Expedice Nordkinn 2015

Další letní bláznivá cesta na motocyklu Jawa 50. Tentokrát jsem vyjeli na sever, přes Ruskou federaci, za polární kruh až na samotnou špičku Evropy! Navrátili jsem se přes Norsko, Dánsko a Německo.

Expedice Nordkinn 2015

Kapitoly článku

Ve druhé polovině července jsme v sestavě Martin – (Jawa 23A Mustang), Bilčus – (Jawa 21 Šport) a Krťouz – (Jawa 20 Pekáč) vyjeli na zatím nejdelší expedici na Pinckovi. Získali jsme do pasu vízum s razítkem a vyrazili jsme směrem na sever. Projeli jsme Polsko, Litvu, Lotyšsko, chvíli se zdrželi na Ruských hranicích a přes Sankt-Peterburg pokračovali stále severněji až do Murmansku. V těchto místech jsme překročili Rusko – Norské hranice a zamířili k cíli naší cesty – nejsevernějšímu místu Evropy mysu Nordkinn. 

Když už jsme byli na severu, navštívili jsme i cíl většiny ostatních cestovatelů mys Nordkapp. Odtud jsme už pokračovali na sever, přes historické město Alta a množství Norských národních parků až na jih Norska, kde jsme se trajektem Kristiansand-Hirtshals přeplavili do Dánska a pak během pár dní přes Německo zpět do Čech.

Zajímavý byl už začátek cesty. Sraz jsme udělali u Martina Svatoně v Jičíně. Po příjezdu všech účastníků se ukázalo, že Martin není na měsíční expedici téměř vůbec sbalen. Bilčusovi prasknul stojánek cestou z domu, která měřila asi 20km. Odjezd jsme tedy odložili na odpoledne a sbírali morální síly k měsíční expedici.

Odpoledne jsme vyrazili a vysokou rychlostí 50km/h jsme zaútočili na Polsko. Jelo se celkem dobře, až někde uprostřed Polska strhnul Martin závit na svíčce. Způsobeno to bylo neustálými zásahy do zapalování, které nefungovalo optimálně. Na výměnu hlavy navazovala náhrada zapalování za originální. Nedlouho poté měnil svoje zapalování domácí výroby taky Krťouz. Za občasného deště s podlomenou sebedůvěrou, jsme vjeli do Litvy, kde bylo pěkně. Díky dotacím z EU mají novou infrastrukturu a jezdí se opravdu pohodově.

I krajina je pěkná, na naší trase Krťouzovi připomínala Šumavu. Cestou jsme se stavili v Kaunasu, který nás však neuchvátil. Mnohem více se nám líbila pevnost Daugavpils v následujícím Lotyšsku.

Za Daugavpils už jsme však měli jedinou starost a tou byl průjezd Lotyšsko-Ruských hranic. Díky hodné paní na vrátnici jsme s mopedama nemuseli čekat frontu asi 30 aut. Celnice nás s nechápavým výrazem a slovy „na motocykle do Murmanska? éto mopeduška?“ poslala do odbavovacího prostou. Na tomto krytém místě jsme strávili asi 4 hodiny, než jsme 3x vyplnili stejné papíry a než to slečna celnice přepsala do počítače. Nejhorší bylo vysvětlit, že ten cár papíru, který se při pohledu trhá, je skutečně techničák. Další problém nastal s vlastnictvím pionýrů, protože je obtížné vyplnit do formuláře, je-li v TP vyplněn někdo jiný, než kdo na vozidle překračuje hranici. Po vybalení náhradní klikovky, indučky a flašek s mazlou ale dospěli k názoru, že zřejmě nejsme hrozba a propustili nás do Ruska. Když jsme roztlačili naše střepy, tak se všichni celníci otočili, abychom neviděli, jak se smějí.

Další podstatnou zastávkou byl Petrohrad. Nejprve jsme se snažili najít ubytování pro potvrzení skutečné trasy ruským úřadům. To se nám však jaksi nepodařilo a den jsme zakončili uprostřed obrovského sídliště, kde jsme se zamaskovali do vzrostlých bodláků a přespali do rána. Druhý den jsme našli útočiště v podzemním parkovišti supermarketu. Zde jsme zaparkovali a rozhodli se projít trochu Petrohrad. Navštívili jsme metro, Obrazárnu v zimním paláci s palácovým náměstím a prošli kus centra. Při večerním návratu jsme objevili wi-fi v kavárně supermarketu, kde jsme si díky tomu domluvili ubytování v hostelu. Po příjezdu do hostelu jsme se zkulturnili a vyrazili zpět do města. Na centrální ostrov jsme to stihli tak akorát na známé zvedání mostů (Bílá noc).

Nepředpokládali jsme však zradu. Protože jsme byli na ostrově a kolem se zvedly mosty, ocitli jsme se na celkem dlouhou dobu v pasti. Původně jsme mysleli, že to bude trvat okolo 10 minut. Než však přepluly všechny lodě, uběhly asi 2 hodiny. Výhodou bylo, že v historickém centru nejezdila skoro žádná auta a my měli opravdu skvělou atmosféru. Cestou zpět však již nejezdilo metro a my museli zpět do hostelu pěšky. Díky tomu jsme dorazili asi v 6 ráno, čímž jsme vůbec nevyužili zaplacenou noc ke spánku, ale nevadilo nám to. 

Z Petrohradu jsme pokračovali na sever. Když jsme minuli Ladožské jezero, krajina by se dala nazvat pustinou. Sice zde něco zeleného rostlo, všude ale bylo kamení s pískem a nikde nám příjemná černozem. Uprostřed této krajiny jsme cestou zažili příhodu s ruským dědou, který jel na kole z Murmansku do Petrohradu (asi 1 400 km) a cestou píchl. Když nás viděl, jak v příkopě montujeme Pincka dospěl k názoru, že mu spravíme duši a měl pravdu. Někde okolo Medvedziegorsku jsme zase uprostřed 200 km pustiny potkali rodinu českých turistů z Opavy, kteří jeli v autě naším směrem. Vstoupili jsme do polárního kruhu. Na této dlouhé štrece Bilčus zadřel píst a Martin strhnul šteft v motoru. Na odbočce jsme to však zadrátovali a pokračovali do Murmansku.

Zde jsme se asi poprvé za celou cestu vyspali v posteli, i když taky asi jen 4 hodiny, neboť jsme procházeli Murmansk a najednou jsme zjistili, že jsou 2 hodiny ráno. Díky trvalému světlu nás to celkem zaskočilo. Ráno jsme koupili potřebné šrouby na opravu motoru, poštelovali Pincky a vyrazili k památníku nad Murmanskem.

Trošku nepříjemné bylo, že dost pršelo a bylo asi 5°C. Proto jsme se výrazně nezdržovali a vyrazili do oblosti naprosté štěrkové pustiny za Murmanskem. Zde jsme navštívili kolský hlubinný supervrt s hloubkou kolem 12 km a projeli pohraniční vojenskou kontrolou.

Na kontrole v 17 h navečer nás nechtěli pustit, že nestihneme dojet před večerem na hranice a budeme spát ve vojenském prostoru. Ubezpečili jsme je však, že tam určitě spát nebudeme. Když jsme vyrazili, tak se nám to v první zatáčce posralo a Mustang přestal dávat jiskru. Do noci (ještě že tam nebyla tma) jsme montovali a zjišťovali nefunkční indukčku. Na hranice jsme dorazili v půl sedmé ráno, takže jsme skutečně v hlídaném pásmu nespali. Hranice otevřeli v 7 a my projeli do střeženého pásma a následně i bezproblémově vyjeli z Ruska. Na Norské hranici se však Bilčusovi nechtělo startovat na 50 m motor, tak pincka protlačil bezcelní zónou pěšky. Za to dostal neskutečně vynadáno a bylo mu vyhrožováno norskou celnicí, že nebude vpuštěn do země a udělí mu vysokou pokutu. Když však odkýval, že pochopil, že se to nesmí a potvrdil, že do země nedováží nebezpečný šrot v podobě nepojízdné motorky, tak mu slečna celnice otevřela závoru.

Při vjezdu do Norska se zásadně změnila příroda – hranice je zde právem. Po přejezdu hranic jsme potkali u benzínky kluka, který si se zájmem fotil naše Pincky a snažil se zjistit, co nás vede k našemu počinu. To jsme ještě nevěděli, že ho potkáme za dva týdny na druhém konci Norska. Pokračovali jsme dál na sever k mysu Nordkinn. Cestou k mysu Krťouz rozlámal pístní kroužek, ale pomocí lámacího nože umravnil píst tak, aby i nadále fungoval. Nepřízeň počasí nám ke smůle nedovolila navštívit pěšky nejsevernější pevninský bod Evropy, tak jsme alespoň dojeli do vesnice Mehamn, místo nejblíže k cíli naší trasy. Chybělo nám asi 10 km náročného pěšího pochodu. Následně jsme navštívili alternativní cíl. Podmořským tunelem (212 m. p. m.) jsme dojeli na Nordkapp – poutní bod všech cestovatelů. Když nás paní správcová ve 2 h ráno vykázala z vyhlídky na moře, že zavírá, počkali jsme ještě chvíli, než zmizela většina lidí, abychom si mohli užít, že jsme na mysu sami. Povedlo se a navíc jsme vychytali krásné počasí, což prý je velké štěstí. Na Nordkappu jsme potkali i několik Čechů.

Jednoho na BMW GS, který z dálky viděl naše Pincky a nedalo mu to. Druhého, který se chystal odstěhovat z Norska a neměl si s kým promluvit a pak celý autobus z Brna, kde většina lidí nechápavě koukala z okna. 

Z Nordkappu jsme pokračovali směrem na Altu, významné historické město. V Altě jsme se potkali s konvojem amerických aut, který zrovna vyjížděl na jih a měl dost podobnou trasu jako my. Potkali jsme zde i anglický motorkářský pár, který měl s námi i konvojem shodnou cestu. Z Alty jsme vyrazili směrem na Tromso, taktéž historicky významné město. V Tromsu jsme se opět střetli s auty i motorkářským párem. Trasu jsme zvolili po pobřeží fjordů, protože téměř nebyla jiná možnost. Díky velké klikatosti cesta neubíhala už tak rychle jako před tím. Podle mapy jsme si říkali, že už by mělo být tepleji, jenže mapa díky zakřivení zemského povrchu není objektivní a při cestě Norskem „na jih“ se jede spíš na západ a zima tím pádem zůstává. Následovaly Lofoty, kde právě sundávali poslední sušené ryby ze stojanů. Díky nevysoké cestovní rychlosti jsme si projeli celý poloostrov od Narviku až téměř po vesnici Å (což se čte jako O) rychlostí při které jsme si vše poctivě prohlédli. Z Å jsme se trajektem přeplavili do Bodo, kde jsme se opět setkali s americkými auty. Cestou kolem Svartisenského národního parku jsme měli opravdu špatné počasí, neboť je zde druhý největší evropský Ledovec a v jeho okolí se prudce mění počasí. Kus za Mo i Ranou jsme potkali kluka, který se s námi bavil těsně po překročení Norských hranic na severu. V tu chvíli jsme dospěli k názoru, že v Norsku žije jen pár lidí a to Anglický pár na motorce, konvoj amerických aut a tenhle kluk.

Čím jsme se dostávali více na jih, tím začínalo být větší teplo. Jelo se nám proto lépe. Krajina ale začínala být i více kopcovitá a téměř neustále jsme jeli po břehu moře po silnici na ostrých útesech a v nesčetném množství tunelů. Takto jsme dorazili až do Trondhaimu, který jsme po dlouhé době mohli považovat za první velké město. Po vymotání z Trondhaimu jsme si museli projet Atlantic Road, protože to by jinak nešlo. Na mostech jsme potkali místního nadšence na mopedu Puch 50, který nás hravě 80 km rychlostí do kopců předjížděl. Než jsme z jeho řeči pochopili že „Puk“ je zřejmě Rakouský Puch tak jsme se dost dlouho nechytali. Zatím co jsme se s nadšeným 50 letým pánem bavili, přišel k nám nějaký místní člověk a nabízel nám asi půlmetrovou rybu. My jsme však ještě chtěli kus ujet a taky jsme si nebyli jistí, co budeme dělat s rybou. Poděkovali jsme jim proto a vyrazili dále. Večer jsme se ubytovali v jakémsi opuštěném zahradním posezení a Martin navnaděn rybí příhodou jel zkusit nahodit vlasec. Při pokusu chytat z mostu (dělají to v těchto místech tak všichni) se mu však zamotal do vlasce racek a Martin musel silon uříznout. Vrátil se proto zklamaný a s nepořízenou.

Následovala známá trolí stezka Trollstigen. Neuvěřitelnému stoupání zářezem mezi dvěma horami předchází uvěřitelné stoupání 12% v délce asi 5km. Na konci tohoto mírnějšího kopce jsme udělali zastávku, abychom vychladili motory a prohlédli si Trollstigen zespoda.

Při pokusu odjet se však už Bilčus nerozjel. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že není možné otočit motorem. Už jsme se začínali strachovat nejhorších věcí, jako je zadřená klikovka a podobné problémy. Nakonec to nebylo tak hrozné. Ukázalo se, že se pouze vyloupla jedna z pěti tyček ze spojkového koše a zablokovala převodovku. Tyčku jsme vyndali a vyrazili pouze na čtyřech. Vyjeli jsme úspěšně na Trollstigen, kde jsme potkali opět několik Čechů.

Další metou byl Gejranger fjord – nejkrásnější fjord v Norsku a dále pak Laerdalský 25 km tunel (nejdelší silniční tunel na světě).

Projeli jsme ho s jedinou zastávkou, na které jsme si pouze vyměnili dojmy. Sváťa projel plášť až na lanka – nevadilo, měli jsme náhradní. Stavění tunelů je vůbec v Norsku velice oblíbené. Norové jsou schopni ve skále vykopat 2 km tunel k vesnici, ve které bydlí pouze 400 lidí. Takovýchto tunelů delších než 1 km jsme projeli desítky. Nejhorší však byl šestikilometrový s údajným 9 % stoupáním. V něm jsme jeli 6 km na I. rychlostní stupeň do kopce. Výjimečně dobré počasí nás vylákalo s davem turistů na Preikestolen - 600 m vysokou skalní stěnu nad fjordem.

Těsně před nástupem na trajekt se Bilčusovi vylomily další tyčky ve spojkovém koši. Na svém místě zůstala pouze jediná. S tím už se nedalo jet. V místní dílně na opravu traktorů a asfaltérské techniky jsme v rychlosti spojku opravili pomocí šroubů a úspěšně stihli předem zamluvený trajekt. Byla to tryskoloď, kde Pincek i přes to, že se mu netočila kola, dosáhl zřejmě nejvyšší trvalou rychlost ve svém životě. Podle rychloměru jel trajekt rychlostí něco mezi 75 a 85 km/h. Z Dánska do ČR probíhala, až na silný protivítr a občasný déšť cesta celkem monotónně. Kvůli větru jsme zkrátili denní porci na 400 km/den. V ČR jsme se ještě zastavili u kamaráda v Sokolově a seřídili mu Pionýra. Domů jsme dorazili následující den okolo 5 hodin odpoledne. Závěrem mohu napsat, že expedice proběhla úspěšně, po 5 týdnech a 9600 km jsme se navrátili, snad jen škoda, že za posledních 14 dní cesty nám opravdu každý den alespoň chvíli pršelo.

Petr Bílek (Bilčus)

Martin Svatoň (Martin)

Martin Vít (Krťouz)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.01
Známkováno: 78x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist