Den pátý
Čas vymezený pro dovolenou se krátil, a tak jsme trávili poslední den na cestě pouze přes Rumunsko. Já byla perfektně odpočatá a zatáčky jsem se užívala jako žádný den předtím. Přestože jsme celou dobu jezdili cestovní rychlosti 70 až 100 km/h podle okolností (mimochodem při tomhle tempu spotřeba BMW R1100R: 3,8 l/100 km; BMW F650CS: 3,1 l/100 km; Suzuki Van Van 125: 3,1 l/100 km; Rieju Tango 125: 2,8 l/100 km), já měla tento den chuť jet pořád na doraz. Můj motor točil chvílemi i 9000 otáček a občas jsem se tátovi lepila na zadek, protože jsem doufala, že zrychlí.
Jeli jsme víceméně po stejné cestě jako třetí den, akorát bez té terénní vložky. Asi 20 km před naším cílem jsem měla elánu, že bych ujela klidně ještě dalších sto. To jsme ale nepočítali, že za těch 20 kilometrů nepotkáme malé městečko, jaké jsme čekali, ale pořádné centrum s desítkami hotelů. Byly tu paneláky, občas i menší obchodní centra, poprvé jsme v Rumunsku taky narazili na semafory. A nebyly to ledajaké semafory. Měly odpočítávání, jak dlouho bude ještě červená nebo zelená, a oranžová tu vůbec nesvítila. S městem Zalau se mi rozplynuly poslední zbytky pohádky o zaostalé zemi. Hotel jsme hledali neuvěřitelnou hodinu a všichni, kteří nám radili, uměli anglicky.
Hotel jsme ale bohužel hledali tak dlouho, abychom zjistili, že nemají místo. Tak jsme se ubytovali jinde, kde nás celou noc směle štípali příšerní rumunští komáři, a já spala asi tři mizerné hodiny, což mělo bohužel následky další den.
Trasa:
Vestem – Sibiu – Sebes – Alba lulia – Aiud – Iara – Gilau – Huedin – Almasu - Zalau Najeto 320 km.
Den šestý
Dnes bylo bohužel v plánu rozloučení s Rumunskem a hrozná cesta přes Maďarsko až na Slovensko. Jelikož jsme jeli po hlavních cestách, cesta nebyla příliš zábavná, až na jednu událost. Světe div se, zase nás zastavila rumunská policie. Čekala jsem jen kontrolu dokladů, protože jsme jeli pomalu. Ale nedošlo ani k té. Policista začal mávat rukama a cosi přísným tónem prohlašovat v té své rumunštině. Tak mu říkáme „English? Deutsch?“ A on si dál jede v tom svém podivném jazyku.
Po chvilce mu dojde, že mu fakt nerozumíme, a odsouhlasí English. Bohužel nezačne anglicky, ale dále řve rumunsky. Koukáme po sobě a nakonec se nám podaří vyrozumět, že pan policista chce, abychom nejeli, jak se typicky bezpečně jezdí skupinová vyjížďka stylem cik cak, ale že máme jet v řadě za sebou jako jeden muž. Česky říkám, že je to hovadina, ale zřejmě nerozumí. Ještě názorně ukazuje rukama a přitom hlásá „one, two, three, four,“ což byla jediná angličtina, kterou jsme od něj slyšeli. Potom hitlerovsky zavelí „drum bun!“ (šťastnou cestu) a my se vydáváme zpět na cestu jako jeden muž a já se šíleně řehtám do helmy.
Před hranicemi ještě tankujeme a na benzínce potkáváme rumunské motorkáře. Ale to tak že pořádné drsňáky. Všichni mají koženou vestu a na zádech nápis MC Burnout Romania. Co na tom, že přijeli v kraťasech na bouraných nebo polorozpadlých mašinách. Měla jsem chuť si je vyfotit, ale byli na mě příliš drsní. Po tom, co odjeli, se na benzínce objevil další drsňák v pokročilém věku a černých brýlích, ale v autě, nicméně taky s vestou a nápisem MC z jiného klubu. Později se dozvídáme, že se blízko pořádal motosraz.
Následuje jen příšerná rovná cesta přes Maďarsko a jediným zpestřením je objetí zákazu vjezdu přes koleje. Je hrozné horko a já už nemůžu, motorka se klepe a jen čekám, kdy se něco stane – dala bych cokoliv za to, kdyby mi na hlavě přistála třeba žirafa, jen aby to nebyla taková nuda. Každou zatáčku očekávám s netrpělivostí psa v přítomnosti hárající feny. Opět je rozhodnuto, že jíst budeme až na Slovensku, což je až někdy kolem páté.
Hoch na malém BMW se rozhoduje nás opustit a dojet to domů na jeden zátah. Přiznám se, že mě taky tyhle úmysly ke konci napadaly, ale na Slovensku se začalo kazit počasí a představa, že pojedu přes všechny zatáčkovité úseky v dešti a tmě někdy do jedenácti, mě děsila. Navíc jet téměř 700 km vkuse po třech hodinách spánku by nebylo úplně bezpečné.
Trasa:
Zalau – Carei – Nyíregyháza (H) – Tokaj – Miskolc – Rimavská Sobota (SK) – Banská Bystrica Najeto 440 km. Den sedmý
Probouzím se krásně vyspinkaná, a tak mi ani nevadí, že venku leje a přes všechny zatáčky jedeme na mokru. Ani mi nevadí, že se bohužel tátovi zase podařilo zapnout navigaci v mobilu a končíme opět na nezpevněné cestě. Zakazuji mu ji používat a pomalinku dojíždíme poslední dvě stovky kilometrů domů.
Trasa:
Banská Bystrica – Harmanec – Turčianske Teplice – Martin – Žilina – Turzovka – Staré Hamry (ČR) – Frýdek-Místek – Havířov Najeto 200 km.
Celkově najeto 2 200 km.
Informace o redaktorovi
Dominika Gawliczková - (Odebírat články autora)
POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE
