Výprava po stopách expedic Rumunska

Přípravy

Kecáním na různých akcičkách a výletech se vyselektovala partička 7 motorek, které by se v uvedeném termínu mohli zúčastnit. Vše korunoval Pablo, který oznámil, že letos s ním Monika na 100% pojede. Nějaké zdravotní problémy (asi ztvrdlá játra) už měsíc předem odstavily Dani a Petra, takže nás zůstalo jen 5 motorek 6 lidí. Další postupně odříkali až jsme zůstali 3 motorky a 4 lidi. Tři týdny předem jsme se slezli u mě na pečených kotletách a samochladícím sudu (starápromiň) na doladění podrobností. Z toho vylezlo, že třetí motorka s Jirkou už bude vlastně v Rumunsku a počkal by na nás někde kolem Satu Mare. Tak jsme s Pablem začali uvažovat o přepravě vlakem do Popradu s vidinou ušetřeného dne na cestě a veselé pařby v kupé. A tady začíná naše mini veselá expedice po stopách expedic předešlých.
Hned v pondělí zašel Pablo na ČD s dotazem na autovlak do Popradu. Bylo mu sděleno, že nic není problém, ale po hodině strávené na přepážce se dozvěděl, že motorka má dle příručky ČD na výšku 80cm a že maximální výška vjezdu je 150cm. Nebudu se zmiňovat o tom kolik na výšku měří BMW 1150 adventure s cestovním plexi, ale TA 650 má zrcátka 157cm nad zemí. I když paní potvrdil, že vše odmontujeme za 10 min, abychom se do vlaku vlezli narazil na další problém. Pro spolujezdce dle příručky ČD není místo i když nabízejí motorku s přívěsným vozíkem a dva cestující + řidič. Nechápavě se na sebe dívali, ale prostě spolujezdce na jednostopém stroji podle objednávek a příručky ČD nelze do stejného kupé ve vlaku dostat. I pani na přepážce uznala, že je to nějaká blbina a snažila se prodat místa. Maximálně, že by si Monika vlezla do jiného kupé a spala sama, navrhuje aktivně paní s vidinou ceny 2 x 800Kč za nás a motorky + Monika za dalších 900kč jako normální cestující ale v jiném vagóně. Chápu, že ženská je dražší než chlap. Ale, že je dražší i než chlap s motorkou to už jde mimo můj interní HDD pod helmou. Takže jsme to okamžitě zavrhli. Ještě, aby ji tak otravoval někdo jinej než my a náš sexy humor. Navíc jsme si řekli, že si dáme po cestě na Slovensku nějakou tu borovičku podloženou místním mokem alias Zlatý bažant či podobný.
Dva týdny před odjezdem jsem měnil olej v motorce a po projetí a dolití zbytku do filtru jsem zjistil, že mi utíká přední duše. Převelice jsem se přemáhal, abych nepoužíval v přítomnosti ročního syna slova jako kurva, co se posralo, mi jebne apod., protože týden před tím jsem opravoval zadní pneu, kdy jsem užvejkal ventilek při píchnutí zadku, kde mne skoro složil na zem šroub o délce 6cm.. Nové gumy a duše - jistě, vše jsem potají nandaval na motku a doma to zdůrazňoval nutností výměny. Zadní duši jsem vyhodil a vrazil tam původní duši, která drží. Předek nejevil žádné známky průrazu, takže opět kolo ven a hledat…………..Před tím ovšem proběhla montáž padáků od „hrobníka“ + vyhřívané hefty, aby při přejezdech v dešti nezábly kolíčky.
Pablo se o přípravě BMW zmínil jen tak, že dojede Mitasku 09 a olej vymění až po návratu. Monika tvrdila, že nic navíc si brát nebude. Jak to dopadlo? Zkrátím to, nekecala.
Já se musím vejít do 3 kufrů a jednoho lodního vaku. Takže samonafukovačka stan a teplý spacák zaberou 50L vak. Pravý kufr oblečení na motorku + nějaké náhradní. Levý kufr oblečení na pobyt mimo motorku (plavky) a nějaké ty věci jako kartáček, pasta a mýdlo. Topase jsem posunul víc dopředu a narvu ho jídlem.
Navíc jsme si asi 14 dní před uvědomili, že v severní části Rumunska a jižní strana Ukrajiny utrpěla dle zpráv obrovskými povodněmi. Začali jsem překotně shánět info, což čtrnáct dní před odjezdem nebylo vůbec snadné a navíc se lišili informace i z oficiálních zdrojů. Nakonec jsme přehodnotili plán trasy z horní na spodní a stanovili předběžně místo původní trasy trasu z Čech na Slovensko a Maďarsko a pak skrz celé střední Rumunsko dolů do Banátu. A přesnou cestu jsme nechávali dle místní nálady.

Den první

Stanovená trasa byla mimo dálniční síť a vedla ze Záryb přes Hradec K. (styčný bod) - Olomouc - U.Hradiště a dál přes hranice SK až do Rimavské soboty. Nějakých 620km

Den předem jsem doufal, že večerní deštík byl posledním a ráno bude třeba jen mokro, ale nebude pršet. Bohužel v 6:30 kdy jsem rozlepil oči venku bubnoval déšť jak o závod. Už v garáži jsem se s klením nasoukal do nepromoků a z domu vyrážel do nepříjemného počasí. Hradba deště samozřejmě vykouzlila z úst manželky veselé poznámky o přejemné dovolené, za což jsem se ji odvděčil poplácáním mokré rukavice přes noční košili. Loučení nebralo konce a syn Vojta stále nechtěl opustit místo řidiče. Už večer před tím nechtěl ven z kufru, který jsem plnil jídlem.
Záryby 7:05 vyrážím, okamžitě cítím nepříjemný chlad i přes nepromoky. Topení rukojetí jede na plno. Naložený TA se na vodě dost špatně sklápí do zatáček, protože přední kolo je dost odlehčené. Už to nemůžu vydržet a 7:30 najíždím na dálnici, po okreskách to prostě za deště nejde tak jak jsem si představoval. Na dálnici zvané Hradecká zvyšuji tempo na 120 – 130. Do HK k pumpě „doplouvám“ v 8:25. Pavel zrovna upevňuje uvolněný spacák. Jen jsme si řekli čau a ani se nesvlékám a ženeme dál.
Míříme k Olomouci a čas v dešti vše nepříjemně komplikuje. Žádné kafíčko, ani trocha oddechu. Jedeme dost rychle, až se za námi začíná zvedat oblak vodní tříště. Musím jet více bokem, Pavlova mitaska zdvihá nepříjemně mnoho vody. A za Olomoucí se mi zatají dech, jak jsem otráven z počasí nesleduji palubku a až letmý pohled na denní počitadlo mě upozorní, že bych se mohl kouknout na palivoměr. Ručička bezvládně leží vlevo a na počítadle je již 289 km dalších 17 km čekání na pumpu je nekonečných. Tankuji, jaký to uvolňující oddech. Na pumpě sežereme snídaně z kufrů a hned všichni svorně tvrdíme, že teď to pojede o dost líp, když jsme zblafli asi kilo řízků a nějaký rohlíky s uzeninou.
Blbý pocit z jízdy umocňuje i pul litru dešťovky v každé mé botě. Jenže za Olomoucí je na teploměru jen 11°C a tak si svoji vyhřátou vodu nechávám pěkně v botech a nebudu plýtvat teplem. Nesvlékám se ani z nepromoků, protože když neleje alespoň mží a nebo Pablovo BMW zdvihá tolik vody, že prostě nepromoky dát dolů nemohu.
S malým úsměvem míříme k hranicím směr Makov (SK). Někdy kolem 14 hod prolétneme čáru a svištíme dál. Trochu se motáme kolem hospod za hranicemi. Je to tragedie, podruhé měníme hospodu, protože z té první vylézají naštvaní lidé s tím že už čekají 20 min na polévku a nic se neděje. Přejíždíme silnici ani tam to není o moc lepší a 15 min čekání na lístek je trága. S tím že stejně mají jen asi polívku a nějaké objednávky, na které by jsme prý museli čekat asi hodinu. Dáváme kapustovou a chleba. Za 20 min jsme po jídle a čekáme dalších 10 na placení. Fakt masakr. Je sucho, to je hlavní. Sundávám si boty a ….. přijíždí autobus z kterého vylézají polomrtví cestující. Buď moje boty nebo ceny, či čekací doba je nažene zpět do autobusu během pár minut. Vylézají opatrně až když odjíždíme.
Za Banskou Bystricou je moc pěkná krajina okolo silnic připadám si jako v Alpách jen ty cesty jsou o dost horší, ale to moc nevnímám, hodně se mi tam líbí domky a krajina. Před pátou musím opět k pumpě. Zde sundáváme zbytek nepromoků a já vylévám boty a suším ponožky. Moje nohy jsou po pobytu v bazénku samý varhánek. Na pumpě budím rozruch, když chodím bos a vyhřívám si zmrzlé končetiny o asfalt. V 19:03 hod jsme v Rimavské Sobotě v ubytovně a ubytování není problém. Motorky ukrýváme do zadního traktu budovy a jdem po koupeli na večeři.
Hotovky jako jelení guláš (asi z přejetého jelena) za 179 SK a k tomu knedlík za 29 SK se nám zdá moc, ale nemáme na výběr. Obsluha v osobě nějakého kudrnáče se nám snad jen zdá. Jsme sami v lokále, ale on si místo objednávky leští v klidu sklenice. Po 10 min přijde a co že jako si dáme.
Přichází další dva lidi, obdobná situace. Ty jsou asi víc přinasraní z obsluhy než my a hovoří maďarsky. Jediné co pochytím ze vrušené konverzace je „butatot – hloupý slovák“ přikyvujeme jako že je to fakt. Místo, aby se snažil nás zásobovat tak asi má místo výplaty paušál a je mu jedno jestli prodá jednu nebo deset porcí. I tak ho stále nasíráme, protože si objednáváme další pití a další a další a další…………
Mimo jiné jsme s Pavlem a Monikou probírali své světonázory a u černého Zlatého bažanta což jsem pil poprvé a docela to šlo.
Další exces se kudrnáčovi povede při dotazu na platbu, kdy nás uhání již od 20:45 jestli budeme platit. Když mu to v 21:05 potvrdím tak u našeho stolu řekne dost nahlas: Konečně. Naprosto nechápu. Opravdu je to dost drsné, na to že jsme stále v civilizaci.
Chvíli diskutujeme jestli má cenu ještě zítra absolvovat snídani v tomto duchu. Pak se dozvídáme na recepci, že raňajky jsou od 7:00 to nám vyhovuje a rozhodujeme se, že to ráno zkusíme, třeba za pultem bude někdo jiný.

Druhý den

Miskolc - Nyiregyháza - Satu Mare - Lacu Varsolt-Crasna - cca 530km

Ráno se budím v 6:50 a jak šramotím než se vykýbluju do umývárny vzbudím i zbytek pokoje. Na snídani jdeme v 7:25 a dozvídáme se od toho samého člověka co včera, že raňajkovat je možné až od 7:45. V 7:50 nekompromisně nastupujeme do lokálu a dožadujeme se snídaně. Ten samý kudrnáč nám neochotně dává na výběr mezi třemi druhy vajec a šunky. Dáváme si komplet menu tím ho opět asi nasíráme, což nás začalo i bavit a objednáváme si i to co jsme původně nechtěli a až v 8:50 se odvalujeme od stolu.
Balíme a vše opět cpeme na motorky. Já už mám věci částečně vyschlé i když jsem do bot nacpal papír stejně mi v levé trochu čvachtá. Je 10 dopoledne a my vyrážíme vstříc Maďarsku.
Bezproblémově projíždíme čáru a kolem 11:05 jsme v Maďarsku a míříme do kraje Tokaj. Tady se Monika fotí u cedule, ale moc se nezdržujeme. Cesty jsou celkem spíše kvalitní i když najdou se úseky tankodromového charakteru, ale je jich poskrovnu. Líbí se mi okolí, lidi tu mají slušně uklizeno a v kraji Tokaj je moc pěkných vinic. Jezdí tu spousta motorek. Převážná většina je nová nebo max. rok stará. Všichni nás zdraví, až o dalších pár km dál zjišťujeme, že v jednom městečku je nějaký megasraz. Škoda že musíme jet dál, rád bych se podíval jak to tu chodí.
Rád bych se opět vrátil a prohlédl si to tu pořádně. Líbí se mi tu, i když kolem Balatonu to znám, zde je to trochu jiné. Dáváme oběd na pumpě ve stínu popelnic vaříme ze svých zásob nějaké guláše. Při zpětném balení se Pavlovi povede přes skříplý kovový úchyt tašky ulomit oba panty na kufru. Dalších 15 min balíme a kufr se snažíme zajistit mým gumicukem. Částečně se to daří a pokračujeme dál, i když jsme se při opravě nevyhnuly opět jadrným českým výrazům jako: jsem z toho velice zklamaný, opravdu se z toho asi rozpláču apod.
Přichází Rumunská hranice a začíná docela velké teplo, na pumpě to ukazuje 31°C celníci nás jen okouknou a bez problému pustí dál. Jen pasy se musí tahat z kapsy ven. Jezdí tu spousta nových aut s německými a rakouskými značkami. Sem tam se mihne i španělská poznávačka. Je nám to dost divné do té doby, než z vídeňské poznávačky na novém BMW vyleze Rumun jak poleno. Takže záhada je jasná. Přijeďte na dovolenou do Rumunska, vaše auto už tu je. Ale spíše je to asi tak, že se obyvatelé kteří pracují v zahraničí jistí proti prudě policie tím, že si tam koupí i auto a v RO to nikdo moc neřeší.
Natankujeme plnou hned 50m za hranicemi. Velká pumpa bere karty. Popojedeme do Satu-Mare, kde vybírám 200 LEI. Hledáme, kde by jsme přechroupli. Jedeme po silnici E81, která připomíná svými výmoly odrazové můstky v Harrachově. Přesto i při rychlosti vyšší než 120 jsou nás místní schopni na tomhle běsu předjet. Nové passaty to tady mydlí opravdu dost rychle. Mám pocit, že jedeme po nějaké divné cestě co snad není ani na mapě. Po rozbalení mapy zjišťuji, že jsme správně a jedeme po červené, tedy ekvivalent jedničky u nás např. Mělník – M.Boleslav. Bohužel stav připomíná skatepark. Díry o hloubce 20 cm žádná výjimka, vyjeté koleje a nahrnutý asfalt do výšky 50cm. Prostě dost maso. Mapa nás vede k vodní ploše,kde by snad šlo spát.
Bohužel po sundání helmy se na nás sesypali komáři snad z celého jezera. Dost nevybíravě dávám osazenstvu najevo, že tady se prostě „vopíchat“ nedám. Nerozbalujeme nic, protože repelent pomůže tak na 3 min a pak ty jebky žerou, že se člověk nestihne ani ohánět. Je 20:30 a jedeme dále. Až narazíme na pěknou louku za kukuřičným polem kam na endurech shupneme a jsme od silnice chráněni polem dvoumetrové kukuřice. Sem tam se objeví komár, ale toho spolehlivě odfoukne repelent a lehký větřík. Pavel žertuje o medvědech a dává k lepšímu jednu historku za druhou o Albánii.
Stavíme stany, v dáli slyšíme ovčí zvonce a někoho pořvávat. Vaříme večeři, popíjíme zakoupené pivko v dvoulitrových petkách a prokládáme slivkou. Kolem 23 hodiny ji už mám slušnou a lezu do stanu skoro po čtyřech.

Informace o redaktorovi

Marek Hrodek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE