Ke skalám Prometheovým
Zdroj: Jaroslav Holík | Zveřejněno: 4.1.2008 | Zobrazeno: 28 178x
Když jsem v červenci 2004 na Rudém náměstí v Moskvě, před novinářem ruského motoristického časopisu, Ivanem Ksenofontovem, překypoval sebevědomím jací jsme „geroji“, kteří na ekvivalentech Pionýrů dokázali dojet z dalekého Česka až za polární kruh a považoval jsem naši skupinu za „mistry světa“, neodhadl jsem jak jsem ubohý. Nečekal jsem, že právě tento moment se mi stane osudným. Proč?
Kapitoly článku
V redakci uvedeného časopisu jsem uviděl vystavené motocyklové monstrum /tak mi v danou chvíli, tato motorka připadala/. Široká balonová kola s šípovým vzorkem a proti ledovými hroty. Komplikovaný náhon předního kola řetězem dobarvoval vyjímečnost tohoto motocyklového dinosaura. Zkrátka budil úctu. Na dotaz o co se jedná, mi bylo sděleno, že toto je první motocykl, který vyjel Elbrus. „Tenhle? Vždyť o úspěchu vašeho motokrosaře Alexeje Berberašeili, který zdolal Elbrus se psalo už před 30 lety“. „Tenkrát to byl podvod. Motorka byla rozebraná. Díly horolezci vynesli v batozích, tam ji složili a udělali z toho velikou slávu. Tenhle to ale vyjel doopravdy“. Znělo to důvěryhodně a podnítilo moji zvědavost.
Po návratu jsem Ivanu Ksenofontovi zavolal, aby mi poskytl více informací. „Podívej se na naše webové stránky“, zněla odpověď. Okamžitě jsem sedl k počítači, otevřel daný web, a ztuhl. Bylo tam jen 6 fotek, ale ty stačily. Motorka na ledovci, ve skalách a v sedle Ivan !!! Červený studem jsem třesoucí se rukou vytočil moskevské telefonní číslo a nesouvisle se omlouval. „Ivane promiň, já před tebou házím machra a přitom ti nesahám ani po kolena!.“ „Uklidni se,“ chlácholil mne novinář, „to co jste dokázali vy, také zaslouží uznání“.
Následující cesty našich moto-střízlíků vedly na jih. Elbrus mi však nedával spát. Když to dokázali Rusi, proč bychom to nezkusili také? Začal jsem z internetu stahovat informace o Mingi Tau /dvouhlavé hoře/, jak Elbrus nazývají místní obyvatelé. Chodil jsem jako náměsíčný a večer namísto detektivek jsem četl reportáže z Kavkazu. Cíl byl jasný. Pokusit o překonání českého výškového rekordu. Ve skrytu duše živím bláhovou jiskřičku naděje, dosáhnout vyššího, západního vrcholu, který je pro motorová vozidla dosud panenský. Mozek vibruje: „Chci to zkusit ! Chci to zkusit“! Jenže s čím?
Hlava přemýšlí až praští. Motorka musí být výkonná a lehká. Zatím všude jezdíme pouze s padesátkami a koly o průměru 10 palců. V této tradici chceme pokračovat i nadále. Máme vůbec s padesátkou šanci? Potřebujeme široké pneu s dobrým záběrem. Jediné vhodné z domácí produkce se jeví MITAS 120/90-10 S09 /dračí ocasy/. Obracím se na hlavního konstruktéra uvedené firmy, zda je možné vyrobit tyto pneu se zimní směsi, aby nám to na ledovci neklouzalo. V tomto okamžiku ani netuším bláhovost mých přání, které nemají naději na úspěch. Šéf konstruktér mne překvapuje. „Proč S 09? Připravujeme nový crossový plášť pro skůtry, který bude možno opatřit protismykovými hroty a bude i v šířce 130 mm“.
BUM !!!, to byla rána, jak mi srdce poskočilo radostí. Tak, teď rychle přemýšlet dále !!! Stejně jako v minulých letech bylo nutno ukázat progres moravské mini provozovničky. V tomto roce jsme šli do neznáma. Nabízela se varianta spolehnout se na prověřenou techniku a vsadit na modifikaci osvědčeného modelu SPORT. Jenže ouha. Každý rok představujeme něco nového. Tak co teď? Motor GS je vynikající, ale relativně vysoký výkon je vykoupen točivým momentem ve vysokých otáčkách, který vyžaduje neustálé řazení. Při zkušebních jízdách právě tato skutečnost varovala. Řadit v terénu, kdy se doslova leze po stěně a pak opět padá dolů byla nepředstavitelná. Možnost použít válec s lepším průběhem točivého momentu bude vykoupen nižším výkonem. Ideální by bylo použít automatické řazení - variátorem. Tady je další problém. Lehký typ RV má malý rozsah převodovky pouze 2.3, což je málo. Firma Franco Morini tento výběhový typ nahradila o 200 EURO „modernějším“ typem APM. Rozsah variátoru 3.25 je super, výkon 5,8 koně také, ale ty zápory! Vodní chlazení, elektrický startér, mazání odděleným čerpadlem. Nárust hmotnosti a připočítám li zranitelný chladič s náplní, je 5 kg. A tam v horách bude cítit každé deko. Připravené prototypy byly odvozeny od sériových skůtříků. U podvozkové části jsem se soustředil na eliminaci slabých míst. Křehké části jako např. ozdobné kryty výfuků, kryty řetězů… jsme prostě vynechali. Motorky mají jen rozšířené a prodloužené vidlice, abychom v nich umístili rozměrné pneu. Prodloužení spolu s větším průměrem pneu přineslo zvýšení sedla i těžiště. Jak dál? Na silnici to vadit nebude. Vzdálenost do místa našeho osudu - 2700 km překonáme i na vyšším samohybu, ale jak tam? Nakonec vzniká kompromis. Uřezání příčky držáku sedla a její následné přišroubování umožňuje variabilní montáž crossové kapoty z typu BABY a také použít výfuk vedený vrchem. Tato změna umožňuje snížit sedlo o 15 cm, sedět níže a odrážet se nohama. Světlá výška zvětšila o 8 cm a to zlepšuje průjezdnost v terénu. Změnu doznaly i řídítka, která jsou širší a nižší. Motorka po tomto face-liftu se zcela změnila a vzezřením připomínala enduro, křížené s jezevčíkem. MITAS mezi tím dodal nové pláště s tvrdou směsí, ale i zimní provedení s extra měkkým běhounem. Jako zlatý hřeb jsme obdrželi tři sady vybavené hroty dlouhými 6 mm. Hlavní konstruktér pneu trval, abychom i cestu na Kavkaz absolvovali na pláštích určených pro terén. Moc se nám do toho nechtělo, ale jsme zkušební jezdci a ti musí poslouchat. Pro silnice jsme použili užší verzi 120/90 – 10 a neprohloupili jsme. Jako mazadlo motoru jsme vybrali plně syntetický
Valvoline - SYN POWER 2T. Volba se ukázala jako mimořádně zdařilá..Všechny úpravy jsme stihli dokončit těsně před startem. Na zkoušky nezbyl čas. Ani jsme se nenadáli a nastal den „D“. Hodinová ručička ťukla o půl devátou, když jsme se, ve čtvrtek 26.07.2007, vymanili z obklopení novinářů a já z dcerou llonou za řídítky vyrážím ze Zlína, směr Vsetín, Nový Jičín, a Frýdek Místek. Zhruba v 11 h, překročujeme hranici Polska. Naši moto-pidižvíci šlapou ve švýcarském taktu a doprovodné vozidlo nás s bídou dojíždí až na čáře. Polsko ani nevnímáme. Donekonečna se motáme po věčně opravovaných cestách. Za soumraku protínáme další hranici. Cesty tu neopravují a je to znát. Teprve v devět večer nás temnými ulicemi vítá ukrajinský Lvov. Místo pro přespání máme přichystáno v tělocvičně 45. gymnasia, která má s naší republikou družbu. Po bohatýrské večeři, kterou nás uvítal ředitel školy Vladimír Kravčenko, uléháme ve školní tělocvičně na žíněnky a po celodenní námaze a místní vodce usínáme spánkem spravedlivých.
Druhý den jsme chtěli vyrazit za ranního kuropění, abychom do Kyjeva dorazili ještě za světla. Jenže člověk míní a hostitel mění. Po řadě nepochopitelných zdržení se ocitáme na školním hřišti. Teprve tady chápeme důvod zdržení. Čekají nás dvě ukrajinské televizní společnosti a novinářů by se člověk nedopočítal. Rozhovory zajímavé, moderátorky svůdné a čas letí. Když konečně opouštíme osidla sedmé velmoci blíží se poledne. Tak! Chceme-li dodržet rozpis, musí motorky do auta a všichni společně na plný plyn k hlavnímu městu - Kyjevu. Zase až za tmy se objímám s přítelem Nikolajem, jehož byt se stává našim druhým útočištěm.
Brzký sobotní odjezd dostává opět povážlivé trhliny. „Snad nechcete odejet a nepoznat naše Krásné město“? staví rezolutně svůj úmysl hostitel. Dcera a Jirka usedají do sedel samohybů a projíždíme čtvrt Vinogradl, náměstí Bohdana Chmelnického, místní václavák - Kresčatik, Majdan Nezavněžosti, obdivujeme architekturu symbolu Kyjeva - Pečorské Lávry, sjíždíme na nábřeží a vyrážíme směr Charkov.
Prásk, a problém je na obzoru. Černo bíle proužkovaný pendrek ukazuje, aby řidič doprovodného vozidla zajel k okraji vozovky. Po nezbytné kontrole dokladů, která skončila bez závad přišla otázka: „Nepil jste pře jízdou alkoholické nápoje? „Záporná odpověď policistu neuspokojila a vyzval zoufalého Frantu, aby jej následoval do jejich auta VAZ 2105 s modrou poznávací značkou 2291. Milicionář podává kolegovi nějakou krabičku, kterou s,i podle designu, po večerech vyrobil doma a žádá, aby do ní foukl. Franta tak činí a vzápětí zazáří červené světlo. „Tak, pil jste“, prohlašuje představitel zákona rezolutně. „Nepil, opravdu nepil“, háji se zoufalý kolega. „Červené světlo svítí, takže jste pil“. „Já tuto zkoušku nepovažuji za objektivní“, vměšuji se do řeči. Kde váš přístroj ukazuje naměřenou hodnotu alkoholu a kde máte certifikát, že přístroj byl během posledního roku kalibrovaný?“ „Pro mne je směrodatný tento přístroj. On je podezřelý a já mám právo jej zadržet. Tak sepíšeme protokol, auto odvezeme na placené policejní parkoviště, on se podrobí lékařské prohlídce. V pondělí budeme mít výsledky, v úterý bude soud, zaplatí pokutu, odhaduji 500 Euro a pak může pokračovat dál.“ „Ale on nepil“, hájím kolegu. „Pokud nepil, pak se mu omluvím a v úterý může jet“, důrazně odříkává slova, která civilizovaného Evropana přivádí do stavu šílenství. Velice dobře vím, že když se budu hádat, nic nepolepším. Zkouším to po dobrém. Vysvětluji cíl naší mise, Lžu, jak si vážím ukrajinských zákonů a proč nutně musíme již v pondělí být pod Elbrusem. Přísahám, že kolega opravdu nepil a ptám se kolik by stálo, vypustit zdlouhavou byrokratickou proceduru a najít způsob, který by nám umožnil pokračovat v cestě dle plánu. „Bez protokolu a lístku? No řekněme 200 EURO.“ „To je moc“, protestuji, „dám padesát“. „Sto je náš poslední ústupek“, zní verdikt bandity v uniformě. Se skřípěním zubů vytahuji bankovku. Kdyby bdělý strážce zákona uměl číst moje myšlenky, tak jsem vyfasoval přinejmenším doživotí. Nasedáme do sedel a abychom si spravili chuť navrhuji zakousnout něco v nedaleké Kolibě. Zastavujeme a první co nás třískne do očí jsou dvě policejní uniformy a v jedné náš známý, který s kolegou vychutnává místní speciality. „Tak, co si na nás ten hajzl vymyslí teď? Snad se už zasytil a dá pokoj“, bzučí obavy v našich hlavách. Nestačíme domyslet. Jako vzácnou delegaci nás uctivě vítá Ivánek a Nastěnka - obsluha v krojích jako vystřižených se známé pohádky. Usedáme na opačném konci pohostinného dvora a objednáváme boršč. Nepříjemné myšlenky jsou ukonejšeny.
Ukonejšeny do okamžiku kdy „příjemný“ číšník přináší knížečku a v ní za pět polévek požaduje 156 hřiven, což je zhruba 700 Kč. „Tak, už je to jasné. Za ty prachy bych byl také úslužný!!!“ Vkládám do desek požadovaných 156 hřiven. Ivánek s úsměvem přichází, nahlédne mezi desky, jeho úsměv se ztrácí jako peníze z našich privatizačních fondů, se ztuhlou grimasou ve tváři tříská sbíraným nádobím a naznačuje abychom už vypadli, protože očekává štědřejší hosty. Jeho přání rádi plníme a bez zármutku pohostinný dvůr opouštíme. Strážci zákona už tady také nejsou. Zřejmě chrání ukrajinské silnice před dalším opilcem za volantem.
Kola našich samohybů začínají ukusovat další kilometry. V Poltavě odbočujeme vpravo, abychom cestu zkrátili o 50 kilometrů. Tady míjíme pohřební průvod. Na naše poměry trochu nezvyklý. Rakev s nebožtíkem vezou na korbě náklaďáku ZIL a plačící pozůstalí pomalu kráčí za vozem. Už se stmívá, když vidíme polní požár. Pak další a další. Dochází nám, že to nebude náhoda, ale místní zemědělci takto likviduji strniště. Honza s Frantou to nevydrželi vjíždí mezi plameny a názorně ukazují, že naše motorečky doslova prošly ohněm. Když konečně mají dost plamenů olizující nohavice, vracejí se na silnici, silně připomínající naši polní cestu a probíjejí se nocí. Provází je zář, tak silná, že není jisté, zda spolu se strništěm nelehla popelem i nějaká vesnice. Za tmy, Franta, kterému osud určil opět místo za volantem, chce zajet natankovat. Značení odbočky k benzinové pumpě není zrovna podle evropských zvyklostí. Zjištěný omyl, který rychle napravuje, přejetím do jiného pruhu, neunikl bdělému oku ukrajinského zákona a vyčísluje další odtok peněz z našeho skrovného rozpočtu. Že Ukrajinci tuto čáru přejíždí běžně policistovi nějak nevadí. Výsledek naší diplomacie nakonec znamená jen vložení basy českého piva do kufru soukromého auta. My pokračujeme dál nocí.
Za ranního kuropění přistáváme na hranici Ruska. Přechod, který jsme očekávali formálním se ukazuje v temných barvách. Zdržení bereme, Tady to ani jinak nejde, ale poplatky za pojištění vozidel na deset dnů nám vytahuje z kapsy další stovku EURO. Námitky, že za „padesáti kubíkové motorky se v Rusku neplatí, přebíjí pracovnice slovy, že zákony se změnily, tak ztrácíme další padesátku zbytečně. Povznáším se nad zbytečnými výdaji a platím. Náš cíl, důstojně uspět na úbočí Elbrusu je prvořadý. Vjíždíme do Ruska. Projíždíme krajinu Dombasu, tvořenou umělými kopci, které vzniky ukládáním hlušiny po těžbě uhlí. Míjíme Rostov na Donu a naše cesta konečně míří k pohoří kam dle pověsti nechal bůh Zeus přikovat titána Prométhea, za to že dal lidem oheň.
BUM !!!, to byla rána, jak mi srdce poskočilo radostí. Tak, teď rychle přemýšlet dále !!! Stejně jako v minulých letech bylo nutno ukázat progres moravské mini provozovničky. V tomto roce jsme šli do neznáma. Nabízela se varianta spolehnout se na prověřenou techniku a vsadit na modifikaci osvědčeného modelu SPORT. Jenže ouha. Každý rok představujeme něco nového. Tak co teď? Motor GS je vynikající, ale relativně vysoký výkon je vykoupen točivým momentem ve vysokých otáčkách, který vyžaduje neustálé řazení. Při zkušebních jízdách právě tato skutečnost varovala. Řadit v terénu, kdy se doslova leze po stěně a pak opět padá dolů byla nepředstavitelná. Možnost použít válec s lepším průběhem točivého momentu bude vykoupen nižším výkonem. Ideální by bylo použít automatické řazení - variátorem. Tady je další problém. Lehký typ RV má malý rozsah převodovky pouze 2.3, což je málo. Firma Franco Morini tento výběhový typ nahradila o 200 EURO „modernějším“ typem APM. Rozsah variátoru 3.25 je super, výkon 5,8 koně také, ale ty zápory! Vodní chlazení, elektrický startér, mazání odděleným čerpadlem. Nárust hmotnosti a připočítám li zranitelný chladič s náplní, je 5 kg. A tam v horách bude cítit každé deko. Připravené prototypy byly odvozeny od sériových skůtříků. U podvozkové části jsem se soustředil na eliminaci slabých míst. Křehké části jako např. ozdobné kryty výfuků, kryty řetězů… jsme prostě vynechali. Motorky mají jen rozšířené a prodloužené vidlice, abychom v nich umístili rozměrné pneu. Prodloužení spolu s větším průměrem pneu přineslo zvýšení sedla i těžiště. Jak dál? Na silnici to vadit nebude. Vzdálenost do místa našeho osudu - 2700 km překonáme i na vyšším samohybu, ale jak tam? Nakonec vzniká kompromis. Uřezání příčky držáku sedla a její následné přišroubování umožňuje variabilní montáž crossové kapoty z typu BABY a také použít výfuk vedený vrchem. Tato změna umožňuje snížit sedlo o 15 cm, sedět níže a odrážet se nohama. Světlá výška zvětšila o 8 cm a to zlepšuje průjezdnost v terénu. Změnu doznaly i řídítka, která jsou širší a nižší. Motorka po tomto face-liftu se zcela změnila a vzezřením připomínala enduro, křížené s jezevčíkem. MITAS mezi tím dodal nové pláště s tvrdou směsí, ale i zimní provedení s extra měkkým běhounem. Jako zlatý hřeb jsme obdrželi tři sady vybavené hroty dlouhými 6 mm. Hlavní konstruktér pneu trval, abychom i cestu na Kavkaz absolvovali na pláštích určených pro terén. Moc se nám do toho nechtělo, ale jsme zkušební jezdci a ti musí poslouchat. Pro silnice jsme použili užší verzi 120/90 – 10 a neprohloupili jsme. Jako mazadlo motoru jsme vybrali plně syntetický
Valvoline - SYN POWER 2T. Volba se ukázala jako mimořádně zdařilá..Všechny úpravy jsme stihli dokončit těsně před startem. Na zkoušky nezbyl čas. Ani jsme se nenadáli a nastal den „D“. Hodinová ručička ťukla o půl devátou, když jsme se, ve čtvrtek 26.07.2007, vymanili z obklopení novinářů a já z dcerou llonou za řídítky vyrážím ze Zlína, směr Vsetín, Nový Jičín, a Frýdek Místek. Zhruba v 11 h, překročujeme hranici Polska. Naši moto-pidižvíci šlapou ve švýcarském taktu a doprovodné vozidlo nás s bídou dojíždí až na čáře. Polsko ani nevnímáme. Donekonečna se motáme po věčně opravovaných cestách. Za soumraku protínáme další hranici. Cesty tu neopravují a je to znát. Teprve v devět večer nás temnými ulicemi vítá ukrajinský Lvov. Místo pro přespání máme přichystáno v tělocvičně 45. gymnasia, která má s naší republikou družbu. Po bohatýrské večeři, kterou nás uvítal ředitel školy Vladimír Kravčenko, uléháme ve školní tělocvičně na žíněnky a po celodenní námaze a místní vodce usínáme spánkem spravedlivých.
Druhý den jsme chtěli vyrazit za ranního kuropění, abychom do Kyjeva dorazili ještě za světla. Jenže člověk míní a hostitel mění. Po řadě nepochopitelných zdržení se ocitáme na školním hřišti. Teprve tady chápeme důvod zdržení. Čekají nás dvě ukrajinské televizní společnosti a novinářů by se člověk nedopočítal. Rozhovory zajímavé, moderátorky svůdné a čas letí. Když konečně opouštíme osidla sedmé velmoci blíží se poledne. Tak! Chceme-li dodržet rozpis, musí motorky do auta a všichni společně na plný plyn k hlavnímu městu - Kyjevu. Zase až za tmy se objímám s přítelem Nikolajem, jehož byt se stává našim druhým útočištěm.
Brzký sobotní odjezd dostává opět povážlivé trhliny. „Snad nechcete odejet a nepoznat naše Krásné město“? staví rezolutně svůj úmysl hostitel. Dcera a Jirka usedají do sedel samohybů a projíždíme čtvrt Vinogradl, náměstí Bohdana Chmelnického, místní václavák - Kresčatik, Majdan Nezavněžosti, obdivujeme architekturu symbolu Kyjeva - Pečorské Lávry, sjíždíme na nábřeží a vyrážíme směr Charkov.
Prásk, a problém je na obzoru. Černo bíle proužkovaný pendrek ukazuje, aby řidič doprovodného vozidla zajel k okraji vozovky. Po nezbytné kontrole dokladů, která skončila bez závad přišla otázka: „Nepil jste pře jízdou alkoholické nápoje? „Záporná odpověď policistu neuspokojila a vyzval zoufalého Frantu, aby jej následoval do jejich auta VAZ 2105 s modrou poznávací značkou 2291. Milicionář podává kolegovi nějakou krabičku, kterou s,i podle designu, po večerech vyrobil doma a žádá, aby do ní foukl. Franta tak činí a vzápětí zazáří červené světlo. „Tak, pil jste“, prohlašuje představitel zákona rezolutně. „Nepil, opravdu nepil“, háji se zoufalý kolega. „Červené světlo svítí, takže jste pil“. „Já tuto zkoušku nepovažuji za objektivní“, vměšuji se do řeči. Kde váš přístroj ukazuje naměřenou hodnotu alkoholu a kde máte certifikát, že přístroj byl během posledního roku kalibrovaný?“ „Pro mne je směrodatný tento přístroj. On je podezřelý a já mám právo jej zadržet. Tak sepíšeme protokol, auto odvezeme na placené policejní parkoviště, on se podrobí lékařské prohlídce. V pondělí budeme mít výsledky, v úterý bude soud, zaplatí pokutu, odhaduji 500 Euro a pak může pokračovat dál.“ „Ale on nepil“, hájím kolegu. „Pokud nepil, pak se mu omluvím a v úterý může jet“, důrazně odříkává slova, která civilizovaného Evropana přivádí do stavu šílenství. Velice dobře vím, že když se budu hádat, nic nepolepším. Zkouším to po dobrém. Vysvětluji cíl naší mise, Lžu, jak si vážím ukrajinských zákonů a proč nutně musíme již v pondělí být pod Elbrusem. Přísahám, že kolega opravdu nepil a ptám se kolik by stálo, vypustit zdlouhavou byrokratickou proceduru a najít způsob, který by nám umožnil pokračovat v cestě dle plánu. „Bez protokolu a lístku? No řekněme 200 EURO.“ „To je moc“, protestuji, „dám padesát“. „Sto je náš poslední ústupek“, zní verdikt bandity v uniformě. Se skřípěním zubů vytahuji bankovku. Kdyby bdělý strážce zákona uměl číst moje myšlenky, tak jsem vyfasoval přinejmenším doživotí. Nasedáme do sedel a abychom si spravili chuť navrhuji zakousnout něco v nedaleké Kolibě. Zastavujeme a první co nás třískne do očí jsou dvě policejní uniformy a v jedné náš známý, který s kolegou vychutnává místní speciality. „Tak, co si na nás ten hajzl vymyslí teď? Snad se už zasytil a dá pokoj“, bzučí obavy v našich hlavách. Nestačíme domyslet. Jako vzácnou delegaci nás uctivě vítá Ivánek a Nastěnka - obsluha v krojích jako vystřižených se známé pohádky. Usedáme na opačném konci pohostinného dvora a objednáváme boršč. Nepříjemné myšlenky jsou ukonejšeny.
Ukonejšeny do okamžiku kdy „příjemný“ číšník přináší knížečku a v ní za pět polévek požaduje 156 hřiven, což je zhruba 700 Kč. „Tak, už je to jasné. Za ty prachy bych byl také úslužný!!!“ Vkládám do desek požadovaných 156 hřiven. Ivánek s úsměvem přichází, nahlédne mezi desky, jeho úsměv se ztrácí jako peníze z našich privatizačních fondů, se ztuhlou grimasou ve tváři tříská sbíraným nádobím a naznačuje abychom už vypadli, protože očekává štědřejší hosty. Jeho přání rádi plníme a bez zármutku pohostinný dvůr opouštíme. Strážci zákona už tady také nejsou. Zřejmě chrání ukrajinské silnice před dalším opilcem za volantem.
Kola našich samohybů začínají ukusovat další kilometry. V Poltavě odbočujeme vpravo, abychom cestu zkrátili o 50 kilometrů. Tady míjíme pohřební průvod. Na naše poměry trochu nezvyklý. Rakev s nebožtíkem vezou na korbě náklaďáku ZIL a plačící pozůstalí pomalu kráčí za vozem. Už se stmívá, když vidíme polní požár. Pak další a další. Dochází nám, že to nebude náhoda, ale místní zemědělci takto likviduji strniště. Honza s Frantou to nevydrželi vjíždí mezi plameny a názorně ukazují, že naše motorečky doslova prošly ohněm. Když konečně mají dost plamenů olizující nohavice, vracejí se na silnici, silně připomínající naši polní cestu a probíjejí se nocí. Provází je zář, tak silná, že není jisté, zda spolu se strništěm nelehla popelem i nějaká vesnice. Za tmy, Franta, kterému osud určil opět místo za volantem, chce zajet natankovat. Značení odbočky k benzinové pumpě není zrovna podle evropských zvyklostí. Zjištěný omyl, který rychle napravuje, přejetím do jiného pruhu, neunikl bdělému oku ukrajinského zákona a vyčísluje další odtok peněz z našeho skrovného rozpočtu. Že Ukrajinci tuto čáru přejíždí běžně policistovi nějak nevadí. Výsledek naší diplomacie nakonec znamená jen vložení basy českého piva do kufru soukromého auta. My pokračujeme dál nocí.
Za ranního kuropění přistáváme na hranici Ruska. Přechod, který jsme očekávali formálním se ukazuje v temných barvách. Zdržení bereme, Tady to ani jinak nejde, ale poplatky za pojištění vozidel na deset dnů nám vytahuje z kapsy další stovku EURO. Námitky, že za „padesáti kubíkové motorky se v Rusku neplatí, přebíjí pracovnice slovy, že zákony se změnily, tak ztrácíme další padesátku zbytečně. Povznáším se nad zbytečnými výdaji a platím. Náš cíl, důstojně uspět na úbočí Elbrusu je prvořadý. Vjíždíme do Ruska. Projíždíme krajinu Dombasu, tvořenou umělými kopci, které vzniky ukládáním hlušiny po těžbě uhlí. Míjíme Rostov na Donu a naše cesta konečně míří k pohoří kam dle pověsti nechal bůh Zeus přikovat titána Prométhea, za to že dal lidem oheň.
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz