KARELIE a KOLA (ale nééé Coca, přece Peninsula)

Pojal sem taku myšlenku, že by bylo dobre podivat se eště do Ruska, než se cosik semele, bo ta země se postupně uzavírá do sebe a kdo ví, jestli tu cizáci budou moct v budoucnu rajzovat enem tak nadivoko. Naplánoval sem si teda ruské kolečko, nebo spíš ruské kolo, po Karelii a Kola Peninsula.

Vyřidil sem vízové formality a v den D sem úplně v poklidu a spořádaně vyrazil severovýchodním směrem ..... nééé, jasne, že si robim srandu. To mi by se podařit nemohlo. Jak u pumpy nabírám polsední česki benzín, dostávám záchvat perfekcionismu. Dotahuju už tak dobře dotahnuté kurty a volne konce zastrkávám, ať nevlajou. Naraz škoprd. Všecki prsty robja co chcu ja, enem jeden ukazuje úplně jinam. Chvilu se ho snažím přivést k rozumu, ale on ne a ne se zařadit a reálně hrozí, že si při té samoléčbě znečistím gatě. Tuš to vzdávám a jedu na chiru. Paní doktorka mně zeřvala, že sem to neměl co nahazovat, když nic není vyhozené, ale urvané a potem vyslovuje poněkud ztřeštěny nápad, zatěpat ruku do gipsu. Nakonec v debatním souboju podlehla argumentu, že 6titýdenní gips není kompatibilní s 4týdenním vízem. Na náhradní kovovu dlahu se ale rukavica stejnak navlíknut nedá, takže eště peláším do dílny, vyrobit cosik více user friendly. Mám po náladě a tak mamram, čemu člověk vlastně musi platit všecki ty poťapane pojištění, jak nakonec 90% životnich pruserů stejnak řeší střibrnou lepící páskou. Cestovat po Rusku se vztyčenym prostředničkem može vyvolavat určité společenské napětí a riziko, že si od kohosik vykoleduju další úraz, ale co už.

Přetranzitoval sem PL a pobaltí, s noclehem v komfortním litevskim lesíku. V Lotyšsku sem společně s roztěkanym pneuservisakem, co trpěl fóbií z čidel u moderních motorek, obul novu zadní gumu, a zamířil na hranicu. Že sem kvůli temu špitálnímu zdržení kvaltoval, času je fčil až moc. Vízum mi platí od půlnoci, tak dobre, najedu na čáru v 10. Hodina časovy posun, hodina odbavení a o půlnoci budu v Rusku. Prdlajz! Bábuška, kerou sem beztak převeleli, poté co jí bylo zrušené předchozí pracovní místo v gulagu, mně rázně ujistila, že žaden časový posun neexistuje a odbavovat se před půlnocí nezačnu. Čekam teda v uzemí nikoho a žerou mně neviditelne muški, proti kterym prý zabírá jedině oheň a hodně dýmu. To by mi ale tudyk, na dostřel z obuch stran, určitě neprošlo. Odbavení zabralo hoďku. Při vypisování hromady bumažek sem si aspoň spomněl na ruštinu a v jednu ráno sem už aji psal azbukou, ačkoliv na začátku teho rychlokurzu sem celníkovi odhodlaně tvrdil, že je to marné, bo sem mezi oblíbence naší ruštinářki určitě nepatřil.

Přespal sem ve Pskově u Anje a druhi den zme pošpacírovali po městě. Je tu pěkny kreml a opevnění. Město má příjemnu atmošku. Večer zme eště sjeli na Izborsk bo Anja se ráda vozí na motorce a ja rad vozim na motorce pěkne děvuchi. V Izborsku je teš hrad, prameny se zázračnou, léčivou vodou a hlavně malebná krajina. My zme si ale místo zázračne vody na večer radši kupili ohnivu vodu a kvas. Teda vlastně na ráno, bo bílé noci tu trochu relativizujou běh času. A to je tež důvod, čemu sem se zdržel eště den navíc oproti plánu. Další ráno, teda vlastně odpoledne, eště jedem navštívit Anjine kámoše, co se z Pitěru vystěhovali do jakesik dědiny. Otrávení velkoměstskim životem tudyk provozujou soběstačne zemědělství a vypadaju, že jim ani děckam nic neschází. Tam zanechávám Anju a pokračuju do Pitěru.

Pitěr (Sankt Petěrburg) je fakt velké velkoměsto. Já města moc v lásce nemam, tak sem akorát poohlídal centrum. Hlavní atrakce Aurora je zrovna na přezbrojení v Kronštadskich loděnicach. Ale jinych památek je tu do aleluja a milovníci architektury a umění by se tudyk určitě dokázali zabavit po zbytek života. Něvske kanaly se křižujou s ulicami jak v Benátkách. Všecko je tu pěkne, čiste a dobře funguje.

Z Pitěru jedu západní cestou okolo Ladožského jezera směrem na města s typickymi ruskymi menami Sortavala a Suojarvi. Cesta je většinou asfaltová, prokládaná pro zpestření gruntovkovými úsekami. Karelie je pro mně trochu zklamáním. Není to cesta jak sem si ju vysnil. Furt se jede lesem. Výhled na jezero, nebo do krajiny žaden.

Když už je cosik k vidění, jako třeba vodopád Kivač, není to nic z čeho by se tajil dech. Hlavně hustota zajímavych míst je nízká. Z našiho pohledu je to asi jak by Česko bylo jeden rovinaty, husty les a třebas Středočeski kraj jezero, v Děčíně byl vodopád, v Brně monastir a v Jeseníku muzeum a tym to hasne. Myslel sem, že si budu užívat hlavně divoki kemping, plavání, rybaření, ale to teš moc neide. Přístup na jakesik pěkne a dostupne místo musí člověk znát a aji když už ho najde, stejnak je tu tolik bodavého hmyzu, že je to otravné jak přímý přenos z parlamentu. Na někeré druhy repelent zabírá, jine ho považujou za příjemný dressing a žerou aji přes oblečení. Místo u tradičního ohýnku sem kolikrat radši seděl ve stanu a aji tak sem se ohlížal, či se náhodou keremusi zmutovanému kolibříkovi nedaří prožrat dovnitřku. Naštěstí ty létající transfuzní stanice maju softwarovu chybu. Zajímá je víc motorka než bajker. Jakmile začne motorka vychladávat, už musíte mět stan postaveny. Ráno ste nejteplejšim objektem vy a proto balení stanu probíhá v nesrovnatelně dynamičtějším tempu než večerní stavjaní.

Moc motorek tudyk nejezdí. Na jednym odpočívadle, kde sem smolil smsku, ku mně zakormidloval Sergej z Moskvy na Versysu, bo mněl obavy, že mám technicki problém. Chvilu podřistame. Je to pozitivisticki, otevřeny, nerozbitny chachar. Taki ten ryzí typ motorkařa, jaci byvali naši předchůdci, než se jízda v jedne stopě zkomercionalizovala do dnešních měřítek. A tak mi to setkání hodně zvedlo moral. Na rozloučenou mně informuje o motosrazu na jihovychodě poloostrova Kola. Možna se tam potkáme.

Petrozavodsk je místem odkud se vyplouvá na ostrov Kiži, kde je monastirovy skanzen. Město samo o sobě moc zajímavostí nenabízí. Paradoxně nejjvic se mi do paměti vrylo železne parkoviště. Položil sem si na zem do struski tankvak a už sem se teho nemoh zbavit. Struska plná železa se zmagnetizovala, potem aji přeskočila na motorku a jak sem ju z jedneho místa otřel, skočila na jine. Bylo to jak vyhánět manželku z obchoda z módními hadrami. Mít take parkoviště tudyk v Ostravě, tuš to by hlídač na parkovišťu nehlídal auta, ale parkoviště. V zemi s takou surovinovou základnou maju zřejmě efektivitu jejich zpracování v paži.

Při čekání na Elizavetu na břehu Oněžského jezera se se mnu dává do řeči další týpek ze skupiny, keru sem si pojmenoval „frustrovany osvobozovač”. Dost často se poznaju podle teho, že maskáče považujou za běžny volnočasovy oděv, nebo maju erekci při slově pútin (nebo tak nějak to znělo). Za tu kratku chvilku co sem v Rusku, sem už zažil jaksik moc divnych rozhovorů. Už od pohledu na osvobozovača vím, že zas přijdou na přetřes výhradně tři konverzační témata: zlotřilé sankce, proradní ukrajinci a druhá světová. Pro take případy už mám ale zautomatizovanu odpověď na úvodní otázku „kde ses tak naučil ruski?” – „během okupace to bylo povinné”. Slovo okupace většinou osvobozovača trochu znejistí a dopředu taknějak vymezí debatní mantinely. Osvobozovač byl ale extra vyhecovany a ja enem doufam, že to není průměrny vzorek místní populace. Moje naivní představy o světě uvedl na pravou míru a jak mu pivo ubývalo v petflašce, přitvrzoval, až se dostal k ujišťování, že je nemame srat, když přece dobře vime, že u nas s tankami budou natotata. Nechal sem ho mudrovat a samtam mi aji pohled sklouznul na muj prostředniček, zafixovany do výmluvneho gesta. O to vic mně překvapilo, když osvobozovač poděkoval za příjemny rozhovor, milé setkání a potem mně eště požádal, abysem ho vyfotil na motorce. Za chvilu už si mně vyzvedla Elizaveta a rozhovor s ní měl úplně jiny esprit.

Směr polární kruch. Počasí se začíná kazit a teš adjektivum polární v tym názvu není enem kvůli zvukomalebnosti teho slova. Hnedka sem si spomněl, jak se doma to moje lehkovážné Já pošklebovalo, když zodpovědné Já balilo termovložki do bundy a galat. Na severu bysem bez nich asi zdechnul. Odepnul sem jich, až na zpáteční cestě pod Oněžskim jezerem.  

Klima ma tež pozitivní vliv na techniku. Uzdravilo se dobíjení kamerky, takže kurňa nakonec přece enem budu muset stříhat video na tym mojim Atari, ach jo : )

Krajina už začíná být fotogeničtější. Vysoka vegetace ustupuje. Sou vidět spousty jezer, kolikrat neuvěřitelnych rozměrů.

Nedaleko Kandalaksha potkávám tři teenagery na pinckach. Jedou na Nordkapp. Tuš, obdivuju je, ale sam bysem na to nervy fakt neměl.

Už paru dní je mokro jak ve sprchach na Kosta Konkordyja a tak u Polyarnyje Zori uvažuju, že bysem využil komerčního ubytování, nebo aspoň našel trochu zpevněné místo pro stan. Včerejší bahenní welness mi úplně stačil. Odbočuju ku lyžařskemu středisku. Pan vrátný mi lakonicki oznámil, že je v létě mimo provoz, což sem čekal. Podle meteorologicke statistiky je totiž pravděpodobnost sněhovych srážek v Murmanskim Rajonu v červencu menší než 6%. Z auta vykouknul majitel areálu a praví, že v Mončegorsku je gastinica a za hoďku sem tam jako nic. Ach jo. Jakmile majitel odfrčel, zjevuje se na scéně opět vrátný, mává a řve „Slaváááki”. No ja, asi dali chalani komusi gól, nebo co? Enemže on mně zahání do areálu, že prý sou tam ubytovaní chlopi ze Slovenska, co robja v atomove elektrárně a ať jedu za nimi a do 9h ráno vypadnu. A to mi tak bodlo a bylo to tak srdečné shledání, že v tym musela být vyšší moc. Dostal sem nejlepší jídlo za celu svoju cestu a ku temu, jak jinak, borovičku. Bylo s nimi radost posedět, bo hnedka bylo cítit, že to neni levna pracovní síla, keru si rusaci naptali, aby jim promazali banty na hajzlovych dveřach, ale že ti synci z VÚEZ to maju v hlavach srovnane a navrch v nich maju eště jakesik cenne knouhou. Slíbil sem jim, že se stavim aji cestou naspadek, ale míjel sem je ve 3 ráno, tak by bylo blbe je budit (a stejnak si myslím, že by mně ti dobračiska nestřískali, aji kdybysem to zrobil : )

Murmansk je rozlehle, velke město a buduje se tu aji infrastruktura ve velkim stylu. Stavil sem se u 35m vysokeho betonoveho pomníka Aljoša na břehu Barentsova moře. Zatím co žuchlam svoje poslední české oplatki a pozoruju svadebčany jak se pitvoří před památníkem, chystaju se Pat a Mat doplňovat palivo do věčného ohňa. Všude smrdí propan a Mat má v hubě cígo. To mně vytrhnulo z rozjímání, spěšně robim poslední fotku a mizím oplatki dojest dole na parkovišťu. Za chvilu mně plynařske auto míjí. Aha? takže fotka poslední nebyla.

V přístavu byl šrumec, zádumčiví domorodci mi dávali protichůdné informace a ledoborec Lenin sem tym pádem na první pokus nenašel. Jedu teda najít Olgu u kere přespim a ledoborec zatím nechám plavat.

Olga mi vysvětlila, že je lidskoprávní aktivistka. Zítra se v Murmansku otvírá první čtyrprocentní klub a bude tam velmi rušno, tak prý esli tež půjdu? Představa, že bysem se třebas mohl stát hvězdou večerních zpráv a u mena měl titulek „gay iz Prági” se mnou otřepla. Když se eště ke všeckemu za paru dní chcu zastavit na motosrazu, ne? Lákavu nabídku teda odmítám. Večer pak dorazily dvě její kámoški, tak sem se třemi slečnami, co je chlopi absolutně nezajímaju (jasnéé, smějte se mi, sem zvykly) dřistal o všeckim možnym, až do 4 do rána, kdy se Lena spamatovala, že na 7mou musí do roboty. Jojo, bílé noci su ošidne. Když jim ale vykladam, že u nas homosexualy nikdo nebije, ba dokonce existuje registrované partnerství a dalši civilizační výdobytky, hledí na mně, esli si z nich nerobim srandu. Internet maju a přitym sou jaksi informačně izolované. Tak sem jim aspoň slíbil pohledat link na jakesikj české organizace, ať v tym svojim lidskopravnim boji maju jakesik spolubojovníky.

Na otázku Olgy jak se mi líbí její bydlení sem na rozpacích co řeknut. Očekává, že budu chválit nebo litovat? U nás by taki panelak byl jasnym případem pro ombudsmana. Jak sem poprve otevřel dveře do vchodu, hnedka sem instynktyvně cofnul, posvítil si mobilem na podlahu, bo sem ucitil cosik co připomínalo čelní střet fekálního vozu a distributora zrajících sýrů. Murmanske sídliště na mně urobilo dojem apokalyptického slumu. Myslim si, co za ludě tu byvaju? Paradoxně z teho Chánova třebas vyjde kapitan v nažehlene uniformě, jak z holywudskeho filmu, nebo Barbie na jehlovych šteklach a nastupi do funglnove mazdy.

Ráno lije a je 6 stupňů. V zimě sem nelenil a namontoval vyhřívane gripy. Fčil se ta investovana tisycovka naplno zúročila. Prsty si navzdory promočenym rukavicam lebedí v teple (enem vztyčeny fakač mrzne a to mu patří). Nacházím ledoborec a vidím, že za 2 hoďki bude prohlídka. Tuš čekam na tym dešťu do 12h a mezitym se okolo nazbíralo dalšich 30 dezorientovanych turistů. Po dvanácté přišel bodrý chlopek a s pohodovym výrazem praví, ať přidem zítra. V odůvodnění teho poselství sem zachitil slovo „svabodno”, ale zřejmě to byl podobně závažny důvod asi jako, že bábuška co tam prodává turistům tatranki si zebrala dneska volno. Mužik co si to nechtěl nechat líbit, bo prý sem jel 2tkm, se dožaduje konfrontace z ředitelem a bodrý chlopek odchází s tím, že nemože zaručit, že se pan ředitel dostaví. Na to už nečekam, bo je mi jasne, že se nedostaví, a nebo nám prokáže tu neobyčejnu čest, dostaví se a pošle nás do řiti osobně. V mezičase, kdy sem dobýval Lenina, jakysik spěpřenec dobýval Mahulenu. Naštěstí to byl humanista a pozbíral enem zbytné věci, tak je to vpohodě (ale stejnak mi nejde na rozum, že kdosik moh zatoužit třebas po stare oslimpane cykloflašce, nebo použitych špuntach do uší).

V ruskich městach možete přes noc nechat vozidlo v Avtostajankje. Podle mně to slouží výhradně k temu, aby mněl majitel ve spánku pocit sucha a bezpečí. Ale to, aby rano nemusel na šichtu misto autem jet maršrutkou, to neřeší. V murmanske avtostajankje pan hlídač vypsal tři bumažki, obřadně si opsal techničak, pas. Prohlídnul zelenu kartu. Servisní manual si naštěstí opsat nechtěl. Po 20 minutovem papírování se mně zeptal, jestli „sdělajem kontrakt?”. To už sem odmítnul, bo bysme asi úřadovali dýl, než byla doba plánovaneho parkování. Ze všeckich tych papírů sem nakonec na rozloučenou dostal akorát miniúčtenku o zaplacení 70 rublů. Na druhi den stačilo přijít v motorkářskem, urobit klikyhak do zešita, kam ranní paní hlídačka ukázala a Mahulena byla moje.

Na Vayda Guba mně prý nepustí, bo je studená válka. Kostru velryby, kera učinkovala ve filmu Leviatan prý vloni z Teriberky prodali. Další zklamání. Pojedu aspoň do te Teriberky, pravim si, enemže vinou stavebního ruchu sem minul odbočku a spamatoval sem se tak minimalně po 20 kilakach za ní. Abysem moh napravit navigační trapas, musel bysem napřed do blbě průjezdného Murmansku k pumpě, bo by mi jinač nevyšlel benzín. Do teho to počasí. Prostě mně to zlomilo. Beru za plyn a jedu směrem Umba, kde zítra začíná motosraz. V protisměru zas potkávám ty tři teenagery, co eště furt jedou na pinckach na Nordkapp.

U Kandalakša semtam kolem mně proletí cenduro a to signalizuje, že mam správny kurz na Moto Buchta 2015. Na pumpě sem se skamarádil ze Stasem z Novgorodu a Sašou z Archangelska. Později se toto přátelství ukázalo jako strategicke, bo synci opekli vynikající šašlyk a nepili samohonku, ale whisky a nebyli to žádní škrti. (Pomohli mi teš zkrátit rozhovor s dalším osvobozovačem. A aji důrazně odmítli, aby mi kdosik nalepil na Mahulenu samolepku "Al-Kashi", aji když důvodu nerozumim).

Za Umbou skončil asfalt a začnula bahňava gruntovka. Do mojich novych kamarádů jak když pustíš eletryku. Snažil sem se jich držet na te rychlobruslařske dráze co to šlo, abysem neztratil tvář, ale když mi nakonec ujel aji Žeňa na silničce, pochopil sem, že sem ju ztratil nenávratně a zvolnil asi na stovku. A naraz mi to přišlo jako pohodova rychlost a hýžďové svaly přestaly krabatit sedlo, i když před tym bysem taku krasojízdu považoval za neformální žádost o hospitalizaci. Holt, ti rusi maju prostě gruntovki poctivě naštudovane. Aspoň, že sem neztratil aji správny kurz. Měl sem totiš eště od Sergeja tu detailní navigační instrukci: „Z Umby pojedeš po gruntovce na východ. Asi po 80-100 kilometrach uvidíš fáborek a zahneš do tajgy. Projedeš lesem až ku mořu, zabočíš po pobřeží doleva a po 10 kilaskach už to tam kdesik uvidíš.”

Na srazu je asi 300 ludí a je to fajne. Obyvatelé bývalého SSSR tu za cizince nepovažujou, tak mi nadšeně oznamujou, že zme jim z teho, eště z jednym amíkem, zrobili mezinárodní akci. Nerobim si ale iluze o tym, že bysem byl z daleka. Vloni prý dorazil jeden účastník z Vladivostoku. Všeci byli srdeční, přátelští a zábavní.

Kdosik dává k dobru, že včera jeden šílenec dokonce plaval v mořu a všeci se temu řechtame, jako neuvěřitelne opilecke bajce. Po půlnoci už se ve vlnach kupe asi 20 ludí. Jak se idem na ty mrože podívat blíže, nacházíme na pláži bajkera, kery tu chytá bronz a pokud ho tu necháme, tak se beztak bude opalovat, až do smrti. Berem ho teda nahoru, že mu cosik oblíknem a zavřem ho do stanu. Nastava trapna chvilka. Žadnemu se nechce svůj stan obětovat, bo chachar evidentně udělal dietní chybu a stan tež potem podle teho može vypadat. Naštěstí si ho přišla vyzvednut jeho majitelka, tak jí ho s úlevou odnášíme do pelechu. Ovšem asi za 3 hodiny majitelce zas utek, bo sem ho potkal, jak úplně normálně, po zadních, míří na další párty. Neuvěřitelny metabolismus.

Rano, když sem balil stan, sem nakonec potkal aji Sergeja z Moskvy. Chvilu zme zas podřistali, ale už se pomalu chistal jít na kutě, bo prý přesně neví kolik, ale minimálně jednu noc vynechal a rano chce byt čily na vyjížďku k monastirum. Pravim mu, že není 10 večer, ale 10 ráno. To ho očividně rozhodilo. Jeho svařečske oči se dlouze zahleděly skrze mně, kajsik do jine dimenze časoprostoru, ale už nevím jak to vyhodnotil, bo sem se vydal na další cestu. Jaja, bílé noci. Měl aji zájem o ten můj THERMOL na úsporu nafty, ale to bysme fčil určitě nevyřešili. Tuš po mailu to doženem. (www.THERMOL.cz   organický katalyzátor pro úsporu paliva)

Z motosrazu se vracam po bělomořskim pobřeží. Zrovna je odliv a tak kusek od Umby zastavuju na take improvizovane odpočívce, abysem si zrobil paru fotek té prazvláštní krajiny. No a svadebčani maju úplně stejny nápad. Akorát místo u Bílého mořa se chcou fotit u bíle, zakipane motorki.

Nechavam je teda otevřít stavidla kreativity a idu si vyfotit to čím oni pohrdli. Za chvilu mám fajront. Enemže oni se ve svojim projektu nedostali ani přes 10% odfocenych párů. No, to bude hodně dluhy den. Naštěstí za chvilu se keremusik gramlavemu pazgřivcovi podařilo zhodit Mahulenu z bočáku, svadebčani se spěšně loučí a odjížďaju hledat další fotokulisu. Tak konečně možu v klidu pokračovat směrem na jih a potem, východní cestou okolo Oněžskeho jezera.

V Medvežiegorsku sem se stavil kuknut na finske bunkry, o kerych mi řek jeden bajker na srazu. Da se tam dostat neoznačenou odbočkou za supermarketem. Nesou ani přístupne ani nepřístupne. Je nezbytna čelovka, bo člověk postupně sfárá paru pater pod zem. No a za městem sem se tež zastavil v lesíku Sandarmoch, kde soudruzi zamordovali 7tis třídních nepřátel, bez práva, bez hrobu. Hrozně smutne místo.

Propásnul sem Auroru, nebyl připuštěn na Lenina. Tak aspoň ponorka ve Vytegra a Bělomorskij Kanal bude taka náplast na moju technicku dušu.

Kanal nic moc. Obyčejne zdymadla jakich je v holandsku milion a eště se mnou obsluha hrála na honičku kvůli focení. Ale ponorka, to bude cosik. Přifrčel sem na nábřeží a pokusil se o mně maly infarkt. Cedula zve ku prohlídce, ale ponorka nikde. Ani periskop nikde netrčí z vody, jako že by ju pro efekt garážovali pod hladinou. Byla ale potvora skovana v zálivu za parčíkem a byla fakt moc pěkna. Prolezl sem ju komplet od periskopu, až po zákaz vstupu. Tak sem si v jednym dňu zahral na honěnou aji na skovavanou. Tuš eště večer skočit na panáka a předškolácki triatlon bude komplet.

Kempovaní u Oněgi bylo jedine, jak z reklamního katalogu CK Freedom. Krásne místo a fuka silne větřisko, a tudíž nepříznivé letove podminki přibily krvelačny hmyz k zemi. Poprve sem dostal chuť ohřát si jídlo. Vintku sem už pod dojmem fenomenálních rybařskich úspěchů předchozích dní ani nevytahoval. Po několikahodinovem trpělivem máchání třpytki ve vodě se mi prakticky pokažde poštěstilo mít na večeřu vynikajícího tuňáka v rostlinnem oleju.

U Oněgi tež začnul rovny asfalt a ja zjišťuju, že mi při 50-60km/h předek motorki dribluje jak zhuleny tělocvikař. Urobil sem na tych polygonach pro testování tlumičů z předniho kola šišku? Efekt se ale při nižší rychlosti neprojevuje. Takže guma? Fakt má na špalkach tvrde vředy, jak by nehomogenni směs. To sem teda nečekal, že mecelerki budou před smrtí tak nedůstojně vyvádět. Na tranzitnich cestach potem furt musím citlivě ladit kompromisní rychlost se snesitelnou vibrační frekvencí, kdesik mezi tou vyšší, kera mi způsobuje pomaly rozklad mozkove tkáně a nižší, kera je téměř bezbolestna, ale zas neumožňuje zaostřit zrak na směrove ukazatele. Sem z teho unaveny jak po instantní polívce.

Cestou domu sem se zastavil eště v Pěčorach u estonskich hranic. Toto je teš take ruske poutní místo, kde se dějou zázraki, či co. Su tam pečlivě rekonstruovane monastiry, opevnění a jeskině.

Potem následuje hladki přechod hranic. U paní celňoški zvítězil odpor strčit ruku do mojich zavazadel nad zvědavostí, bo beztak fasuje enem jedny gumove rukavički na směnu.

No a dalši zastavka je už v Tartu u bratrancove manželki, kera je tam u rodičů s harantami na prázdninach. Těším se, až opráším češtinu bo už mi ta přirozeně plynoucí konverzace chybí, ale nakonec je tam zas ludí jak na fesťaku, mezinárodní zbiraniko a tak se dřista anglicki. Kadri mně vlídně, mateřski včlenila do tlupy děcek "... neberte strejdovi to kuře, podívejte se jak boroček vypadá" : ) Je rodinně veselo a už mám taki ten pocit – konečně doma, ikdyž ku chalupě mi pravda chybí eště 1,3tkm.

Každy bajker už storazy promoknul a nic na tym není. Ja se ale musim podělit o svoje největší životní zmoknutí, hraničící s utopením. Jedete a začne poprchávat. Nebudu vytahovat nepromok kvůli každe spršce, nesem slečinka, pravíte si. Déšť přitvrdí a už nepromok nema cenu hledat. Večer pak mate jedinu suchu věc – nepromok. Jak sem ale před Kaunasem uviděl na nebi to kapalne černe uhlí, nezavahal sem a nepromok včas oblíknul. O chvilu později už přívalovy déšť zrobil z cesty řeku. Osobaki to odstavily na kraju, náklaďáki pokračovaly a gejzíry co jim šly od kol s tymi osobákami lomcovaly jak vodní děla s demonstrantami. Ja sem byl mezi tymi kamionami jak v pračce. Za chvilu mi to zervalo aji sáček z navigace a musel sem jednat. Zastavit a nechat se hodinu ochlustavat by byla hlupota, musim předjet a kajsik odbočit. Gejzír zpod kol kamiona se mi při tym manévru zaříznul mezi bundu a helmu tak důkladně, že mi jeden proud aji pootevřel plexi a druhy proudil kolem krku, po hřbetě a po břuchu a levou nohavicou do buta. Bohužel se po té řece mezi kamionem a číhajícím svodidlem, jehož přítomnost sem spíše tušil než viděl, nedalo předjet moc rychle, takže waterboarding se zdál nekonečny. Tuš sem mněl tentokrat nepromok pro změnu mokry aji zevnitřku. (levně prodam navigaci s efektnim fialovym displayem, kera spolehlivě naviguje odkudkoliv do Bohumína).

V severozápadním Rusku sou dálkové silnice ve výrazně lepším stavu než u nás. Vedlejší cesty su často rozbite, ale většinou tež žádná hrůza. Hodně ďuráve bývaju cesty přímo v městě a okolí. No a potem je tu fenomén gruntovka. Gruntovka, to je děvka proradná. Bajkera láká: „pojď si to se mnou rozdat. Ja sem úplně stejna, jak ty děvuchi asfaltove. Akorát nesem tak pěkně nalíčená”. V momentě, kdy ji na to skočíte a tachač ukazuje trojciferne číslo, připraví vás minimalně o sebevědomí. Má na vás nachistane hluboke pískoviště, protijedoucí vozidlo, kdy 100m jedete poslepu, dřevjany mostek ďuravy jak žebřiňák. Nebo když je mokro, vletite do kolejí od Kamazu, kere se v té rychlosti nedaju beztrestně opustit, a ten Kamaz bůhví proč zahnul do lesa. Moc sem nedivočil. Bylo mi jasne, že jestli zrobim kotrmelec přes křoki do lišejníka, tak už mně nenajde ani google. Enemže 60tkou tež cestovat neide, bo ty úseki su dluhe jak mexicka telenovela a Mahuleně by beztak aji propadla technická, než bysem se dokodrcal do cíle. Pro cenduristu sou gruntovki asi nejzábavnější atrakcí z celeho Ruska. Pokud si spletete gruntovku ze zimnikem, vyrážíte na atrakci pro odvážné kluki a holki, bo zimnik je cesta co oficiálně existuje enem pokud je zem zmrzla. Naštěstí je tam léto krátke, takže na kohosik kdo vas eventuelně vyprostí nemusíte čekat půl roku, ale třeba enem 2-3 měsíce.

Na hlavních tazích se často pomáhá a chrání, ale pouze klasickou trojnožkou a rusi se poctivě problikavaju. S ohledem na malu hustotu provozu, minimalně 3x nebyl v protisměru žaden, co by mně probliknul a tak sem kolem trojnožki proletěl, až se zatřepala. Jedenkrat dokonce ve 30 asi 130, ale ani raz po mně nešli. Rusi jezdí dost zostra a sou soutěživí, ale fámy, že motorkáře zabijaju na potkání bysem nepodepsal. Semtam se vám sice arogantně otře o loket Kajen nebo LendKrujzer zrcatkem, i když má v protisměru prázdno, ale zakomplexovaní úchyli su v každe zemi. Když rusa necháte předjet, věčinou poděkuje zablikánim. Jezdí se přirozeně a svižně, tajak se jezdilo u nas před zavedením bodovací šikany.

Naši značkodárci nás naučili dopravní značeni ignorovat. Ovšem v Rusku, pokud se objeví značka práce na silnici, je třeba ju brát naprosto vážně. Po několikerem rodeu, kdy sem do teho vletěl po velmi laxním přibrzdění, už sem si konečně zafixoval, že za takou značkou prostě cesta nebude. Jak ju zmerčím už dycky, automaticky idu do stupaček, palivova mapa přepnuta na terén. Pokud je značka doplněná aji o nápis „Vnimanie” následovany drobnym textem, je to asi pokyn pro velitele pásového vozidla, aby se odebral do věže a navigoval za účelem minimalizace ztrát na životech posádki.

Tankování v Rusku je samostatna vědecka disciplína. Jednak sou pumpy v rozestupach, kery motorka s malou nádrží ani nemusí překonat. Je třeba dobře počítat a uvážlivě plánovat. Ale hlavně, algoritmus samotného tankování sem si osvojil, až po několika rozpačitych experimentach. Do nádrže zastrčíte pistol, aby ju žaden nezebral, až budete vyjednávat o nákupu. Potem zajdete ku zamřížovanému okénku a pokorně vysvětlíte matrjošce, jake palivo požadujete a v jakim množství (polnyj bak = plná nádrž). Ona to promyslí a štěkne přez reproduktor cosik, čemu podle mně neporozumí ani rodily rus a ďurou prostrčí krabicu od bot. Tam položíte zálohu nebo kartu, ona ju vtáhne ku sobě do bunkru a pusti vam čerpadlo. Po natankování vam tou krabicou vystrči výdavek nebo kartu. Vy matrjošce poděkujete a popřejete pěkny zbytek dne. Ona se zatváří jako že: Eště slovo a volám na tebe milici, deviante! A možete jet.

Poté co se s tímto systémem sžijete, zastavíte třeba v Pitěru u pumpy, která vypadá stejně jak ta evropska, idete škemrat o benzín a zase ste za debila ... řeknou vam: prostě si natankujte a pak přiďte zaplatit, ne? 

Benzín 92 údajně není lepší volba, než žádný benzín, bo třeba zalepuje karbec nebo vstřiki. Nenarazil sem na „zapravku” (pumpu), kde by nebrali kartu. Cena paliva poloviční než v EU. 

Jídlo je v Rusku bídné a obsluha s vámi jedná, jak byste na ně obden bonzovali na hygieně. V málokeré zemi mi konzerva přišla jako plnohodnotna alternativa ku místní kuchyni. Porce su miniaturní, servírovane na předkrmovych talířkach, jídlo prosté, avšak dražší jak u nás. Objednáte si kafe s mlíkem a cukrem. Dostanete pidišálek a pytlík 3v1. S tou výbavou potem bloumáte po místnosti a hledáte barel z horku vodu. Chcete dva chleby? Krajíček 10x10cm vám překrojí napůl. Nakonec sem skončil výhradně u boršče nebo soljanky, čistě z důvodu zahřátí. Rusi su ale stejně tlustí jak češi, takže mi zřejmě cosik uniklo, bo z teho co sem objevil ja, se přibrat nedá.

Severozápadní Rusko ma cosik do sebe, ale vzhledem k nákladnosti a otravnosti formalit, velice dluhym, nudnym tranzitum musím říct, že to není top destinace. Nedostavuje se taki ten pocit: „Co nejdřív se tam zas chcu vrátit”, ale spíše vlažne „Jestli bude zas někdy příležitost, tak proč by ne”.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE