek, takže to byl hezký večer. Každopádně začínáme tušit, že v Rusku je něco špatně, protože jsme nenašli ani jednu hospodu s čepovaným pivem.

6 den - Moskva – 0 km

Tento den jsme vyhradili chození po Moskvě a upřímně, minulé odpoledne by nám klidně i stačilo. Prostě na ty města moc nejsme, pustina má větší kouzlo.

7 den - Moskva – Kazaň, 852 km

Dnes tranzit do Kazaně. Až po Nižnyj Novgorod je cesta krásná, široká 4 proudovka. Potom už je to celkem bída. Rozmlácené silnice, hromada uzavírek. Zažíváme první (a poslední) policejní kontrolu, ale chlapíci jen chtějí omrknout motorky, takže za chvilku jedeme dál.

Večer přijíždíme do Kazaně. Po brouzdání Moskvou se spokojíme jen s prohlídkou centra Kremlu a jedeme hledat nocleh. Po chvilce bloudění lesy se nás ujímá Nikita, který se přišel podívat na dva podivíny, co jezdí na moto po lese. Doporučí nám krásné místo na břehu Volhy (nabízel nám i nocleh u něj doma), kde stavíme stan, nahazujeme udici a užíváme si klidný večer u řeky.

8 den - Kazaň – Perm, 749 km

Další tranzitní den. Ráno při balení stanu za námi přijde starší chlapík a ptá se, odkud jsme. Když zjistí, že z Česka, rozzáří se a říká. To znám, tam jsem byl. Ve druhé světové jsme tudy jeli na Berlín! Bylo mu 91 let…

Silnice až do Ižněcku je ok, ale potom je to totální tragedie. Jedeme slalom mezi dírama max. 40-50km/hod. Nevycházíme z údivu nad některými Rusy, kteří díra nedíra valí 100km/hod za rachotu celého auta a oblaku prachu.

9 den - Perm – Ivděl, 575 km

Původně jsme chtěli jet na Jekatěrinburg, ale jen kvůli jedné fotce u rozdělovníku Evropa/Asie nakonec 300km dlouhou zajížďku rušíme ve prospěch jednoho dne navíc na severu (jaký to byl omyl...) a jedeme přímo do přístavu na trajekt. Projíždíme Ural a cesta je konečně trochu zábavná. Zatáčky, stoupání, klesání, nádherná příroda.

Na NC už po několikáté napínáme řetěz, na tu zátěž evidentně není dimenzovaný. Soudruzi z Japonska asi nepočítali s tím, že by na téhle motorce někdo opravdu mohl cestovat.

Jinak byl tenhle den stejný jako několik předešlých. Pořád se s náma někdo chce fotit, jsme molodci, při každé zastávce se na nás vrhají hejna komárů a pořád nenacházíme žádnou hospodu českého typu.

10 den - Ivděl – Priobye, 583 km

Dnes bychom měli dorazit do přístavního města na Obu. Poprvé jedeme totální pustinou, kde za 200km není nic. Když píšu nic tak nic. Žádná děrevňa, žádná benzínka, jen občas nějaký vrt. No prostě nádhera. Na výpary (ale s 5ti litry rezervy v kanystru) dojíždíme na benzinku ze středověku.

Po cestě nás opustí bez rozloučení šroub z mého home made držáku navigace, ty nikdy nekončící otřesy už ho asi fakt naštvaly a prostě se na to… V pneuservisu po cestě si vyprosíme nový, „platíme“ ořechovkou z domácí dílny a jedeme dál.

Po příjezdu do Priobye se jedeme podívat do přístavu (písečná pláž kde je jen jedna budka s informacemi, které ale fungují i v neděli). Tam se dovídáme, že loď nejede zítra, ale až v úterý. Já vůl se blbě podíval na rozpis a díval jsem se na odjezdy ze severu a ne z Priobye (další drobná minela v mém plánování). Po další sérii mé sebekritiky (nehodící se publikovat), jdeme do jediného hotelu ve městě, jedeme koupit pivo do obchodu a zapít „žal“

11 den - Priobye – čekání na loď, 18 km

Den volna jsme se rozhodli strávit péčí o motorky a rybařením, což nebyl zase až tak špatný plán. Ráno jedeme na myčku (motorky to potřebovaly jako sůl) a děláme z těch špín zase motorky. Na NC se řetěz pořád hrozně vytahuje tak jsme se rozhodli ho zkrátit. Spojku jsem prozřetelně měl, tak jsme si nechali poradit kam zajet a frčeli do servisu. Člověk, kterého nám poradili byl náhodou motorkář, kterého jsme potkali o den dřív před obchodem a bavili se s ním – pochopitelně jsme byli molodci. Ujímá se nás celý servis, jsme tu atrakce a všichni už o nás ví. Za pomocí karbiny a dalších nástrojů úspěšně krátíme řetěz, „platíme“ meruňkovicí a ořechovkou (nikdo nechce o penězích ani slyšet) a jdeme rybařit. Při krácení řetězu jsem si přivodil pracovní úraz, dřepěl jsem pod motorkou a jak jsem vstal, tak jsem se potkal s držákem na kufr a krásně si sedral nos. Našli jsme místo na třpytky, ale při mé premiéře téhle činnosti lámu páčku na navijáku, takže je dochytané, su prostě odborník. Místní rybář nám radí, kde najdeme obchod s rybářskými potřebami tak koupíme nový naviják, u toho zrovna pivo a radši jdeme ztrestat to pivo, to nám jde líp

12 den - Priobye – někde na Obu, 6 km

Ráno se probouzíme s milionem komárů v místnosti. Průvan vyrazil síťku z okna a kombinace piva a sektu nám zabránila v opětovné instalaci… Navíc mám nos jako Klingon. Pěkný start dne.

Na sever se v létě nejde dostat, v zimě ano (zimnik), ale v létě tam prostě cesty nejsou. Cestu nahoru jsme zvolili lodí. Ráno jsme se nalodili a vyrazili na sever. První hodinu to byla zábava, ale potom už jen pořád jen to samé. Lesy, voda, vítr, hučení motoru. Na lodi se seznamujeme s ostatníma a zase probíhá družba, naštěstí tenhle zápas prohráváme jen kontumačně, protože oba prcháme do „kajuty“.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE