Dálným východem za perlou Sibiře

Do Krasnojarska přijíždíme za hustého deště. Město leží na břehu dalšího Sibiřského veletoku Jeniseje. Ve městě není nic moc k vidění a vzhledem k počasí stejně nemáme na prohlídku náladu. Chceme se alespoň podívat ke kapličce, o které víme, že je zobrazena na desetirublové bankovce.

Dálným východem za perlou Sibiře

Kapitoly článku


Na cestu se ptáme na náměstí, kterému vévodí několik obrněných vozidel a tank, na kterém je sprejem nastříkaný nápis „Na Berlín“. Je vidět, že zdejší na druhou světovou válku ještě zdaleka nezapomněli. Po děravé asfaltce vyjíždíme ke kapličce a koukáme se na město, na jeho paneláková sídliště a průmyslové zóny. Osloví nás starší manželský pár, ptá se odkud jsme, kam jedeme a podobně a na památku od nich dostáváme cestovní skládací příbor. Ke kapličce přijíždí i dva mladé páry v mercedesu, a ti na nás pro změnu koukají jako na největší šupáky široko daleko.


Ve městě se nám příliš nelíbí a tak se snažíme co nejrychleji odjet. Po velmi špatně značené cestě, na které jsme nuceni se několikrát brodit v hlubokých kalužích, překračujeme Jenisej a podél jeho toku pokračujeme na východ.
Stále prší a před námi se pozvolna začíná zvedat pohoří Sajan. Už jsme unaveni a tak se rozhodneme zastavit u kafé u cesty a přespat. Děvčata uvnitř nám při čaji tvrdí, že na zítřek je již předpověď o mnoho příznivější. Rádi jim věříme a stan si stavíme mezi prasečím chlívkem, kompostem a starou továrnou. Vskutku romantické místo! Ráno nás skutečně vítá modrá obloha a tak se nadšeně vydáváme dál. V Kansku, v dalším městě na hlavní trase, se ptáme na cestu. Místní nám odpovídají: „Asfalt a malenkyje ďurky“. Zároveň ale dodávají, že cestu znají tak dvacet třicet kilometrů a pak už ji znají jen z vyprávění. To nás trošku znervózňuje, už několikát jsme se vytrestali. Asi 20 km za městem jakýkoli asfalt končí, na silnici jsou vyjeté až metr hluboké koleje. Z hlavní trasy, na mapách značené červeně, se stává normální polňačka, navíc po několikadenním dešti řádně rozbahněná. Moc by nás zajímalo, co pro ně znamenají ty „malenkyje ďurky“! Cesta sice utíká pomalu, ale krajina kolem je nádherná. Přes cestu nám přebíhají zástupci zdejší fauny, veverkami začínaje a liškami konče. A když nám pře cestu přeběhne tygr, tak nevěříme svým očím! Cesta je dost fyzicky namáhavá a tak zastavujeme na odpočinek u zdejší „benzinové pumpy“. Tvoří ji pouze kontejner, ze kterého vyčnívá hadice. Prohlížíme společníka místní obsluhy. Je jím medvědí mládě,které tu nedávno našli. Je nám víc než jasné, že dneska v lese spát určitě nebudeme. V jedné malé vesnici nás na chatrném dřevěném mostě předjíždí zánovní terénní auto. Troubíme na něj, jako že takové sprosťárny se nedělají. Pár kilometrů za vesnicí před námi auto náhle zastavuje a vysoupí z něj tři svalnatí chlapíci. Okamžitě se nám vybavují všechny ti historky, které nám tu vyprávěli o banditech a je nám opravdu úzko. Chlapíci se ale usmívají, podávají nám ruce a omlouvají se za to, co nám provedli na mostě. Jako omluvy se nám dostává pozvání na oběd do nedaleké restaurace. Naši noví známí jsou nadšeni, že k nim jedeme z takové dálky a dávají nám rady kam se podívat. Otec a dva synové bydlí v malém městečku kdesi v bažinách Sibiře, mají rodinnou firmu a byli v Krasnojarsku kvůli nějakým obchodním záležitostem a na nákupech. Párkrát si už myslíme, že začíná asfalt, ale opak je pravdou. Po několika kilometrech vždy končí a začíná opět gruntovka. Až několik kilometrů před Irkutskem začíná normální cesta. Máme za sebou jeden z nejkrásnějších úseků naší cesty a před námi je perla Sibiře - jezero Bajkal. Vjíždíme do Irkutska a bez jednoho kilometru máme na tachometru rovných deset tisíc od domova.


Ptáme se na cestu k ostrovu Olchon a pak jedeme podél Pribajkalského hřebenu do vesnice Bajandaj.
Obloha se pomalu začíná zatahovat a ochlazuje se. A to má na Bajkalu pršet jen 3 dny v roce! V Bajandaji, prašné vesnici, která působí maximálně depresivně a při návratu domů zvítězila v naší soukromé soutěži “Prdel světa“, se dozvídáme, že to nejsou mraky, ale kouř z hořící tajgy. Prý jsou tu největší požáry za posledních padesát let.
Opět končí asfalt, ke kterému jsme si během cesty postupně získali silný citový vztah, který nemůže Evropan zvyklý na nádherné silnice pochopit. Začíná prašná gruntovka, zde pro změnu plná písku a kamenů. Nemůžeme si vynachválit pneumatiky Mitas E 09. Cestou ještě nakupujeme zásoby jídla a po několika desítkách kilometrů se před námi konečně objevuje břeh jezera. Jsme v cíli naší cesty, jsme na Bajkale, na nejhlubším jezeře světa!


Stojíme nad jezerem a vybíráme si, kde by se dalo dobře kempovat. Vybíráme si část břehu, kde stojí méně stanů. Po písčité cestě přijíždíme k vytipovanému místu a staráme se o pořádný rozruch. Vítá nás několik pánů středního věku, kteří jsou přesto, že je teprve krátce po poledni, silně společensky unaveni. Začínají se mezi sebou hádat, u kterého z jejich stanů budeme spát my. Nakonec se dohodnou a vyberou nám místo zhruba uprostřed. Nám se ale moc nelíbí, spát ve svahu se nám prostě nechce. Jen co to vyslovíme, jeden z nich zavolá na syna, ten přináší vojenskou lopatku a ve svahu nám dělá vodorovnou plošinu přesně na náš stan. Co na tom, že jsme na území národního parku. Tady se to asi tak nebere. Stavíme si stan a jdeme se vykoupat do jezera. Ani naši sousedi se nechtějí nechat zahanbit a tak do vody, která má pouhých 12 °C skáčou i oni. Ostatně s půllitrem vodky je jim ve vodě teplo a veselo.
Dostává se nám pozvání k večeři. Podává se několik druhů tučných mas, syrová na kostičky nakrájená ryba omul a samozřejmě vodka. Jdeme spát až dlouho po půlnoci a příliš dobře od žaludku nám rozhodně není. Ráno v tlačenici najíždíme na trajekt a po dvaceti minutách již jedeme po pistě ostrova Olchon. I když ostrov od pevniny dělí jen úzký pás „Malého moře“, je zde klima úplně jiné. Přímo pouštní. Po cestě, jejíž povrch je tvořen malými, pravidelnými vlnkami přijíždíme do hlavního, a taky jediného města ostrova. Kolem prašné návsi v Hužiru je několik obchodů. Nakupujeme a jedeme dál podél nádherných zátok. Jednu z nich si vybíráme k noclehu, široko daleko nikdo není, jedinou společnost nám dělá pár pasoucích se divokých koní.


V noci přichází vichřice a ráno je nebe bez kouře. Poprvé se můžeme pořádně rozhlédnout. Objíždíme ostrov a zastavujeme se u minerálního jezera ukrytého v jediném lese ostrova. Projíždíme i bývalým gulagem ve kterém stále žijí lidé, potomci těch, kteří po uzavření bulavu neměli kam jít.


Po „bajkalské dálnici“ jedeme do Listvjanky. Má to být výletní místo ruské smetánky ležící v ústí řeky Ankary. Nacházíme šedivé městečko, jehož obyvateli jsou převážně důchodci. Ochotně se s námi dávají do řeči, vždyť jsme pro ně příjemné zpestření. Dozvídáme se, že Listvjanka byla dříve prosperujícím městečkem, ve kterém byla spousta turistů. Narodil se tu dědeček presidenta Eisenhowera, a proto tu Američané vybudovali technickou školu, která byla známá v celém Sovětském svazu. Ta je však dnes již zavřená. Dědkové se začínají dohadovat o tom, jestli bylo za komunistů lépe a my se raději loučíme. Nakupujeme pár suvenýrů a zastavujeme se ještě u šamaního kamene, který je uprostřed řeky Ankary, která jako jediná vytéká z Bajkalu a ke kterému se váže romantická legenda. Jedeme ve výšce skoro 2000 m.n.m. a pod námi se objevuje Sludjanka.


Zastavujeme na parkovišti a opět si kupujeme horkého uzeného omula. Tato ryba žije pouze na Bajkale a je velmi chutná. Lepší rybu jsme snad v životě nejeli a tak si jí kupujeme i několikrát denně. Po břehu jezera pokračujeme stále na východ. U Vidrina, těsně za hranicemi Republiky Burjatija, nás překvapují obrovské plantáže jahod. Neodoláme a kupujeme 2 kg za 30 Rublů. Jahodové plantáže se ještě sporadicky vyskytují před Bábuškinem, kde opouštíme břehy jezera. Během několika stovek metrů se zvyšuje teplota o 10 °C a vjíždíme do vyprahlé krajiny, ve které právě zuří požáry. Jedním z nich musíme projet, hoří po obou stranách silnice a všude se valí hustý dým. Krajina se mění ve step s vyschlými řečišti, podobná je asi o několik desítek kilometrů jižněji v Mongolsku, a ocitáme se ve světě pastevců. K Ulan-Ude, hlavnímu městu Republiky Burjatija, přijíždíme za hrozného vedra. Modrou oblohu ruší jen jeden černý mrak vznášející se nad městem.


Do města vjíždíme jen pár minut po průtrži mračen. Ve město neexistuje kanalizace, a tak se ulice mění řeky, někdy hluboké i přes půl metru. Protijedoucí auta neberou ohled na motorku, a tak jsme po chvilce pokryti vrstvou blátíčka. Na Leninově náměstí si prohlížíme místní pamětihodnost - největší hlavu Lenina na světě. Sověti ji vyrobili pro světovou výstavu a po jejím skončení hledali její umístění na některém sovětském náměstí. Dlouho se žádné město nehlásilo, až se ozvali Burjaté, že jí chtějí umístit v Ulan-Ude. Bujaté byli dříve válečníci, kteří svým poraženým protivníkům s oblibou uřezávali hlavy a pak je vystavovali na náměstích. Na to však přišli komunističtí pohlavárové až když hlava stála na náměstí.
Ve městě je pak už jen opera a universita, zbytek tvoří už jen paneláky a drevenice. Máme v plánu se podívat ještě kousek jižně, směrem k rusko-mongolskému hraničnímu městu Kjachta.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 7x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist