reline_unor



Rumunsko pro mírně pokročilé

Protože cestopisů z Rumunska není nikdy dost, přináší vám dvojice Pepa&Saša jeden další, ve kterém zažijete teplo pozdního léta, bouřku, průjem, občas silné emoce a věřím, že ty z vás, kdo v Rumunsku ještě nebyli to inspiruje k tomu, že už tam také konečně vyrazíte. Tedy uvařte kávu nebo čaj, usedněte do pohodlného křesla a pojďte se s námi vydat na cestu!

Kapitoly článku

A je to tu. Půlka Srpna a výlet za hranici všednosti je předemnou! Ještě před měsícem a pár dní k tomu jsem – ostatně jako vždy – měla jen mlhavou představu o tom jestli vůbec někam pojedu. Plány byly veliké, ale díky několika špatným a ještě horším rozhodnutím jsem zase nízkorozpočtová. Kdo ví kam a jestli bych jela, kdyby nebylo Pepy, kterého jsem poznala právě díky svému poslednímu cestopisu. Sám nepolíbený větší cestou za hranice přišel s tím, že chce někam jet. Fajn, tak to jsme už dva.

Přípravy se táhnou v duchu drobného servisu – olej, filtry, gumy, podívat se na destičky, ať zase den před odjezdem nezjistím, že zadní obložení neexistuje a to je vše. Plány cesty? Žádné. Vezmeme to v duchu našich víkendových projížděk. Samozřejmě mám pár tipů co chci vidět, ale krom toho nejsem s to něco naplánovat. A ani nechci. Takže zbývá jen natlačit kufry, navrch připásat neskladný spacák a stan a vyrážíme. Tedy vyrážím. Den předem se přemisťuju do Třince za Pepou, abych si vlastně až před Třincem ujasnila, že on bydlí v Havířově. Kulišák.

Přespíme, ráno nachystáme co je třeba a vyrážíme směr Slovensko. Počasí na nás krátce po přejetí hranice vystrkuje zadek a neskončí s tím až do dalšího dne. Na to jsme připraveni a tak se záhy přebalíme do nepromokavého a pokračujeme křížem krážem po Slovensku. Jedeme nazdařbůh: Růžomberok, Liptovský Mikuláš a pak trochu zbytečná zajížďka zpět na Banskou Bystricu, Lučenec. Při cestě přes Nízké Tatry promrzáme jako sobolí lejna a podobně se i táhneme za zdejšími řidiči po klesajících vracečkách, jejíchž povrch nemá zřejmě daleko k bodu nula. Přidejte k tomu Mitasky 7, 9 a 10, které máme nazuté a o dobrodružství mají naše půlky postaráno.

Nejlepší část dne však teprve přichází. Před Banskou Bystricou přechází ocelová šeď nebe do odstínů námořnické modré za soumraku a v dáli – samozřejmě naším směrem – se objevují blesky. Jedeme dál, oba cítíme, že nemá smysl hledat příštřešek, když tu beztak žádný kolem není. Stoupáme a čím jsme výš, tím víc vody padá. Kdesi u vrcholu se ze vzduchem chlazeného BMW stává R1100GS LC a poprvé zažívám, že teplota oleje padá tak nízko, že ji teploměr sotva registruje. Přichází klesání a přes zamlžené plexi a padající vodu vidím sotva na dvacet metrů. Dost na to, abych viděla světla auta před sebou a řeku, která si to burácí po krajnici. Pepa je kdesi za mnou. Doufám, protože jsem ho už dlouho neviděla. Za Banskou Bystricou se zavřou kohoutky a my se vydáváme na Zvolen a Lučenec, kde se nám po cestě na různých místech naskýtá kouzelný pohled na paleolitická obydlí zdejších menšin, nebo spíš většin?

Na Maďarské hranici zastavujeme a vítězoslavně fotíme ceduli – naprostá nezbytnost každého zahraničního výletu – a pokračujeme dokud nám síly stačí. Za šera nacházíme zavřenou westernovou hospodu, pod jejímž příštřeškem parkujeme a rozbíjíme základní tábor. Obhlížíme škody napáchané vodou a za mírného mrholení do sebe tlačíme nudle a instantní polívku.

 Ráno překvapivě prší. A s tím, jak se blíží moment zážehu nás k odjezdu do zpropadeného počasí motivuje i fakt, že pod přístřešek teče čím dál více vody. Po pár kilometrech zastavujeme na pumpě, kde potkáváme holandské motorkáře – starší pár, prohodíme pár slov, popřejeme šťastnou cestu a pokračujeme vstříc čemukoliv co má přijít.

Zvolna přestává pršet, nebe je však stále tmavé a k pochmurnosti dané situace se přidává protivná placatost Maďarska, která se před námi rozprostírá od Miškolce až na hranici s Rumunskem. Snad posledních 80km před hranicí nás postupně rozptýlí přejezd přes pontonový most, pár hezky rozbitých a úzkých místních cest a dva motorkáři, kteří nás doprovází až na první rumunskou pumpu, kde zjišťujeme, že jsou to Rumuni co se vrací z výletu na brněnskou Velkou cenu. Pepa alespoň zjistí kdo vyhrál a já si před odjezdem popovídám se starším Rumunem, nadšeným ze vzduchem chlazeného boxera a svěřuje se, že sám jezdí většinu života, ale nikdy nejel na ničem tak velkém.

Odteď se blížíme našemu prvnímu cíli na cestě bez plánu. Je to Baia Mare a konkrétně vrchol Ignis, který se skrývá jen o kus dál na sever. V Baia Mare obstaráváme zásoby v místním Kauflandu stylem jeden čeká, druhý kupuje. Jedno z pozitiv ježdění ve dvou – nemusíte se bát o věci. Blíží se západ slunce a mezi bílými mraky na sever se nám daří zahlédnout vrchol Ignisu. Ad hoc plán je, že vzhledem k pozdní hodině dorazíme na vrchol a tam přespíme. Hledání příjezdové cesty je však trochu oříšek. Jako navigátor selhávám, když se spolehám na to, že navigace ví co ukazuje. Z jižní strany se tak prodíráme krajem vesnice, štěrkovým lomem až přes úzké asfaltky mezi zahradami a končíme výjezdem po štěrkovém svahu na cizím dvoře. "Tak tudy ne, přátelé" zazní mi v hlavě. Zpět na hlavní a o kus dál na sever. Pro ty, kteří to chtějí jednou zkusit také, je to silnice č.183, která stoupá nejprve kolem nádrže a pak skrze lesy. Sama cesta je skvělým zážitkem a dovede vás na doslova bohem zapomenuté místo, kde je pár rekreačních domů, lesy a široké pastviny.

Je šero, před námi výhružně vypadající cedule a my přemýšlíme kam dál. Naštěstí se objevuje zachrána v podobě staršího Rumuna, který se vynořil s honosně vypadající chaty a dává se s námi do hovoru. Během 20 minut víme co je třeba a i něco navíc. Třeba jak dobře se můžete naučit anglicky sledováním zahraničních filmů s originálním dabingem. Je skoro tma, ale neohroženě se vydáváme po lesní cestě dále nahoru, vstříc vrcholu a hvězdám.

Cesta je rozbitá, plná kamení a naštěstí jediné co vidíme je to, co osvětlují naše reflektory. Cesta nahoru trvá možná dvacet minut, možná půl hodiny. Pepa mizí v dáli předemnou a já raději srabsky zvolním a jedu si v rámci svých možností. Stromy mizí a jediné co vidím je kužel mého světla, tmavěmodrá nahoře a černá dole. Z toho mála však je zřejmé, že přichází prudké stoupání, spousta kamení o velikosti pěsti a v kombinaci s mou rychlostí a prdem co vidím končím zapíchnutá v „krajnici“. Nemůžu ani zpět, ani dopředu. Výborný... Marně něco vymýšlím a vydávám se nahoru pěšky. Za chvíli, kus před vrcholem, potkávám Pepu, se kterým následně vytahujeme mojí tlusťošku za pangejtu a na podruhé až stoupák vyjíždím.

Jsme nahoře a víte co? Stálo to za tu námahu. Dostává se nám fantastického výhledu na noční Baia Mare, které leží v údolí před námi. Nejdřív je zčásti zahalené v mracích, ty se však kolem 11 rozplynou a my , sedíc na karimatce s pivem a vínem zíráme na tu krásu. Po půlnoci se znovu zatahují mraky, ale na oplátku vysvitne měsíc a s přicházivší mlhou kolem vrcholu jsme jak na cizí planetě. V lehké opilosti ještě obcházím holé okolí vrcholku a v brzkém ránu upadám do bezvědomí ve stanu.

Ráno se probouzíme do slunného dne. Už nejsme sami, na místě jsou dělníci, co přistavují další budovu u místních vysílačů. Vzájemně si nepřekážíme, takže není problém. Ani mě a ani Pepovi se nechce příliš pryč. Místo neztrácí nic ze svého kouzla i za bíleho dne. Přesto zbytek dopoledne trávíme

pomalým balením a kontrolou stavu motorek. Pepa objevuje průsak kolem šroubu napínáku, ale situace není kritická. Olej na dolití je a až budeme dole, pořešíme. Všechno zabaleno, odpadky(i nějaké navíc) sesbírány a tak startujeme a vyrážíme. Hned v prvních stovkách metrech ztrácím spacák a vesele pokračuju. Pepa naštěstí zachraňuje situaci a nabírá ho v mých stopách.

 

Další překážku zdoláváme za chvíli: stádo a pastevecký pes, kteří prošli ráno kolem našeho tábořiště a přesunuli se dál podél příjezdové cesty. Pes o velikosti poníka nás bděle sleduje, ale naštěstí mu nestojíme za nějaké drama. Další je kamenitý stoupák, který večer nevypadal tak zle, ale za světla budí respekt. Aspoň ve mě. Zbytek cesty proběhne svižně a bez stresu. Dále pokračujeme po 183, kde má být cca 10km úsek lesní cestou. Po cestě potkáváme městkou omladinu, co se vydala nahoru na vrchol. Ve tvářích čtu překvapení, když jim říkám, že pěšky jim to zabere tak dvě hodiny a že by si měli vzít vodu. Hodně štěstí. O pár kilometrů dál potkáváme v protisměru našeho rádce, který nám právě tuhle cestu doporučil. Pochlubí se nám se svým úlovkem a po chvíli hovoru se loučíme. Ani jsem se nezeptala jak se jmenuje.

Další kilometry až na asfalt jsou po lesních cestách a štěrku. Nejspíš budu mluvit i za Pepu, když řeknu, že po tomhle bych mohla jezdit celý den. Napojujeme se na hlavní se spoustou vraceček a kvalitním povrchem a chvíli si na to musíme zvykat. Kdesi před námi by měly být lázně, ale krom benzínky nenacházíme nic, co by nám stálo za řeč.

Vydáváme se po hrbaté a docela zaplněné silnici 185 a dál po 17C na Bistritu. Není to ideální volba, ale škoda se vracet. V Bistritě doplňujeme zásoby a míříme dál na východ. Chci Pepovi ukázat Bicaz, ale to je ještě daleko a dnes musíme ještě někde přespat. Oběma by prospěla sprcha a tak v navigaci lovím něco, co je po cestě. Hotel Castel Dracula. Vypadá honosně a bez velkých diskuzí volíme raději penzion, který je o kousek zpátky. Proč zbytečně utrácet, když postel, sprcha a trocha dobrého jídla je vše co potřebujeme. Jídlo je nakonec trochu zklamání, hlavně pro Pepu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (31x):
Motokatalog.cz


TOPlist