reline_unor



Turul României 2016

Kapitoly článku

Pátek – Transalpina, Baile Herculane, Železná vrata a příjezd do Banátu

Ráno se loučíme s panem domácím a najíždíme mezi kopce na očekávanou Transalpinu. Je vidět, že je pro dnešní dopravu důležitější než Transfagarasan, kromě včerejších domácích to potvrzuje i znatelně lepší stav silnice a tedy zjevně víc proinvestovaných peněz. Na očekávaném místě se konečně potkáváme s Pavlem a jeho šesti kamarády, krátce se seznamujeme a vyrážíme.

 

První polovina Transalpiny podél přehrady Oasa až po křižovatku s DN7A (na Brezoi) je celkem „umírněná“ trasa projíždějící většinou lesy, má spoustu krásně průjezdných zatáček a příjemných stoupání a semtam i sjezdů. Za zmíněnou křižovatkou se krajina mění, ustupují lesy a objevuje se víc a víc holých kopců pokrytých horskými loukami. Protože cesta nevede lesem, je z ní výhled na všechny strany, počasí ale není příliš nakloněno dalekým výhledům, hory před námi jsou zamlžené. Mnohé zatáčky jsou hodně příkré a taky utažené, mezi nimi jsou delší přímější odpočinkové úseky, celkově je výjezd nahoru super zážitek. Před vrcholem je finále v podobě sady ostrých zatáček a už přijíždíme na nejvyšší silniční místo Transalpiny pod vrcholem hory Urdele (2228 m.n.m.). GPS mi tady ukazuje nadmořskou výšku 2140 metrů, což je nejvyšší bod dosažený na naší rumunské cestě, je to o pár metrů výš, než jsme dosáhli na Transfagarasan.

 

Na vrcholu kopce je pro turisty u cesty tržiště se standardním sortimentem – pálenky, kožešiny, dřevěné výrobky, vlněné výrobky atd. Kupujeme tam malé lahvičky s pálenkou jako dárky domů a jdeme za Pavlem a ostatními na společné vrcholové foto. Focení probéhá celkem rychle, protože je tady jen 12°C a fouká, takže se s Honzou za chvíli od skupiny odjíždíme a pokračujeme dál. Na jižní straně s klesající nadmořskou výškou za chvíli vyjíždíme z mlhy a zase začíná svítit a hřát slunce. Na cestě musíme dávat pozor na stáda krav a ovcí, není to tady vůbec nic výjimečného. A taky takový čerstvý kravinec v zatáčce dokáže udělat svoje – tak bacha na ně, může to být o hubu!

 

Pokračujeme přes Novaci na Targu-Jiu a Baia de Arama na Baile Herculane. Tam máme v úmyslu se vykoupat v horkých pramenech, ale vidíme akorát pár lidí procházejících se před městem u řeky v prostěradlech a nenacházíme nic víc. Projíždíme si lázně, je to taková hodně zašlá sláva starých časů, některé lázeňské objekty jsou uzavřené a jejich stav se viditelně zhoršuje, některé ale podstupují rekonstrukci. Lehce zklamaní odjíždíme z Baile Herculane směrem na Orsovu a přehradu Železná vrata. V Orsově se nám otevírá pohled na mohutný tok Dunaje, za kterým je už vidět pohraniční hory Srbska. Po pár kilometrech zastavujeme na parkovišti před vjezdem do administrativní budovy přehrady, kde hlídá komisně vyhlížející policajt či co to je a neprodleně nás informuje, že fotit tady je zakázáno. Chápeme to, já jako starší si ještě pamatuju, že i u nás v Československu bylo kdysi zakázáno fotit strategické objekty jako třeba přehrady a nádraží. Prostě je potřeba být stále na pozoru před špiony. Takže fotku, na které je vidět akorát to, že se nacházíme u Železných vrat, si samozřejmě děláme až na místě, kde na nás policajt nevidí. Otáčíme a zpět přes Orsovu míříme proti toku majestátného Dunaje. Jeho šířka je tady úctyhodná a jeho soutěska z obou stran sevřená mezi horami je nádherná, dal bych si líbit výlet lodí. Po pravé straně registrujeme další známou atrakci - ve skále vytesanou hlavu krále Decebala a míříme dál do Banátu, kde chceme navštívit některé české vesnice. Jako první projíždíme přímo na DN57 vesnicí Dubová, nezaznamenáváme v ní ale žádnou „českou stopu“. Dál máme v plánu jet do Garnicu (Gerníku), ale Honza přichází s návrhem zajet do českého Eibenthalu (nebo Eibentálu čili Tisového údolí). Návrh je radou starších (mnou) přijat a zadávám do GPS cíl Eibenthal. Za nějakou dobu vidíme u silnice směrovku na Eibenthal, od které vede někam do lesů pěkná nová asfaltka. Podle GPS má ale odbočka na Eibenthal být až za několik kilometrů, tak tuto pěknou silničku ignorujeme a jedeme dál. Když přijedeme k odbočce, kterou nám ukazuje GPS, nacházíme docela drsnou kameňačku, která si nezadá se silnicemi v již několikrát zmíněné oblasti okolo Tercy. Takže se vracíme vyzkoušet tu novou asfaltovou odbočku s tím, že když to po ní nepůjde, tak se prostě vrátíme a Eibenthal vynecháme.

 

Cesta je uzoučká, kroutí se jako hadice a postupně se zvedá do hor. Přes potoky a strže vede po starých můstcích, které postrádají zábradlí nebo aspoň zvýšené obrubníky – hned nás napadá, že jet tudy v zimě musí být docela ruská ruleta. Po asi 7 kilometrech přijíždíme do sedla nad okrajem Eibenthalu, asfaltka pokračuje kamsi dál do hor. Sjíždíme do vesnice, projíždíme si ji pomalu až na konec a zpět a zastavujeme před hospodou U Medvěda.

 

Je půl osmé, na tachometru 370 kilometrů, a tak si v hospodě domlouváme nocleh. Hospoda je totiž udělaná ze staré stodoly a v domku provozují penzion. Je to tedy spíš turistická ubytovna, ale pro nás úplně v pohodě. Navíc máme to štěstí, že jsme jediní hosté, takže kromě pokoje pro 8 lidí máme jen pro sebe i koupelnu a WC. Proto na jednu noc přežijeme i vytahané drátěnky pod matracemi. Za chvilku už sedíme u točeného Temešváru a čekáme na večeři, kterou nám ochotný hostinský i tak pozdě shání někde v sousedství. Za nějakou dobu nám přináší bohatou studenou mísu pro dvě osoby, kterou sotva dojídáme ještě i ráno ke snídani. Klopíme do sebe ještě pár točených, zahrádka se mezitím docela plní místní mládeží, protože je pátek a vracejí se domů na víkend. Začíná tam být docela veselo, takže se asi moc nevyspíme, ale přesně ve 2:00 v noci pařbu jako když utne a je klid. Asi už je hostinský všechny vyhnal domů.

Sobota  - Eibenthal, Gerník, Svatá Helena – české stopy v Banátu

Ráno je hospoda zavřená a na zahrádce stejná spoušť jako v Česku po venkovské tancovačce – nedopitá piva, rozbité půllitry, plné popelníky, rozsypané zbytky crackerů atd. Když snídáme, přichází chlapík, který se v penzionu chová jako doma. Dáváme se s ním do řeči a dozvídáme se, že je z Ostravy a tady učí na vesnické škole. O zdejším kraji toho ví hodně a dlouho si spolu povídáme. Dnes je ve vsi velká sláva – svatba dvou místních mladých. Sice tady mají trvalé bydliště, ale ani jeden tady skutečně nebydlí. Tak to tady funguje. Ve vsi jsou jen staří a malé děti, lidé v produktivním věku odjíždějí za prací do okolních i vzdálenějších měst nebo i do ciziny – třeba i do Česka. Jiné věci tady ale fungují stejně jako v Česku – např. ta nová asfaltka, ta je postavená na trase někdejší úzkokolejky, která dopravovala antracit z dolu k Dunaji. Je postavená z evropských dotací, ale aby neporušili dotační pravidla, nesměla vést do vesnice. Tak vede těsně okolo vesnice a pak dál do hor, kde prostě končí…Jak jsme sami odhadli, v zimě je nebezpečná, tak se nepoužívá a jezdí se po staré kameňačce, ta neklouže. My necháváme kufry v penzionu a nalehko vyjíždíme do starého dolu za Baia Noua.

 

Kromě trosek důlního zařízení a staveb toho moc k vidění není, tak za chvíli jedeme zpět a vracíme se k Dunaji na DN57. Snad proto, že je sobota dopoledne, je silnice podél Dunaje zcela prázdná a tím pádem je jenom naše. Po pravé straně hory, po levé straně Dunaj, je to nádhera, užíváme si to. Sranda končí, když za Ljubcovou odbočíme doprava přes Sichevitu na český Garnic. Opět si tady dáváme 10 kilometrů endura a párkrát rovnáme na Honzově Triumphu držáky kufrů. Ale dáváme to a úspěšně dorážíme do Garnicu. V hospodě na návsi dáváme občerstvení a potkáváme tam dva kluky z Jihlavy, kteří sem pravidelně jezdí zajezdit si enduro v divoké přírodě. Na rozdíl od Česka to tady ještě jde. Ne ale pro nás s našimi naloženými cesťáky, my se musíme držet silnic, byť špatných. Zdejší okolí znají kluci velice dobře a dostáváme od nich cenné rady na další cestu. Jedeme dál, za Padina Matei na chvíli zastavujeme při průjezdu ruinami starého měděného dolu. I tady se prý dá dobře vyblbnout – ale na kroskách, ne na cestovním enduru.

 

Projíždíme Moldova Noua, točíme na jihovýchod, na chvilku zastavujeme u obrovských hnusných odkališť, která tady zůstala po důlní činnosti, a okolo druhé odpolední přijíždíme do Svaté Heleny, asi nejznámější z českých vesnic v Banátu. Právě tady zavádějí kanalizaci a vodovod, takže silnice v části vesnice jsou momentálně tvořeny uválcovaným makadamem a je to docela motokros. Ale dáváme to. Tento víkend se tady koná mezinárodní folklórní festival, na který se sjíždí soubory ze širokého okolí i ze zahraničí. Pro nás je to trošku komplikace, protože kvůli festivalu je uzavřený průjezd přes náves.

 

Pavel s kamarády je už ale tady a jsou už ubytovaní, za chvíli nám přijíždí naproti. Je tady sám, ostatní se jeli nalehko projet po Banátu, asi jsme se někde minuli. Jdeme do civilu a hurá na náves na točené a klobásku podbarvené trochou folklóru. Přitom si fajn povykládáme s klukem ve výčepu, který už dlouho žije a pracuje i s dvěma bratry v Česku a sem domů jezdí párkrát do roka. Dáváme procházku na místní hřbitov nad vesnicí, kde mouchy nad nebožtíky zdatně rozhání skoro dvacítka větrníků vzdálených pár stovek metrů. Na netu se dá dočíst, jaké vášně tady kvůli nim planuly a možná ještě planou, ale vrtule už stojí a vesele se točí, takže už to tak asi i zůstane. Za chvilku slyšíme zvuk stáda motorek, jdeme se přivítat se zbytkem skupiny a zbytek dne už probíhá v ryze společenském duchu včetně večeře u naší paní domácí Aničky, která s úsměvem navařila pro nás devět chlapů. Spát jdeme s Honzou poměrně brzy, dnes jsme sice po Banátu naskákali jen 110 kilometrů, ale zítra máme v plánu 600 kilometrů k Balatonu.

Neděle  - cesta domů

Budíček máme všichni v 7:00, protože v 7:30 máme zase u Aničky připravenou vydatnou snídani na cestu. S Honzou zjišťujeme, že se včerejší ostré klobásky a možná i něco dalšího moc dobře neskamarádily s naší střevní mikroflórou a vypadá to, že si něco odvážíme s sebou na památku. Probíhá velké srdečné loučení, a protože se kluci loučí nějak dlouho, opouštíme s Honzou Svatou Helenu jako první.

 

Část cesty domů máme stejnou s Pavlem a ostatními, pak ale my chceme odbočit na nocleh k Balatonu a oni chtějí zase nocovat někde na východním Slovensku. Vzhledem k tomu, že příroda nám nařizuje poměrně časté zastávky, měníme naposledy plán cesty, rozhodujeme se vynechat nocleh u Balatonu a jet nejrychlejší cestou na jeden zátah přímo domů. Vidina devíti stovek kilometrů před námi nás na jedné straně trochu znervózňuje, protože nejvíc jsme zatím oba dva ujeli 500 km za jeden den, ale zároveň to bereme i jako výzvu. Takže polykáme Endiaron, zapíjíme ho Coca Colou a míříme domů po trase Oravita – Moravita – Arad – Szeged – Budapest – Bratislava – Nemšová – a s natočenými 880 kilometry jsme v deset večer doma. Byla to zatím naše nejdelší cesta a dopadla výborně. Nevím, jestli díky pečlivému plánu, který se stejně průběžně měnil podle situace, nebo jsme prostě měli štěstí, že nás nepotkaly žádné vážnější potíže. Ale to je v podstatě jedno. Nádherně jsme si těch devět dnů užili. Rumunsko je krásné.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (13x):


TOPlist