Turul României 2016

O cíli letošní motodovolené jsem měl už delší dobu jasno – bude to Rumunsko. Zaprvé se mi tamní příroda hodně zalíbila už před lety, když jsem tam párkrát byl služebně. Zadruhé mě tam lákaly mnohé přečtené cestopisy na Motorkářích i videa na YouTube. A zatřetí jsem (správně) předpokládal, že tam bude dost míst, která nazývám „konec světa“ a která rád navštěvuji. Hlavní cíle – Transfagarasan, Transalpina a české vesnice v Banátu. V cestopisech jsem pak našel další zajímavá místa a tak jsem od začátku jara občas trávil večery plánováním trasy. Můj syn Honza prodal silniční Kawu a pořídil si Triumph Tiger 900, takže už si nemusí motorku na cestování po cestách necestách půjčovat. Termín odjezdu se vesele blížil, když jsme zjistili, že se oba chystáme na cca 4000 km dlouhou cestu po rumunských horách se zadními pneumatikami Metzeler Tourance sjetými na necelé 2 mm. To by určitě nebyl nejlepší nápad, takže jsme během posledního týdne před odjezdem ještě fofrem objednávali kompletní přezutí na Mitas E-07, které jsme se rozhodli vyzkoušet. Z přezutí se u mého R1100GS nakonec vyklubala ještě i výměna předních brzdových destiček. Koupena nová papírová mapa Rumunska (kterou jsme nepoužili, protože Mapy.cz v mobilu fungovaly uspokojivě), zaktualizovány mapy v GPS (které stejně ne vždycky ukazovaly pravdu), uzavřeno cestovní pojištění (které jsme díkybohu nevyužili), nakoupena EUR (která jsme taky nepotřebovali a přivezli zpět domů). A ještě jedna věc – do přileb jsme nainstalovali BT interkomy z necelé 2000 Kč/kus – na rozdíl od mnoha jiných věcí, které jsme s sebou vezli úplně zbytečně, interkomy byly užitečné a potřebné. Fungovaly k naší naprosté spokojenosti a hodně moc nám celou cestu zpříjemnily. Tak – a můžeme vyrazit.

Turul României 2016

Kapitoly článku

Sobota – transfer do Rumunska

Z domova vyrážíme ráno už po šesté hodině, protože před sebou máme přes 600 km až do rumunského Baia Sprie, kde chceme přenocovat a podívat se k Alabastrovému jezeru (Lacul Albastru) a třeba se v něm i vykoupat, když to půjde. Jedeme jen sami dva, protože kamarád Pavel na taky nově pořízeném V-Stromu 650 v sobotu ještě nemůže a tak vyjede až v neděli s jinou partou, v Rumunsku ale plánují skoro stejnou trasu jako my. Nechceme jet po dálnici na Poprad, raději jedeme napříč Slovenskem přes Prievidzu, Zvolen a Lučenec. Od startu se opatrně seznamujeme s novými pneumatikami. Chovají se samozřejmě jinak než ojeté Tourance, při intenzivnějším brždění na jejich vysoké figuře trochu plaveme, ale jde to, musíme si zvyknout. Jsme zvědaví, jak se na nich pojede na šotolině, hlíně nebo kamení, kde Tourance velice ochotně ustřelovaly. V Maďarsku dostáváme první varování, že všechno nemusí jít tak, jak si přejeme. Napřed se u Miskolce divíme, proč nás GPS honí 50 km po jakýchsi vedlejších cestách, když chceme jet po dálnici. Brzy zjišťujeme důvod – chce to jen povolit jí navigovat i po dálnicích… Upravuji nastavení GPS, naštěstí ty vedlejší cesty byly celkem rychlé, protože byly prázdné, takže nás nezdržely. Za chvíli zastavujeme na čůrání a jak se tak kochám pohledem do maďarské krajiny, slyším za sebou jen Honzovo vyjeknutí a hned nato ránu – moje GS si ustlalo do silnice, naštěstí okolo nás zrovna nic nejelo. Tak to dopadá, když trouba jako já se pořádně nepodívá, kam odstavuje motorku. Díky padacímu rámu to odnesl jen levý přední blinkr, který je ale rozložený na kusy. Naštěstí se neutrhly dráty, dokonce se ani nerozbila žárovka, blinkr bliká, takže ke slovu přichází „emerická“ lepicí superpáska Gorilla a elektrikářské stahovací pásky a za deset minut je blinkr zase v cajku. Takže doma už budu shánět celý pár předních blinkrů, protože pravý je už taky „léčený“. Pak už bez dalších problémů přejíždíme zbytek Maďarska a s krátkým zdržením ve frontě na hraničním přechodu Petea vstupujeme do Rumunska. Hned na benzince za přechodem nás čeká opálený uvítací výbor, který zkouší z projíždějících lidí tahat nějaké drobné, takže se u motorek raději střídáme. Přes Satu Mare a Baia Mare přijíždíme okolo sedmé hodiny do Baia Sprie - cíle naší dnešní cesty. Na hledání Alabastrového jezera je už pozdě a taky je už chladno na koupání, takže hledáme nocleh. Na druhý pokus se po dnešních 630 kilometrech chytáme v penzionu za 100 lei/pokoj bez snídaně. Koná se tam ale velká svatba a jako nesvatebčané bychom museli v restauraci na večeři čekat přes hodinu, pivo mají jen lahvový Staropramen (není nad to, zajet si 600 km na lahvový Staropramen, že jo?) a ještě ke všemu nám k němu přinášejí skleničky na víno místo pivních. Tak jdeme na večeři do pizzerie ve městě. Aspoň se po celodenním sezení na motorkách trochu projdeme. Svatební veselí na nádvoří penzionu končí až okolo druhé v noci, pak teprve se dá usnout.

Neděle – Veselý hřbitov v Sapantě, sedlo Prislop, Bicaz

Nedělní snídani po včerejší večerní zkušenosti s přístupem personálu restaurace raději pořizujeme v místním Kauflandu a vyrážíme směrem k rumunským horám. Projíždíme náš první zatáčkami bohatě zásobený úsek na silnici DN18 mezi Baia Sprie a Mara, pak se u Sighetu Marmatiei  otřeme o ukrajinskou hranici a za chvíli jsme v Sapantě – přece nemůžeme nenavštívit známé motorkářské poutní místo – Veselý hřbitov anóbrž Cimitirul Vesel. Při příjezdu vidíme, že kostel se opravuje, tak přispíváme vstupným na hřbitov. Bohužel je neděle před obědem, v kostele probíhá mše a hřbitov je narvaný lidmi. Tak si prohlédneme pár sice zajímavých, ale skutečně dost kýčovitých náhrobků a za chvíli zase startujeme mašiny. Při průjezdu zpět přes Sighetu Marmatiei se nám nevyplácí, že jsem umlčel tu ukecanou paní v GPS a místo sledování displeje se zajímám o okolí. Nechtěně sjíždíme z plánované DN18 na souběžnou jižnější a horší silnici DJ186. Naši chybu zjišťujeme asi po 30 kilometrech v klidu restaurace při obědě, nic hrozného se ale neděje, na DN18 se napojujeme u Moisei před Borsou. Za chvíli se silnice začíná zvedat do pohoří Rodnei, projíždíme hezké serpentiny a po pár kilometrech přijíždíme do sedla Prislop ve výšce 1422 m.n.m. Dáváme pauzu a při kafíčku v místní restauraci obdivujeme krásné výhledy na okolní hory a jen z parkoviště okukujeme klášter Nejsvětější Trojice naproti přes silnici. Spouštíme se ze sedla dolů dál na východ po DN18. Už od Borsy konstatujeme výrazné zhoršení kvality silnice, ale to ještě netušíme, že to, co tady nazýváme špatnou silnicí se nám z jeden dva dny bude jevit jako superdálnice. Pokračujeme přes Vatra Dornei a po proudu řeky Bistrice přijíždíme k přehradě Lacul Izvorul Muntelui. V záplavovém území na jejím začátku stojí před mostem monumentální osamělá skála Piatra Teiului, na které je vidět, že hladina přehrady tady někdy stoupá až o dva nebo tři metry. Po zajímavém obloukovém mostě přejíždíme přes přítok přehrady a jedeme dál po jejím levém břehu. Občas přejíždíme místa, kde svah se silnicí kdysi ujel dolů k přehradě a rychle se učíme respektovat značky varující před nerovnostmi na silnici a nařizující zpomalení. Propady silnice se tady totiž neopravují tak, že by propadlinu zaplnili a udělali novou vozovku, ale tak, že prostě dno propadliny vyasfaltují. Na silnici tak vznikají velice hluboké prohlubně s poměrně ostrými okraji, na kterých není problém skákat jako při motokrosu. Nájezdní a výjezdní hrany jsou taky pořádně odřené od spodků delších vozidel.  Před hrází přehrady registrujeme motorest Cristina, chvilku pauzírujeme a fotíme na hrázi a pak sjíždíme pod přehradu do města Bicaz najít nocleh. To se nám nedaří a protože je osm hodin večer a máme za sebou 430 kilometrů, vracíme se nad hráz do motorestu Cristina. Za 90 lei/pokoj bez snídaně to sice není nic extra, ale v centru města by to určitě levnější nebylo a navíc tady v horách bude v noci klid. Jako i jinde pobíhají i tady po areálu motorestu potulní psi, naštěstí nejsou agresivní, spíš nám přijdou apatičtí. Při vybalování věcí se shodujeme, že stan, karimatky a spacáky s sebou letos zřejmě opět vezeme zbytečně, ale znáte to – pro ten pocit jistoty to motorka uveze. Na dobrou noc ještě telefonem zjišťujeme, jak se daří partě, se kterou jede Pavel – nocují na východě Slovenska a velkou část dne jeli v dešti…

Pondělí – Bicazská soutěska, solný důl v Praidu, kráter v Racosi

Pro snídani sjíždíme do prodejny potravin na náměstí v Bicazu, zbytkem salámu na parkovišti potěšíme potulného psa a vyrážíme do Bicazské soutěsky. Cestopisy nelhaly, soutěska opravdu stojí za to.  Kličkuje mezi vysokými skalními stěnami, klaustrofobici by tady mohli mít problém. Zpočátku  se cesta vine podél říčky Bicaz, pak se zvedá do kopců, mnohé z desítek zatáček jsou ostré utažené vracečky a mají takové stoupání, že musíme řadit jedničku. Skoro nechápeme, jak tady můžou projíždět autobusy, náklaďáky a jiná delší vozidla, ale asi to už mají natrénováno. Spíš nám vadí, že když náklaďáčky zjevně dost archaického původu nejde předjet a musíme se za nimi táhnout, plnými doušky si místo horského vzduchu užíváme oblaka černého dýmu z jejich výfuků. Určitě všichni prošli emisní kontrolou – asi jako v Česku… Přijíždíme k další atrakci, k Červenému jezeru (Lacu Rosu), kde z hladiny vystupují kmeny zatopených stromů, a při pohledu ze silnice se nám zdá, že voda má opravdu nádech do červena. V pálícím slunci se nám ale nechce na pěší procházku k jezeru a na projížďku lodičkami, radši se chceme chladit za jízdy, tak jedeme dál a užíváme si ještě další kvantum zatáček. Další plánovaná zastávka je v městečku Praid, kde je solný důl. Kromě něj je tam taky solné koupaliště, ale důl nás láká víc. Parkujeme u vrat soukromého domku, dědulovi, který si tady hlídá svůj byznys, dáváme požadovaných 5 lei za motorku, u majitelů si necháváme věci a nalehko jen v tričkách vyrážíme do dolů. Jezdí se tam kyvadlovými autobusy, cesta do nitra hory je asi 1 km dlouhá. Hned po vystoupení z busu konstatujeme, že jsme to trochu podcenili, protože v dole je teplota okolo 14°C a setrvání po dobu aspoň 1 hodiny nás pořádně vychladí. Ale už se s tím nedá nic dělat, tak vyděržaj pianěr! Podzemní prostory jsou velké a krásné, i když ne až tak umělecky propracované jako polská Wieliczka. Za návštěvu ale každopádně stojí. Čekání na autobus zpátky na povrch využíváme k obědu v podzemní bufetové restauraci. Nevýhodou je, že než při zdejší teplotě sníte polévku, hlavní jídlo máte studené jako psí čumák… Po výjezdu z podzemí dostáváme tepelnou ránu, vyzvedáváme motorky a opouštíme Východní Karpaty. Podle původního plánu teď máme jet do Targu Mures a navštívit tam kolegu z dřívějšího zaměstnání. Ten je ale zrovna v tuto dobu pryč, takže vzhledem k velkému horku vypouštíme Targu Mures a stejně tak i krásnou historickou Sighisoaru – snad se tam ještě někdy podívám. Míříme po E60 na jihovýchod, obědváme v motorestu pod monumentálně vyhlížející pevností nad městečkem Rupea a kousek za ní už odbočujeme směrem do vesnice Racos. Tam se má nacházet další z našich cílů - kráter bývalé sopky. Najít to není problém, je to natolik významná místní atrakce, že si na značení přístupové cesty k „Racos Volcano“ místní dali záležet. Je to na kopci nad vesnicí, závěr výjezdu je lehce endurový, ale jde to. Kráter lemovaný černými vyvřelinovými stěnami je zajímavé místo s mírně ponurou atmosférou danou možná i tím, že kromě nás dvou tam není ani noha. Přejíždíme k asi 1 km vzdálenému Smaragdovému jezeru (Lacul de Smarald). Tady je to už živější, míří se k němu koupat skupinky mládeže i rodiny s dětmi. Koupání láká i nás, ale museli bychom nechat motorky mimo náš dohled, před čímž nás místní varují, prý by se nám mohlo něco ztratit. A tak i když je hic a dusno jak v peci, zase koupání jen omrkneme a vyrážíme zpět k E60.

 

Po cestě zjišťujeme, že se Honzovi uvolňují kufry, je potřeba se na to v klidu podívat. Hned u nájezdu na E60 je motorest, tak před ním na parkovišti odstavujeme motorky a brzy nacházíme příčinu – drncáním po zdejších cestách se pod váhou kufrů ohýbají přídržné plechy vyrobené ze 2 mm silného hliníkového plechu, bude potřeba je udělat z pevnějšího materiálu. A taky praskají sváry v rozích amatérsky vyrobených hliníkových kufrů, i ty bude po návratu potřeba poléčit. Jak se tak hrajeme s těmi kufry, najednou vidíme, že hory směrem k Racosi se ztrácejí v šedivé stěně, která se velice rychle blíží k nám. Na poslední chvíli uklízíme vybalené věci do kufrů a s prvními kapkami deště i sebe do restaurace motorestu, a už přichází vichřice s bouřkou tak silnou, jakou jsme už hodně dlouho nezažili. S obavami sledujeme přes okno restaurace, jestli nám vichřice neshodí motorky ze stojanů, naštěstí to ustály, možná díky závětří u zdi restaurace. Dáváme dotaz na volný pokoj, dostáváme kladnou odpověď (100 lei/pokoj i se snídaní) a tím pádem je program zbytku dne i přes pouhých 260 ujetých kilometrů jasný – ubytování, sprcha, večeře, láhev dobrého vína a spánek. Večer ještě volá Pavel, jak se dnes měli, a co byste řekli? Zase cestou pořádně zmokli…

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 11x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist