Salut România 2013

Den 4 – Přesun k Sibiu

Když se ráno vzbudím, ještě mě po včerejším dni ve stupačkách bolí lýtka. Dnes by však měl být "odpočinkový" den, kdy nás čeká pouze 500 km tranzit po hlavních silnicích k Sibiu. Vyrážíme poměrně brzy ráno, takže u Băile Herculane po dohodě děláme malou odbočku, abychom natočili alespoň kousek cesty 57B z Iablanița do Prigor, jež se nám včera moc líbila, jak co se týče kvality tak zatáček.




Těšil jsem se proto na silnici 67D údolím řeky Cerna, o níž jsem v nějakém cestopisu četl, že je moc pěkná. Pěkná je, ale totálně rozbitá a to tak, že se ani nedá předjíždět, protože nikdy nevíte, kdy auto před vámi prudce změní směr při vyhýbání dírám. Pár pomalých aut předjedeme a potom se už jenom držím nějakého Francouze, co dokáže jet trochu svižněji a ukazuje mi cestu mezi dírami. Až na odbočce na Pasul Godeanu (1050 m) začíná kvalitní silnice, což pak vydrží po zbytek cesty.






Další cesta přes Târgu Jiu do Râmnicu Vâlcea je poměrně nudná. Z nudy mě vytrhává pouze Jirka, který si nějak vzpomněl, že rumunští policajti za překročení rychlosti v obci rádi berou řidičáky, a rozhodl se dodržovat přiměřenou rychlost. Takže kdykoliv vjedeme do vesnice, já se držím aut před sebou (je to hlavní silnice, takže je docela velký provoz) a jedu třeba osmdesát, ale Jirka zpomalí, takže než dojedeme na konec vesnice, předjede ho deset aut. Docela mě tím sere. Zpočátku na něj čekám, ale pak jedu podle ostatních a jenom si hlídám, abych ho úplně neztratil.

Výjezd z Râmnicu Vâlcea podél řeky Olt směr Sibiu je příjemným zpestřením po asi půlhodinovém popojíždění v koloně aut. Silnice totiž vede po mostě, který se vine přímo středem řeky mezi skálami. Bohužel je provoz příliš velký a nedá se tu zastavit na focení.

Před Sibiu odbočujeme směr Făgăraș a ubytováváme se v motorestu v Bradu. V restauraci halasně slaví křtiny a do toho hraje na plné pecky příšerná rumunská muzika, takže při večeři ani pořádně neslyšíme vlastního slova. Když se pak jdu ještě na něco zeptat na recepci, ptám se číšníka, co to hrají (třeba bych to mohl jako recesi použít do nějakého videa). Je to oblíbená rumunská skupina Sandu Ciorba a hrají ji přes počítač z YouTube. Číšník využívá příležitost dát přednost zábavě před prací, nalije nám domácí pálenku a na počítači mi pouští i jiné rumunské interprety, vychvalujíc přitom krásu rumunských dívek a žen ... než přijde šéf a sprdne ho na tři doby, co to hraje za kraviny a co se tu fláká.

Najeto: 544 km

Den 5 – Transalpina

V půl páté máme budíček. Pod okny je slepičí dvorek a jeho vládce zřejmě kokrhá za rumunskou reprezentaci. Když konečně ztichne, zakokrhá vládce jiného dvorku a ten náš začne svou serenádu znovu.

Na Transalpinu odbočujeme, místo původně plánované cesty po hlavní silnici 67C od Sebeş, už u Sălişte a je to dobrá volba. Silnička se pěkně klikatí a vede přes malebné horské vesničky, které se  diametrálně liší od chudých vesnic v Banátu. Co mě však trochu znervózňuje, je, že jedeme furt do kopce. Očekávám, že se díky tomu napojíme na Transalpinu až někde pod vrcholem pasu Tărtărău. Za Jina se však silnice zlomí a co jsme postupně nastoupali na třiceti kilometrech, sjedeme na pěti. Je to docela pěkný sešup.

Jsme na hlavní silnici 67C a abychom se nenudili, v některých úsecích je silnice každých 100-200 m překopaná. Pak se to však zlepší a tak si cestu užíváme až k naší první zastávce u jezera Lacul Oașa. Podmínky na focení hor nejsou nic moc (což byl víceméně setrvalý stav po celou naší dovolenou), ale pohled na jezero, v němž se odráží mraky tak, že máte pocit, že si na ně můžete sáhnout, stojí za to.


Přejíždíme Pasul Tărtărău (1665 m) a sjíždíme do Obârşia Lotrului, kde nás vítá nalevo shořelý vrak Dacie a napravo cikánský tábor, jež je pastvou pro oči. Cikáni stojící u silnice tradičně pořvávají na všechny projíždějící a tak si nedovolujeme zastavit a vyfotit ho. Je však třeba říct, že někteří z nich využívají turistického ruchu a v bezpečné vzdálenosti od tábora prodávají nasbírané lesní plody.




Po přejezdu Pasul Urdele (2145 m) zastavujeme v Novaci v bance, protože Jirka si potřebuje vyměnit peníze. A opět tu máme typickou ukázku odlišné rumunské mentality. Během úřadování probíhá čilá konverzace a i když je vše vyřízené, úřednice a zákazník se klidně baví dalších pět minut, než si dořeknou všechno, co potřebují. Je před námi asi pět lidí, takže to vypadá na hodinu čekání. Pánovi z ochranky je to jasné a tak nám sám od sebe dohodne, aby nás úřednice vzala přednostně. Nikdo neprotestuje a ani se nestresuje, všichni jsou naprosto v pohodě.



Cestou zpět točíme, kromě Urdele a Tărtărău, i cestu z Dobré do Jiny. Při zastávce na čerpací stanici v Sălişte ještě zvažujeme, zda bychom nestihli návštěvu opevněného kostela v Biertanu. Je už skoro pět (našeho času, což budu používat i nadále) a tak se raději rozhodujeme vrátit se do Bradu a užít si odpočinkový večer.







Najeto: 386 km

Den 6 – Făgăraș (Transfăgărăşan), Poienari, Biertan

Cesta k Arpașu de Jos, před nímž se najíždí na slavnou Transfăgărăşan magistrálu (silnice 7C) vede víceméně po rovině, přičemž napravo se majestátně tyčí pohoří Făgăraș zahalené v mlžném oparu. Připomíná mi to, když jsem poprvé viděl (ještě jako pěší turista) z vlaku Tatry také prudce stoupající z roviny kam se podíváš. Už samotný nástup na Transfăgărăşan (2034 m) ze severní strany je impozantní a když pak vyjedete výše a vidíte před sebou, kam až budete stoupat, požitek z jízdy se ještě násobí.





Na vrcholu jsme poměrně brzy ráno a zatím tu není moc turistů. My však hned sjíždíme na jižní stranu a zastavujeme až u přehrady Lacul Vidraru. Když si odkládáme oblečení před výstupem na zdejší rozhlednu, zaslechnu zakvílení pneumatik a jen koutkem oka stačím zahlédnout motorkáře, jak jde nezadržitelně k zemi. Hned k němu běžíme a pomáháme ho zvednout. Naštěstí se ani jemu ani nikomu jinému nic vážného nestalo. Nevím přesně, co se stalo. Každopádně brzdil zrovna v místě, kde bylo trochu prachu, a neustál to. Prach (hlavně ten v zatáčkách) je jedno z mnoha rizik na rumunských silnicích a nám se zatím úspěšně dařilo podobné patálii vyhnout.


Další zastávka je u zříceniny hradu Poienari, kde dle jedné z několika verzí legend roku 1462 údajně našel dočasné útočiště při ústupu před Turky valašský kníže Vlad III. Dracula zvaný též Țepeș (česky napichovač), který proslul především svou krutostí. Jisté je, že jeho oblíbeným způsobem popravy bylo kruté, pomalé a bolestivé narážení na kůl. Tímto způsobem usmrcoval válečné zajatce, své politické oponenty i obyčejné zločince. Odhady hovoří o 40 000 až 100 000 obětech jeho řádění.

Je docela horko a na zříceninu vede 1480 schodů. Trochu se zdržím už dole a Jirka nasazuje docela ostré tempo, takže než ho zhruba v polovině cesty doženu, mám z toho dva infarkty. On je na tom podobně. Můžeme však říct "byli jsme tam", i když samotná zřícenina ani za tu námahu nestojí.


Sjíždíme až do Corbeni, kde se otáčíme, abychom natočili jižní stranu Transfăgărăşan. Nahoře už je teď hlava na hlavě. Kromě suvenýrů kupujeme i několik druhů – doufejme, že skutečně domácích – klobásek. Sýry nekupujeme, neboť přesně ty samé (druh, tvar, barva, velikost i způsob balení) jsem viděl předevčírem při nákupu v Lidlu a to bez vysokohorské přirážky.



Protože se začíná kazit počasí a já strašně nerad jezdím v dešti, zejména co se sjezdů týče, dlouho se na vrcholu nezdržujeme a hned po nákupu klobásek a suvenýrů vyrážíme na cestu, s občasnými zastávkami na focení. V jednom úseku mi začne plavat přední kolo. Naštěstí to není způsobeno defektem, ale nekvalitní silnicí. I tak jsem na chvíli pěkně znervózněl. Při cestě nahoru jsem si podobných problémů ani nevšiml.


Když sjedeme dolů, je kolem půl čtvrté a tak vyrážíme na malou okružní cestu po transylvánských opevněných kostelech. Všechny se nacházejí v německé části Rumunska, takže se bez problémů domluvíme německy (stejně jako v Banátu česky). Naše první zastávka je v Merghindeal, kde s námi hned zavede řeč jeden z místních. Vypráví nám, jak jeho pra-pra-pra...dědeček pomáhal při stavbě kostela a jak se tu žije dnes. Když nám jde ukázat, kde můžeme požádat o prohlídku, zrovna se blíží povoz s cikány, což stručně okomentuje "Zigeuner" a gestem, z něhož je jasné, že není radno nechávat věci na motorkách bez dozoru. I když nám nabízí, že nám potom věci pohlídá, neváháme a vyrážíme na další cestu. Na focení stavíme ještě v Dealu Frumos a pak už mažeme směr Biertan.


Do Biertanu přijíždíme asi čtvrt hodiny před zavřením. Když si v pokladně chceme koupit lístky, posílá nás pokladní dál bez placení. Jen nás žádá, abychom si hlídali čas a byli za čtvrt hodiny zpět.

Biertan je asi největší a nejznámější z opevněných kostelů v Transylváni a je na seznamu světového dědictví UNESCO. Celý komplex byl postaven během 15. a 16. století a přes 300 let sloužil jako sídlo evangelických biskupů. Je to skutečná středověká pevnost se dvěma příp. třemi hradbami a několika baštami a strážními věžemi, která poskytovala dokonalou obranu před nepřáteli.



Vracíme se za tmy, což je pro mě utrpení. Špatně v noci vidím a moje stará motorka svítí jak za dušiček. Pokud to jde, snažím se držet nějakého auta, aby mi ukazovalo cestu. I když Jirkovi svítí motorka trochu líp, raději jedu první, protože s jeho orientačním smyslem bychom skončili Bůh ví kde. Role si vyměňujeme až za Sibiu, kde už není kam zabloudit.

Najeto: 415 km

Den 7 – Bran, Babele a Sphinx

Hrad Bran mi připomíná český Karlštejn. Ne však vzhledem, ale návalem turistů. Hrad je moc pěkný co se týče architektury a zařízení interiérů. Jeho genius loci si však nemám šanci vychutnat. Turistů je tu tolik, že furt máme někoho krok před sebou a za sebou, a když chceme udělat rozumnou fotku, musíme pět minut počkat, než se objeví proluka v návalu turistů. Nejhorší je to v expozici věnované upírům (fotka je trochu rozmazaná, ale pro ilustraci jsem ji použil).

Hrad Bran je populární zejména díky románu Drákula od Brama Stokera, neboť v románu vylíčený Drákulův hrad se mu nápadně podobá. Co se týče historických faktů, původně zde byla pevnost na ochranu branského průsmyku, a zaujalo mě, že založení samotného hradu na obranu proti Turkům schválil roku 1377 Ludvík I. Uherský na hradě Zvolen s tím, že si ho brašovští mají vybudovat na vlastní náklady.


Po prohlídce hradu vyrážíme směr Buşteni, odkud by měla vést lanovka k dalšímu ze sedmi přírodních divů Rumunska, ke skalním útvarům Babele a Sphinx. V Buşteni není nikde žádný ukazatel a ať koukám doleva či doprava, lanovku nikde nevidím. Když se zkusím někoho zeptat, odpovědí je mi jen pokrčení rameny. Jedeme až dokud Buşteni nepřejde plynule do Sinaia, kde se ptám na Babele policisty, který nás pošle na Moroineni s tím, že až projedeme skupinou serpentin, máme odbočit doprava. Za odbočkou (opět neznačenou) má mladá rodina piknik a tak zastavuji, abych se ujistil, že jedeme správně. Jsou to první Rumuni, kteří mluví plynně anglicky a shodou okolností je on také motorkář. Říká, že se můžeme buď vrátit do Buşteni a vyjet lanovkou, což je prý nuda, anebo pokračovat asi 20 km nádhernou vyhlídkovou cestou s tím, že posledních 5 km je to šotolina, ale poměrně slušná. Rozhodujeme se pokračovat a ta cesta (č. 713) je skutečně nádherná. Pokud v této oblasti někdy budete, určitě si ji projeďte.




Jak později zjišťujeme, drobnou chybou na kráse je, že šotolina začíná 10 km před Babele a její slušná část končí po 300 m. S plně naloženými motorkami je to o hubu a 10 km tam a zpět se nám ani jednomu jít pěšky nechce, takže se potupně vracíme do Buşteni. Tentokrát však lanovku zahlédnu. Je vidět pouze v jednom místě a tím je odbočka na hotel Silva. Při nákupu zpáteční jízdenky se mi protočí panenky, 68 RON je docela dost. Když vyjedeme nahoru, čeká tu na sjezd nekonečná fronta. Doufám, že až se vrátíme, bude už pryč.

Skalní útvary Babele a Sphinx se nacházejí na náhorní plošině horského masivu Bucegi a vznikly erozí různě tvrdých vrstev skal. Babele trochu připomínají shluk hub a jak vzniklo jméno Sphinx si jistě domyslíte sami. Co mě trochu zarazí je neskutečný nepořádek přímo u Babele. V sezóně tudy projdou denně stovky turistů a tak nechápu, proč ti, co z toho profitují, ten nepořádek neuklidí.

Fronta je furt stejně dlouhá a tak na cestu dolů čekáme skoro tři hodiny. Když vyrážíme na cestu, je už půl sedmé, takže se dohodneme, že hned za Brașov si budeme hledat nějaké ubytování. Jedeme, je už tma a stále nic. V některých vesnicích je úplná tma, což je pro mě trochu záhadou. Že by Rumuni na vesnici chodili spát se slepicemi? První penzion, na který narazíme, je obsazený, ale asi po 20 km by prý měl být v Brădet další. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že pokud bude také obsazený, budeme dnes muset přespat někde venku, ačkoliv na to nejsme vybaveni. Máme štěstí! Dokonce nám i přes pokročilou hodinu (je devět, tedy deset rumunského času) nabídnou, že připraví něco k večeři, což však s díky odmítáme. Už se oba těšíme do postele.

Najeto: 329 km
 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE